Já jsem hlad
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/216852/mid_ja-jsem-hlad-216852.jpg
4
566
566
Autorka přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zachycení zápasu s mentální anorexií, hledání životních cest a návrat k ženské duši. Dotýká se složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání i hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech.... celý text
Přidat komentář
Z knížky mi je smutno, nemohla jsem jí číst najednou, ale po částech. Vůbec nepochopím, že někdo tak až do intimních detailů dokáže popsat svůj problém, ale velice si toho cením. Protože jedině tak se můžeme snažit pochopit celý problém duše i těla takto "nemocných" a jedině tak si můžeme vážit toho, že nás to nepotkalo. Záměrně jsem napsala, že se můžeme snažit pochopit, protože kdo neprožije, tak to zcela ani pochopit nemůže. Autorka má úžasnou schopnost popsat detail čehokoli. Trošinku mi tam vadí absence vztahu k malým synům v době, kdy jí bylo nejhůř. Moc doporučuji.
Těžko nějak kriticky hodnotit takto otevřenou zpověď. Ačkoli někteří píší, že je názvu knihy škoda, protože ta zdaleka není jen o mentální anorexii, já si myslím, že ten "hlad" v názvu nemá být vyjádřením jen hladu po jídle, ale i tak často zmiňovaného hladu po matce, lásce a citovém naplnění. Dostala se mi do rukou zvláštní kniha, silná především svou upřímností.
Silný příběh. Možná trochu škoda toho názvu, protože tohle není jen o anorexii je to o životě, naději, lásce, dětech, víře a mrazí z toho až běda... Stále na autorku myslím...
Hodně silná knížka.
V rovině literární určitě podařená, autorka nepochybně má dar práce s jazykem, zkrátka literární talent. Zhltla jsem ji během pár hodin.
Po stránce obsahové je to zajímavá ukázka toho, jak každý má "svou pravdu", svou verzi, svůj pohled. Míra toho, nakolik obnažila nejen své nitro, ale i soukromý život své rodiny, je fascinující. Svým způsobem to vypadá jako nápadité pokračování sebepoškozování jiným způsobem, kterého se jako čtenáři také účastníme.
Autorka zdůrazňuje, jak se její matka cítila být obětí a vynucovala si soucit, ale zároveň si neuvědomuje, že ona po celou dobu dělá totéž. Stále se vrací k motivu chybějící mateřské lásky, ale otázka je, jak pak její synové zhodnotí ji v roli matky. Těžko jim může být oporou, když roky bojuje o holé přežití.
Pro sebe a svá rozhodnutí má vysvětlení a dožaduje se pro ně pochopení (dlouhá předehra k nevěře s knězem), ale pro ostatní pochopení nemá. Nejméně pak pro svou matku. Nedojde k žádnému smíření, nijak se nezamýšlí nad tím, proč se její matka chovala tak, jak se chovala. Ani ve světle vlastních psychických problémů ji to směrem k matce nijak neobměkčí.
Kniha byla sama o sobě zvláštní. Její přiznání a upřímnost mě celkem šokovala. Já bych takovou knihu o svém tajemství asi nenapsala.
Autorka byla ve své zpovědi velice otevřená a upřímná a podle všeho si v projevu těchto dvou vlastností velmi cení, tak si dovolím přistoupit k hodnocení stejným způsobem.
Všeobecně se dá říct, že je to voyerské nahlížení do života jedné velice, převelice nešťastné ženy - je to jako číst deník plný zoufalství, bolesti a tápání. A to samo o sobě není nic příjemného. Navíc repetetivnost témat, obrazů a výrazů byla pro mě ke konci už za hranou snesitelnosti a přísahám, že jestli v následujících dnech budu nucena ještě jednou přečíst slova jako ženství, ženskost, rodidla, menstruační krev, lůno nebo intimita, začnu křičet.
Nedokážu s autorkou soucítit, mentální anorexii ponechme stranou, je to hrozná nemoc s absurdní nálepkou "blbnutí puberálních holek". Kdo tam nebyl, nepochopí. Jenže to, že si vezmete člověka, který se vám protiví, roky mu zahýbáte s katolickým knězem (!), manipulujete jím (co jiného je využívání sexu za účelem dosažení svého?!) a ještě se divíte, že vás nemiluje, na rukou nenosí a že mu na vás vlastně vůbec nezáleží, nesouvisí s PPP, to už je jaksi deficit charakteru. Navíc se za to nejspíš nestydíte a napíšete o tom knížku. Jako bonus v tomhle všem vychovává dvě děti (a ani to, že vám jedno málem umře, vás nedonutí se nad sebou vážně zamyslet).
Ano, měla těžké dětství, ale tohle není jen pálení mostů, to je napalm za zvuků maniakálního smíchu. To jí nevadí, jak strašně tímhle musela ublížit opravdu veliké spoustě lidí? Čert sper katolickýho pokrytce, ale její manžel byl taky něčí syn nebo bratr nebo kamarád, a její synové si tohle budou číst, až budou větší a budou si to číst jejich kamarádi a jejich kantoři a jejich zaměstnavatelé a JEJÍ zaměstnavatelé... Dokážu pochopit ledacos, ale tohle, tohle je pro mě těžce za hranou. Jedno téhle knížce ale upřít nemůžu: rozhodně mě nenechala chladnou.
Petra Dvořáková napsala čtivý příběh. Stránky jsem se zatajeným dechem obracel a přál si, aby utrpení skončilo a aby při opakovaném hledání správné cesty našla někoho, kdo ji nasměruje.
Text je mozaikovitý - do zpovědi autorka vkládá rozhovor, dopisy (adresované "dear Joss"), novinový článek.
Kapitoly uvozuje věk - výška - váha...
Nad některými klášterními pravidly čtenář kroutí hlavou. "Jednou týdně jsme na hodinu v noci vstávaly k modlitbě, abychom Bohu darovaly svůj spánek." (s. 47)
Zachycení problémů s příjmem potravy je diametrálně odlišné od komerčně propagované Jiné Gabriely Koukalové.
"Hlad se stal osobou - přítelem, který utěšil. Stala jsem se na něm závislou." (s. 90)
"Tak jako se lidé modlí k Bohu, tak jsem se modlila k anorexii. ´Ana, meke better!´" (s. 94)
Před každou kapitolou je vypovídající fotografie Věry Stuchelové. Součástí je doslov MUDr. Miroslavy Navrátilové.
Tohle je hodně těžké téma. Kdo nezažil asi těžko chápe (jako já), ale každopádně jsem tuhle útlou knížečku předčetla za víkend a hodně jsem o tom přemýšlela.
Jsem zklamaná. Prvním zklamáním bylo pro mě zjištění, že téma anorexie zdaleka není ani polovinou obsahu knihy. Mimo to jsem očekávala, že se více dozvím o mechanismu fungování psychických obtíží s tím spojených, stejně jako o vlivu na tělo a jeho fungování, ale toto spisovatelka skoro nezmiňuje, pouze opakovaně hovoří o dobrém pocitu spojeném s hladověním.
Určitě je fajn, že anorexie je u spisovatelky zasazena do okolí a okolností, jež měly evidentně zásadní vliv na její vznik, ale na druhou stranu mi vadil ten pocit, že se autorka staví do pozice oběti (ze strany nemoci, rodiny, manžela). Nechci nijak snižovat utrpení, které musela prožívat v naprosto nefunkčním manželství, stejně jako pod vlivem nemoci, ale některé obtíže si vlastně způsobila sama. Měla jsem pocit, že i když už autorka byla matkou, tak této své roli nevěnovala skoro žádný čas (nevím, na kolik to bylo způsobeno stylem vyprávění a na kolik to byla otázka skutečného jejího fungování), navíc nemám pochopení pro nevěru, i když rozumím potřebě cítit se milována.
Snad jsem dostatečně popsala, proč mě kniha zklamala, i když jsem si vědoma toho, že je můj názor opravdu výrazně ovlivněn osobním žebříčkem hodnot a morálkou...
Kniha se mi opravdu líbila a předčila má očekávání. Předpokládala jsem, že bude kniha ,,pouze'' o anorexii. Nemoci, která postihla ženu nespokojenou se svým vzhledem. Kniha však nabídla mnohem více. Autorka popisuje všechna důležitá a zlomová období a okamžiky života, které byste samostatně k této nemoci třeba ani nepřiřadily. Dokazuje, že anorexie není ve všech případech pouze o touze po štíhlejší postavě, ale o hlubších pocitech a touhách.
Vážně obdivuji, že se tato žena dokázala o svém příběhu podělit, protože to určitě nebylo lehké.
Určitě doporučuji přečíst.
Dala jsem 4 * ,doufala jsem,že se procenta zvýší,protože přes moje výhrady si myslím,že anorexie může být problémem , který by se neměl přehlížet.
Moje výhrady se netýkají ani stylu a čtivosti ,ale spíš názorů hlavní hrdinky .
Každý ale máme právo na svůj pohled na život , každý vidí problém jinde a tak si svůj názor na pocity , které zpovídající přivedly až k anorexii nechám pro sebe.
Rozhodně mne zaujal popis jejího pobytu v klášteře a svým způsobem i její prohlédnutí .
Odhalující osobní zpověď, která nutí zamyslet se i nad vlastními pocity, co si neseme z dětství, jak se sami chováme ke svým blízkým, jak je těžké prát se s ranami osudu... Z knihy byl hlad hmatatelně cítit, hlad po lásce, hlad po blízkosti, hlad po tom, najít cestu sama k sobě..
Ano silné, mrazivé, bolavé, obnažené, intimní, hluboké a velice potřebné?? Ano, čím krmíme své hlady my?
Dobrá zpráva je, že jde prozatím o příběh s vítězným koncem . . .
Petro, přejeme stále lepší zítřky!!
Nevím proč, ale něco se mi této knize líbilo a něco vůbec. Knížka má skvělý styl psaní, ale nějaké věci se mi vážně nelíbili (jako např. některé popisky).
Silný příběh, autorka se doslova svlékla.Do detailu popisuje vztah k sebe samé, rozebírá svůj život od dětství, manželství až po boj se svou nemocí, anorexií. Na můj vkus bylo v knize moc sexu a dalších intimnosti.
Je moc dobře, že autorka boří mýtus o tom, že anorexie se týká jen hubené postavy chtivých mladých dívek, že důvod může být úplně jiný a mnohem hlubší. Sebetrýzeň jako pocit vlastního úspěchu a naplnění.
Hrozně bolavá knížka.
Myslím si, že výpověď autorky je velmi důležitá a hodnotná, ale mám k ní určité výhrady.
Na téma anorexie jsem přečetla už více knih, tahle se od nich ale liší v mnoha ohledech. V první řadě jde o anorexii, kterou trpí zralá žena, ne náctiletá dívka. A dalším zjevným rozdílem jsou důvody vzniku tohoto onemocnění, které nezůstávají na povrchu (touha po dokonalém těle), ale věnují se hlubším tématům (touha po vnitřním naplnění, problematika ženství jako takového).
Silný příběh, ze kterého přímo mrazí! Naprosto brilantně vylíčený život, který může nastat v momentu, kdy se žena necítí sama sebou... Grafické zpracování je velice zdařilé a já nemohu jinak, než ohodnotit knihu plným počtem hvězd... Opět mi Petra Dvořáková dokázala svůj talent a jsem si jistá, že si nenechám ujít žádnou její knihu... Velké doporučení!
Hodně silná, intimní zpověď.