Postav hliadku
Harper Lee
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/285802/bmid_postav-hliadku-blV-285802.jpg
3
231
231
Jako zabít ptáčka série
< 2. díl
Azda nijaká kniha v poslednom čase nevyvolala toľko otáznikov ako román americkej spisovateľky Harper Leeovej Postav hliadku. Autorka, známa jedným z najpopulárnejších románov 20. storočia Nezabíjajte vtáčika (1960), sa po vydaní tejto knihy na dlhý čas odmlčala. Až v roku 2014 sa v jej trezore našiel rukopis druhého diela, ktoré bolo vlastne jej literárnou prvotinou. Napísala ho v päťdesiatych rokoch 20. storočia, ale vydali ho až v roku 2015. Dejová línia je takisto posunutá asi o dvadsať rokov. Hlavná detská postava z románu Nezabíjajte vtáčika Jean Louise Finchová (Scout) žije teraz v New Yorku a ako dvadsaťšesťročná prichádza do rodného mestečka Maycomb. S prekvapením zisťuje, že jej otec Atticus, ktorý sa kedysi nezištne ujal úlohy obhajcu v procese s mladým černochom, sa teraz angažuje v rasistickej Rade občanov. Vzťahy medzi miestnym belošským a černošským obyvateľstvom sa mimoriadne zhoršili. Dej sa odohráva na pozadí širšieho historického kontextu a spoločenské napätie sa prenáša aj do vzťahu Jean Louise k otcovi, príbuzným, rodine, niekdajším známym i dávnemu priateľovi Henrymu. Znova si uvedomuje, aké je dôležité – v súlade s biblickým odkazom – postaviť svoju hliadku, ktorou je predovšetkým svedomie.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , Ikar (SK)Originální název:
Go Set a Watchman, 2015
více info...
Přidat komentář
Mne se to libilo, ale priznam se, ze politicke a filozoficke pasaze mi nekolikrat privodily mikrospanek.
Jinak skvele, nadcasove, vtipne a roztomile, i kdyz tykajici se zasadnich veci.
(SPOILER) Obdobně jako tomu bylo u knihy Jako zabít ptáčka, tak i román Postav hlídku v sobě nese nespočet protikladů a rozkolů. Rozkol mezi minulostí a přítomností, mezi ideálem a realitou nebo mezi otcem a dcerou. Nejzřetelnější a nejbolestivější střet se pak pravděpodobně odehrává přímo v nitru samotné Čipery Finchové, jež se po návratu do svého rodného Maycombu musí vypořádat s hodnotovým a morálním dědictvím své rodiny. Centrem knihy se tak stává postupný rozvrat bující mezi oddanou milující dcerou a nezávislou dospělou ženou, která poprvé v životě cítí potřebu vymezit se vůči svým blízkým, a to především vůči svému otci. Tento probouzející se vnitřní rozpor je však ozvěnou problémů mnohem větších a obecnějších, které, jak je již u Harper Lee dobrým zvykem, vyplývají z rasových otázek. Nejunikátnější na této knize pro mě osobně však bylo to, že jakýmsi niterním morálním soubojem jsem v průběhu čtení prošel i já sám. Stejně jako Čipera během svého dětství, tak i já jsem si během četby Jako zabít ptáčka postupně vytvořil o Atikovi určité idealizující představy, které byly v pokračování původního románu nabourány, a já tak musel spolu s Janou Luisou svůj přístup a vztah k Atikovi na straně jedné a k určitým morálním hodnotám na straně druhé přezkoumat a revidovat.
Hlavní hrdinka se vrací z New Yorku na prázdniny do jižanského městečka. Zpočátku na základě míst, která navštěvuje, lidí, s kterými se setkává a vzpomínek dostáváme obraz, jaký byl její dosavadní život. A musím říct, že tato část mi přišla často zdlouhavá a ne moc záživná. Později Jana zjišťuje, že ne všechno je tak, jak si to pamatuje a že ne se všemi blízkými lidmi má stejné názory.. Tato část má rychlejší spád i některé zajímavé myšlenky a proto nakonec dávám čtyři *.
Pro mě osobně o kousíček lepší než první díl. Ale skoro to vypadalo jako by to napsal úplně jiný autor.
Pro mě vynikající kniha se spoustou podnětných myšlenek, které jsou platné i dnes. Nic není černobílé. K demokracii se dá dospět jedině vývojem, ne každý je na ni připraven. Co může spoustu čtenářů odradit či znechutit je přílišné propojení s událostmi daného místa a doby, které nám nic neříkají.
Stejně jako u prvního dílu, se mi kniha těžko četla a děj se vlekl. Přišlo mi, že úplně nekoresponduje s prvním dílem. Autorka zdlouhavě popisuje věci okolo, než se dostane k jádru věci.
(SPOILER) Kniha "Jako zabít ptáčka" patří k mým nejoblíbenějším, byla jsem proto zvědavá i na tuto. Byla jsem trochu zklamaná, postavy známě z předešlé knihy jakoby byly jiné, než jsem myslela. Nicméně kniha je čtivá, ale moc mi chyběl Jem.
(SPOILER)
Přečetla jsem si zdejší komentáře a začalo mě to zajímat - je dospělá Jana Luisa opravdu tak nepříjemná? Je Henry (Hank) někdo jiný nebo je to dávný Dill? Je ten příběh vskutku tak nečtivý a příliš zamotaný, že se člověku nebude chtít ho dočíst?
Nu, přiznávám, že jsem během četby, která postupovala pomalu (rychleji se mi četly pouze příběhy z jejího dětství), neboť do spousty politických, historických a místně vztahových situací jsem nedokázala proniknout a četla jsem všechno poctivě spíš proto, že se mi třeba povede přijít na to, ke které stránce patří nějaká vysvětlivka zezadu. To se mi však nedařilo a někde uprostřed knihy jsem to totálně vzdala. Jana Luisa mi nepřipadala protivná, měla jsem pro její náhledy pochopení. Musím ovšem přiznat, že jsem se v průběhu druhé půlky knihy opravdu několikrát zaobírala myšlenkou, že snad i tuhle knihu budu muset zařadit do své sbírky nedočtených knih. Nevím, co mě nutilo poctivě pokračovat až do konce, ale bylo to dobře, neboť sedmý, tedy poslední díl je krásným vyvrcholením a rozuzlením celé té šarády. Strýček doktor Finch tu podává Janě Luise vysvětlení a ona konečně může zase mít svého Attika ráda. A tuhle životní lekci vlastně prožívá každý z nás, pokud si z někoho udělá skoro nebo úplně boha.
Plný počet hvězd dát nemohu ne proto, že by to nebylo dobře napsáno, ale spíš proto, že jednak Jako zabít ptáčka je pro mne krásnější a tady jsem opravdu měla místa, kdy jsem jen tak tak knihu nadobro neodložila, pak to pokazily ty neoznačené vysvětlivky, ale také jsem v textu našla několik nemilých překlepů, nejméně ve dvou případech dosti zásadních (např. záměna slov vědomí a svědomí, což jsem musela opravit, abych mohla uvést citát).
Důležitá místa ze závěrečného dílu, které považuji jednak za spoiler a jednak za klíčové, proč autorka knihu napsala:
1. "... Atikus s tebou nemohl mluvit tak, jako s tebou mluvím já -"
"Proč ne?"
"Neposlouchala bys ho. A ani bys nemohla. Naši bohové jsou nám vzdálení, Jano Luiso. Nikdy nesmí sestoupit na lidskou úroveň."
2. "Já vždycky doufal, že si moje dcera bude umět stát za tím, co považuje za správné - a ze všeho nejdřív že se dokáže postavit mně."
Tuto knihu si musím přečíst někdy ještě jednou, abych si na ni udělala názor.
Pořád jsem se nějak nemohla začíst a dumala jsem co je špatně, až jsem na to konečně přišla - dospělou Čiperu prostě nemůžu vystát! Sice je o 20 let starší, ale jako kdyby za tu dobu duševně vůbec nedospěla... Sebestředná a naivní, zaslepená, nevzdělaná a umíněná. Kdyby v druhé polovině konečně nedostal Atticus větší prostor, tak bych knihu asi ani nedočetla.
Dala bych tři hvězdy, ale minus za to, že se vydavatel nenamáhal doplnit do textu odkazy na vysvětlivky, které jsou až na konci a chybí u nich číslování. Část jich je tím pádem nepoužitelná, není u nich jasné, co mají vysvětlovat...
!!! SPOILERY !!!
Moje snad největší letošní zklamání...po Ptáčkovi, který mě okouzlil, jsem se chystala i na Hlídku, ať to mám tak nějak komplet..bez předsudků..a ejhle, v Dobrovském ve výprodeji jako poškozená kniha přišla pod ruku...tak jsem se začetla.
A jak začít ? Vlastně mě od začátku nebavila..nalákal popis cesty vlakem, aby to ihned zabil příchod domů.jako by ti naši staří známí - Attikus, teta Alexandra, byli naprosto jiné osoby. Vztah s Hankem mě naprosto neoslovil a nezajímal. Čipeřiny slovní přestřelky s rodinnými příslušníky a přítelem, plné narážek na americkou kulturu, mi nelezl ani pod kůži, ani do ucha. Naprostou většinu jsem nechápala a byly mi fuk...prostě mě ta knížka nedokázala zaujmout !!! snad jen prostřihy se vzpomínkami na dětství a některé další příběhy malé Jany Luisy, Jema a Dilla...Hanku sorry, nehledala jsem, ale z Ptáčka si tě opravdu nepamatuju....
Pak přišla důležitá scéna na soudě, kdy Jana Luisa procitá ze svého idealismu a nabije si čumák v konfrontaci se svými dětskými vzpomínkami...a to už šla knížka úplně někam do háje...Čipeřina hysterie, její dialog se strýcem, kde teda jeden o voze, druhý o koze a ještě tak oklikami a vzletně...Čipeřina konfrontace s otcem, kdy jsem stále uvažovala, jak to teda autorka myslela ?? jakože vážně ?? nebo chtěla ukázat smýšlení lidí kolem sebe ?? následně další scénka Čipera vs. strýc , obsahující fyzické násilí....aby procitla ?? přizpůsobila se ?? nebo co ??
no, upřímně, knihu jsem nepochopila. Pokud šlo o to, zamyslet se nad lidmi kolem sebe a nad svým postojem, dalo se to napsat více polopatě, bez oklik, citátů a podobných nesmyslů..Kromě, jak jsem již psala, pár návratů do dětství a pár hezkých popisů (vlak, zmrzlina...)jsem byla opravdu zklamaná. Kniha nepotěšila, nudila a své poselství zabila. Buď se autorka časem vypsala, nebo u Ptáčka měla více jasno, co a jak chce sdělit.
Jedna hvězda za přiblížení Jihu..a druhá za návraty do Čipeřina dětství a pár náladových pocitů...víc s čistým svědomím nemůžu. Zklamání je velké...
(SPOILER)
Trochu jsem se bála, že mi tato kniha zkazí vzpomínky na Jako zabít ptáčka. Ale nestalo se. Postava Jany Luisy mi přijde přes všechny neduhy skvělá a lidská. Stejně tak i ostatní postavy, i když mě některé štvou. Nelze říct, jestli by nebylo třeba lepší nejdřív číst tuto knihu a až potom Jako zabít ptáčka, ale obě stojí za to. Osobně nejvíce mě zajímá téma schopnost respektovat a pracovat s postoji a názory ostatních lidí, i když jsou diametrálně odlišné.
Spoiler: v této knize mi chyběl Jem.
Jako zabít ptáčka je jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec. Je něžná i temná, laskavá i tragická. Tady mi veškeré kontrasty mezi dětskou představivostí a tvrdou dospělou realitou chybí. Lee Harper zajisté ovládá své řemeslo a jazykové prostředky, ale nedokázala v tomhle pokračování nepokračování vytvořit ten nádherný barevný svět, který mě obklopil při čtení prvního dílu.
Za mě mnohem lepší než Jako zabít ptáčka. Dospělá Čipera se mi neuvěřitelně zamlouvá, především jak se dokáže postavy za své názory. První polovina opět pomalejší, k jádru věci se dostaneme až později. Tentokrát mi to však nevadilo. Taky oceňuju pohle na americký jih a rozdíly oproti severu.
Tahle knížka mě teda vážně vůbec nebavila...
Jako zabít ptáčka se dala číst dobře, ale tohle za mě nee...
Já tu knihu asi prostě nepochopila. Neshledala jsem na konci žádné skutečné vysvětlení, pokud tedy mělo být potřeba nebo pokud mělo být součástí knihy a důležité. A pokud ne, tak jsem fakt zmatená. Dejme tomu, že Jana Luisa byla tedy ochotna pochopit svého otce jako „obyčejného příslušníka lidské rasy“, ale?
Pročítala jsem i některé komentáře tady a rozumím tomu, co chtějí říct, ale nejsem si tak úplně jistá, že tohle hlásá i příběh. Že fakt přemýšlí nad rozdílem mezi ideou a realitou.
Čipera na konci přece nezměnila postavení k problematice, co se v knize probírala. Nebo ano? A měla by?
„V dnešní době musí člověk negrům podstrojovat jako králům, pokud chce, aby byli spokojení –
musíš jim nadbíhat a otročit, až se nakonec začneš divit, kdo vlastně slouží komu.“
A já tomu nerozumím. Taková slova jsou přece lidsky špatně. Je k tomu zapotřebí znát historii nebo se méně obracet k současnosti a nepřemýšlet nad tím z dnešního pohledu?
Má se člověk nějak zamýšlet během čtení na to, co je správné nebo není? Můžeme se snažit vcítit do obyvatel Macombu, jak chceme, ale segregace byla prostě špatně – tečka.
Pokud by byl kdokoliv ochotný mi knihu nějak vyložit, budu mu nesmírně vděčná.
A nejspíš byla dobrá, protože ve mně vyvolala všechno tohle + na konci rozplakala.
Tato kniha není pokračování „Jako zabít ptáčka“, což, zda se, hodně lidem vůbec nedojde. Harper Lee napsala tohle nejdřív (1957), ale v roku 1960 bylo to pořád příliš aktuální (sociální nepokoje po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze "separate but equal" v 1954). Politický mainstream severních států a publikum velkých měst nebyly schopné nejen přijmout názory, ale vůbec naslouchat argumentům spoluobčanů jihu, odkud autorka pochází. A tamhle příliš rychle společenské změny ohrožovaly klid a bezpečí života, navíc byly v podstatě zlomením konstitucí... Kvůli tomu vydavatel požádal Harper Lee, aby knihu přepsala nově jako pro dětí: aby všechno bylo černo-bílé - jako ve westernu. Asi měl pravdu, protože se to (skoro) všem líbilo - tak určitě se to vyplatilo v dolarech. Až po 50 letech lide dospělí k tomu, aby se podívat na to, jak tohle viděli ti druzí. A je vidět, že ti byli pragmatičtější, že se řídili realitou, místo ideologickým násilím. Jenom když se ideologie chytí mocí, nikdo neposlouchá argumenty opačné strany, protože ideologie neberou v úvahu realitu. Což je v podstatě smutný. A dopadne to tak skoro vždycky, když velcí měšťané reformují život vesničanům, anebo když popřípadě laici snaží se věřícím organizovat kostel.
V knize jsem našla spoustu moudrých myšlenek i ponaučení, ale první díl byl, alespoň pro mne, lepší. Nelituji, že jsem si knihu přečetla.