Jeden deň Ivana Denisoviča
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92908/jeden-den-ivana-denisovica-92908.jpg
4
1779
1779
Námet legendárnej novely slávneho ruského spisovateľa Alexandra Solženicyna, ktorý ako prvý v bývalom Sovietskom zväze začal zobrazovať hrôzy stalinizmu, vznikol v Ekibastuzskom pracovnom tábore v zime 1950 – 1951. Hlavnú postavu Ivana Denisoviča autor vytvoril podľa vojaka Šuchova, s ktorým bojoval v druhej svetovej vojne, a na základe vlastných skúseností v tábore, kde pracoval ako murár.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2003 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Je tomu něco málo přes rok , co jsem tuto knihu s mrazením v zátylku přečetla. Nyní jsem si příběh vychutnala jako audio verzi ve výborném podání Miloslava Mejzlíka. Popis jediného dne stráveného v "táboře" za něco, co I.D.Šuchov neudělal, nám dává nahlédnout, jak to v takových zařízeních chodilo, jak zdánlivé maličkosti udržovaly člověka při zdravém rozumu a dávaly mu naději, že tento zlý sen snad nějak přežije. Kniha člověka donutí k zamyšlení nad vlastním životem plným plýtvání, absurdností toho, čemu říkáme problémy, nesnáze a trápení. Nevážíme si života a toho, že máme všeho dostatek, netrpíme hlady ani zimou. Je dobré si čas od času takové knihy přečíst a nezapomínat.
V něčem docela jednohubka. Čte se to rychle, ale ne nijak zajímavě. Možná problém je právě to, že se jedná o jeden den. Jasně, je to o to intenzivnější a své fanoušky si to najde. Mně to připadalo jako změť dění, které mnohdy ani nemá smysl nebo pointu. Pak je otázka jestli ten celý systém ji měl. Což neměl. Suma sumárum ovšem chápu důležitost díla a každý by si ho měl povinně přečíst. Jestli ale něco předá nebo zaujme už je kus od kusu. A já jsem ten vadný.
Jeden den jako z jiné planety, nelidskost, absurdnost se střídá se solidaritou, vzájemnou podporou snahy přežít den.
A druhý den po komentáři čtu, že moskevský starosta dostal šest let za kritiku války. To jsme se opravdu neposunuli dál za těch šedesát let?
Kniha, které jsem se až bál. A radši jsem ji poslouchal perfektně načtenou na dlouhé cestě v autě, kdy před oním nemilosrdně a přitom střízlivě vyprávěným příběhem jednoho dne nebylo úniku. Solženicyn nemusí přehánět, vymýšlet ani fabulovat, jeho pohled je zcela realistický a věcný, bez nějakých za každou cenu drastických zvratů. Nakonec, prožitek osmiletého pobytu v těchto táborech by mu nějaké "akčnosti" za každou cenu nedovolily. Přesně věděl, o čem píše. Komu se to zdá málo drastické a těšil se na bití, mučení a vraždění doporučuji jinou literaturu na toto téma. Zdánlivě nezúčastněný styl vyprávění nás nutí věci domýšlet a, jsme-li toho schopni, se aspoň trochu vcítit do pocitů jednotlivých osob, se kterými se postupně seznámíme. Přitom je to hluboká sonda do především ruské mentality, která je nám přes všechen soucit a pochopení k vězňům, kde jejich většinu tvořili Rusové, bytostně cizí a nepochopitelná. V tom je tato povídka aktuální i k dnešku. Gulagy sice úplně nebyly prvními tábory tohoto druhu (prvními byly ty, kam Britové za búrské války nahnali civilní obyvatelstvo, aby nemohli podporovat búrské partyzány), ale teprve sovětský režim dovedl tyto tábory k oné masovosti a dokonalosti, kterou nacisté později dohnali, ale nepředstihli. Vybavilo se mi Djilasovo tvrzení z jeho Nové třídy, že komunistický režim je vlastně ještě mnohem horší než byl starověký otrokářský systém. Gulag to potvrzuje naprosto dokonale. Nebudu tady opakovat to, co sem řada ostatních už perfektně napsala včetně nejsilnějších citátů, ale překvapuje mě jedno "zdvojené" hodnocení, že Solženicyn nenáviděl Sovětský Svaz a že ti vězni tam byli zavření na základě zákonů. A že se v nepříliš povedené "novele" neřeší fakt, že byli v gulagu i klasičtí kriminálníci. Byli, o jejich přítomnosti i postavení nad "mukly" je tam toho víc než dost. Je strašné, že tohle dneska někdo dokáže napsat, ale zase je to zcela menšinový názor. A abych přispěl svojí špetkou do společného mlýna, mně vyrazil dech onen kapitán druhé třídy a to tím, že za největšího gaunera pokládal onoho britského admirála, který mu poslal dárek k vánocům a tím se pro NKVD stal rázem špionem. Solženicyn to příliš nerozpitvává, pouze to uvádí, ale je to další kamínek k tomu, abychom pochopili, anebo spíš nepochopili ruský způsob myšlení...
Pamatuji si, že jsem četla ještě na střední škole - 20 let? A dodnes si pamatuju ten pocit strachu, co jsem po celou dobu měla. Starost, aby neměl mokré boty, aby zbylo jídlo..... Přišlo mi, že autor popisoval časově tak měsíc a ne jeden den. Pro mě velice emotivní čtení.
Rozhodně asi emocionálně nejsilnější kniha, co jsem kdy četl; a to jsem ji četl minimálně 3x, abych si uvědomil všechny události, o kterých se zde Solženicyn zmiňuje. Ani bych nevěřil, jak detailně jde popsat jeden jediný den, ať už kdekoliv, zde konkrétně tedy v jednom z táborů v Gulagu. To, co se tam dělo, to bylo ve skutečnosti asi ještě horší, ale i děj knihy dostatečně naznačuje, jaká zvěrstva se tam děla (a někde na světě asi dějí dodnes). Určitě doporučuji každému, nejde o nijak rozsáhlou publikaci, ale co se týče obsahu, tak určitě jde o to nejlepší, co se bylo kdy napsáno. Tedy upravuji - doporučuji každému se silným žaludkem.
“Nač je ti svoboda? Na svobodě ti poslední zbytek víry zaroste hložím. Raduj se, že jsi ve vězení, tady máš čas pomyslet na duši…”
Asi autobiografický a tím i autentický popis jednoho dne v gulagu. Dobře se četlo, bavilo, líbila se mi, i přes tu všechnu bídu života, naděje na konci románu.
U této knihy mě příjemně překvapilo, s jakým nadhledem vlastně vypráví život člověka vězněného v tamto pracovním táboře. Pociťovala jsem ohromnou pokoru vůči hlavnímu hrdinovi, který je se svým osudem srovnáný a snaží se žít v těchto podmínkách co nejlépe, zároveň však je velmi humánní a pomáhá ostatním. Zajímavé čtení, které se nebojím doporučit.
Trochu jsem se bál, abych tomu nemusel dávat povinné hvězdičky - ono Nobelova cena je Nobelova cena. Ale opravdu jsem se nemusel nutit. Silné tím, jak je to syrové, v podstatě dokumentární zachycení života v Gulagu, ohraničené jedním dnem. Díky tomuto nápadu je to koncentrované svědectví, o kterém ani na vteřinu nepochybujete, že vychází z vlastních zážitků. Bohužel. A přitom ty hrůzy jsou vylíčeny velmi civilně, žádný patos, a to právě tomu dodává tu sílu. Rozumím tomu, že pokud to byla jedna z prvních knih tohoto druhu, tak nobelovská porota zvedla ruku, nedivím se, že Solženicyn musel utéct ze SSSR - myslím, že Souostroví Gulag jako opus magnum už je strukturovaná obžaloba. Toto je střípek, který zvedl a který šokoval. Je to síla.
(SPOILER)
Četl jsem první díl Souostroví Gulag. Solženicyn tam detailně a drsně popisuje realitu vězeňství v Rusku.
Tento příběh, jak název napovídá se odehrává v jednom dni. Odsouzený jej prožívá v Ruském gulagu. Dost mě překvapilo, jak je román střídmý vzhledem k syrové realitě, kterou popisoval Solženicyn v Souostroví. Vězeň schraňuje jídlo, získává co nejvíce času na spánek, společně s ostatními staví nový příbytek, snaží se ohřát, kde to jde. Ale vlastně si tak nějak žije a nic moc se neděje. Později jsem pochopil, že autor román napsal takto jemně, protože záměrem bylo vydat jej v Rusku a dokázat tak nastartovat diskuze nad tímto tématem. Autorovi se to nakonec podařilo a román opravdu na několik let vyšel, což je celkem neuvěřitelné, vzhledem k obrovské cenzuře.
Solženicyn je pro mě velký hrdina, ale musím říct, že tento román je důležitý spíše proto, co tím Solženicyn dokázal. Pokud chcete poznat realitu Ruského gulagu, tak bych sáhnul raději jinam.
Překvapivě rychle přečtená. Reportážní styl, který nenudil.
Nechtěl bych to zažít.
"Ложка та была ему дорога, прошла с ним весь север "
Z pohodlí domova, kde kamna topí a vítr fouká jen na naše okenice, se to vše čte dobře. Každopádně vžít se plnohodnotně do každodenního údělu zeka asi nelze. Líbilo se mi, že je to vlastně dosti vulgární čtení plné nadávek. Ztraťte si válenky - končíte. Zkuste přestat pracovat - končíte. Zkuste si utéct - ale kam? ... Beznadějnost a obnažení lidského tvora do takové míry, že se dokáže soustředit jen na bázové potřeby, nelišící se moc od těch zvířecích je zrůdnost, hanebnost a tyranie.
A proč mě to sakra tak štve? ... Protože když tady máme takovou varující knihu už tak dlouho, a přesto se v ruských koloniích děje, co se děje (пытки=mučení) ukazuje to jen na nepoučitelnost lidského plémě. Kvůli tomu zasvětil Solženicyn svůj život a vrátil se ve svých řádkách do toho mrazivého pekla? Já nevim ...
Vzhledem k povaze díla jsem očekávala, že celá kniha bude ponurá a depresivní, resp. že takové emoce bude vyvolávat u mě jakožto u čtenáře, ale... Po přečtení knihy (do níž se člověk začte tak, že ji za jeden den zhltne jako nic) jsem, ke svému vlastnímu překvapení, měla společně s Šuchovem dobrý pocit ze slušně vydařeného dne. Ačkoli slušný den v gulagu mi trochu zavání oxymóronem. Nicméně kniha je přesně tak správně dlouhá, správně výstižná, psaná velmi čtivým stylem, využívá bohatý slang, popisuje vše do nejmenších detailů, ale přitom se člověk nenudí, jednoduše velmi dobře psané dílo, ke kterému stojí za to se dostat.
Stojí za to si přečíst. Pokud nechcete dlouhé romány z ruského prostředí a přesto chcete vědět, jaké poměry panovaly v gulagu, poskytuje tohle dílo od Solženicyna velice dobrý vhled. Celkem se mi líbí, že to není vyloženě tesklivé - hlavní postava, Šuchov, svůj osud bere tak, jak je a poměrně suše a objektivně popisuje to, co se v gulagu děje.
Kniha se mi líbila. Je dobré přečíst ji ,, na jeden zátah ,, . Dějová linka je zajímavá mimo jiné i tím, že se opravdu jedná o prožití jednoho dne a vše je řečeno jen jako mimoděk.
Není to kniha, která by popisovala hrůzy gulagu hrůzně. Člověk je musí skoro hledat mezi řádky a domýšlet si je, protože Ivan Děnisovič si nestěžuje, žije, aby přežil.
Je to vlastně moc pěkná a laskavá knížka o tom, že lidskost je možné si zachovat i v takových podmínkách, tolik let.
---
„Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc.
Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný.
Takových dní bylo v jeho trestu, od zvonění do zvonění, tři tisíce šest set padesát.
A že jsou přestupné roky - o tři dny víc...“
Dokonalé, stejně jako celé Solženicynovo dílo.
Na rozdíl od jiných autorů, kteří se věnují podobným tématům, mám u S. jednu příjemnou jistotu. Že není jenom spisovatel, ale i pečlivý badatel. A tak má všechny reálie pečlivě odzdrojované.
Z jeho knih cítím, že mu mohu věřit. Bez příkras, padni komu padni, je to poctivec. A takoví to nemají lehké v žádném režimu.
Klasika lágrové literatury, stále aktuální, výborně napsaná. V současném zaplavení trhu děsivě napsanými příběhy z koncentračních táborů, kdy reálie nejsou reálie, příběh je naivní a doslova působí medvědí službu - v prvé řadě obětem, v další řadě opravdu skvostným literárním dílům - je Jeden den Ivana Děnisoviče nebeský úkaz.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismu
Část díla
Autorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Vyposlechnuto jako audiokniha.
Tohle je jedna z těch knih, kterou jsem si chtěla přečíst už od dob svého studia na gymnáziu. Nějak to na mne tehdy během hodin literatury zapůsobilo. Ale dostala jsem se k tomu až teď ve formě audioknihy, kterou skvěle namluvil Miloslav Mejzlík. Jeho přednes hodnotím velmi vysoko. Způsob, kterým to vyprávěl, mne do příběhu vtáhl raz dva a vlastně i díky němu jsem to v práci vyposlechla na dva zátahy. Příjemný hlas, skvělý přednes, dobře doplněný o zvukové předěly.
I po obsahové stránce to bylo dost zajímavé - a především teda dost smutné a drsné. Na jednom dni jednoho odsouzeného čtenář, resp. posluchač poznává tíživé události vězňů odsouzených do pracovního lágru. A přitom je to vyprávěné s takovou lehkostí, jako by se to snad ani v lágru neodehrávalo.
Přiznávám - neumím říct, jak by na mne kniha zapůsobila, kdybych ji četla v papírové podobě. Ale ten poslech byl skutečně působivý a mně z toho příběhu vlastně bylo svým způsobem smutno, na jak hrozné věci si lidé žijící v těchto táborech museli zvyknout, aby vydrželi své tresty (mnohdy zbytečně přísné za naprosté maličkosti.
Za sebe určitě mohu doporučit.