Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/125580/bmid_jeden-den-ivana-denisovice-2x4-125580.jpg
4
1779
1779
Světoznámá novela sovětského autora odhaluje otřesné skutečnosti sovětských gulagů v 50. letech 20. století. Útlý svazek obsahuje pouze novelu Jeden den Ivana Děnisoviče.
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1963 , NPL - Nakladatelství politické literaturyOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Přečetla jsem jedním dechem a přes neveselé prostředí ve kterém se děj knihy odehrává autor svým spisovatelským umem dokáže čtenáře doslova připoutat ke stránkám a příběhu. Kniha je v mnohých ohledech skvělou záležitostí a zanechá ve čtenáři hořko-sladký, ovšem ne nepříjemný dojem.
Kniha mne příliš neoslovila, ačkoliv jsem si vědom, že je založena na skutečných událostech. Nepochybně je správné, že je kniha zařazena jako povinná četba, aby se zejména mladá generace dozvěděla o pracovních táborech v Rusku.
Od knihy jsem očekával asi větší napětí, které se bohužel v mém případě nedostavilo.
Určitě oceňuji autentičnost a přesný popis dne ve vězení, drsné podmínky, jež byli vězni podrobeni. Myslím si, že spíše mne osloví knihy Souostroví Gulag.
Knihu jsem dočetla před několika dny. Stále se toho mrazivého pekla, ve kterém odsouzení žili, nemohu zbavit. Nevinně odsouzení, mráz, těžká práce, šlichta k jídlu, nelidský dozor - nejde zapomenout.
Jeden den Ivana Děnisoviče je jak kus zmrzlého drátu, nudného, zmrzlého drátu špinícího výhled na čerstvě napadanou peřinu sněhu za plotem. Čím vším si Saša Solženicynů za těch X tisíců dní zotavného pobytu v sibiřských lázních prošel, se ani nechce myslet. O to obdivuhodnější je, že se jimi, úslužně skloněn, probil nezlomen a mám silný pocit, že by si jeho Děnisovič dal takového Henri Chariéra i s celým úsměvně gerojsky vyfabulovaným Motýlkem bez zápitu k snídani aniž by jeho v dětskou pěstičku sevřený žaludek s podvěskem preclíku zauzlených střev jakkoli polechtal byť sebemenším záchvěvem koliky.
5 zježených *****
PS: Asi nejpodivnější ale je, že přes to všechno Jeden den dýchá nostagií.
První okamžitá asociace při čtení této vynikající knihy pro mne byla se seriálem Zdivočelá země a díly ukazujícími život politických vězňů v uranovém dole. Kniha však na mne udělala ještě silnější dojem. Alexandr Solženicyn nenuceně, až téměř flegmaticky popisuje den otřesného života vězňů, kteří jsou ze všech možných úhlů pohledu a hledisek zákonnosti naprosto nevinní. Libování si vězně Šuchova v tom, že je dnes krásné počasí, asi jen minus 13 stupňů, a že se při tom bude krásně zdít, ukazuje, jak může jedinec strádáním dospět až do stavu úplné letargie. Nikdo už ani nepřemýšlí, proč se dostal do tábora a jestli se z něj dostane někdy domů, hlavní je získat večer svou šlichtu, díky které je člověk vlastně jako v ráji. Nejprve je ale třeba svést lítý boj v kantýně o tácky…
Závěrečné bilancování Šuchova, jaký to byl úspěšný den díky chlebu navíc v palečnici, a že neskončil v korekci (chudák kapitán v ní skončil), je pak opravdu silná tečka...
"Je maximálně (minus) osmnáct stupňů. To se to bude pěkně zdít!"
Čtivě popsaný jeden den běžného vězně komunistického koncentráku "Gulag" v Sovětském svazu. Z řádek je cítit, že Solženicyn ví o čem píše a že možná pouze stylisticky upravil své případné deníkové zápisky. Nulová osobní svoboda (i v rámci vězení), kruté podmínky ruské zimy v nevalných válenkách a lidská důstojnost degradovaná na radost ze šlichty nabrané odspodu... A to vše za víru, zajetí ve válce či prostě "jen tak". Skuteční zločinci se zde totiž vyskytují jen minimálně.
A teď my řekněte: Můžeme my si na něco stěžovat?
Tváří v tvář režimu v pracovním táboře, který hlavní hrdina nemůže nijak ovlivnit, se objevuje spjatost vězňů mezi sebou, i proměna lidí ve stvůry.
Přečteno několikrát: působivé, tvrdé, krásné...
V jednoduchosti krása. Tak kratičké a tak působivé. "...den skoro šťastný..." Když na mě někdy padne chandra, hledám v uplynulém dni milé maličkosti - a srovnám si hodnoty. Tohle si přečtěte a zjistíte, že se vám zase tak moc špatného neděje.
Snad děsivější než všechny krutosti kárného tábora na Sibiři je, jak byl s jeho fungováním Ivan Děnisovič smířen. Forma popisu jednoho obyčejného dne, který hlavní postava dokonce považuje za šťastný, pomáhá aspoň trochu přiblížit režim, jaký v gulazích panoval. Vyprávění se proto může zdát trochu pomalé bez velkých zvratů. Zdánlivě banální činnosti, jako je obědvání jsou rozepsány na několik stránek. Čtenář si díky tomu uvědomí, jaký význam v životě trestance mělo těch pár minut klidu a jedna miska vlažné šlichty. O to větší radost pak máte, když si na samém konci dne spoluvězni rozdělí cukroví, salám a další vymoženosti, které dostal jeden z nich v balíčku z domova.
Knihu jsem přečetla asi za týden, ale asi jen díky tomu, že byla napsána drobnými písmenky :o)
Asi jsem divná, ale v některých chvílích jsem se i pousmála, hlavně nad strategiemi týkajících se obsazení nejlepších míst v jídelně nebo schovávání balíčků před kontrolou.
Necítila jsem z vyprávnění rezignaci, ba naopak, co mě nejvíc dostalo, bylo zhodnocení celého pracovního dne jako úspěšného.
Četla jsem ze zvědavosti - je to jedna z knih k maturitě mé dcery ........ no netuším, jak si s tím její hlava poradí.
Dodatek : dnes dočteno mojí dcerou - na otázku co si z toho vzala a co si pamatuje mi odpověděla: "měli tam super hlášky, třeba občan velitel, ale jedna byla nejlepší." Jaká, ptám se....."nedávej to do huby, nebo se ti vyrazí syfilida dobytku.." .... omlouvám se, musela jsem - i přesto, že si to kapánek upravila, doufám, že tohle u zkoušky nepoužije :o)
Kniha mne bavila a nejvíc se mi líbil ten kontrast, kdy je sice Šuchov zavřený v pracovním táboře, ale tento jeden den, během kterého ho sledujeme, nakonec vnímá jako úspěšný a je spokojen, co se mu ten den vše podařilo. Ať už to byla práce v teplárně, kdy mohl pracovat relativně v teple, nebo fakt, že kontrola neodhalila kus chleba, který si schoval, nebo že u oběda dostal kaši navíc a od ostatních chlapů v táboře dostal tabák, cukroví a kus salámu... Čtivě napsáno. :)
Pro mě asi nejlepší kniha, kterou jsem za celý dosavadní rok přečetla. Žádná velká akce, ale prostý popis jednoho mrazivého dne v gulagu. Solženicyn nepotřebuje prvoplánově šokovat, aby nám ukázal hrůzu sibiřského pracovního tábora; stačí mu obyčejný hrdina, který popisuje i svět kolem sebe jednoduše a s jistým klidem, smířený s osudem. Ale právě tato metoda práce s textem na mě doopravdy zapůsobila...
První čtení mě šokovalo. Jak může někdo pracovat v 50stupňových mrazech v košili a kabátku? Jak se dá přežít na několika gramech chleba a vodové polévce? Další tituly s obdobnou tematikou jen dokreslily mou představu. Jak málo stačí vězni k relativní spokojenosti.
Velmi čtivý text, ke kterému se vracím poměrně často.
Kniha velmi připomíná Zápisky z mrtvého domu od F. M. Dostojevského s tím rozdílem, že působí mnohem syrověji, tudíž autentičtěji.
V dnešní době zřejmě nepříláká zástupy čtenářů, neboť pojednává o věcech, jež patří minulosti, tudíž v pomyslné soutěži o pozornost prohrává s podobně tématicky zaměřenými, navíc aktuálními publikacemi povětšinou ze Severní Koreje.
Jeden den Ivana Děnisoviče výborně ilustruje situaci ve stalinských lágrech, alespoň tedy pro nezasvěceného čtenáře. Celý den je detailně popsán a život v táboře barvitě vylíčen. A i když bývá Solženicyn často kritizován za přílišnou idealizaci při popisech života v gulagu, Jeden den Ivana Děnisoviče zůstává průlomovým a dodnes hojně čteným dílem.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismu
Část díla
Autorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Skvěle napsaná kniha, přečetla jsem ji jedním dechem. I když ti lidé žili v hrozných podmínkách, někteří si zachovali lidství a nezlomeného ducha. Klobouk dolů. Za mě doporučuji.