Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508026/bmid_jeden-den-ivana-denisovice-63dfcf93dfaab.jpg
4
1793
1793
Světoznámá novela ruského autora odhaluje otřesné skutečnosti sovětských gulagů v 50. letech 20. století. V knize autor popisuje poměry v jednom ze sovětských pracovních táborů na Sibiři v poválečných letech. Zachycuje prostým, sugestivním stylem všední den člověka, vězněného za stalinské éry v koncentračním táboře proto, že se za války dostal na několik hodin do německého zajetí. Novela se považuje za jedno z nejotřesnějších svědectví společenských poměrů v SSSR v období kultu osobnosti.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2012 , LedaOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Je opravdu děsivé, co si někteří lidé prožili... Nejvíc se mi asi líbilo, že ani s tímhle zacházením Ivan Děnisovič neztratil svou lidskost. Rozdělil se o cukroví, i když sám nic neměl. Dokázal se radovat z každé maličkosti a vážit si sebemenších úspěchů. Když to porovnám se svými současnými problémy, připadají mi malicherné. Musíme si mnohem víc vážit toho, co máme...
Tuto knihu jsem začala číst, protože se na ní odkazuje jiná, moje oblíbená, kniha. Je to zajímavé čtení, i když pobyt v táboře nebyl žádný med, je celý den popisován celkem optimisticky a v dobré náladě, takže se to dobře čte.
Shrnula bych to asi takto: raduj se z maličkostí, mysli pozitivně, nestěžuj si a hlavně přeží!
Chápu, že tento příběh vyvolal v minulém století velké ohlasy. V té době bylo dost odvážným činem napsat něco takového. Poprvé zobrazit pravdu.
Téma druhé světové války, koncentračních táborů a gulagů mě docela zajímá a tak jsem se na tuto knížku relativně těšila. A nemůžu říct, že je špatná. To bych si rozhodně nedovolila. Spíš to je asi mou leností soustředit se na "těžší" literaturu a jazyk. Právě proto si myslím, že tato kniha zaujme spíš historiky, kteří se tímto úsekem dějin podrobně zabývají. Většina veřejnosti ji, řekla bych, nedokáže plně docenit...
Názorná ukázka toho, jak to dopadne když se to s tím socialismem tak nějak přežene. Stručně a bez patosu vylíčen děj jednoho dne v rosijskom lágru. No co že je -30°C, robota nečeká. A že si pan autor nevymýšlí, vždyť si sám odmakal osm kulí. Nu práce šlechtí, čtyři bludišťáci miří do Ruska.
Na začátek roku 2016 jsem se rozhodl vyzkoušet světového autora Alexandra Isajeviče Solženicyna, protože už dlouho mám na svém seznamu "Knihy, které chci přečíst" Souostroví Gulag. Do rukou se mi ale místo toho dostal Jeden den Ivana Děnisoviče. Kniha je poměrně zvláštně členěna - neobsahuje žádné kapitoly, a proto ji prakticky nemůžete odložit.
Premiéra s nositelem Nobelovy cenu za literaturu z roku 1970 dopadla na výbornou. Z knihy jde skutečně mráz, nejen proto, že se odehrává v krutém zimním počasí, ale především proto, že sám Solženicyn strávil v gulagu dlouhých 8 let. A tak v této novele popisuje skutečné zážitky, mimo jiné pracovní tábor v Karagandě v Kazachstánu, kde nějaký čas pobýval.
Nikdo z nás si ani v tom nejstrašnějším snu neumí představit, že by v gulagu dokázal strávit byť jen jeden jediný den. Natož deset nebo i pětadvacet let. V díle samozřejmě nechybí ani kritika sovětského režimu, ta jde ruku v ruce s popisem jednoho z mnoha typických dní v táboře. Nejvíce se projevuje v momentě, když Šuchov říká, že jeho trest je výmysl, protože nic neprovedl, a že se tresty prodlužují automaticky, i když si vězni původní délku trestu odsloužili. Pak ale vyfasují další desítku. Za nic.
Brzké vstávání, tvrdá šichta, hnusná šlichta = běžný pracovní den v táboře. Ale i tak na konci tohoto dne, jednoho z tří tisíc šesti set padesáti, které měl v trestu, usíná Šuchov spokojeně. Protože si uvědomuje, že den mohl proběhnout mnohem hůř. Právě naděje (dá-li se to tak nazvat) je to jediné, díky čemu vězni věří, že dokážou přežít, a že nikdy není tak strašně, aby nemohlo být ještě hůř.
Je nepředstavitelné, k čemu za Stalina docházelo. Mezi Stalinem a Hitlerem nebyl žádný rozdíl. Proto je hrozivé, když Putin prohlásí, že rozpad Sovětského svazu je největší geopolitická katastrofa 20. století. Nejen proto je nesmírně důležité, aby Alexandr Solženicyn a jeho díla zůstávala v živé paměti a lidé si z nich brali ponaučení - už nikdy nepřipustit, aby se opakovaly hrůzy z let minulých.
Velmi doporučuji každému, kdo rád studuje totalitní režimy. Je to de facto zkrácené Soustroví Gulag.
První kniha, která se mně od tohoto autora dostala do rukou. Celý vcelku jednoduchý příběh jednoho dne v pracovním táboře je napsán pro mně zvláštním stylem či jazykem, který se mi však velice zamlouval. Nejde o strohý popis, spíš kamarádské vyprávění. Barvité vylíčení poměrů a hlavně některé detaily - jako třeba nošení lžíce v botě nebo podělit došlým balíkem "důležité lidi" - ve mně dokonce vyvolaly matné vzpomínky na má vojenská léta.
Atmosféru zvůle a nesvobody podle mě vystihuje citát z této knihy:"'Nemáte právo svlékat lidi na mraze! Neznáte devátý paragraf trestního zákona!...' Mají. Znají. Ty to, kamaráde, ještě neznáš..."
Všem doporučuji k povinné četbě k maturitě. Je to krátké, má to hlavu a patu, celkem zajímavý děj a hlavně sympatickou hlavní postavu. Od knížky jsem čekal, že nám bude celou dobu podsouvat, jaký příšerný horor to v táborech byl a jak se k nim chovali hůř než v koncentráku atd. Ale Ivan Děnisovič Šuchov si to tak nějak nepřipouští. Má tam svou partu, kterou má rád, ví co a jak, kde schrastit další porci jídla nebo tabák, kde se ohřát, komu nadbíhat a komu se vyhnout. Kromě toho, že z knížky jde příšerná zima, tak je to velmi příjemné čtení.
Povinná četba!
Tyto dvě slova dokážou ale zkazit náladu. :)
Takže jako čtenářka která byla k četbě donucena musím říct že to nebylo nejhorší. Děj pokud zde nějaký byl, popisuje jeden den (jak nečekané) obyčejného muže který se dostal do pracovního tábora. Podmínky jsou zde hrozné, věčný hlad a zima také odvedou svou část.
Kdybych byla člověk který se zajímá o tuto problematiku, neváhala bych a 5 hvězd bych udělila ani bych nemrkla ale jako člověk který nemá moc rád toto téma dávám 3 hvězdy.
V žádném případě to nebylo špatné ale když jste přeskočili pár odstavců či stran o nic moc jste nepřišli. :)
A v neposlední řadě bych chtěla složit poklonu hlavnímu hrdinovi který se dokáže radovat z maličkostí, na nic si neztěžuje (přiznejme si kdo z nás by to v takových to podmínkách dokázal?) a dokáže si zachovat důstojnost i v takovéhle situaci. :)
Aj keď kniha opisuje dosť drsný a smutný príbeh je veľmi povzbudzujúca.. dokázať si zachovať takýto postoj a stále vidieť zmysel každý deň vstať a bojovať a žiť.. je krásne a obdivuhodné. A inšpirujúce :)
Myslím, že keby si ju prečíta niekto v depke, keď má človek pocit, že mu každý ubližuje.. pochopí, že stráca čas a správa sa ako dosť dobrý idiot, keď nechce vidieť, čo všetko má a že je vlastne šťastný ;)
zdá se mi to nebo tam autor hodně popisuje i své vlastní zážitky??
o síle osobnosti svědčí i to že o nelidských podmínkách uměl napsat tak lidsky,bez nářků ...
Keď sa to tak vezme, deň strávený prácou, jedením nedostatočného jedla a neustálym bojom o prostriedky nie je taký hrozný. Keď sa tento deň zopakuje niekoľkotisíckrát za sebou, je to nevypovedateľná nespravodlivosť, ktorá lomcuje čitateľom.
Ke knize jsem se dostal na základě seznamu doporučené maturitní četby, za což jsem rád, protože bych se k ní sám nejspíše v blízké době nedostal.
Velmi mne zaujalo, že autor i přes hrůzné prožitky z pracovního tábora někdejší politický systém přímo neodsuzuje, jen nezaujatě popisuje krutou realitu dnů v gulagu. Právě tohle je dle mého názoru největší bohatství knihy.
Jistě doporučuji, kniha poukazuje na hrůznou historii, čtenář si ale taky po přečtení uvědomí, že má vlastně všechno důležité, a dokonce mnoho věcí zbytečných. Pohled na život z jiné stránky...
To už je velmi dávno, co jsem četl tuto knihu, ale stále ze mne nevyprchala....
Až bude léto a ty se budeš potit v v červencovým pekle, zapomeň na ledovou sprchu, na osvěžení v bazénu nebo na vychlazený pivo. Jediný, co potřebuješ udělat, je otevřít tuhle hořkou zpověď. Dostaneš se sice znovu do pekla, jenomže tohle peklo to bude tak mrazivý, že ti místo potu vyrazí husí kůže. Hned zapomeneš na nepříjemný horko, protože společně s Ivanem Děnisovičem začneš prožívat jeden nekonečnej den uprostřed ledové Sibiře. V tomhle světě se s tebou neserou. Lidská důstojnost musí jít stranou, hra o přežití je daleko důležitější. Jestli se v tom nenaučíš včas chodit, můžeš si být celkem jistej, že už večer budeš mrtvej. Zapomeň na naději. V tomhle bílým pekle není žádná naděje. Žiješ, abys přežil, o nic jinýho ani nejde. Na nic jinýho není čas.
Až budeš svědkem tohohle marnýho dne naplněnýho bezmocí nad svým životem, najednou si budeš vážit nejen toho nesnesitelnýho červencovýho horka, ale každýho snězenýho sousta a každýho vypitýho doušku. Budeš si vážit každé minuty, o kterou si můžeš dopřát delší spánek. Budeš si vážit každé neděle, kdy můžeš jen tak sedět na prdeli a válet se bez jakýchkoliv starostí. Budeš si vážit svobody a vědomí, že jsi do určité míry svým vlastním pánem. Tenhle ponurej den v kůži Ivana Děnisoviče tě jednoduše donutí vážit si života.
knížka mi trochu zadrhávala ke konci. Čekejte docela čtivý příběh jednoho dne člověka kteý zůstal člověkem.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismuČást díla
Drobnosti
1968
Jaká škoda!
Jeden den Ivana Denisoviče
1962
Matrjonina chalupa
Pravá ruka
Autorovy další knížky
| 2000 | Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Na knihu jsem narazila náhodou v knihovně, a protože si vždy ráda přečtu ruský román, sáhla jsem po ní. Nedokážu slovy ani pořádně popsat, jak moc na mě příběh zapůsobil. Vše je zprostředkováno naprosto reálně a pro dnešního člověka je až neuvěřitelné, že něco takového se mohlo dít před šedesáti, sedmdesáti lety. Někteří níže píší, že kniha je nezáživná, bez děje. Podle mého názoru to může říci jen někdo, kdo motiv příběhu dostatečně nepochopil.