Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
Světoznámá novela ruského autora odhaluje otřesné skutečnosti sovětských gulagů v 50. letech 20. století. V knize autor popisuje poměry v jednom ze sovětských pracovních táborů na Sibiři v poválečných letech. Zachycuje prostým, sugestivním stylem všední den člověka, vězněného za stalinské éry v koncentračním táboře proto, že se za války dostal na několik hodin do německého zajetí. Novela se považuje za jedno z nejotřesnějších svědectví společenských poměrů v SSSR v období kultu osobnosti.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2012 , LedaOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Téma lidského utrpení ať už se jedná o utrpení v koncentračních táborech nebo ruských Gulazích je silné, surové a šokující. Pro člověka žijící v dnešní době nepředstavitelné a proto jsem ráda, že existuje tento typ knih, které nám dovedou alespoň částečně odkrýt nelidské podmínky v jakých tito nevinní lidé žili a čím vším si museli projít.
Kniha se četla velmi dobře. Hlavní hrdina je prostý obyčejný člověk, který svým charakterem nijak nevyčnívá, což knize přidává na autentičnosti. Při čtení jsem se občas neubránila nevěřícímu kroucení hlavy nad absurdností tehdejšího režimu v Rusku - zejména uváděné důvody pro odsouzení některých vězňů.
Působivá knížka, která stojí za přečtení.
Homo homini lupus. Asi tak by se dalo shrnout utrpení, které si miliony lidí úplně zbytečně musely prožít. Nejvíc fascinující na této knize mi přišla ta relativizace - jak z našeho pohodlného pohledu maličkost ("dnes budu mít o ušetřený krajíc chleba navíc") je pro člověka v takových podmínkách životně důležitá a důvodem ke skvělému dni...
Od Solženicyna jsem četl ještě Souostroví Gulag, do kterého i přes výborné téma a obsažnost jsem se musel častokrát nutit. Děnisovič byl v tomto ohledu mnohem lepší; kratší rozsah a spád díky tématu jednoho dne od rána do večera se čte mnohem lépe, ostatně knihu jsem přečetl na jeden zátah.
Naprosto se ztotožňuji s hodnocením "druzickaster". S dovětkem, že já takovou knihu nedovedu přečíst na jeden zátah (296 stran). A pod tímto hodnocením píše "Denika": "Nebýt v povinné četbě, asi bych si ji sama nepůjčila." Jo, jo - to když já chodil na střední školu, tak jsme měli v povinné četbě: Marie Majerová - Siréna, Jan Drda - Němá barikáda... A Solženicyn byl na indexu - neboli: Ani vydávat, ani půjčit, ani číst!!!
Tento druh literatury by podle neměl být jako povinná četba ve škole. Člověk k ní musí dospět...
Kniha, která zachycuje problematiku gulagu. Kniha pro mě byla čtivá, téma mě bavilo. Celá kniha zachycuje pouze jeden den, což je vlastně už v samotném názvu. Autor dává hlavnímu hrdinovi autobiografické rysy a tak se děsivá situace v gulagu ještě násobí. Detailně popsaný den v pracovním táboře zachycuje každodenní povinnosti, strádání, dřinu a utrpení. Avšak všechny tyto negativní věci jsou líčeny s jakýmsi nadhledem a autor prostřednictví Ivana Děnisoviče hledá i v těchto krutých chvílích to pozitivní a snaží se být optimistický. Kniha na mne dost zapůsobila, snad je to samotnou tématikou a snad i autorovým stylem psaní...
Přečteno na jeden zátah, kniha se čte sama. Kdo četl autorovu trilogii Souostroví Gulag, ví přesně o čem kniha je a dobře jí chápe. Obávám se, že to byl jeden z těch "lepších" dní Ivana Děnisoviče. Je neskutečné, jak o běžné věci každodenního života musel mukl každý boží den bojovat, musel si hlídat pomalu i boty. O majetku nemůže být ani řeč. Strašné místa a strašná doba a to byla většina lidí uvězněná neprávem.
Zvláštní knížka. Nebýt v povinné četbě, asi bych si ji sama nepůjčila. Nemůžu říct, že by mě nějak zvlášť bavila - popis toho, jak vězni staví zdi a kolik mají denně nástupů a kontrol, to mě, upřímně, moc nezajímá. Nicméně popisy "kvality" jídla a především jeho nedostatek byly děsivé. Když si k tomu přidám jedenáct hodin práce denně, téměř žádné víkendy a třeskuté ruské mrazy, není mi jasné, kde v sobě tito lidé brali tolik síly, aby každý den znovu vstali a celé to mučení podstupovali od začátku. Jistě, nic jiného jim nezbývalo, ale i přesto to pro mě zůstává záhadou. Knížka není moc čtivá, ale je krátká a poselství je jednoznačné. Tak málo si vážíme toho, jak se dnes máme. Tak málo.
Je šokující, jaké utrpení dokáže člověk člověku připravit, ale ještě více, kolik je toho člověk schopen vydržet jak psychicky, tak fyzicky. Myslím si, že kdo knihu přečte, uvědomí si, jak se má dobře a jak je jeho práce pohodová a myslím si taky, že ten pocit dlouho přetrvá.
„Takových dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set padesát“ a snažil se prostě přežít a zůstat člověkem. Pokud někoho zajímá fungování totalitního režimu, doporučuji k přečtení. Příběh jednoho dne (krátký spánek, těžká práce, ukrutný mráz, nedostatek jídla … ještě ke všemu šlichty ... a nelidské zacházení) a mrazilo mě. Navíc autor podává syrový popis dne, bez citů, vše hodnotí nepřímo … každý si udělá obrázek o protagonistech sám (a třeba ho během četby nekolikrát změní). Buďme upřímní, máme se dobře … a gulagy byly horší, než jak o nich čteme v této knize. Má první kniha od Solženicyna, po nějaké další určitě ještě sáhnu.
Kniha, která ukáže, jak může být život krutý.
Podobně emotivně nabité a skvělé, jako Krvavé jahody.
Náš život je jen tak radostný, jak radostný ho dokážeme sami vidět. Žijeme v blahobytu a svobodě, a přesto jsme věčně nespokojeni a blbou náladou se infikujeme vzájemně.
Děj knížky se odehrává v pracovním táboře v Rusku. Popravdě příběh je čtiví, ale přijde mi, že je konec příběhu nějak useknutý. Dneska by člověk řekl, že je konec příběhu připravený na další díl pokračování.
Ale jinak příběh je zajímavý. I když trošku klidný. Život v pracovním táboře co jsem četl jinde nebyl až tak klidný a nenásilný. Ale není to můj příběh. Každý vidí život jinými brýlemi.
Jeden den Ivana Děnisoviče, jeden den v lágru gulagu. Jak se každý den člověka scvrkne na to jediné pro co žít, překlepat ho od budíčku do večerky a druhý den znovu. Jediný způsob, jak vzít člověku svobodu, svobodu žít svůj život podle sebe a něco plánovat...
Tuhle knihu jsem začala číst napoprvé v týdnu, kdy jsem měla odpolední. Takže do práce za slunka, odpočatá, všechno v naprosté pohodě. A nepovedlo se mi do ní tak zažrat. Říká se, sytý hladovému nevěří. Krví bych to podepsala. Počkala jsem si tedy na další týden, ranní. No a to byla panečku jiná. Budíček ve 3.10, takhle brzy ráno venku kolem 4 stupňů, únava... V tramvaji jsem místo klimbání znovu otevřela tohle a slova "přerývané vyzvánění proniklo jen slabě okenními tabulkami pokrytými na dva prsty námrazou... a na stěnách kolem celého stropu bílá pavučinka. Jinovatka." mě najednou mnohem víc vtáhla. Šílené. Obdivuhodně šílené. Čemu všemu se člověk dokáže přizpůsobit, v jakých podmínkách se naučí ne jen přežívat, ale tak nějak ŽÍT. Jako by venku, ať už za plotem nebo hodiny cesty daleko, nebylo nic, žádný normální svět, ke kterému upínat naděje, vzpomínky... Někteří se přizpůsobí a přežijí, jiní se přizpůsobit nechtějí nebo to neumí a pak je čeká smrt. Zákon lágru. Z některých se stanou mrtvoly, z některých vlci a z jiných beránci a oběti. Kupodivu ale! Mnozí zůstávají lidmi! Skvěle vykreslené okamžiky, které nějak souvisí s jídlem - jak je vlastně ta šlichta, na kterou se při práci vězeň celý den těší, tím jediným hnacím motorem, jak si užívá ten moment, kdy sedí nad svojí miskou a ani v tu chvíli nemluví se sousedem, protože okamžik jídla je pro něj něco posvátného a ví, že když bude mluvit a nesoustředí se plně na jídlo, nevytěží z něj maximum, protože jíst musí nejen ústy, ale i nosem, očima a hlavně myslí! Jak pak vytírá kousíčkem chleba zbytky břečky z misky, aby ani kousek nepřišel nazmar, z toho kousíčku pak ještě vycucá, co se do něj nasáklo, a schová si ho do slamníku, na kterém spí, aby si pak večer před spaním ještě "dopřál". To pak vezmete ohryzek od jablka, které jste během čtení jedli, a pak ho postavili na noční stolek, a ještě jednou ho poctivě obkoušete... Člověk aby přežil ne jen fyzicky, ale i mentálně, musí si zavést nějaké své rutiny, zvyky, vytvořit si jakási přátelství, spíš asi koalice, netrápit se myšlenkou, co je tam venku a kdy se toho zase on sám stane součástí, ale hrát s rozdanými kartami. Takové zkrátka leží na stole a ty hraj, jak umíš, nebo zemři.
P.S. To NEčlenění knihy do kapitol mě zprvu rozčilovalo. Nešlo ji odložit, oddechnout si od ní. A pak si řeknete, že to skvěle podtrhuje atmosféru táborového života. Od budíčku jedeš, jedeš, dělej, makej, nestíháš si vzít misku se šlichtou k snídani? tvoje smůla! dělej, uhni, další je na řadě, makej do práce, čekáš na kontrolu, na přepočítávání, ne, nesmíš si sednout, odpočinout, stůj na mraze, dělej, hni se, makej... A takhle celý den, dokud neskončí a neskončí i kniha.
* Mráz je zlý, ale parťák je horší.
* Dny v táboře letí, ani ohlídnout se člověk nestačí. Ale doba trestu se nehýbá ani trošku, té jako by vůbec neubývalo.
Dobrá kniha. Jen jsem nepochopil dvě věci. Proč lidi z východu jezdí na tyhle tábory, jejich náplň mi nepřišla nikterak zábavná a navíc tam jezdí v zimě, kdo to kdy viděl jezdit v zimě na tábor a bez lyží a sáněk? A proč si tak stěžují na nedostatek chleba a odměřují ho na gramy? Je jasné, že je chleba málo, když ho jedí všichni, ale to musí být tak vybíravý? Jsou to hlupáci, to já když je málo chleba tak jím koláče, ale je to asi nenapadlo.
Výborný civilní popis jednoho běžného dne v pracovním táboře kdesi na Sibiři. Kniha je napsaná svým způsobem humorně a s odstupem, přesto zachycuje vše absurdní a špatné, co režim nabízel.
"Podle papírů zavřeli Šuchova za velezradu. Tak taky vypovídal - ano, je to pravda, dal se zajmout, protože chtěl zradit vlast, a ze zajetí se vrátil proto, že plnil úkol, kterým ho pověřila německé výzvědná služba. Ale jaký to vlastně byl úkol, to si nedokázal vymyslet ani Šuchov, ani vyšetřovatel. Tak to nakonec nechali - prostě úkol."
Výborně napsaná knížka. Moje první setkání s tímto spisovatelem. Velmi naturalisticky popsaný život v pracovním táboře. Určitě si přečtu ještě nějakou knihu.
četl jsem jako předehru k Souostroví Gulag - soubor několika povídek... Jeden den I.D. nejlepší, mrazivý popis obyčejného dne v koncentráku, o tom, jak si člověk zvykne na všechno a snaží se prostě přežít, pokud možno aspoň s nějakou důstojností. Zbytek povídek dost z budování socialismu, a trošku moc se v nich soudruhuje, i když kritické ostny se dají najít a díky za ně.
Jako celek skvělé svědectví doby. Některá místa mě ale opravdu, opravdu vůbec nebavila... Rozhodně mě knížka moc nemotivovala k tomu, abych si přečetl i Souostroví Gulag (i když na to zřejmě taky jednou dojde).
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismuČást díla
Drobnosti
1968
Jaká škoda!
Jeden den Ivana Denisoviče
1962
Matrjonina chalupa
Pravá ruka
Autorovy další knížky
2000 | Jeden den Ivana Děnisoviče |
2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
1991 | Rakovina |
2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Jeden den Ivana Děnisoviče výborně ilustruje situaci ve stalinských lágrech, alespoň tedy pro nezasvěceného čtenáře. Celý den je detailně popsán a život v táboře barvitě vylíčen. A i když bývá Solženicyn často kritizován za přílišnou idealizaci při popisech života v gulagu, Jeden den Ivana Děnisoviče zůstává průlomovým a dodnes hojně čteným dílem.