Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné povídky

22.05.2024

Při čtení mi byla fyzická zima.

15.01.2024

Autorův styl psaní mi vůbec nesedí. Donutila jsem se knihu dočíst, ale již nikdy víc...

25.11.2023

Pokud chcete vidět obrazové ztvárnění Solženicynových povídek, podívejte se na obraz Ilji Repina Burlaci na Volze. Lidé měnící se v tažná zvířata, záda ohnutá nelidskou dřinou, rezignace. A to měl dnes Ivan Děnisovič dobrý den. Práce mu šla od ruky, najedl se skoro dosyta, zahřál se, a je připraven na další den svého nekonečného trestu.

25.03.2022

K poviedke o Děnisovičovi:Človek vydrží veľa a prispôsobí sa,keď chce prežiť.Iná možnosť nieje.

10.05.2021

Jeden jediný den z tisíců strávených v gulagu. Den dlouhý, mrazivý, nespravedlivý. Hrůza. Lágr a jeho řád, pramalá naděje na výstup, bezpráví každé minuty...
Další povídky ať už válečné nebo poválečné opět plné hladu, bídy, blbství vládnoucích katů, šlendrián na každém kroku. Bez té vodky nebo samohonky by se tam asi žít nedalo, proto je Rusko od nepaměti národem alkoholiků. A statečných lidí.

06.04.2021

Jeden den Ivana Děnisoviče - asi nejslavnější povídka tohoto souboru, především strasti života v pracovním táboře, kde radosti se omezují prakticky jen na obelhání systému (které s obelháváním částečně počítá) a na naprosté jednotlivosti. Vůbec bych Šuchovovi nevytýkal, že na něco rezignoval. V podmínkách pracovního tábora je obdivuhodné už jen to, že nerezignoval na život samotný. Zvůle některých ideologií přetavených v realitu je neskutečná.

Případ na stanici Krečetovka - ne vše, co se jeví jako správné, je vždy správné. Věcný problém legality versus legitimity opět vyvstává a je až neskutečné, jak málo stačilo, aby paranoidní sovětská mašinérie chytila obyčejného člověka.

Matrjonina chalupa - vedle toho, že snad ani není možné, v jakých podmínkách bylo zvykem normálně žít, byl pro mě nejsilnější závěr povídky: "Všichni jsme žili vedle ní, a žádný jsme nepochopil, že to ona byla ten spravedlivým, bez něhož, jak praví přísloví, nestojí dědina. Ani město. Ani celá naše zem."

Ve vyšším zájmu - střet víry ve spravedlnost s realitou Sovětského svazu, resp. možná spíše komunismu v praxi, se mi snad ani nechce více komentovat. "Komunismus se musí budovat v lidech, a ne v kamení!! Je to zdlouhavější a těžší! Ale i když to z kamení dostavíme všechno třeba zítra, to ještě vůbec neznamená, že budeme mít komunismus!!" A totéž platí i pro demokracii a občanskou odpovědnost. Vždy to totiž začíná a končí u lidí.

01.04.2021

Kniha se mi líbila - všechny čtyři povídky, i když každá jinak, a myslím, že jí budu mít v hlavě hodně dlouho. Vždy když čtu podobné knihy, tak mě úplně mrazí a je pro mě nepochopitelné, co byli lidé nucení vydržet, ať už ve válkách, nebo jako zde v gulagu popř. při jiných pohromách. Dnes bereme jako samozřejmost naše pohodlí v teplíčku domova, přecpané žaludky a odpočinek o víkendech nebo na dovolené, a přesto jsme pořád nespokojení a stěžujeme si.

31.08.2020

Jeden den života - od zvonění do zvonění - v pracovních táborech bolševika zase ukazuje, jakou cenu má život a nezdolnou vůlí člověka přežít a nevzdávat se naděje. Silnými příběhy jsou i další povídky této knížce.

01.02.2020

Solženicyn mě mile překvapil, příběh Ivana Děnišovice z Gulagu mě doslova pohltil. Druhý příběh z Kočetovky z prostředí železniční stanice ve mě zanechal dojem, že bych sám rád věděl, jak to bylo s tím \"špionem\". :-) Příběh Matrjonina domu se mi líbil a vyvolal vě mě takový podivný pocit smutku nad osudem ubohé stařeny, zakímavě zachytil mezilidské vztahy v dědině. Pouze poslední příběh Ve vyšším zájmu mě vyloženě zklamal, čekal jsem lepší konec a vyvrcholení boje o studenty vystavenou školu. Tento mi přišel takový nedotažený. Celkově bych knihu určitě pochválil za příjemný a ničím nerušený výpravný styl autora. Minimálně první příběh bych určitě doporučil si přečíst, bylo to velmi zajímavé a příjemně podané.

08.09.2019

Gulag.To slovo má pro mě zvláštní příchuť.
To drsné místo, kde v nelidských podmínkách přežívali či spíše umírali lidé, kteří se ničím neprovinili nebo naopak byli vinni vším.To podle toho, jak strana a lid rozhodli.
Autor popisuje, jak vypadá takový jeden den v Gulagu.Není nad osobní zkušenost.
Povinná četba pro všechny proruské voliče.

23.06.2018

Ono to ještě nepatří do povinné četby?
Kniha se ke mně dostala ihned po vyjití jakožto k odběrateli knižnice Máj, aniž bych tehdy předem něco tušil, zapůsobila však silně a nezapomenutelně. Fakt je, že vzhledem k tehdejšímu novotnovskému opatrnému tání a mému mladému věku, kdy jsem vše viděl optimisticky a s vírou v budoucnost, nebyla ta rána osudová a v podstatě posloužila k přesvědčení, že "vše se vyvíjí správným směrem", což podporuje pasivitu a onu víru v budoucnost. Podobně jako Londonovo Doznání o něco později. Tak na to pozor, současní mladí!

02.03.2018

Ze všech povídek jezdí mráz po zádech. Měla by to být povinná četba pro naše politiky.

23.02.2018

Před lety moje první setkání se Solženicynem, které mě hodně zasáhlo. Další následovalo Souostroví Gulag, které mě dostalo do kolen. Tyto knížky nesmí být zapomenuté.

Další povídky také skvělé, spisovatelův jazyk je krásně jednoduchý a přitom hlubší než filozofické pojednání.

05.12.2017

Jeden den Ivana Děnišoviče

Manuál přežití. Od samého rána až do večera se dovídáme plno užitečných informací, které se můžou v budoucnu hodit. Dík volebnímu úspěchu SPD nikdy nevíme.
Je třeba vědět že po táboře nesmíte chodit sami, vždy v houfu. Čepice se sundává pět kroků před dozorcem, nasazuje dva za ním. Jak pronášet věci při filcování, jak se vyhnout korekci, ta totiž znamená nemoc, ze které už se nevyléčíte. Pokud jdete do korekce již nemocní....kabátek z prken. Jak dostat nášup šlichty, kde ukrýt chleba. Parťák se poslouchá na slovo. Na něm závisí váš život.

Výborná záležitost, kterou si můžete v těchto dnech pořádně užít, když si při čtení otevřete okno a nebudete půl dne jíst. Lepší než virtuální realita.

Je až příznačné, že v těchto tragických chvílích, na místě kde se naděje hledá těžko, je tolik prostoru k humoru.
"Ale plivat kosti rovnou na zem, to se jaksi pokládá za ne zrovna vybrané."
"Nosit písek, na to člověk nepotřebuje rozum. Proto přiděluje Ťurin tuto práci někdejším vedoucím pracovníkům."

Mé myšlenky se občas zatoulaly a neodvratně jsem přemítal o tom, jaké peklo dokážeme vytvořit. Christopher Marlowe to vyjádřil překrásně ve své hře Tragický příběh doktora Fausta:

„Kde je peklo?“, ptá se doktor Faustus. A Mefistoles mu odpoví: „V útrobách země, vody, ohně, vzduchu. / Peklo je tam, kde věčně trpíme. / Je bez hranic a není vázáno / na jedno místo. Je tam, kde jsme my. / A my jsme navěky tam, kde je peklo.“

Nevím, nejsem si jistý, jestli dokážeme stvořit nebe. Peklo dokážeme stvořit určitě.

10.11.2017

První z povídek o Ivanu Děnisoviči byla úžasná, další byly slabší, ale podobně poutavé hřejivými lidskými příběhy v přetěžké době...

20.10.2017

Jeden den Ivana Děnisoviče a Matrjonina chalupa jsou nezapomenutelné, fascinující povídky, zasluhující si 5 hvězdiček . Zbývající dvě jsou lehce zapomenutelné maximálně na 1 hvězdičku.

12.08.2016

Nemůžu říct, že mě kniha bavila. Avšak velmi dobře bylo v knize napsáno, co obnášela každoděnní rutina všech věžňů. Osobně si nedokážu představit život v takových podmínkách. S autorem čtenář prochází všechny strastí věžně. Možná tím, je kniha tak jedinečná.

24.07.2016

...a další povídky. Velmi poutavé vyobrazení kontrastu mezi skutečným životem obyčejného člověka a společenskou ideologií. Převažuje nepříjemný pocit nicoty jednotlivce proti "vyšším" zájmům. 5 hvězdiček!

17.04.2016

Tato sbírka dlouho unikala mé pozornosti, ale nakonec jsem svůj rest odčinila. Jeden den Ivana Denisoviče je právem mistrovské dílo, ostatní povídky už podle mě nemají takovou výpovědní sílu.