Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537682/bmid_jezero-663425fd18bf8.jpg
4
1202
1202
Cenami ověnčený příběh chlapce, který se odhodlal potopit až na samé dno Rybářská vesnice někde na špinavém konci světa je místem, kde skomírají staré mýty a rodí se nové. Skrz hrubý nátěr socialistických pořádků stále ještě prosvítá bledá postava Ducha jezera, který vyhlíží další oběti. Kam zmizela Namiho matka? A co se stalo s otcem? Zůstala jen bába s dědkem a neznámý, nepřátelský svět za vyprahlým obzorem. A právě jemu se musí Nami vydat všanc, aby dospěl, aby pochopil, aby našel svůj vlastní hlas. Příběh hrdiny – chlapce, který musel ztratit úplně všechno, aby nalezl sám sebe. Příběh poničené krajiny, poraněných lidí a jezera plného jedů, na jehož dně se však přesto může skrývat naděje.... celý text
Přidat komentář
Audiokniha: Výborný přednes Petry Špalkové. Kniha samotná stojí na příběhu, který se odehrává v jakési neznámé zemi, v níž se diktatura a komunismus prolíná s mýtem, potažmo s mýtem jezera a jeho ducha. Atmosféra a prostředí jsou výborné. Samotný příběh je, řekl bych, snad až příliš modelový a schematický, ale ono to docela k tomu prostředí a celkovému dynamickému stylu vyprávění sedí. Dobré, moc dobré; moderní mýtus, kterému chybí snad jen větší hloubka. Kdybych měl použít jezerního příměru, tak je to spíš Aral než Bajkal.
…život se s Damim od narození nemazlí…drsná kniha od začátku do konce… Často jsem se ptala: „ je takový život vůbec možno žít?! Autorka používá hodně vulgarit, ale to asi k té šílené době a místu patří…nicméně kniha je dobrá, vtáhla mě do děje, musím na ni myslet…
Beznadějné, silné, drsné, depresivní... Určitě se už nikdy nechci k této knize vrátit, ale nelituji, že jsem ji četla...
Jezero od Biancy Bellové je trochu obtížné hodnotit. Děj je natolik ubíjející, že by mi snad ani nevadilo, kdybych tu knížku nikdy nečetl. Jenomže ona je docela dobře napsaná. Beznaděj a marnost čtenáře místy úplně pohlcuje, příběh má silnou atmosféru a dobře se čte. Místy je to ale tak drsné, až to spíš odpuzuje.
Údajně drsné, pro mne je přesnější výraz hrubé. Údajně syrové, pro mne nechutné a dědkům já říkám dědo a bábám babi. Skoro totéž, a přece jiné, že jo. A ještě v přítomném čase! Jistě jsou i takoví lidé, ale nelákají mě.
Drsný, syrový, depresivní a bezvýchodný příběh. Příběh z oblasti, kde lidi zlikvidovali přírodu a zmar teď dostihl i je. Četl se mi těžce, smutně, ale nešlo přestat. Škoda jen posledních 40 stran - jakoby už autorce došel dech...
Jedu na emocích. Pokud mě autorka (či autor) dokáže vtáhnout do svého světa, vstoupím rád. Bianca Bellová mnou smýkla a vystrčila mě ze smrdutého dobytčáku drkotajícího po transsibiřské magistrále do ještě smradlavější rybářské vesnice kdesi u břehů Aralu, Bajkalu, Titicacy, či jezera Čadského. Škrábu si – spolu s Namim – ekzém na ruce. Přímo bytostně cítím ten zmar a kalné bezčasí. Čas stojí a zároveň se šíleně točí – kousla ho snad tarantule nebo co…? – a honí svůj vlastní začátek… nebo konec. Uroborové i Uroboros.
O knize Jezero se toho v recenzích napsalo spousty. Iniciační. Bildungsroman. Taková. Maková. Nudná. Skvělá. Erotická. Sprostá… Já nevím. Já jsem – myslím – po svém pochopil, co tím básnířka chtěla říci. A způsob, jakým to udělala, mi byl po chuti. A na ta místa v knize, která mi úplně nevoněla, jsem už dávno zapomněl. Ale v tom mém bláznivém vnitřním obraze přibyla další šmouha. Šmouha, která navazuje na jinou šmouhu podobného ražení. A těch šmouh je již několik desítek, ba stovek. A i přes svou abstraktnost mi evokují naprosto konkrétní obraz… A taky se pořád nemůžu zbavit toho ekzému na rukou…
Jedinečný koncert pro nehybnost, zoufalství, stojící čas, pradávné podivné zvyky, strnulost...
Bohužel se ukázalo, že to není šálek mého čaje. Bojovala jsem s tím, ale nedočetla. Nebavilo mě to. Nic víc, nic míň.
Ze začátku jsem myslela, že budu muset knihu odložit. Osamělost Namiho a syrovost okolního prostředí se mi zdála až samoúčelná. Ale poznenáhlu mě román do sebe vtáhl a já četla a četla. Sám o sobě, oholený na kost, je příběh v podstatě obyčejný, ale zvláštní a tajuplná atmosféra je vykreslená úžasně.
Pro mě na českém trhu něco velmi neobvyklého, zajímavého a svým způsobem i vzrušujícího. S touhle knihou se budu pyšnit v mé knihovně :).
Něco tak drsného a syrového bych od ženské autorky nečekala. Všudypřítomný zmar a rozpad umocněný velmi strohým vyprávěním. No být ten hnus kolem i v lidech podrobněji popsán, deprese u čtenáře by asi byla nevyhnutelná. Nami je obyčejný i neobyčejný kluk, jeho příběh uvěřitelný, jeho cesta, život, už to tady bylo tolikrát, ale každý si tím projde. Že nenajde odpověď na všechny otázky? Že se je nedozví ani čtenář? A v opravdovém životě se přece taky nedozvíme vše. Stejná událost se jeví jinak, podle toho, kdo ji vypráví. V Namim je dobré jádro, není to hrdina jako Mirek Dušín, ale ví, co je správné, snaží se o ten další krok.
Nejsem rád kritikem, protože mám ke spisovatelům úctu, ale tohle není dobrá kniha. Ačkoliv je vcelku dobře napsaná, její téma je nudné a omšelé. Co se dozvídáme o životě a o světě, když ji dočteme? Že je tvrdý a nespravedlivý? To ale přece dávno víme. Archetypy postav a jejich jednání, nepravděpodobná setkání, duchovno, odkazují zřejmě na tradici mýtů a eposů, ale čím je postava Namiho archetypální, čím nás právě tento příběh obohacuje? Snad jen uvědoměním si ekologické katastrofy způsobené na Aralském jezeře a jejím dopadu na místní obyvatelstvo...
Ke knížce mě přivedla knižní šifra, našla jsem ji brouzdáním se v knižních titulech, které obdržely cenu Magnesia Litera. Musím se přiznat, že po cca 20 stránkách jsem to chtěla vzdát - tohle pro mě není. Knížky napsané v přítomném čase se mi nečtou moc dobře a navíc jsem se v rychlém plynutí času ztrácela. Jsem však ráda, že jsem vytrvala, knižka mě postupně pohltila a nakonec jsem ji přečetla jedním dechem. A to se mi už dlouho nestalo, abych si večer četla a řekla si, ještě tři stránky a jdu spát, a přečetla si dalších 20 a pak se donutila jít spát, abych ráno zase brzo vstala a knížku dočetla. Takže všem doporučuji vytrvat a přečíst aspoň 30 stránek, pak už se neodtrhnete!
Ze začátku jsem nevěděl kdy a kde se děj odehrává... Vlastně to nebylo jasné ani po přečtení knihy, ale vzpomněl jsem si na dokument, který jsem kdysi viděl v tv o Aralském jezeru a „unikátním" ekologickém (a hlavně ekonomickém) vylepšení dané oblasti. Samotný příběh je drsný a těžko uvěřitelný, ale je mi jasné, že někde, na mnoha místech naší koule, žije mnoho Namiů, kteří díky skvělým lidem, s kterými zde trávíme život, oni živoří. A ne vlastní vinou.
Drsné a depresivní ale přesto hodně čtivé. Autorka umí ve čtenáři probudit atmosféru nějaké východní země ,ve které není žádná vyhlídka na lepší budoucnost . Cenu Magnesia Litera 2017 si podle mě zaslouží.
Rozhodně se mi kniha dobře četla a zajímavý příběh plný rozuzlení ale některé pasáže byly opravdu drsné. Na tuhle knížku musí být obzvlášť nálada.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2011 | Mrtvý muž |
| 2022 | Ostrov |
Nějak jsem tuto knihu nepochopila. Co svým vyprávěním chtěla autorka sdělit? Knihu jsem dočetla, ale nic si z ní neodnáším.