Jménem mojí sestry
Barbora Linke
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/480465/bmid_jmenem-moji-sestry-mAT-480465.jpg
4
204
204
Ve válce a v lásce je vše dovoleno. Kamila při úklidu babiččina bytu objeví fotografii odhalující tajemství – babička měla sestru dvojče. Dvojčata Ester a Soňa dospívají v protektorátní Praze. Zatímco Ester sní o tom, že se stane slavnou primabalerínou, Soňa vidí své poslání jako zdravotní sestra. Krátce před válkou jejich vřelý vztah ochladne. Ester i přes nesouhlas rodiny přijímá angažmá v plzeňském divadle a Soňa prožívá první lásky. Ovšem ta osudová nosí německou uniformu.... celý text
Přidat komentář
Nádherný príbeh, láska, sklamanie, zrada, smútok, vášeň a všetko čo sa dalo v tej dobe cítiť.
Začíname prítomnosťou a Kamilou, ktorá nájde fotku svojej starkej. No tá sa jej prizná, že to nie je ona ale jej dvojča.
A začne príbeh Ester a Soňi, kde sami neviete, ktorá z nich je vlastne Kamilina babka.
V rokoch 1938-1942 nám starká rozpráva príbeh, pri ktorom plačete. Ester - baletka a Soňa zdravotná sestra, dvojčatá ale predsa každá iná.
Ani jedna to nemajú ružové napriek tomu ze sú "čisté" a, že obe pracujú. Navyše Soňa to ma o kúsok horšie keďže je s SSakmi v dennom kontakte.
Ako som písala príbeh je plný emócií a strát a predsa sa jej podarí nájsť lásku, myslím, že v tej dobe to bolo štastie.
Keď vidiíte okolo seba umierať najbližších, či uz rukou SS či vinou vojny, pretože to nezvládnu, nájsť v srdci miesto pre lásku je veľký dar
Veľmi sa teším na pokračovanie
První třetina knihy mě moc nebavila, příběh se mi táhl, sem tam nějaký zajímavý prvek. Poté přišel zvrat a já se od knihy nemohla odtrhnout. Baví mě knihy s tématem 2SV a tahle byla pojatá jinak, ze života normálních lidí. Trochu mě mrzí, že se Wolf v příběhu neobjevoval více. A velké plus za to, že autorka v příběhu ponechala dobové zvyky - třeba vykání rodičům. Rozhodně si přečtu i druhý díl.
Četlo se mi velice dobře. Ač děj probíhal převážně v období 2. světové války, kvitovala jsem, že autorka nezabíhala příliš často do drastického líčení událostí heidrychiády, holocaustu. Jediné, co mi vadilo, byly ty zdrobněliny - vyjadřovat se stále o osobě alkoholické matky jako o maminečce mi připadalo kapku zvláštní, pokrytecké.
Mně se kniha líbila moc. I když zde bylo vážné téma z období války, kniha působila klidným až melancholickým dojmem, i se četla moc hezky. Co se týče příběhu válka lidi měnila ať už k dobrému či zlému, což byl případ židovských a křesťanských rodin, kdy jeden den byli přátelé a druhý jako by ta druhá ani neexistovala. V knize je to ukázáno na kamarádce Soni Jitce, která se změnila udělala to, co udělala. To samé rodiče Soni a Ester, místo aby si to s Ester vyříkali, nějak ji pokárali, přestala pro ně existovat. Co se týček konce, Ester neměla právo držet tajemství o Soně přes 80 let, nebylo to fér k nikomu a přišlo mi to od Ester sobecký. Snad najdu odpověď na otázku proč ve druhé knize.
Téma knihy je určitě zajímavé, ale zpracování trochu kulhá. Místy je volen až moc moderní jazyk. Nicméně do druhého dílu se pustím, protože jsem zvědavá na pohled druhé sestry.
Překvapilo mě vysoké hodnocení, mě osobně kniha moc nenadchla, takové nevěrohodné a chvílemi naivní.
Ze zacatku me kniha hrozne bavila, jela jsem jak drak, ale pak me nadseni nejak ochladlo. Kniha pekna, ctiva, ale rozhoduji se, zda se pustit do dalsiho dilu nebo ne.
Z knihy jsem nadšená. Přečetla jsem jedním dechem. Na konci i slzicka ukapla. Těším se na druhý díl.
První polovina knihy pro mě bvla trochu zdlouhavá. Nutila jsem se do čtení i přes čtivost knihy a sympatické postavy. Ale poté, když se příběh přehoupl do druhé poloviny, si mě kniha získala. Tolik věcí, co hlavní hrdinka zažila. O tom jsem neměla ani páru. Zvrat v každé kapitole, kdy si říkáte, že už by to mohlo stačit. Nechci zacházet do podrobností, poněvadž nejlepší je se do knihy pustit bez toho, aniž byste tušili, co vás čeká. Jedná se o kvalitní literární dílo z dob druhé světové války, které se řadí mezi ty přední v české válečné literatuře.
„Mou povinností je nenávidět ho, ale mým osudem milovat.
Upřímně, kdybych věděla jaký příběh v téhle knize na mě čeká, tak jsem po ní jen nekoukala, ale už dávno bych si ji koupila i přečetla. Příběh o životních rozhodnutích, rodině, lásce, životu v protektorátě.. Hlavně bych vyzdvihla právě dvojčata Soňu a Ester, ze začátku jsem byla trochu zmatená, ale když mi došlo kdo je kdo, o co jde, tak jsem nemohla přestat číst. O Ester se ještě víc dozvíme v druhém dílu Srdcem mojí babičky, takže tu si víc rozebereme kdyžtak příště. Tady byla zatím spíš okrajově, jakožto baletka v Plzni. Každopádně tu Ester, už jako babička, odpovídá na otázky své vnučky Kamily. Na světlo se tak dostává jedno z velkých rodinných tajemství. Ne všechno je tak, jak se zdá, nenechte se ošálit.
Jak se říká, zakázané ovoce chutná nejlépe. Řeší se tu totiž tehdy nemožný vztah mezi Češkou a německým inspektorem. Jak dopadne vám neřeknu, ale já to tak nějak čekala a bylo mi úzko.
Zároveň se tu řeší i rodinné vztahy, kdy má každý svůj pohled na věc. Různé životy se zamotávají, někteří odchází, jiní přichází, jedni jdou do odboje, jiní jdou s proudem a snaží se na sebe neupozorňovat.
Jednoduše, myslím, že kniha osloví hlavně ženy. Nejsou tu sáhodlouze popisovány historické události během druhé světové války, stránky ubývají před očima, hlavní postava v té době pracuje v nemocnici, nadbíhá jí nepřítel a štěstí je tu velmi vrtkavá záležitost.
Jediné, co bych já vytknula je, že někdy mohla jít autorka víc do hloubky, plus konec byl pak dost rychlý. Kdyby se o pár stran natáhnul, pobrečela bych si určitě stejně. Myslím, že tuhle knihu si užijí i ti, kteří stejně jako já nečtou zrovna úplně knihy, jež se odehrávají v období válek.
„Život není o tom, kolikrát padneš na kolena, ale o tom, kolikrát se dokážeš zvednout a jít dál.
Za poskytní knihy k recenzi a hlavně důvěru, děkuju moc přímo autorce @barbora.linke.
Knihu jsem přečetla jedním dechem. Dvě sestry dvojčata, dva osudy, které jsou propletené. Jedná je nadějná baletka, druhá ošetřovatelka v nemocnici. Pak je tady válka, která ovlivní životy všech lidí v tehdejším Československu. Jedna ze sester prožívá svou první lásku, ale jejím vyvoleným je muž, který nosí uniformu nepřítele. Co všechno je schopen udělat člověk pro svoji rodinu, pro své blízké, pro milovaného člověka a pro svou zemi? V průběhu knihy zjišťujeme, že ne všechno je takové, jak se zdá, a že občas dostaneme pomocnou ruku od lidí, od kterých bychom to nečekali. Všechny tyto události nám vypráví babička, která odpovídá na otázky své vnučky. Nebo tomu tak není...
(SPOILER)
Knihy na sebe volně navazují, proto jsem se rozhodla napsat recenzi dohromady. Knihy jsou vyprávěny z pohledu babičky, která postupně odhalí všechna rodinná tajemství.
Vždy jsem velmi milovala vyprávění babičky a dědy, pratet i prastrejdů, dnes už mi nemá kdo vypravovat, tak jsem ráda, když si nějaké vypravování můžu aspoň přečíst.
Příběhy sester dvojčat mě naprosto pohltil, byl tak srdceryvný, až se mi někdy tajil dech. Fandila jsem oběma, aby našly své štěstí, jen bohužel své mladí prožily v době, která štěstí zrovna nepřála.
Na příběhu Soni je nejvíc vidět, že nic není černobílé a že láska je mnohdy opravdu slepá.
Ester jsem si oblíbila až v druhé polovině druhého dílu, její postava byla velmi dobře napsaná, opravdu jí člověk musel nejdřív poznat blíž a odpustit jí její sobeckost a sebestřednost, sama byla potrestaná víc než dost.
Co se týče stylu psaní, tak přeci jen výtky mám. Obě knihy jsou napsané dnešní češtinou a ubírá to příběhu na autentičnosti, což byla zvlášť u dialogů velká škoda.
Doufám, že budou mít knihy pokračování, protože přeci jen nebylo vyřčeno úplně všechno.
Bojuji se sebou, jestli ji mám vůbec dočíst. Podle mého názoru se objevují naprosto nereálné formulace na dobu, ve které se děj odehrává, nesedí mně ani použití některých výrazů, zkrátka tomu nevěřím. Bohužel. Díky anotaci jsem se těšila na zajímavou knihu, ale takhle jsem zklamaná i ze stylu, jakým je kniha napsána. Připadá mně to, jako by současný teenager převypravoval vzpomínky své babičky.
četla jsem ji jako druhou v pořadí, což vůbec nevadilo, bylo to stejně dobré čtení jako Srdcem mojí babičky, určitě doporučuji.
Jeden velký rodinný příběh, který kdysi svojí vnučce vyprávěli dva stříbrovlasí starouškové. Jeden velký příběh o válce, ale bez bomb, o židech, ale bez koncentráku, o bolesti, ale bez krvavých šrámů. Barbora Linke dala díky vzpomínkám svojí babičky vzniknou silnému a realisticky vykreslenému příběhu jedné z nejhorších událostí novodobých dějin. Jinak, po svém, originálně, bez kýče a mainstreamu, který knižnímu trhu teď dost vládne.
S autorkou jsem uspořadala o obou jejích knížkách stream, na který se můžete podívat i zpětně, pokud budete chtít.
Krásně napsaná kniha, četla se úplně sama.. Až mě mrzelo, že už je konec.. U kterého mi teda ukápla slza.
Kniha se mi četla velice dobře a rychle. Žádná hluchá místa a historické události nejsou sálodlouze popisovány. Hlavní hrdinka Soňa mi byla blízká.
Štítky knihy
dvojčata sestry pátrání v minulosti Protektorát Čechy a Morava historické romány prolínání minulosti a současnosti české romány věkový rozdíl partnerů (age gap) romány pro ženyAutorovy další knížky
| 2021 |  Jménem mojí sestry |
| 2022 | Srdcem mojí babičky |
| 2024 | Písmem mojí přítelkyně |
Pěkný příběh, ale styl zpracování mě moc neoslovil, i když, na prvotinu asi super. Nadchnul mě až konec knihy, tak přidávám hvězdu a přečtu si pokračování.
"Neprožít lásku je, jako bys nikdy nežila. " "Největší slepec je ten, který nechce vidět. " "Mou povinností je nenávidět ho, ale mým osudem milovat. "