Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/247487/mid_jsou-svetla-ktera-nevidime-SLW-247487.jpg
4
4144
4144
Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2015 , MOBA (Moravská bastei)Originální název:
All the Light We Cannot See , 2014
více info...
Přidat komentář
Skvělá, skvělá, skvělá. Saint Malo jsem navštívila před několika lety, jen krátce, ale při popisech jeho zákoutí se mi okamžitě vybavila jeho zvláštně magická atmosféra. Těžko uvěřit, že autor, který může svět vnímat očima, dokáže tak brilantně popsat to, co "vidí" člověk, který tuto schopnost nemá.
Možná jsem to jen četla v nějakém nevhodném období, nevím, ale mě ta kniha prostě nebavila.
Skvělá knížka, která ukazuje různé osudy lidí ve stejnou dobu. Krásný příběh, prolínání mezi několika ději, které nakonec splynou do jednoho příběhu, mě velmi bavily. Hezké je i ukázání života na konci knihy a to, jak i po mnoha letech v člověku válka zanechá stopy, které nezmizí.
„Tvůj problém, Wernere, je v tom, že pořád věříš, že máš nad svým životem moc.“
Vzhledem k tomu, že byla tato kniha oceněna, čekala jsem od ní dost. A také jsem to dostala - nevídaně citlivě sepsaný příběh z válečné doby. Právě způsobem autorova výkladu se tak liší od té záplavy podobných knih a to že nám dala nahlédnout do života hned dvou mladých lidí, jí pouze přidávalo na čtivosti.
Napětí též nechybělo a mě opravdu upřímně zajímalo, jak to nakonec vše dopadne, ačkoliv jsem věděla, že příběh pro všechny dopadnout dobře prostě nemůže(přesto jsem stále doufala). Postavy se mi dostaly pod kůži a jen těžko se mi s nimi po dočtení poslední stránky loučilo.
Asi si prostě musíme pamatovat, že lidi nejsou pouze dobří a špatní a že nic není černobílé - přesně tak jako tento příběh.
Bez váhání dávám 5*
Asi jsem čekala víc. Kapitoly byly na mě moc krátké, než jsem se stihla do příběhu položit, už jsem byla zase jinde. Byly momenty, kdy jsem byla dojatá, ale byly i takové, kdy to se mnou nedělalo vůbec nic. Neupírám knize čtivost, zajímavý a silný příběh a myslím, že za přečtení určitě stojí, ale nemám potřebu mít jí v knihovně a vracet se k ní.
Příběh dvou mladých lidí, jejich rodin a kamarádů mě velmi zaujal a nutil mě zapřemýšlet nad dobou a obtížemi, kterými si museli potýkat. Werner vyrůstal v nacistickém Německu se svou sestrou v domě pro sirotky, byl velmi chytrý a plný plánů na slibnou budoucnost inženýra. Díky svému nadání dostal příležitost studovat na dobré škole, kde se hlavně učilo, jak správně bojovat a zemřít za svou vlast. Autor v knize krásně ukázal, jak snadno byli mladí lidé v nacistickém Německu ovlivnitelní a když něco dělali ostatní, tak to dělali také (ne že by měli možnost volby). Werner zaujal svého profesora a začal mu pomáhat s konstrukcí přijímačů, pomocí nichž měl vyhledávat pozici odbojářů. Ale ne vždy je vše černé a bílé a pochybnosti ve Wernerovi vždy byly a někdy je potlačoval více a někdy vyplouvaly na povrch. A pak přišel zlom, kdy si Werner uvědomil, co je pro něj důležité a jaký chce být. Naopak mladá Francouzka Marie-Laure, která v dětství oslepla, měla milujícího otce, který by pro ni udělal cokoli a hlavně jí pomáhal přežit ve světě bez očí. Její válka byla jiná než Wernerova, ale ke konci příběhu se vlastně potýkali se stejnými problémy a s tím, jak přežít. Kniha samozřejmě není jen o Wernerovi a Marii-Lauře, objevují se v ní i jiné postavy, které dotváří tento krásný válečný příběh – nacistický voják (pátrající po vzácném diamantu a snu o velkolepém Hitlerově muzeu), Jutta (Wernerova sestra, která má jasnou představu o době a věcech, které se dějí kolem nich), Etienn (strýc Marie-Laury, který stále nedokázat překonat traumata z předchozí války a musí se vypořádat s tou další), … Moc se mi kniha líbila.
No nevím, co si o tom myslet, podle mě je kniha dost přeceněná, a po přečtení všech těch vyjuchaných recenzích jsem asi prostě čekala hlubší emotivní zážitek. Kniha je napsaná pěknou formou, hezký přirovnáníčka, metafory a tak, ale bohužel to pro mě bylo příliš omáčky a málo činů. Především 2 hlavní postavy mi přišli bez osobnosti a nějaké pořádné akce jsem se od nich dočkala až v závěru knihy, a to byl hlavní důvod toho, že mi vůbec nepřirostli k srdíčku (jako třeba Rudy ve Zlodějce). Knihu jsem jen tak prolítla, bylo mi vcelku jedno co s Wernerem a Marie-Laure bude, a i když mě jedna konkrétní událost celkem šokovala, no tears were shed. Není to špatná kniha, je to napsané pěkným jazykem a ten koncept je zajímavý, bohužel, když mi nepřirostou k srdci postavy, nepřiroste mi k srdci ani knížka.
Mozaika příběhu je výborná, na první pohled volné konce dokreslují atmosféru. Co je ovšem naprosto dechberoucí je Doerrův sloh (spolu s fantastickým překladem). Úplně jsem se tetelila blahem u každé věty.
Tak tuhle knížku nějak nemůžu dočíst. Pořád čekám, kdy se mi to začne líbit a zatím nic... Neustále ji odkládám a občas se k ní vracím, ale nejde to. Uvidíme, třeba příští rok.
Moc pěkná kniha. Ze začátku mě trochu příběh nudil, stále se tam neudálo nic zajímavého. Nejvíce mě zaujalo, jak dokáže autor propojit všechny příběhy v jeden. Krásné ...
Čtení mi připadalo cestu zarostlým lesem, kde se občas objevila mýtina zalitá sluncem. Ale více času z té cesty jsem se prodírala houštím a trnitými keři a zakopávala o kořeny. A na tu cestu jsem se vydala, že tam šli ostatní, tak proč ne i já. Na konci jsem zjistila, že jsem se vlastně do toho lesa ani pořádně neponořila, že jsem šla stále jen při kraji. A závěr? Byla jsem zklamaná, že na konci cesty nebylo nic výjimečného.
Zkrátka, knížka mě moc nebavila, nesedl mi styl a vadilo mi, že děj dost rychle přeskakoval z jedné osoby na druhou a nestačil se příběh každého pořádně rozjet. Sotva se začalo něco dít, už kapitola skončila a začalo se o někom jiném.
Knihy z valecne doby uplne nevyhledavam.. Asi neni dobre pred tim zavirat oci a kazdy by mel mit povedomi o tom,co se odehravalo,ale stejne...
Kazdopadne na zaklade kladnych recenzi,jsem si knihu koupila a jsem rada,ze ji patri misto v me knihovne.
Zajimavy a citlivy pribeh. Pravda,obcas jsem se trosku nudila a preskakovala jsem... ale celkovy dojem z knihy mi to nenarusilo. Toho casu,ktery jsem s touto knihou stravila urcite nelituji.
Už dlouho jsem nečetla tak citlivý příběh a ještě k tomu z válečné doby. Upřímně jsem ráda, že žiju nyní a nemusím řešit otázku přežití. Kniha byla čtivá, příběh poutavý, jen dočíst se mi ji nechtělo neb jsem tušila, že někdo musí zemřít...
Ze začátku chvíli trvalo než jsem se začetla. Ale pak i díky krátkým kapitolkám knížka ubíhala sama. Čekala jsem trošku něco jiného, ale byla jsem mile překvapena.
Řemeslně napsaná limonáda! K dokonalosti chybí už jen usměvavý americký seržant s přilbou nedbale posunutou do týla, balíčky žvýkaček po kapsách, ale hlavně podávající naší slepé hrdince najlonky, které už fakt dost potřebovala.
Dočetl jsem kupodivu až do konce, zajímala mě představa realtivně mladého autora o dosud největší poznané hrůze lidských dějin. Myslím ale, že ani Hollywood se neodváží...
Krásný styl psaní, hluboký příběh. Knihu jsem si vychutnávala a jsem ráda, že se stala součástí mé knihovny.
Za mě tři hvězdy, sice se četla dobře, I příběh mě zaujal, ale asi jsem čekala víc
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) anglická literatura Paříž přírodní vědy slepota Pulitzerova cena nevidomí radioamatérství zfilmováno – TV seriál
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jsou světla, která nevidíme |
| 2017 |  O dívce Grace |
| 2016 | Zeď vzpomínek |
| 2016 | Sběratel mušlí |
| 2018 | Čtvero ročních období v Římě |
Velmi pečlivě promyšlený syžet (nic bych neměnila - krátké kapitoly a zdánlivě chaotické střídání časových rovin mají svůj důvod a chápu i zařazení závěrečných epilogů ze současnosti), hluboké citlivě pojaté téma a brilantní styl psaní (smekám i před překladatelem)...válečná tématika obvykle svádí k prvoplánovým a černobílým scénářům...tady na to zapomeňte...musíte číst i mezi řádky...teprve potom to celé správně pochopíte...