K moři
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160399/bmid_k-mori-56r-160399.jpg
4
1312
1312
V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři.
Přidat komentář
Knížku jsme si půjčili, já ji zodpovědně dočetla, manžel se k tomu nepřinutil a v polovině ji nechal, vlastně byl asi spíš zvědavý na to, proč tak prskám, což po pár stránkách zjistil. Je to půl roku, co jsem jí četla a dneska ani nevím, o čem byla, nezanechala vůbec žádnou stopu, jen si pamatuju, že přečíst ji bylo únavné, jazykově na velmi nízké úrovni (možná to byl nějaký umělecký záměr?), dění mezi postavami už stokrát jinde viděné nebo přečtené. Jsem ráda, že nám doma nezabírá místo.
Behem cteni jsem mela sto chuti vtrhnout do deje a zacit jecet: budte uz zticha, nany pitomy! Tak uveritelny dej, myslenky, pocity... Tesim se na kazdou dalsi knihu P. Soukupove.
Dcery. Každá žena byla či stále je dcerou. Je to jedna ze sociálních rolí, jíž je třeba prožít a vyrovnat se s ní, se vztahem k matce, otci, světu či ostatním sestrám. O tom je román K moři. Myslím, že každá z nás v něm se v určitém životním věku najde a pozná.
Tahle knížka mně přinesla nečekaně silný čtenářský zážitek. Aniž bych to předem plánoval, tak jsem ji přečetl na jeden zátah. Protože jsem byl tak vtažen do děje, že jsem prostě nemohl jinak.
Líbil se mi styl, kterým byla novela psána. Jednoduchá řeč, střídání vypravěčů, soustředění se na konkrétní situace, zvláštní kombinace detailů a zatajených informací (víme co holky rády jí a jaké poslouchají kapely, ale neznáme jejich příjmení a třeba u dospělých postav víme velmi málo o jejich zaměstnání) - to vše (a jistě mnoho dalšího) navozovalo atmosféru autenticity, kdy jsem se začal o postavy bát, jako by byly z masa a kostí. Velmi zvláštní, ale velmi působivé.
Soukupová svoje postavy nešetří, vykresluje je jako chybující, životem raněné, trápící se lidi. A i tím jim dodává ten punc věrohodnosti. Ale i mezi touhle skupinou nedokonalých (často dost protivných) příbuzných si čtenář může najít oblíbence (nebo spíš oblíbenkyně, mužských postav zde moc není). Pro mě to byla Jíťa a z vedlejších postav taky Klára.
Pokud jde o mě, mohla kniha skončit po návratu od moře (ta mořská část byla podle mě zdaleka nejlepší) - tím dovyprávěním osudů mě autorka připravila o možnost si nad hrdinkami fantazírovat a spekulovat, jak to s nimi asi bylo dál. Ale ani od téhle části jsem nebyl schopen se odtrhnout a dočítal jsem ji dlouho po půlnoci - takže ji dost těžko mohu nějak moc kritizovat.
Měl jsem "K moři" ve čtečce už delší dobu a vždy se našlo nějaké jiné dílo, které dostalo přednost. To se dalším knihám Petry Soukupové nestane a už teď se těším na další setkání.
Nejlepší kniha, kterou jsem od autorky četla. Ze začátku mi chvilku tvrvalo, než jsem si zvykla na krátké věty, které popisují, co kdo cítí, dělá, myslí si. Uvědomila jsem si, jak zdánlivě nepodstatné maličkosti mohou ovlivnit rodinné vazby, rozhodnutí jedince může ovlivnit celé generace, přestože se zdá, že o nic tak zásadního nešlo. A hlavně to, jak autorka vystihla dokonale koloběh života, narození, dětství, mládí, střední věk, stáří i smrt. A také drobné bolístky, které si v sobě neseme celý život vytvářející negativní rodinné emoce s pamětí slona.
Text je napsaný jednoduše, žádná dlouhá souvětí, kudrlinky, výrazné emoce. Ale mezi řádky se skrývá obrovská hloubka až přechází mráz po zádech. Lidský život v podstatě složený z banalit. Je to jedna z nejlepších knih, které jsem četla a budu o ní dlouho přemýšlet. 5/5
Knihu jsem si přečetla a ..... a nic. Stále se mi vnucovala představa, že autorka svou knihu posílala do vydavatelství formou jednotlivých sms zpráv, kde nějaká dobrá duše tyto zprávy přepisovala na papír a pak, kdy už žádná sms nepřišla, tak knihu vydali J. Strohost, neosobnost, bez jakýchkoliv emocí, projevů nálad a stavů mysli.... Možná mi kniha nesedla právě proto, že děsně neradu píšu smsky a když už něco napsat musím, tak je to podobné, jako v této knížce. Možná nevím, jak dostat emoce a své rozpoložení do zprávy, aby ten, komu je zpráva určena, si jen o nich nepřečetl, ale při čtení je cítil a vnímal . Proto také tato kniha byla pro mě pouze popisem rodinných vztahů. A popis, jako slohový styl, mě nikdy moc nebral. Samozřejmě, že knihu doporučuji k přečtení, když čtu tady ty nadšené komentáře níže, říkám si, že kniha je asi dobrá, jen čtenář (to jako já) je nějaký divný...
Skvělá psychologická sonda do života členů jedné rodiny. Dost originálně napsáno.
Pro mě to byla netradičně napsaná kniha - autorka skáče z hlavy jedné postavy do druhé a čtenář se dozvídá, jak daný děj vnímá ta která postava. Když se to vezme kolem a kolem, tak se v celé knize nic moc vlastně nestalo, ale přesto tam je děj, má to spád a čtenář má obavy co se v následujících stránkách stane. Taky se mi líbil závěr, kde byly stručně popsány osudy všech postav. Je to už mé třetí setkání s autorkou a určitě si přečtu další (zatím nejvíce se mi líbila její povídka v knize Praha NOIR)
Velmi čtivé (jako ostatně vše od autorky), člověk se nemůže odtrhnout a velmi - řekněme - mrazivé. Avšak o jednu hvězdičku méně za to přespříliš rychlé shrnutí dalších životních osudů hrdinů.
Takových knih víc - inspirace, děj, zajímavá kompozice, příběhy, vnitřní i vnější světy hrdinů...hloubka a stručnost do sebe se vrývající, hutnost textu a jeho hlubší smysl. Líbilo!
Tak to je kniha, která se mně osobně doposud z českých próz líbila nejvíce
Je až neskutečné, kolik životů a osudů jde rozpitvat na 200 stránkách a kolik emocí a dojmů ve mně kniha vyvolala. Autorka použila velmi zvláštní a v našich vodách ojedinělý styl vyprávění, u kterého jsem si zpočátku říkala: "To jako budu číst knížku pro děti?" Ale právě tohle zdánlivě jednoduché a prosté vyprávění a styl, neskutečně ostře koresponduje s jednotlivými příběhy, které působí na první pohled hodně obyčejně a svým způsobem i obyčejné jsou. Mohly by se týkat kohokoliv z nás... a právě v tom je jejich síla a poutavost. Do knížky jsem se začetla a po jejím přečtení si řekla: "No sakra!" Věřím tomu, že K moři mi v hlavě zůstane ještě několik dní, což je pro mě důkazem kvalitní knihy. Rozhodně sáhnu i po dalších titulech téhle nadějné autorky.
Styl psaní mi dost připomínal Elfriede Jelinek. Stejně úsporné vyjadřování, stejně na dřeň obnažené city. Jen, ve srovnání s nositelkou Nobelovy ceny, má pro lidské chyby shovívavé porozumění. Navíc jako debut excelentní.
Hodnotím pozitivně. Líbil se mi styl knhy, zaujaly mě postavy. Četlo se samo. Ta obyčejnost vložená do příběhu jednotlivými členy ukovala pozoruhodný obraz.
Tady nějak nevím. A jak čtu komenty ostatních, tak v tom nejsem sama.
Skvělá psychologie postav, vcítění se do kohokoliv. Autorce věřím chlapa, dítě, nemocného, puberťáka, alkoholika,..., kohokoliv. Neobvyklý styl psaní ustála, i když svou věcností byl trochu monotónní, ale přesto dokázal vyvolat zvědavost na osudy jednotlivých postav. (Možná takovou až trochu bulvároidní zvědavost, chuť nakouknout k jiným, jak to chodí u nich doma.)
Převaha informativně podávaných detailů o jednotlivých hrdinech a minimum přímé řeči mi sice na jednu stranu vyhovovalo (hodně muziky za málo peněz, v dnešní době úspěchu krátkých textů ideální!), na druhou stranu to u mě vyvolávalo pocit – nepsala si autorka jen osnovu, podle které to pak chtěla napsat pořádně? Něco mi v tom chybělo – možná sblížení se s některým z hrdinů. O všech to bylo tak rychle, že jsem to u žádného pořádně nestihla, občas mi i málem splývali. Byla to pro mě sága v kostce, jako kdyby autorka vyprávěla memoáry něčí rodiny, ale vybrala jen ty nejnutnější informace (kromě tedy té podrobnější scény u moře, kde tedy došlo k velkému, až kontrastnímu zpomalení tempa příběhu). Ráda věřím, že to byl autorčin záměr a styl, a podle reakcí níže (a získaných ocenění) uznávám, že má své publikum, ale asi jsem čekala víc děje.
Rozhodně ale knížku nechci shazovat, nebo odrazovat budoucí čtenáře! Četla se velmi dobře, čtenář poznává příběhy ze svého okolí a je rád, že všude je něco.
Styl psaní mi fakt sedí. Přečteno se třemi malými dětmi v zádech během jednoho dne. A to opravdu o něčem svědčí! :) Není to veselé čtení, vnitřní pocity postav až bolavé, ale je to čtení uvěřitelné a není blbé. Prostě život! :)
Psal to robot ? Neee... já nevím co napsat - na jedné straně dobré na té druhé divné. Ale i tak kniha se četla rychle, příběh klasicky český - smutné. Ta poslední část byla perfektní. Asi si přečtu ještě nějakou knihu ;-) Knihu jsem četla díky čtenářské výzvě bod 2 - Kniha, která je prvotinou autora.
Do knihy jsem vlítnul jak utrženej vagón. Skvěle se četla. Heslovitej styl a spousta vztahů. Jenže udržet takovou rychlost v zatáčkách jde moc těžko. Hlava začala klesat. Příčina? Atmosféru dokázala autorka navodit velice rychle, dokázala ji i udržet, ale nedošlo už k žádným zvratům. Postavy nebyly takové osobnosti, aby mě jejich životy přikovaly do sesle.
Na prvotinu dost dobrý, zdá se mi, že Hartl tady čerpal inspiraci, jen do toho turka zamíchal trochu cukru.
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Styl psaní autorky je sice úsporný, ale úderný (pravděpodobně ovlivněný seriálovou tvorbou). Knížka je to pěkná a dobře čitelná právě u moře, kdy má člověk pozornost rozptýlenou nějakým tím vínem. Tato žánrově nadprůměrná "člověčinka" může být cennou alternativou pro ty, které už nebaví (tolik nebaví) Viewegh.