Ke dnu
Anna Bolavá (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/482891/bmid_ke-dnu-nFC-482891.png
4
953
953
V době prvních mrazů na konci listopadu je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. Mezi obyvateli se začíná roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv. Osudy postav se kříží a praskají jako dráty elektrického vedení stožárů v polích za městem. Román Ke dnu volně navazuje na úspěšnou prvotinu Do tmy, za niž autorka obdržela roku 2016 Magnesii Literu za prózu.... celý text
Přidat komentář
Volné pokračování knihy Do tmy, které se mi moc a moc líbilo, tak tady Ke dnu jsem se vůbec nemohla začíst. Je fakt, že jsem měla pořád plnou hlavu Anny Bartákové a jejího sběru , ale i tak, od začátku temné a depresivní čtení, vlastně celý příběh a všechny postavy. Postav zbytečně moc, těžko se v nich člověk orientuje. Návaznost na předchozí knihu , dohromady žádná.
Docela zklamání. Do dalšího dílu Před povodní se mi moc nechce
Velke zklamani. "Do tmy" me naprosto uhranulo. Tady jsem nedokazala udrzet pozornost a bylo to pro me doslova utrpeni. Autorka si sama na sebe upletla bic prehnanym mnozstvim postav, ktere jeste ke vsemu nazvala podobnymi jmeny, takze se pak ctenari pletou (Mira, Marek, Marie, Miluska, Milada).
U predchoziho dilu se mi to, ze spousta veci zustalo nevysvetleno a zahaleno tajemstvim, libilo. Tady mam pocit, ze snad ani sama autorka nevedela, co si s pribehem pocit a tak si rekla, ze to necha byt a ctenar uz si tam neco najde a bude to povazovat za zamer. Ne, tohle se mi nelibilo.
Volné pokračování Do tmy. Opět se vracíme k tragédii českého maloměsta. Vyprázdněné vztahy, pozlátko, pomluvy a osamění. Marast doprovázený pachem syrového masa, močálu a přicházející zimy. Bude mít nová generace dostatek síly k znovunalezení lidskosti?
Krása!! Autorčin styl,dej,vykreslené postavy,nic nevyřčeno naplno,spíše náznaky...dám si další.
Už se mi dlouho nestalo, abych u knihy 3x za sebou usnula. První půlkou jsem se vyloženě protrápila, v postavách jsem se nemohla zorientovat... Míra, Marek, Miluška, Marie... musí být všichni od M? Dále pak na jedné stránce Vorel, Drozd a Strnad. Tohle nebudou mé oblíbené knihy.
Mistrovská čistá čeština. Kalná naturalistická kniha. Klesala jsem níž a níž, do bahnité bezútěšné hlubiny. A u dna mě navíc přidržovalo dílčí namluvení Miroslavem Táborským. Až pár posledních krátkých kapitol mi naštěstí umožnilo odrazit se ode dna, vyplout z kalné temnoty a nadechnout se. Asi už to příště nechci zažít.
A ptám se Proč?. Proč mají současné české autorky tak často potřebu psát takto tísnivé a skličující knihy?
Tak úplně nevím co napsat, ta kniha člověka úplně rozloží, ta ponurost a atmosféra, audio přednes a hudba mezi čtením skvěle doplní atmosféru knihy.
Jednotlivé díly se doplňují, škoda, že jsem první díl četla už před časem. Ale i tak jsem si jednotlivé postavy celkem rychle vybavila. Nevšedně pojatá série. Těším se na další knihy od autorky.
Před touhle knihou jsem od autorky četla Do tmy a byla jsem okouzlená. V téhle knize obdivuji brilantní vykreslení různých lidských postav na malém městě, baví mě nedopovězené náznaky a tajemství, jemné propojení se světem tajemna. Jen jsem přece jen doufala, že to nakonec bude dávat trochu víc smysl, trochu víc se vysvětlí, bude to trochu víc logické. Kniha mě do sebe vtáhla jako vodní vír, nemohla jsem přestat číst, i když to není úplně lehké čtení, nakonec to ale úplně nezaklaplo, nakonec to není tak uvěřitelné, jak by mohlo být, v hlavě mi zůstávají hlavně ty různé typy žen a jejich cest a přístupu ke světu, které si částečně vybírají a částečně jsou do nich vrhané. A ta zvláštní temná atmosféra.
"Játra.... čerstvá kuřecí játra... mají krásnou barvu. Třesou se jemněji než rosol, přitom nikdy nedrží tak pevný tvar. Kloužou a hýbou se, ale nedokážou se rozlít jako voda, jen se líně jako tvrdnoucí krevní sraženina přizpůsobují povrchu pod sebou. (...) Ať si ženské říkají, co chtějí, játra jsou nejpříjemnější částí výroby, a vůbec opatrná práce s vnitřnostmi je pro Miladu pokaždé za odměnu. Člověk ani neví, kdy přestat, stále musí sahat na další a další kousky, opatrně je zvedat a ukládat na váhu do vysokých polystyrenových tácků. Základem každého balení jsou velké, šťavnaté kusy, nerozbité a dokonale vyjmuté z organismu, stále teplé z posledních minut života."
Před tím, než jsem se pustil do četby této knihy, měl jsem za sebou dvě autorčina díla - Do tmy a Před povodní. Obě knihy se mi líbily a hodnotil bych je jedničkou. Z knihy Ke dnu jsem ale na rozpacích a hodnotím mezi dvojkou a trojkou. Tak trochu zklamání.
Ke dnu je kniha plná vyšinutých lidí. Několikrát mě během čtení napadlo, že to skončím, ale nakonec díky autorčině poetickému stylu vyprávění jsem došla až na konec, kde jsem se musela pousmát.
Na začátku jsem byl zmatený a měl trochu obavy. Střídalo se tam mnoho různých postav a příběhů (někdy mezi sebou přecházely bez jakéhokoli patrného odsazení odstavců) a já měl obavu, zda si autorka nevzala velké sousto a nepřekombinovala to. Jenže jak jsem se propadal hlouběji do děje, zvykl jsem si na ten podivný chaos přeskakujících příběhů a začetl se.
Tahle kniha nesplnila nic z mých očekávání; o sběračce bylin se tam zmíní někdo snad jen jednou jen tak mimochodem, mrtvola se tam téměř neřeší. Nakonec se člověk dozví (SPOILER asi ...), že to byla přirozená smrt, což vlastně tak nějak tušil už z předchozí knihy. Ke dnu je místo snové choromyslnosti prvního dílu plné pasivní agrese a nezútěšné mizerie chudých vesnických/maloměstských postaviček. Při hlubším zamyšlení vlastně velká část postav vůbec nedává z pohledu reality smysl, ale v kontextu světa, který před čtenáře autorka předestírá, jsou uvěřitelné a zcela přirozeně zapadají; co na tom, že je to svět tak podivný, že kdyby vylezl z bažin vodník, člověk by se nad tím ani nepozastavil?
Do třetího dílu už nejdu, ale tenhle mohu doporučit. Jen ... raději neočekávejte nic. A už vůbec ne, že vám Anna Bolavá dá nějaké odpovědi.
Je to takové syrové. Jako život na vesnici. Říkala jsem si, kam chce autorka rozvádět osud sběračky bylin, ale od této linie uhneme k jiným osudům. Líbil se mi příběh Milady a její dcery. Osudy obyčejných lidí, ale zajímavě podané.
(SPOILER) Když jsem se musela rozloučit se sběračkou bylin, nečekala jsem ani chvíli a už jsem otevírala Ke dnu, aby se nerozplynula ta euforie, která se dostavila během Do tmy. Nález mrtvoly v bažinách sliboval ještě víc mysterióznější zážitek. Ale co to? Něco se tu pokazilo. Když se táž blaženost, probuzená sondou do choré mysli a záhadným šustěním na půdě, nedostavila ani po 100. stránce, nechápala jsem, jak je možné, že stejná autorka napíše dvě tak naprosto odlišné knihy, a to má prosím příběh volně navazovat. Byť se Do tmy točilo pořád kolem kytek, bylo to celé prosycené jakýmsi neklidem, napětím, které se dalo krájet, ale tady se, navzdory vidinám promyšleného zločinu, tentýž dojem ne a ne dostavit. Když jsem pochopila, že o tu mrtvolu snad ani tak nejde, byla jsem dost zklamaná. O co ale autorce šlo, je pro mne záhadou. Bylo to celé utahané, unylé, nudné, skoro až tuctové. Ani jazyk mne nikterak neoslovil, přitom vím, že Anna Bolavá to s jazykem fakt umí. Jsem smutná. Zvládnu ještě Před povodní?
Říznu do bolavého místa; nejen slovní hříčka, ale lítost nad tím, že jsem nenašla to toužebně očekávané z prvního dílu, tedy: náhled do vyšinutého mozku, hledání krásy v „úchylnosti“ a souznění duševna s přírodou. První bylo nahrazeno popisem nenávistných, závistivých, malicherných vztahů mezi mnoha opravdu nepříjemnými postavami, které by v normálním životě neobstály (učitelka na 1. stupni? zdravotní sestry?) – a já si říkala, že pokud budu hledat tohle, sáhnu raději po Soukupové či Dvořákové (ale stejně, co to s těmi čtyřicátnicemi je, že cítí zrovna tuhle potřebu vyjádření?). To druhé bylo nahrazeno spíš hledáním úchylnosti v obyčejnosti a všednosti (snad jen popis čerstvě vyříznutých kuřecích jater byl - fuj - úchylně krásný). Třetí zůstalo trochu zachováno, ale v podobě spojení „odporné duše – hnusná příroda“. A jazyk, který mě tehdy okouzlil? Podřízený záměru: např. jediná kamarádka dětské hrdinky je neustále označovaná „tlustá Klára“, spolupracovnice jedné z hrdinek téměř nikdy jinak než „vousatá Koptyšová“ a nová kolegyně „ta nová, vtíravá“. Pokud kdokoliv používá opakovaně hodnoticí přívlastky, aby mi dostal do hlavy svůj pohled, povede se mu to. Jenom – tohle byl vážně záměr? Znechucení? Mnohem víc si přeji být zasažená soucitem a třeba i pochopením postavy mně naprosto vzdálené. Tady to nešlo. Škoda.
Zajímavě napsané, uvěřitelné a neveselé. Četla jsem poměrně dlouho a proto mi asi i dlouho trvalo zorientovat se ve všech postavách a i pak mi některé přišly zbytečně navíc. Nejzajímavější a nejúplnější pro mě byl příběh Aničky s Mlladou. U jiných bych potřebovala něco dopovědět.
Četla jsem ji ve formě audioknihy a musím říct, že byť bezvadně namluvená, děj i postavy pro mne byly chaotické, nemohla jsem se úplně zorientovat. Zkusím ale dát knize šanci a přečíst si ji s odstupem času. Kniha Do tmy se mi totiž líbila moc.
Očekávala jsem daleko větší propojení s první knihou, když má jít o sérii, ale to není výtka, pouhé konstatování. Daleko víc mě překvapilo, jak je tato kniha jiná, ne snad horší, nebo alespoň ne o moc, ale jiná. Kniha Do tmy byla příběhem o jedné podivínce, ale zároveň byla plná krásy a naděje. Tady nalezneme také podivíny, ale zároveň pouze depresivní náladu, smutek, bolest, nejistotu a trápení. Postav řešících nějaké své osobní trable je v příběhu opravdu mnoho. Takže orientace není vždy úplně snadná. Zároveň paní Bolavá v jedné větě, dokáže nakousnout hned 5 různých dějových linek. Je to velice zvláštní způsob vypravování, který je poměrně náročný na soustředění. Mně se ale tento způsob velice líbil. Co ovšem oceňuji především je fakt, jak paní Bolavá fantastickým způsobem dokáže vykreslit atmosféru příběhu a také jednotlivé charakteristiky všech postav. Audiokniha kterou čtou: Miroslav Táborský a Simona Postlerová, je neméně vydařená a všem jí mohu vřele doporučit.
To bylo teda tvrdý!
Absolutně jsem se nemohla začíst, přečíst víc jak deset stránek mi nešlo, všechna ta jména na M mi vadila. Taky ty lyričtější pasáže, o kterých jsem si ze začátku myslela, že jsou vzpomínkový. Ovšem když už jsem se kousla a během víc jak týdne přečetla asi sto stránek, tak těch zbylých skoro 200 jsem dala za jeden den jako nic, jak mě ta mozaika drobných příběhů na vsi, která je zahalená v mlze a podivně páchne po masokombinátu a močálech, pohltila. Nakonec asi víc než první díl, Do tmy. Není nutný na sebe knížky navazovat, kdybych měla jednu z těch dvou doporučit, tak to bude Ke dnu, protože tyhle reálný, hrozně tvrdý střípky života protkaný jemnou mystikou mě bavily nakonec víc.
Román Ke dnu volně navazuje na autorčin debut Do tmy, který byl v roce 2016 ověnčen Magnesií Literou. O kvalitách knihy jistě svědčí už jen fakt, že i podruhé se Bolavá objevila mezi nominovanými (2018), nicméně nominaci neproměnila. Oproti prvotině ohledává širší plejádu charakterů, z nichž vlastně nikdo není hlavní postavou. Zápletka tak stojí zejména na dynamice mezi nimi – ze směsice roztodivných obyvatel maloměsta lze jmenovat např. matku tvrdě pracující v masokombinátu, její tak trochu smradlavou dceru, podivnou neurotickou ženu navracející se do místa svého dětství nebo lékaře, jehož žena byla nalezena mrtvá a jehož milenka má zanedlouho přivést na svět dítě. Podobně jako v knize Do tmy má i tento román silnou atmosféru. Odehrává se v předadventním čase a ze stránek doslova čiší sychravé počasí, mystické mlhy i vlhkost bažin. Bolavé se do poměrně jednoduché linie příběhu daří vklínit důležitá témata vztahu matky a dcery, pocitů samoživitelky s nedostatkem financí, vztahů na maloměstě, kde každý zná každého a má o něm svůj názor, rozdílů mezi privilegovanou a středostavovskou třídou nebo (ne)vyrovnání se s následky potratu v rámci rodiny. Jazykově poměrně standardně odvyprávěné příběhové linie přetínají lyricky vyznívající pasáže Hany (ženy, která se do města navrací se svou nemocnou matkou), takže kniha ve výsledku působí stylisticky zajímavě, a přesto velmi přístupně. Byť tedy román nabízí v podstatě vše, co od kvalitního titulu čekám, nemohla jsem se v průběhu čtení ubránit pocitu, že je toho v jedné knize přeci jen trochu moc. Jednotlivá témata mnou spíše proplula a nezarezonovala zdaleka tolik jako v debutu Do tmy, který je v podstatě monotematický a monocharakterový. Tentokrát z nižšího hodnocení viním i audioknihu, kterou trochu nešťastně namluvili Miroslav Táborský (toho sice mám ráda, ale nehodil se mi k atmosféře příběhu) a Simona Postlerová (ta mi nesedí obecně, což je samozřejmě moje subjektivní vina). Domnívám se, že by bylo vhodnější zvolit pro stěžejní obsah ženský hlas, určitě bych se nezlobila třeba za Anitu Krausovou, která fenomenálně namluvila právě předchozí knihu, nebo celou škálu herců, z nichž by každý propůjčil hlas jiné postavě. Na závěr už snad jen pro formu dodám, že určitě není třeba číst Ke dnu až po Do tmy, ale není to na škodu.
Štítky knihy
česká literatura tajemství maloměšťáctví vztahy psychické problémy psychická traumata jižní Čechy rozhlasové zpracování Vodňany Magnesia Litera
Volná trilogie Anny Bolavé mě docela pohltila a Ke dnu se mi líbila ze všech dílů asi nejvíc.
Staronové postavy, nová místa, nové problémy, podobná atmosféra.
Pokud něco Anna Bolavá umí naprosto dokonale, je to právě vytvoření pochmurné atmosféry, která člověka naprosto vtáhne a pohltí.
Zatímco první kniha voněla po bylinkách, tady je to spíš smrad drůbežárny, kde jedna z hlavních postav pracuje.
V knize se toho moc neuděje. Vlastně sledujeme běžné životy lidí někde v Jižních Čechách. Lidí, kteří mají spoustu bolestí a starostí.
Jedná se o problémy, které každý známe. Buď ze svého života nebo ze života lidí okolo nás. Nicméně neobyčejné jsou způsobem, jakým je Anna Bolavá vypráví.