Ke dnu
Anna Bolavá (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/482891/bmid_ke-dnu-nFC-482891.png
4
953
953
V době prvních mrazů na konci listopadu je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. Mezi obyvateli se začíná roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv. Osudy postav se kříží a praskají jako dráty elektrického vedení stožárů v polích za městem. Román Ke dnu volně navazuje na úspěšnou prvotinu Do tmy, za niž autorka obdržela roku 2016 Magnesii Literu za prózu.... celý text
Přidat komentář
Nevím, jak to autorka dělá, ale píše úžasně a podmanivě. Mám pocit, že v té knížce jsem s postavami a prožívám s nimi jejich příběh. Skvěle popsala chování lidí na malém městě, kde se navíc našla mrtvola ženy. Detektivní záhada se pozvolna rozplétá jako zacuchané vlasy hřebenem.
Co mi činilo problém bylo čtení o Miladě, která pracovala v podniku zpracovávající drůbež a z toho se mi až zvedal kufr, všude maso, kuřecí čtvrtky, drůbky, ..., maso, maso, maso a pořád jedli řízky, chudák Anička.
Pokud autorku neznáte, vřele doporučuji. V brzké době se vrhnu na třetí díl Před povodní. Ačkoli ho mám v papírové podobě, našla jsem ho i na Audiotéce, tak zkusím poslech.
Návaznost na předchozí román Do tmy je jen volná a i struktura vyprávění je dost odlišná. Oproti jasné ústřední postavě tady máme několik souběžných, provázaných příběhů a stejně důležitých figur. Díky tomu působí kniha rozmáchleji, epičtěji, ovšem psychologická drobnokresba je stejně pečlivá a výstižná. Maloměstská přízemnost, staré křivdy a šrámy, každodenní šeď, nulové životní perspektivy ale i střípky naděje. V naší kinematografii se pro tenhle druh příběhů vžil nehezký termín "chcípácký film", převádět ho do literatury zrovna v případě Anny Bolavé by ale nebylo férové. Ve zpackaných životech svých hrdinů se nevyžívá, ale není ani chladná nebo odtažitá. Jej vyprávění vás strhne, aniž si hned uvědomíte, jak to dělá. Její prozaická prvotina je oceňovanější, ale já stavím Ke dnu na stejnou úroveň.
Bylo to jako na horské dráze. Začátek mě nadchnul, uprostřed to šlo pomaleji a závěr jsem zhltla, že i dýchat jsem zapomínala.
Je to moje první knížky od autorky a zaujala mě. Vzhledem k tomu, že v komentářích je několikrát zmiňováno, že Do tmy je lepší, tak už se na ni fakt těším!
Spíš 3,5*.
Kniha není vyloženě špatná, ale po přečtení Do tmy jsem čekal něco trochu jiného. Hlavním problémem pro mně byl příliš velký počet hlavních postav. Mám pocit, že sedm osudů, byť vzájemně propletených, je prostě moc a kniha na mě působila příliš mozaikovitě.
Jinak je ale kniha napsána opět skvěle, i když ta beznaděj, která z jednotlivých příběhů čiší je občas ubíjející.
Deprese, smutek, malost lidského bytí a také cit, vztahy a nadhled. Nevím co dodat. Byla jsem při čtení trochu zmatená, některé sekvence jsem nechápala, ale také jsem byla ohromená autorčiným stylem a snahou o vykreslení všech i těch nejdrobnějších momentů lidských vztahů. Je vidět, že A.B. má co čtenářům říct a také ví jak to říct, aby to zapůsobilo. Na mně to teda zafungovalo.
Román “Ke dnu je zasadený do hmlistých severočeských bažín, čo u čitateľa vzbudzuje trochu ponurú až mysterióznu atmosféru. Autorka postavila dej na mnohovrstevných postavách, ktoré sa striedajú v rozprávaní, a poskytujú tak reálny pohľad na život v malomeste. Anna Bolavá je určite talentovaná autorka, ktorá svojimi dielami dokáže trefne poukázať na našu zakomplexovanosť nemálo ovplyvnenú aj našim životným prostredím.
Podľa môjho názoru toto voľné pokračovanie románu “Do tmy nedosahuje jeho kvality a mňa osobne uchvátilo o trochu menej.
Nikdo neumí popsat mlhu tak, jako Anna Bolavá. Člověk ji při čtení úplně vidí před sebou a cítí na kůži. Pro mě je tato autorka český objev roku. Výborný zážitek, doporučuju.
Asi jsem necita a cynik,ale první polovina knihy mě totálně míjela a ztrácel jsem se ve jménech postav a kdo je kdo a kdy s kým..... chtěl jsem nedočíst.
Až příběhy z výrobní linky na zpracování kuřat,popis nákupu v nákupním centru a večírku mě trochu probral z polospánku, párkrát jsem se zasmál.
U pasáže hledání Aničky jsem dokonce trnul obavami,ta je výborná, stejně jako popisy bažin a mlhy.
A to je asi tak všechno.
Ještě že to bylo z knihobudky.
(SPOILER) Tato až mysteriózní série o obyčejných životech lidí žijících v zoufalých stereotypech svých všedních dní, jakoby tak trochu byla výpovědí o každém z nás. Ano je pravda, že kniha působí až depresivně, ale podle mého názoru autorka velmi zdařile na pozadí propletených příběhů několika postav až do samého jádra obnažuje člověka se všemi jeho úzkostmi, strachem, pocity, strastmi, potřebami a touhami. Anna Bolavá nenosí své jméno zbůhdarma, protože se dokáže ponořit až na dno lidských povah a čtenáři tak poskytnout nevšední pochmurný literární zážitek.
Já z téhle autorky prostě nemůžu. Nemůžu. To je vždycky tak fantastická slohová jízda. Tolik pocitů - to chvíli někoho nemáte rádi a pak s ním soucítíte. A taky naopak. Úplně to vždycky hltám. Hltejte taky.
Velkolepě napsaný příběh "malých" osudů obyčejných lidí z jedné vesnice. Moje první kniha od této autorky. Ale jsem nadšená a určitě se ráda pustím do dalších. Jednu hvězdičku jsem ubrala za otevřený konec, který ve mně po dočtení knihy stále hlodá a nedá mi stále nepřemýšlet...
Sice je to označeno jako volné pokračování knihy Do tmy, ale nemá s ní mnoho společného. Jen stejné maloměsto a postavy doktora Diviše a Milušky.
Styl příběhu je úplně jiný. A ačkoliv jsem Do tmy hodnotila také 5*, tahle se mi líbila víc. Sledujeme osudy několika postav, každý je svým způsobem "divný", ale to se mi právě líbilo a bavilo mě sledovat, jak se perou se životem.
Moje první kniha této autorky. Maloměsto, vztahy, vzestupy a pády. Všudypřítomná a depresivní mlha, která vše umocňuje. Je to nevšední a silný přiběh obyčejných lídí. Bylo to divně krásný. Člověk se na jednu stranu nemůže dočkat, až knihu přečte. A na druhou nechce aby to skončilo.
Naposloucháno. Všechny postavy jsou úžasně vykreslené, ale tolik podivných lidí na tak malém místě?
Poslouchala jsem jako audioknihu na ČR. Knížky od Bolavé mají neuvěřitelnou atmosféru.
"Tak tohle je náš společný život, napadne ji znenadání. Takhle žijeme, tohle jsme my. Pro tohle chvátáme domů, nic dalšího není. Představujeme si, jaké to bude, až... A ono to vypadá takhle. Nezměníme se. Nemá smysl se ještě na něco těšit, něco připravovat, o něco usilovat. Takhle je to pro nás na světě zařízeno a víc nic."
Druhý příběh z Řečovic je v mnohém podobný a v mnohém jiný. Syrovost a sugestivnost skvěle podaného vyprávění zůstává, všudypřítomná bolest a tíže, kvůli které se nejde pořádně nadechnout, které se nejde zbavit, ale na kterou si ani nejde zvyknout. Ale místo zaměření na jednu osobu zde máme obyvatele maloměsta jako jakéhosi kolektivního hlavního hrdinu. Jako by paní Bolavá otočila dalekohled...
Pojetí z jejího debutu mi určitě bylo bližší, zde mi to občas přišlo roztříštěné a nevyrovnané, právě v kontrastu s prvotinou. A také mi nesedl ten sarkastický komentář k maloměstskému životu (který v Do tmy reprezentuje Marcela) vytvářený drobnokresbou Řečovického panoptika, zvlášť nákupní výlet a následující ženské setkání. Nic proti tomu, vše je popsáno přesvědčivě a věrohodně, jen jsem měl pocit, že se autorka nevěnuje něčemu, co je její nejsilnější stránka. A píše něco, co mi přišlo takové ... hájíčkovské.
Drobné čtenářské rozpaky, které jsem zažíval někde v polovině děje, se ale rozplynuly, když začal gradovat příběh trojúhelníku Jarda-Hana-Milada (atmosféra interakce při jejich společné jízdě autem byla tak skvěle popsaná, úsporně a přitom tak výmluvně!). Křehký vztah Hanky s Jardou jsem silně prožíval (Milada promine, její nevyhnutelná srážka s realitou mně trhala srdce, ale...) a když se jejich cesty v dramatickém vyvrcholení protnuly s Aničkou, měl jsem o ně takový strach, že jsem v rychlých intervalech knihu odkládal (já prostě nechci vědět, jak to dopadne!) a zase otvíral (já prostě musím vědět, jak to dopadne!). A nakonec jsem se dočkal i křehké naděje, nebo možná příslibu křehké naděje, náznaku toho, že s dobrou vůlí je možné léčit i ty nejbolavější zářezy do srdce.
Teda, tolik divnosti a vyšinutí se jen tak někde nevidí... Ale čtení byl zážitek. A body navíc dávám za nádherně ilustrovanou a graficky zpracovanou obálku.
Druhé čtení :
Zažila jsem zvláštní situaci. Když jsem se konečně dostala ke třetímu dílu této volné trilogie, zjistila jsem, že si pamatuji skoro do detailů knihu Do tmy, ale z knihy Ke dnu nevím vůbec nic. Začala jsem tedy po šesti letech číst znovu. Překvapením pro mě bylo, že ani v průběhu čtení si skoro nic nevybavuji. Asi se mi podařilo ten depresivní zážitek úplně vytěsnit. Přečetla jsem tedy po druhé, ale už teď mám pocit, že za pár let bude výsledek stejný. I když teď je celý zážitek umocněn další části, kterou jsem přečetla. Uvidíme.
Štítky knihy
česká literatura tajemství maloměšťáctví vztahy psychické problémy psychická traumata jižní Čechy rozhlasové zpracování Vodňany Magnesia Litera
Postavy, potácející se ve svých více méně nešťastných životech, bezútěšná honba za zdánlivým štěstím, každodenní ubíjející práce v místní drůbežárně, poflakující se školáci, staré křivdy, nepochopení, žárlivost... Maloměsto, kde se sousedé navzájem šmírují zpoza sepraných záclon, kde je falešné přátelství vstupenkou pro spokojený život a největším vzrušením románek místního doktora. A k tomu všemu z nedalekých močálů zahalených všudypřítomnou mlhou vypluje jednoho dne mrtvola... Všichni jdou pomalu, ale jistě ke dnu a zbývá jim jen nepatrná jiskřička naděje na šťastnější budoucnost.
Druhý díl trilogie nijak nenavazuje na předchozí knihu Ke dnu, setkáte se tu jen se stejným prostředím a některými postavami. I styl vyprávění je jiný. Narozdíl od niterně podané ich-formy zvolila autorka epičtější děj a více vypravěčů. Skvělý cit pro vykreslení jednotlivých postav a jazyková bohatost nicméně zůstaly. Myslím, že mě třetí díl nemine.