Klub bitkárov

03.04.2021

.....Tyler řekl: "Chci, abys mě co nejsilněji praštil."......
..a pak se to rozjelo....prvně jsem viděl film D.Finchera, vlastně tak před patnácti lety, jednou, jedinkrát....při čtení knihy se mi do podrobna vybavily scény......Brad Pitt sedí u stolu, "upravuje" filmové pásy a ukazuje rukou do horního rohu, kde se vždy před koncem pásu na cívce objeví bílá tečka, ceckatej Meat Loaf pláče a drtí ve svém objetí Edwarda Nortona......parádní, zběsilá, ujetá, násilnická jízda.

24.01.2021

“Co musíš brát v úvahu je možnost, že Bůh tě nemá rád.”

09.01.2021

Klasika, kterou jsem četla několikrát a ještě několikrát si ji určitě přečtu. Baví mě, že to ve mně probouzí takovou rezignovanou depresi nad tím, kam jsme se jako lidstvo dostali… Otroci konzumu poslušně se honící za nedosažitelným. Na druhou stranu ale nakonec vždycky skončím u takového toho činorodého vzteku. Odhodlání něco s tím (se sebou) dělat. Samozřejmě ne agresivně, jen aktivně…. Přestože si pořád živě pamatuju starý dobrý časy brigády za pokladnou, kde mě občas při pohledu na ty fronty nabručených lidí křečovitě svírajících svoje nacpaný košíky napadlo, jaký by to asi bylo, kdyby mezi ně někdo hodil granát…

30.12.2020

Palahniuk je moje láska i prokletí, jak už jsem někde psala. Klub rváčů jsem objevila, když mi bylo cca 18 let a naprosto mě fascinoval. Autora ani film jsem tenkrát neznala, ale tímto si mě naprosto získal. Pamatuju si ale do dneška, že jsem na knihu narazila u Dobrovského. Byla poslední s natrženým obalem.

Nic podobného jsem předtím neznala. Velmi kontroverzní, pobuřující, šokující, fascinující, ohavné, ale zároveň něžné a milostné - Klub rváčů má hodně přívlastků. Od té doby se o Palahniuka zajímám.

Knihu jsem četla asi pětkrát, na vysoké škole jsem dokonce napsala diplomku a nazvala ji Deviantní postavy v díle Chucka Palahniuka. Psala jsem ji dva roky. Tímto mi autor zůstal v srdci...i na papíře. Znám všechny jeho knihy i biografie, v zahraničí jsem navštívila pár setkání s autorem.

30.10.2020

Když jsem Klub rváčů četla poprvé (asi 15 let nazpět), bavila mě hlavně jeho antisystémovost jako taková, ale popravdě, asi jsem ještě nebyla v té životní fázi, kdy bych jí doopravdy rozuměla. Teď, když jsem v tom období života, kdy švédský nábytek začíná pomalu, ale jistě vlastnit mě, místo naopak, Palahniuka obecně oceňuju mnohem víc. Trochu depresivní, co si budem :-)

„Máš třídu mladých silných mužů a žen a ti chtějí za něco položit život. Reklama nutí tyto lidi do honby za auty a oblečením, které nepotřebují. Celé generace pracují v zaměstnáních, která nenávidí, jen proto, že si pak mohou koupit věci, které nepotřebují. Naše generace nemá svou velkou válku nebo svou velkou krizi, ale vedeme, máme svoji velkou válku ducha. Máme svou velkou revoluci proti této kultuře. Naší velkou krizí jsou naše životy.“

16.10.2020

Docela mě to dostalo.Je skvělé,jak nás autor na tak poměrně malém prostoru,dokáže dostat do obrazu.Člověk se najednou ocitá uprostřed děje.Zpočátku vůbec nechápe o co go(pokud jste teda neviděli film:)),ale brzy to chytne a nepustí.V hlavě mi zněl slogan kapely Visací zámek "Anarchie a total chaos":).
Mrzela mě krátká ukázka na přebalu knihy,která zásadně napověděla její pointu.

21.09.2020

Trochu drsné, ale rozhodně napínavé. Jak začnete číst, těžko se odchází.

31.08.2020

Manifest proti konzumní společnosti, proti mainstreemu, proti sociální stratifikaci:zaměstnání, peníze, postavení a konformnímu chování. Prácuješ - kupuješ.
Proto vznikne revolta a boj ve formě klubu rváčů. Nikde nejsi tak naživu, jako jsi naživu v klubu rváčů. Proto vznikne projekt Devastace.

Seru na křeslo se zeleným pruhem, seru na IKEU.
Miluju guerillové teroristy proti sektoru služeb.

Román, který Tě donutí přemýšlet.

18.06.2020

první knížka čtená podruhé.
Poprvé si vzpomínám že čteno na jeden zátah k maturitě a úžas.
Odstup 9 let. ~ znám pointu - nevidím to na 5* bere mě knížka méně....ke konci děj, rychlost čtení jednotlivých kapitol a zapomnění detailů to přibližuje k 5*

knížka co mě rozčilovala svou utopií, ale nedokáži posoudit objektivně díky druhému čtení

kapitola 20. o lidech a jejich řidičácích, smyslu života a dalšímu směřování za mě cool velice

29.05.2020

Klub rváčů jsem četla krátce po střední na doporučení kamarádky. Tehdy se mi docela líbil, brzy mi bylo jasné to o Tylerovi a dnes mi je celkově Palahniukova postmoderní deprese blízká a připadá mi upřímná (už jen když si vybavím jeho životní příběh...). Ale zpětně to vidím tak, že se román až moc zfetišizoval, především proto že si to většina mladých lidí řadí k "must read", kam patří v podstatě cokoli o drogách a právě Klub rváčů. Téma se zatím ukazuje jako nadčasově platné a Palahniuka mám jako autora dost ráda, vlastně je mi čím dál tím bližší, ale nudí mě přístup lidí k tý knize a její glorifikace. Navíc mám docela pochybnosti, že výpovědní hodnotu Fight Club dokáže plně docenit někdo, komu je pod pětadvacet let.

25.05.2020

Asi poprvé, co mě uchvátil mnohem víc film než kniha...nelíbil se mi styl psaní,chvílema sem se úplně ztrácel v ději...kdybych nevěděl o čem čtu a neviděl film, asi bych to vzdal...

24.05.2020

Našlo by sa pár pasáží, ktoré strácali moju pozornosť, ale to ostatné bolo prudko čitateľné. Mám rada Chuckov štýl.

23.05.2020

Většinu doby jsem si říkala, proč se sakra baví s tím Tylerem... No, bohužel nic pro mě.

12.05.2020

Jsem nadšena.
Četla jsem pár komentářů od lidí, kterým to nesedlo - myslím, že je fajn si předtím přečíst od Palahniuka i něco jiného, aby člověk trochu znal jeho styl a nebo aby aspoň čekal, že to bude více či méně jaksi pošahaný. Oproti Zalknutí a Prokletí (nic jiného jsem od něj zatím nečetla) mi teda Klub rváčů připadá pošahanej spíš míň a taky mi připadá mnohem lepší i co se týče děje. Třeba u Zalknutí člověk akorát furt musel hlídat, aby mu nikdo nečetl přes rameno, ale kdybych měla říct o čem že to bylo, tak si vzpomenu leda na to, co se dozvíte už v anotaci...

Jo a zapomněla jsem dodat, že PO přečtení si určitě musíte pustit tohle video: https://www.youtube.com/watch?v=RB8sAKb9tPU

26.04.2020

"Máš třídu mladých silných mužů a žen a ti chtějí za něco položit život. Reklama nutí tyto lidi do honby za auty a oblečením, které nepotřebují. Celé generace pracují v zaměstnáních, která nenávidí, jen proto, že si pak mohou koupit to, co ve skutečnosti nepotřebují."

Co jim tedy zbývá? Revoluce! Vzpoura proti systému. S devastací přichází očištění. A hlavně se na nic neptat.

Napůl příručka mladého chemika s návody jak vyhodit do luftu třeba věžák, napůl sugestivní psychologická sonda do mysli sebedestruktivního schizofrenika s dobrou přesvědčovací schopností.

Opět jsem se při čtení ptal sám sebe, v jakém mentálním stavu se musí nacházet autor, aby stvořil něco takového. Myslím, že zadání čtenářské výzvy (hlavní hrdina musí trpět psychickou poruchou) bylo 100% splněno.

24.03.2020

Kniha naprosto nepodobná čemukoli, co jsem kdy četla. Ať už příběhem nebo stylem, jakým je napsaná. Strašně vás baví a zároveň odpuzuje. Čekáte, co bude dál, ale zároveň se bojíte, co se stane. Na těch méně než 200 stránkách je tolik emocí, tolik děje, tolik příběhů. Mrzí mě, že jsem se k papírovému Klubu rváčů dostala až teď a zároveň jsem ráda, že konečně mohu tuhle knihu zařadit mezi přečtené. I přesto, že jsem viděla film (dokonce několikrát) i divadelní inscenaci Činohráku z Ústí, stejně mě kniha překvapila. Ne tak dějem, jako spíš tím stylem, jakým je napsaná. Chuck Palahniuk dokázal na konci 20. století vytvořit něco jedinečného. Bravo patří také českému překladateli, Richardu Podanému.

17.03.2020

Kniha bola fajn ale ked uz som videla film, vela noveho nepriniesla..

10.03.2020

Chuck Palahniuk dohnal osobní krizi z prázdného moderního světa do absurdních rozměrů. Rozerval jednoho člověka na dvě části, jednu se dál nechat pachtit za nevýznamnými statky a druhé poskytl volné ruce k uskutečnění všech jeho nápadů k osvobození od konzumního života. Nechal založit Kluby rváčů, místa, kde mohli lidé znovu pocítit "syrový" život a na chvilku přestat myslet na to, jak si nechávají vlastní život proklouzávat mezi prsty. Nálepka kultovní knihy Klubu rváčů dozajista patří.

Tohle mě kdysi dávno, jako mladýho rebela v pubertě, celkem ovlivnilo. Měl jsem chuť se rvát, rozkopat systém a byt vybavit IKEA nábytkem. Jenom jsem měl teda pokoj v bytě rodičů, takže z IKEA jsem si mohl koupit leda tak nějaký křeslo, skore z bitek se smrsklo na vítězství v Tekken na PS One a z revolty proti systému zbyl jenom hardcore punk, kterej duněl z repráků. Ale i tak to byl skělej život a já Durdenovi záviděl, že měl koule na něco, o čem všichni můžeme leda tak číst.
"Ať nikdy nejsem kompletní. Ať nikdy nejsem spokojený. Ať nikdy nejsem dokonalý. Vysvoboď mě, Tylere, od dokonalosti a kompletnosti."