Kobold
Radka Denemarková
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71154/bmid_kobold-aJY-71154.jpg
4
134
134
Kobold (Přebytky něhy a Přebytky lidí) je dvojromán. Dva příběhy v jedné knize jako dva živly — voda a oheň, který viděné přetavuje. Nebo dvě řeky slité v jeden tok? Je to kniha o podobách neudolatelné lásky a rafinovaného násilí. O tom, jak lidskou existenci předurčuje rodina, do které jsme vrozeni, či ideologie, v níž se namočíme. O společnosti okoralé dovnitř i k okrajům, ke všem „slabším“, vnímavým. Muka těchto postav jsou chorobami naší doby. A zdrojem těchto muk jsou zdá se Koboldové. Kobold volně navazuje na knihy A já pořád kdo to tluče (2005) a Peníze od Hitlera (2006) a autorka jím završuje svou trilogii o středoevropském dvacátém století.... celý text
Přidat komentář
Některé knihy jsou výzvou a Kobold patří k nim, v tom nejlepším slova smyslu. Je zde mnoho vrstev, které se vzájemně překrývají a jsem si jistá, že jsem na první přečtení neobjevila všechny. Literární jazyk v modré části je vesměs poetický, chvílemi vyplave na povrch drsný realismus a v neposlední řadě je zde mnoho skvělých filozofických myšlenek. V oranžové části se autorka drží spíš reality, i když i tady najdeme spoustu metafor. Na konci se obě části potkávají, jak v příběhu, tak na papíře. Je to přesně ta kniha, kterou když si přečtete s odstupem času a v další životní etapě, objevíte v ní nové věci. Nabízí se rčení; nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
Dočetl jsem pouze oranžovou část románu. Modrá už byla nad moje čtenářské síly...
Knihu tedy ponechávám bez hodnocení, ale shoduji se s názorem, že si k ní musí každý najít svojí cestu... Mě se to povedlo jenom z malé části a tak jsem se prostě rozhodl, že než utrácet svůj čas při čtení složité snové kompozice, budu raději číst něco jiného.
K této knize si musí každý najít svojí cestu. Jsem ráda, že já si jí našla, skvělý dvojromán. Doporučuji začít "modrou" částí. Nechce se unášet na vlhách vět a souvětí do nitra příběhu. Iritující kompozice, na kterou si postupem času zvyknete a bude hltat stránku za stránkou. Autorka jasně vymezuje svoje názory a vdechuje život zajímavým postávám. Člověk prostě musí přemýšlet o myšlenkách a hlavních metaforách. Nikdy neuškodí si takovýto styl prózy přečíst. Obohacující.
Už druhá kniha od této autorky, kterou odkládám nedočtenou. Asi to prostě není pro každého.
Znepokojivé a iritující čtení, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, i když mi zprvu trvalo, než jsem pochopila, kdo je Kobold. Připadal mi jako nějaká sci-fi postava. Děsivá, manipulující, ale zároveň postava, která vás přitahuje. Jako by to byl jen výplod Helliny mysli. Knížky Denemarkové se mi prostě líbí. Líbí se mi, jak píše. V tom, co mně ale na jejich knihách fascinuje, je něco zvráceného.
Tíživé téma domácího násilí a jeho následků pro celou rodinu a situace lidí vyloučených z "normální" společnosti kvůli handicapu či jiné odlišnosti. Díky úžasné práci s jazykem je tohle čtení požitkem. Sice už bylo vše napsáno, příběhy se opakují,ale tady je jasný důkaz, že lze čtenáře překvapovat originalitou na každé další stránce.
„Ženy stojí a myslí na pravidla. Přesídlí do nové řeči, opustí svou. Ty, které neposlechnou, zaživa do písku zahrabou. Zahrabou je do písku a zalijí betonem. Zahrabou je do písku za to, že porušují pravidla, která stanovili jiní. Některé nesmějí odkrýt tvář. Některé se nesmí bavit s jinými muži. Některé nesmějí myslet. Některé nesmějí rozhodovat o svém životě. Některé se musejí nechat obřezat. Některé musejí snášet, když si je kupují a znásilňují za zdmi, kterým se říká domov. Muži znásilňují dcery a myslí si, že je něco takového normální. Některé jsou mužům chvíli mikrovlnkou, chvíli kytkou v květináči, chvíli šperkem.“
Vzhledem k tomu, že jsem Kobolda četl jako e-knihu, odpadlo váhání, kterým živlem je správné začít – jako první přišla na řadu voda. A ta byla chladná a temná a Radka Denemarková mě v ní držela hlavu pod hladinou tak pevně, že to bylo skoro až k nevydržení.
V interakci s psychopatem je normální člověk vždy výrazně znevýhodněn – naše instinkty i životní zkušenosti nám velí předpokládat, že na druhé straně bude někdo jako my, někdo reagující v rámci očekávaných mantinelů. V Koboldovi jsme mimořádně nelítostným způsobem přesvědčováni o tom, jak hluboce mylná je tahle představa. Kobold ke zotročení svého okolí využívá všeho, co mu ostatní nabídnou: každé slabosti, každého soucitu, každého zaváhání. Jakákoli lidskost je odhalena a jako na slabé místo je na ni zaútočeno. Hrozivá je na tom ta bezmoc, bezvýchodnost – protože jediným způsobem, jak se Koboldovi účinně bránit by bylo stát se sám Koboldem, tedy brutálním monstrem bez empatie.
Silným motivem v příběhu byla jakási kontinuita krutosti – tím, že Hella zlo nezastaví, nejen že neochrání sebe, ale dovolí zlu vykonávat své dílo na vlastních dětech. V některých chvílích jsem měl tendenci se na ni pro její pasivitu hněvat, ale s odstupem pár dní po dočtení mám pocit, že tohle je přesně ten špatný pohled na věc – že neviníme zlého člověka za zlo, které působí, ale oběť za její slabost tváří tvář protivníkovi, kterému nemá sílu čelit.
Druhá část knihy mě zaujala méně, ale jen nepatrně méně. Emoce ve mně dokonce vyvolávala větší – vždyť necitlivost se zde neděje prostřednictvím narušené osobnosti, ale produkuje ji garant spravedlnosti, tedy stát – všem na očích a se všeobecným (v knize spíš tušeným) souhlasem. Představit si, že se v naší zemi právě teď dějí podobné případy, není vůbec složité
Krvepolský v této novele připomíná Euchrida, jak ho popsal Nick Cave v knize A uzřela oslice anděla, ale zdál se mi vykreslený trochu příliš schematicky a subjektivně jsem ho vnímal jako nejslabší postavu celého dvojrománu. Přesto – jak se nevyhnutelně blíží ke střetu svých vysněných představ s realitou, začal jsem se o něj dost bát. A ještě delší dobu po dočtení se při přemýšlení nad ním nemohu zbavit otázky, jak to vlastně je s naší krásou a hodnotou: jsme takoví, jací se vidíme, nebo jaké nás vidí ostatní?
I přes roztříštěné vyprávění, ve kterém jsem zcela jistě nerozklíčoval správně všechny významy (zejména tedy v Přebytcích něhy), se mi zdálo, že hlavní motivy nejde přehlédnout. Přímo na nás ze stránek křičí. Protože na nás mají křičet, mají vyvolávat úzkost, snad až nevolnost. Paní Denemarková totiž emoce nehodlá tišit. Nehodlá nás šetřit a nedovolí nám si myslet, že násilí na slabších se nás netýká. Sugestivností svých příběhů nás mění z pozorovatelů na účastníky.
Zpočátku jsem se zkusila opatrně ponořit do vodních Přebytků něhy... a že to tedy byla velmi důrazná něha s velmi bolestivým dopadem do zatraceně tvrdé vody... vyprávění bylo tak moc těžké... topila jsem se ve víru slov a beznadějném zmaru bolestí zmítaných duší, vězněných na úplném dně Koboldovy temné duše... a možná právě to zatěžkání samotným textem docílilo toho, že ta největší vlna katarze mě smetla až když jsem zavírala tuhle část... skončila jsem zírající do prázdna... absolutně paralyzovaná tou všeobecnou krutostí a tak smutnou apatií společnosti... lapala jsem po dechu a nenáviděla všechny koboldy světa...
Uvnitř mé pohmožděné duše se vytesalo přání, abychom všichni dokázali být silnější, vážili si svých já a nedovolili už nikdy žádnému monstru držet nás pod vodou!
Pak přišel oheň s Přebytky lidí... stále velmi tíživě znepokojující osudy... ale mé já zůstalo zalité vodou a ta bohužel udusila veškeré pokusy o silnější emoční žár, který sálal zase z této strany Kobolda... bylo mi to líto... měla jsem si dát čas na proschnutí. To však nic nemění na tom, že s velkou pokorou děkuji za tyto dokonale vysoustružené sondy do toho nejhlubšího bahna lidské existence... je to vždy pekelně silný čtenářský zážitek.
Nelehké čtení, jak po stránce emocionální, tak té formální.
Autorka se nesnaží tlačit na pilu a dojímat soucitné čtenáře příběhy lidí, postižených jakousi rodinnou předurčeností k pasivnímu přežívání tzv.na okraji - spíše nabízí vhled do psychiky těchto obětí i viníků (někdy obojího zároveň) ... a je to opravdu čtení sugestivní, plné zoufalství z neschopnosti vystoupit z bludného kruhu, a také zneklidňující svou neprvoplánovou obžalobou lhostejnosti většinové společnosti.
Krátké věty, krátké odstavce, rychlé přeskoky v časových rovinách, kontrasty lyrických obrazů a jemnosti s obhroublostí i krutostí ... trochu to sice čtení ztěžuje, ale (zejména ve své vodní části) také skvěle spoluvytváří obraz bytosti vydané napospas vodnímu živlu s jeho zákruty, víry, spodními proudy i kalnými zahnívajícími bažinami.
Někdy se vyplatí nečíst komentáře a recenze. Přišla bych o tuhle knihu a autorku. Krátké věty. Bohatý jazyk. Těžké téma. Přeskakování v čase, ale nevadí mi to. Německé říkanky jsem si nepřekládala, brala jsem je jako hudební předěl. Zatím druhou část odložím, musím si dát něco nechutně sladkého nebo hloupého nebo povrchního. Koboldi jsou všude a dokonce nám zase chtějí vládnout.
Styl psaní je pro mě nepříjemný. Dokonce pozoruji, že mi vzal chuť zkusit další knihu autorky. Nebaví mě u každého odstavce tápat jestli jsem dobře pochopila text nebo jestli to má ještě další rozměr. Odkládám u 130. strany a uvidím jestli se vrátím v jiném rozpoložení.
Radka Denemarková nikdy nezklame. Supr kniha a to z obou stran, i když víc mně bavila ta část modrá...spjatá s vodou, a to snad téměř v každé větě. Obdivuji tu práci se slovy, tu spletitost vět, odhalování příběhu v náznacích, kdy až později se všechny nitky spojí a dává to celé ten pravý smysl. Pravda, bylo to často dost depresivní - číst o něčem takovém není totiž vůbec lehké. No, ale stálo to za to a kniha bude mít dál čestné místo v mé knihovně, spolu s ostatními díly autorky.
Nečetlo se to lehko, a to nejen kvůli tématu, jakým se autorka zabývá. Nevyhovoval mi styl psaní, krátké úsečné věty a časté přeskakování v dějových a časových liniích. V části O vodě jsem se těžko orientovala a některé souvislosti a závěry mi nejspíš úplně unikly. Téma těžké, ale v současné české literatuře ne zas tak ojedinělé. Předchozí dvě knihy triologie na mě měly rozhodně větší dopad, než tato. Denemarková se, zdá se mi, posouvá do abstraktnější a umělečtější polohy, kam jí bohužel asi nebudu následovat. Čtyři hvězdičky ale dávám za originální zpracování.
Jsou knihy, ktere prectete, a za par dni nevite, ze jste je cetli. Nic v nich ve vas nezustane. Takovy ale neni Kobold. Knihu jsem cetla podruhe a vyvolala ve mne mnohem silnejsi emoce. Je obdivuhodne jak autorka dokaze vyvolat ve ctenari tak protichudne pocity ...hnusu, odporu a na druhe strane litost, soucit.. mozna i pochopeni.. V casti ohen jsem horela, v casti voda jsem se topila. Neni to romanek pro lehkou letni noc, ale i presto nemuzu zapomenout a...verim, ze za par let si ho prectu znovu.
Kobold ... skřet ... kreatura ... monstrum... něco temného a zrůdného ... nenajdete ho jen doma ... najdete ho na všech úrovních všude ve světě ... protože určují chod společnosti a pravidla hry ...
Voda – Přebytky něhy
„Kobold je obecně typ člověka, který má vysokou inteligenci, ale chybí mu inteligence emoční a především sociální soucítění. Proto dokáže dokonale manipulovat ostatními a naučí se emoce předstírat, když už jsou pro druhé tak důležité.“
Radka Denemarková
Kde vyvěrá ten pramínek slov, který se velmi rychle změní v dravou a útočnou řeku ... v proud beroucí vše? ... začíná to velmi nenápadně ... jenže pak vás chytne vír, překročíte bod, ze kterého už není návrahu ... a ve snaze zachránit si špetku zdravého rozumu se nakonec vzdáte úplně všeho ... i toho nejcennějšího ... svobody, sebeúcty a seberespektu ...
... jak blízko k šílenství my všichni za určitých okolností máme ...
„Možná nemohl jinak. Možná opakoval model, který se zadrhl v podvědomí. Možná nemohl překročit svůj stín.“
... zahrnut láskou a něhou ... nedokázal city oplácet ... ani je přijímat ... a kam pak s těmi přebytky něhy?
Než začnete číst, než se do všech těch bolavých ... dusivých a těžko stravitelných slov pustíte ... zapomeňte, že by Vám byl jakýmkoliv způsobem naservírován jejich smysl ... získáte jen jedinečný prostor ... který autorka vytvořila ... pro Vaše vlastní úvahy ...
Může se Vám ovšem stát, stejně jako Helle, že přestanete rozeznávat „hranice reality a vymyšlených vět, z nichž vyrůstají obrazy“.
Oheň – Přebytky lidí
„Jsem přesvědčená, že jenom beletrie může říct o životě pravdu. Může si to dovolit. Memoáry, literatura faktu, pojednání historiků paradoxně nikoliv.“
Radka Denemarková
Když dojde k násilí na základě rasové nesnášenlivosti, je společnost nastavená tak, že si to ta oběť vlastně zasloužila. Bůhví jak to bylo a tak dále ... voda opadla ale vy jste si ještě ani neoddechli ... a je tu další živel ... oheň, který s veškerou svou ničivou silou stráví vše co se mu postaví do cesty ... už tolik netápete ... a přeci si neodpočinete, ani na chvíli ... dramatický příběh, který se z řádků vynoří vám to nedovolí ... příběh pečlivě popisující lhostejnost, nesnášenlivost, pokrytectví ... malost ... bez patosu a moralizování ... drsně a tvrdě ... a vám se opět dostane na jazyk hořká pachuť ...
... objevíte dno ... všeho toho hnusu ... a tam úplně dole člověka, který vyjadřuje své city ... poezií: „Hudba a knihy, moje pramice, na kterých já zvládám nebezpečné úseky peřejí.“ ... slova, která Vás porazí a nadobro převálcují ...
„Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět) dávám ti amulet
a nos jej bez přestání
Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád uchrání před uřknutím
Snad z nebe na zem spadlo
To vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic
Do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic“
... aby na konci vyplivly ... zdevastovanou duši ... přiznávám, topila jsem se ... dusila slovy ... stěží přežila nápor živlů ... těžké a drsné čtení ...
Oboustranný román, příběh vody je obsáhlejší. Kniha se mi nečetla úplně snadno, asi kvůli leckdy pro mne nesrozumitelným přirovnáním. Několikrát jsem ji chtěla odložit, několik pasáží v příběhu vody jsem přeskočila. Tématicky neotřelé, upozorňuje na problematiku domácího násilí, sociálního vyloučení.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Peníze od Hitlera |
| 2018 | Hodiny z olova |
| 2023 | Čokoládová krev |
| 2011 |  Kobold |
| 2005 | A já pořád kdo to tluče |
Velmi hutné, strhující, ale taky velmi ponuré a temné čtení.