Konec hry

05.06.2022

Konceptualizácia zúfalstva. Beckett uzatvára istú líniu moderného európskeho uvažovania, a to tú, ktorá sa snažila siahnuť až na dno, na nihilistické prázdno post-kresťanskej civilizácie, a vyzdvihnúť ho na svetlo. Ničota, depresia, nemohúcnosť, chlad, neschopnosť vymaniť sa z blúdneho kruhu, uzatvorenosť. Nejestvuje žiadna nádej, zostáva len chirurgický cynizmus. Cválame na prázdne v ústrety nezmyselnému zmaru (cítim tu Turínskeho koňa). Nič nemá zmysel, zostávajú len "slová, slová, slová". Zároveň Beckett doviedol svoj jazyk až k akejsi základnej zrozumiteľnosti, to znamená do stavu, v ktorom sú vety a slová síce prosté a zrozumiteľné (na rozdiel od Finnegans Wake), ale zároveň sú vyprázdnené a odtrhnuté od svojich významov a fenoménov. Už nič neoznačujú - sú to len výkriky, ktoré znejú, aby sa niečo hovorilo. Posledná obrana voči všetko-prenikajúcej nihilizácii a samote. Z toho potom vyplýva Beckettova lákavosť pre interprétov. Ešte tu vidno základné symboly európskej kultúry, ale tie sú rozostrené. A tak je to aj s významom celej hry. Istý je len pocit, ale snaha interpretovať ideový základ hry uniká. Je to však podmanivé snaženie a stojí to za to - tak ako všetky snahy hľadieť na svet stojac na pleciach obra. (...) A aj keď to tak mohlo vyznieť, ja netvrdím, že sa v totálnej skepse nedá ísť ďalej, akurát po Beckettovi to už pôsobí akosi nedôležito. A práve preto musela prísť postmoderna. Už nebolo kam ísť. (...) A poza toto všetko, v dlhých monológoch sa odhaľuje prekvapivý básnický cit, ktorý strohé vety pretvára na akési lyrické mumlanie pokazeného stroja, ktoré je krásne práve vo svojej sizyfovskej snahe niečo povedať. Akoby sa tu zrazu objavila reč vytrhávajúca sa z podmanenia subjektom, snažiaca sa žiť a osamostatniť sa. Spev zúfalého sveta.

24.01.2019

Můj primární záměr: vyhledat na téma britské drama něco krátkého a čtivého pro dceru, její původní záměr: sepsat z toho krátkou seminárku. A tak jsem objevila dramata W. B. Yeatse, T. S. Eliota a Samuela Becketta.
Můj sekundární záměr: Zjistila jsem, že se mi Beckettova hra Konec hry hodí do čtenářské výzvy (kniha, která má méně než 10 komentářů) a navíc, ji mám, už nějaký ten čas, v chystám se číst (postapo ve formě divadelní hry jsem ještě nečetla) – 64 stran – prostě jsem se do ní pustila. Dceřin sekundární záměr: známe mámu, ona určitě neodolá a přečte si to, a pak mi s tím trochu píchne :-).
Primární výsledek: Samuel Beckett a 64stránková hra – oboje celkem přijatelně vhodné na zpracování krátké seminární práce.
Sekundární výsledek: Musím se připojit k jediným dvěma komentářům pod touto hrou, abych pravdu pověděla, neohromilo, i když, díky krátkosti textu a tedy úspornosti sdělení to vlastně bylo docela zajímavé čtení, a taky díky zvláštnímu humoru, se mi to svým způsobem i líbilo. Líbila se mi na tom celém ta úspornost slov – sdělení - hra na mě zafungovala jako takový poslední krátký výkřik zoufalství – a pak už není nic! Má vlastně těžký a zdrcující konec – naštěstí je dost krátká a tak konec přijde rychle a náhle – ani se pořádně nestihnete leknout, a ani vás tak nestihne zdrtit příliš. Věřím, vidět to jako divadelní hru přímo na jevišti, účinek by byl asi silnější.
Co Vás tedy čeká: hra o jednom dějství, účinkují 4 osoby, momentálně živořící v jedné malé místnosti. Jenže oni ani tak nežijí v té malé místnosti, oni živoří v naprosté pustině – živoří ve světě, po výbuchu atomové bomby. Jsme v „divadle“ – takže si představte jeviště, kde není nic, prostě žádné kulisy, zrovna tak jako ve světě, kde se tyto 4 postavy nacházejí, jsou tu jen oni, živořící, ochrnutí, slepí ... nemocní, bezmocní, pomalu umírající ... a vzpomínající na krásné dny, které prožili ... předtím. V prostoru panuje špatná nálada ... všichni navzájem se nesnáší. Vymanit se z vzájemné závislosti a odejít do zpustošeného světa není řešení – tam čeká taky jen smrt. Život se tak stává něčím naprosto absurdním – a Bůh ... nikde. Opona padá - konec hry – jako metafora pro poslední dny lidstva!

„Potom jednoho dne to náhle končí, mění se to, nic nechápu,umírá to nebo jsem to já, to taky nechápu. Ptám se na to slov, která zbývají - spánek, probuzení, večer, ráno. Nedokážou říct nic. ... Otvírám dveře chýše a odcházím. Jsem tak shrbený, že vidím jen svá chodidla, když otevřu oči, a trochu zčernalého prachu mezi nohama. Říkám si, že země vyhasla, ačkoliv jsem ji nikdy neviděl žhnoucí. ... To je samo sebou. ... Až padnu, budu plakat štěstím.“

„Pomodlíme se.
Nagg: Mám dostat dražé!
Clov: V kuchyni je krysa.
Hamm: Krysa! Copak jsou ještě krysy?
Clov: V kuchyni ještě jedna je.
Hamm: A tys ji nezahubil?
Clov: Napůl. Vyrušils nás.
Hamm: Nemůže utéct?
Clov: Ne.
Hamm: Dorazíš ji za chvilku. Modleme se.
Clov: Zase?
Nagg: Chci to dražé!
Hamm: Pánbůh nejdřív! ... Jste soustředěni?“

18.01.2019

Námět zajímavý a možná to v době svého vzniku mělo i nějakou výpovědní hodnotu nebo to mohlo fungovat jako snaha varovat před hrozbou atomového konfliktu. V současnosti je ale tohle téma již natolik vyčerpané, že mi čtení této hry nic nedalo, ba mě někdy nudilo. To, co fungovalo v Čekání na Godota, zde prostě nefunguje.