Koniec Eddyho
Édouard Louis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398026/bmid_koniec-eddyho-brU-398026.jpg
4
649
649
„Na detstvo nemám ani jednu šťastnú spomienku.“ Tak znie prvá veta autobiografického románu Édouarda Louisa Koniec Eddyho. Detstvo plné útrap prežité v sociálne i kultúrne limitovanom prostredí chudobnej severofrancúzskej dediny Hallencourt. Nie je to však len príbeh detstva a dospievania poznačený postupne odhaľovanou homosexualitou hlavného hrdinu. Je aj o sociálnej nerovnosti, sexualite i násilí, no najmä o hľadaní si vlastnej cesty za slobodou medzi úzkymi mantinelmi súčasného sveta. Édouard Louis je jedným z najväčších objavov súčasnej francúzskej literatúry. Svoj knižný debut inšpirovaný vlastným životom vydal ako dvadsaťročný a vo Francúzsku sa ho predalo viac ako 300 000 výtlačkov. Odvážny a bravúrne napísaný román Koniec Eddyho balansuje na hrane literárnej fikcie a dokumentu. Nástojčivé otázky, ktoré nám kladie, by nemali zostať bez odpovede. Kniha Édouarda Louisa vychádza v preklade Andrey Černákovej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , AbsyntOriginální název:
En finir avec Eddy Bellegueule, 2014
více info...
Přidat komentář
Kniha mi evokovala citát Anny Kareniny: "Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém."
Tohle bylo velmi bolestné čtení.
Louis svá dětská léta a dospívání popisuje pohledem zmateného dítěte, které se snaží porozumět jinakosti, kterou pro ostatní je.
Kniha pro mě byla velmi emočně silná. Určitá rezignace, ke které částečně Louis během života na venkově přistoupil, aby se uchránil, je tak prostá a křehká a já si nedovedu představit, jak náročné to pro něj muselo být.
Úleva, kterou popisuje po přestěhování se do většího města, je hmatatelná. Lidsky doufám, že se má Louis dobře.
Nejedná se o literární veledílo, ale zpověď (v sobě samém) ztraceného dospívajícího mi přišel natolik silný, že si pět hvězd zaslouží.
4,5*/5* Édouard Louis pro mě byl autorem, od kterého jsem si něco chtěla přečíst už dlouho. A konečně jsem tak udělala. Musím říct, že na to, jak je knížka krátká mi trvala přečíst poměrně dlouho. Několik dní jsem u ní strávila, nevím, zda to bylo mým chaotickým životem v době kdy jsem jí četla nebo tím že byl příběh tematicky tak těžký, že to nešlo přečíst na jeden zátah. Hned od začátku jsem byla překvapená kolik tady toho je, jaký to je masakr a jak moc je to na plnou hubu. Autor se s ničím nemaže, stejně jako se život nepáral s ním. Krátké kapitoly jsou úderné, mají trefné pojmenování a každá vás zasáhne jiným způsobem. Vždycky jsem si říkala to je brutus to už nemůže být horší a pak bang! A měla jsem další pecku, ještě brutálnější. Co všechno se může v životě jednoho člověka stát, to mi přijde až neskutečné. I přes to, jak mě tahle knížka několikrát dostala mám ale pocit, že mě nesložila tak moc, jak jsem chtěla. Asi to bude stylem psaní, nebo nevím, ale po dočtení nemám pocit, že by toho ve mně zanechala zase tolik. Líbilo se mi, jak to bylo na plnou hubu, že si to na nic nehraje. Nemám ale pocit, že by ve mně knížka zanechala nějakou hlubokou ránu, což já u knížek ráda. Proto nedávám úplně plný počet, ale nadšená jsem velmi a na další díla autora se určitě chystám.
Audiokniha
Krátká kniha, ale je tam toho víc než v lecjaké o 500 stranách. Je to smutné, bolavé, a taky důležité, že jdou tyto příběhy ven. Že lidi, co to prožili dokáží svůj příběh popsat, jít s kůží na trh. Někdy se divím, že na to, kolik pošroumaných dětských duší chodí po světě, je svět pořád ještě krásné místo.
Tohle jsem viděla doporučované tak často, že jsem si to nakonec půjčila z knihovny, abych to teda taky vyzkoušela. A nakonec to stálo za to, protože se mi čtení líbilo.
Kniha v sobě skrývá docela těžké téma, kdy se náš hlavní hrdina vyrovnává s jinakostí a nepřijetím - jednak v rodině, jednak v sousedství a hlavně ve škole, kde jako dítě tráví člověk dost času. A ještě navíc v prostředí, které je sociálně slabé (až skoro vyloučené) a není úplně, zdá se, nakloněno nějakému hlubšímu vzdělávání. Formativní léta našeho dětského hrdiny tak jsou poznamenaná útrapami, s nimiž se musí náš hrdina vypořádat.
Je to těžké téma, úzkostné, místy se zdá být beznadějné. Přitom je to celé psané s určitou lehkostí a navíc takovým stylem, který mne rychle vtáhl do vyprávění, že se mi těžko odtrhávalo - měla jsem tak přečteno dost rychle. Obsahem náročnější, ale jazykově velmi dobře přístupné a srozumitelné.
Autor tu vychází z vlastního života, vlastních zkušeností. Až se těžko věří, že tohle někdo reálně mohl zažívat - o to je to náročnější čtení a vlastně tato autobiografická rovina tomu přidává další dávku otázek, nad kterými se člověk pozastavuje.
Nakonec 4-4,5 hvězdy z 5. Nevím, co přesně mi chybělo, bych dala plný počet. Ale rozhodně mohu doporučit.
Bolavé. Tísňové. Důležité. Máte chuť za Eddym přijít a obejmout ho a říct mu, že vše bude jednou dobré.
Domácí podmínky, neláska rodičů, šikana, jinakost, odstrkování. Budete přemýšlet. Hodně. A příjemné to nebude.
“Ze začátku však člověka nenapadne utéct, protože neví, že existuje nějaké jinde. Neví o možnosti útěku. Nejprve se tedy snaží být jako ostatní, a i já se snažil být jako ostatní.
Koniec Eddyho sú zápisky z detstva a dospievania autora na chudobnom francúzskom vidieku. Prečítal som ju na jedno posedenie. Z tejto knihy sála obrovská úzkosť a zúfalstvo. Počas čítania som mal chuť nasadnúť na lietadlo a ísť Eddyho zachrániť. Autor nám dáva možnosť nazrieť do svojho života bez pátosu či sebaľútosti. Popisuje ho jednoducho a úderne. Je to poriadna nálož. Na jednej strane stoja rodičia, ktorí podľa mňa nikdy nemali mať deti. Otec alkoholik, ktorý chce zo syna „poriadneho chlapa“ a narcistická matka bez štipky citu. Na druhej strane krutí spolužiaci, ktorí Eddyho systematicky šikanujú pre jeho zženštilosť. To všetko v kombinácií s chudobnou dedinou na pozadí, kde väčšina ľudí nemá ani maturitu. Uzatvára sa tak začarovaný kruh hnusu, homofóbie, nepochopenia a toxickej maskulinity. Táto kniha predstavuje stelesnenie všetkých strachov každého mladého gaya. Autor si ich prežil na vlastnej koži. Hrozná a výborná kniha zároveň. Toto by sa malo čítať na stredných školách. Opäť raz jedna z tých kníh, ktoré otvárajú oči. Odporúčam všetkým!
Je to velmi tísnivá a děsivá kniha zejména proto, že nám dovolí uvědomit si, jak velké množství dětí asi vyrůstalo a vyrůstá v nepříznivých podmínkách. Jednoduchý styl knize dle mého názoru sluší. Jen mi chybí nějaká výraznější katerze - zdá se mi, že útěk od všeho zkrátka nestačí.
Je strašné, že je malé dítě odsuzováno jenom proto, že je zkrátka ,,jiné''. Šikana ve škole je jedna věc, ale to, když ho nepřijímají a dostatečně nemilují vlastní rodiče, to je pro mě opravdu nepochopitelné. Také je velmi šokující, jak hodně nevzdělaní a zabednění lidé ještě na přelomu tisíciletí ve Francii žili. Podle jejich chování bych odhadovala, že čtu knihu tak z 50. let.
Celou dobu jsem chtěla malého Eddyho obejmout a dát mu lásku a vzdělání. Vysvobodit ho z toho kraje buranů a nepochopení.
Skoncovat s Eddym B. bylo přesně takové, jak jsem očekávala. Možná ještě lepší.
Autor v knize přímočaře hovoří o svém dětství a dospívání ve francouzské nižší vrstvě v 90. letech. Neměl to vzhledem ke svému rodinnému zázemí, orientaci a inteligenci vůbec jednoduché, proto jsem ohromena tím, jak detailní a empatický pohled nám zprostředkoval.
Jak se dostat ven ze životního stereotypu, ve kterém vyrůstáme? Přesně na tohle hledá odpovědi a já si toto bolavé čtení moc užila.
Doporučuju k přečtení, i když to není zrovna lehká četba.
(SPOILER) Tato kniha asi také nebude úplně pro každého.. Autobiografie Eddyho od jeho dětství do dospívání je opravdu plná emocí, u kterých jsem ani nevěděla, co vlastně převažuje.. strašná bezmoc, lítost, bolest.. podmínky doma naprosto příšerné :-( Celou dobu jsem chtěla Eddyho jen objímat a utvrzovat v tom, že je výjimečný, není se za co stydět a že vše bude v pořádku.. ale když dítě vyrůstá v takovém prostředí, zažívá taková muka ve škole, psychika se už nikdy úplně nezahojí.. Daniel Krejčík mi úplně vyrážel dech, jak se dokázal do všeho vcítit a tak bravurně knihu "podat".
Velmi silné biografické vyprávění kluka, který to v životě nemá vůbec lehké. Hned první větou mě zlomil. Vyrůstá v chudé rodině s několika sourozenci, s obyčejnou chladnou mámou a agresivním otcem, který se dme pýchou, že nikdy neuhodí své děti, ale ono násilí nemusí být jen fyzické. Ve škole ho šikanují a posmívají se mu jaký je, jak mluví, jak vypadá, prostě zkrátka proto, že vůbec je.
Kniha vzbuzuje hodně emocí, hlavně soucit, bezmoc, hněv a zuřivost. Celou dobu mi ho bylo líto a přála jsem mu někoho, kdo by ho měl aspoň trochu rád takový jaký je.
bylo mi ho líto, hlavně v dětství, když byl šikanovaný a odstrkovaný všemi aniž by vlastně věděli proč. Taky jeho "domácí" prostředí bylo absolutně šílené a podmínky a zázemí v nichž tenhle kluk vyrůstal byly pro mě šokující. A že se něco takového děje ve Francii na přelomu 21 století jsem nějak nedokázal pochopit - ta bída a chudoba ve které Eddy vyrůstal byla pro mě nepředstavitelná - asi jsem z jiné "sociální bubliny". Ale od scény v kůlně už jsem měl s knihou docela problém a do konce jsem se musel prokousat.
V téhle obsahem pro mě dost zoufalé knize vidím dvě roviny.
Jednu psychologickou, Eddyho problémy s rodiči, sourozenci, okolím, šikanu ve škole. Problém jeho sexuální orientace, a nejen té; Eddy měl potíže i se svým zařazením slušňáka, neagresivního týpka, někoho, kdo podvědomě tíhne k úplně jinému způsobu života, než který mu nabízí rodina, okolí.
No, a to už je druhá rovina, která mě uzemnila mnohem víc, ta sociologická. Úplně mě vzalo, jak se také žilo v devadesátých letech v dělnických vesnicích na severu Francie. Nejen chudoba, ale absence jiných hodnot než alkohol, televize, rvačky, násilí. Chlap musí být neurvalý, vztekloun a musí chlastat. Homofobie, nesnášenlivost k jakékoli odlišnosti. Škola, vzdělání, to je něco, co člověk nepotřebuje, stejně se po základní škole jde do továrny. Knihy, divadlo, k smíchu. Osobní hygiena, luxus.
A přesto se Eddy dovedl z tohoto děsivého prostředí vymanit, klobouk dolů.
Odvahu vyžadovalo také až masochistické vylíčení prvních sexuálních zážitků, velká otevřenost...
Silné čtení, hvězdičky neuděluji jako ohodnocení literárního díla, autobiografické knihy většinou nehodnotím, ale jako ocenění odvahy k sepsání takové osobní zpovědi a přínosu takové věci zveřejňovat.
*
„Až budu po letech číst biografii Marie Antoinetty od Stefana Zweiga, budu si představovat lidi z vesnice, kde jsem strávil dětství, a zejména svou matku tam, kde Zweig popisuje rozzuřené ženy ztrápené hladem a bídou, jež se v roce 1789 vypravily protestovat do Versailles, ale při pohledu na krále začaly spontánně provolávat ,Ať žije král!' Jejich těla - jež bezděčně promluvila - byla totiž rozpolcena mezi naprostou podřízeností moci a neustálou vzpourou.“
hoci nie som fanúšik autobiografií, toto bolo dosť dobré. Ľudí z nejakého dôvodu fascinuje, že tie príbehy sú skutočné, i keď je otázka, ako veľmi sú skutočné? Nie preto, že by chcel autor klamať, ale sú videné jeho očami a v rukách niekoho iného by boli aj ony iné. Je zaujímavé, aký vie byť život na vidieku všade rovnaký. Mohol by to napísať ktokoľvek, bolo by to celkom aktuálne. Ja som mal výhodu, že som nevedel, o akú senzáciu ide. Viem si predstaviť, že vtedy by som bol o čosi kritickejší.
„Mimo domov jsem byl v naší vesnici na severu Francie, o necelém tisíci obyvatel, jako dítě celkem oblíbený. K tomu je třeba připočíst i vše, co se vypráví o dětství na venkově a co jsem měl rád: dlouhé procházky po lese a stavění chýší, oheň v krbu, ještě teplé mléko právě donesené z farmy, hry na schovávanou v kukuřičném poli, konejšivé ticho uliček, stařenka, co rozdává bonbony, jabloně, švestky, hrušně v každé zahradě, živá paleta barev na podzim, chodníky tak pokryté listím, až do těch hromad zapadáte po kotníky...“
Tenhle úryvek jsem objevila náhodně, když jsem po dočtení knížkou znova listovala. Napoprvé jsem ho ale prakticky nezaregistrovala, protože jeho poetika se ztratila ve výčtu vzpomínek, které zdaleka tak mírumilovné nebyly.
Eddy, tedy Éduard Louis, převyprávěl svůj příběh s přímočarostí dětí ze stanice zoo anebo prostě jen každodenních obětí, které po tom, co se směly nadechnout, mají konečně možnost promluvit.
Nemyslím si, že by chtěl šokovat. Zdá se dokonce, že nikomu nic nezazlívá. Ani prvoplánovým trýznitelům ve škole, ani letargickým rodičům poznamenaným všudypřítomnou bídou, rutinou televizních stanic a špínou zdí i historek, které mají o to radši, čím jsou morbidnější, protože pak se aspoň něco děje.
Že se skoro dítěti podaří z takového prostředí odejít, je malý zázrak. A to, že kromě otevřených možností získá i uplatnění a úspěch, by zasloužilo i jiné než literární ocenění.
Moje první kniha tohoto autora a musím říct, že mě příjemně překvapila. Stylem psaní je to spíše takový průměr, ale jedná se o zajímavou sondu do autorova drsného dětství a dospívání a života na francouzském venkově. Určitě si přečtu i jeho další díla.
Kniha čtenáři nabízí nejen pohled do Eddyho života, do dětství a dospívání, ale také především do francouzské společnosti nižších tříd. Při čtení jsem si říkala, že to snad ani nemůže být z doby, v jaké jsem i já vyrůstala a dospívala, přišlo mi to, jak z dob dávno minulých. Tak citlivý, empatický a inteligentní člověk jako Eddy to ve svém okolí i ve své rodině ani nemohl mít jednoduché, byl diametrálně odlišný (a tím nemyslím jeho homosexualitu). Jeho rodiče byli na facku, ale zase vzhledem k prostředí ve kterém asi sami vyrůstali a žili, to nebylo nic nenormálního a svým způsobem Eddyho měli rádi (ač tomu jejich chování a řeči mnohdy nenasvědčovaly). No, těším se na další Eddyho knihy.
Oslovil mě nejen autorův styl, ale také prostředí, ve kterém se Eddyho mládí odehrává. Život na francouzské vesnici se totiž téměř vůbec neliší od života na vesnici u nás. Bylo pro mě až zarážející, v kolik věcech jsem se dokázala s Eddym ztotožnit. Autor poukazuje na skutečnost, že byl od dětství jiný chlapec, než na jaké byli u nich na vesnici zvyklí, ale podával vše tak, že jsem si uvědomila, že je úplně jedno o jakou jinakost se jedná. Prošla jsem si totiž něčím podobným jako Eddy a to jen kvůli tomu, že mě bavilo učit se a číst.
Četla jsem na doporučení knihovnika. Je to syrové, dost depka. "Stesti" ze to působí jako kratka kniha, mela jsem to za 2 dny prectene. Ale na druhou stranu je to tak těžké tema, ze by si to možná zaslouzilo vic. Ale nebylo by to zas úderne... Každopadne by se to mohlo jmenovat "jak je schopen člověk cloveku ublížit, včetně vlastní rodiny". Hnus
Štítky knihy
homosexualita francouzská literatura venkov dospívání sociální problémy autobiografie Pikardie LGBT, queer, LGBT+ homofobie, transfobie, queerfobieAutorovy další knížky
| 2017 |  Skoncovat s Eddym B. |
| 2019 |  Dějiny násilí |
| 2023 | Jak se stát jiným |
| 2021 | Kdo zabil mého otce |
| 2022 | Boje a proměny jedné ženy |
(SPOILER) Túto knihu som prečítal ešte v marci, ale ku komentáru som sa dostal až teraz. Pocity z nej však pretrvávajú a sú také silné, že som musel zvýšiť hodnotenie. Musel som si nájsť jeden citát, ktorý som tu chcel spomenúť, len som naň už medzitým samozrejme zabudol.
Najprv som prečítal len zopár strán až po odsek s daným citátom, ktorý končil približne vetou: "Na urážky sa nedá nikdy zvyknúť." Taká jednoduchá veta, ale bohužiaľ kruto pravdivá. Pri hľadaní tohto citátu som si pripomenul ďalšie nádherné citáty o tom ako sa nebáť toho byť iným a ako sa vyhrabať aj z toho najhlbšieho dna.
To "rodinné" prostredie mi teda (bohužiaľ) silne pripomínalo slovenský vidiek, kde sa toleruje alkoholizmus a domáce násilie (hlavne, nech sa to vyrieši za dverami v rámci rodiny) a božechráň, aby ste vybočovali z dopredu určenej mačoistickej škatuľky a chceli byť niekým iným (lebo, čo povedia ľudia). A vy sa v tomto musíte naučiť žiť.
Keď som sa potom po pár týždňoch ku knihe vrátil, ten citát som mal stále v hlave až do konca. Dočítaval som knihu rýchlo, aby som ju mohol vrátiť do knižnice, no ten koniec ma tak rozsekal, až to bolo ako nečakaný úder do brucha (možno to tak cítil aj Eddy), ktorý som musel pekne dlho rozdýchať. Konečne ste niekde, kde veríte, že zapadnete, máte malé svetielko nádeje a stačí jedna veta, kruh sa uzavrie a začne odznova a zistíte, že ste tam, kde ste boli, len šikanátori sú viac nóbl. Lebo na urážky sa nedá nikdy zvyknúť.
Keďže viem o čom zhruba sú ďalšie knihy a chystám sa na ne (len sa na ne treba očividne psychicky obrniť), tak strašne dúfam, že Eddy sa z toho dna dokázal vyhrabať s čo najmenším množstvom tráum a hlavne, že je šťastný.
P.S.: Ak si tu niektorí myslia, že tie sexuálne scény s kamarátmi sú prehnané, či nebodaj vymyslené, tak som za vás rád, že si to neviete predstaviť. Potom ste mali asi lepšie dospievanie ako Eddy. Je také neuveriteľné, že to robili (pred)pubertálni chlapci v danom maskulínnom prostredí v danej dobe, keď len kopírovali, to čo videli/našli okolo seba?
Ja sám som dostal zvláštny návrh (najskôr zo srandy) v takmer prázdnej šatni po telocviku na základke od spolužiaka zo sociálne slabšieho prostredia niekedy okolo roku 2003. Len som ho vďaka svojej naivite a neskúsenosti nepochopil. A to sme boli obaja hetero.