Koniec Eddyho
Édouard Louis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398026/bmid_koniec-eddyho-brU-398026.jpg
4
669
669
„Na detstvo nemám ani jednu šťastnú spomienku.“ Tak znie prvá veta autobiografického románu Édouarda Louisa Koniec Eddyho. Detstvo plné útrap prežité v sociálne i kultúrne limitovanom prostredí chudobnej severofrancúzskej dediny Hallencourt. Nie je to však len príbeh detstva a dospievania poznačený postupne odhaľovanou homosexualitou hlavného hrdinu. Je aj o sociálnej nerovnosti, sexualite i násilí, no najmä o hľadaní si vlastnej cesty za slobodou medzi úzkymi mantinelmi súčasného sveta. Édouard Louis je jedným z najväčších objavov súčasnej francúzskej literatúry. Svoj knižný debut inšpirovaný vlastným životom vydal ako dvadsaťročný a vo Francúzsku sa ho predalo viac ako 300 000 výtlačkov. Odvážny a bravúrne napísaný román Koniec Eddyho balansuje na hrane literárnej fikcie a dokumentu. Nástojčivé otázky, ktoré nám kladie, by nemali zostať bez odpovede. Kniha Édouarda Louisa vychádza v preklade Andrey Černákovej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , AbsyntOriginální název:
En finir avec Eddy Bellegueule, 2014
více info...
Přidat komentář
Ohromil mě styl, kterým je kniha napsána a zasáhl mě obsah. Od prvních stran jsem byla natolik šokovaná, že bych nemohla přestat číst, i kdybych snad chtěla. Doteď nejsem schopná uvěřit, že se děj odehrává v devadesátých letech a na přelomu milénia, na území Francie - té země, kterou bych byla ochotná dál považovat za vzor západoevropského otevřeného myšlení.
Tolik surovosti a otevřenosti, které nám autor naservíruje bez skrupulí přímo pod nos svým jedinečným způsobem na čtenáře zapůsobí jako něco děsivého, ale veskrze fascinujícího, jak už to tak u takových věcí bývá.
Ihned po dočtení jsem běžela do knihkupectví a ve všech třech, které jsem během jednoho večera stihla oběhat, byla Édouardova další kniha Dějiny násilí vyprodaná. Chápu proč.
Skoncovat s Eddym B. je velmi naturalistická próza, která čtenáře zamrazí až do morku kostí. Autor výborně popisuje zažité stereotypy, s nimiž ostře kontrastuje jeho jinakost. Jednotlivé zážitky vykresluje velmi věcně, přesto rozdmýchává celou škálu emocí. Ač je homosexualita a uvědomění si jí ústředním tématem knihy, Eddy se zaobírá řadou dalších témat – šikanou, vztahem rodičů a dětí nebo odhalením velkého tajemství v rámci kolektivu (ne)kamarádů. Sama jsem při čtení cítila svíravý pocit a jsem moc ráda, že se evropské vnímání do jisté míry posouvá správným směrem. Přesto věřím, že zejména na venkově bude překonání zažitého ideálu o chlapu „mačovi“ a ženě „hospodyňce“ ještě chvíli trvat. Román doporučuji naprosto všem bez rozdílu pohlaví či sexuální orientace, sama mám drobné výhrady pouze ke stylu, který je přeci jen poměrně jednoduchý (Louis knihu napsal ve svých dvaceti letech) a určité epizodnosti jednotlivých událostí. Uvítala bych o něco větší konzistentnost mezi kapitolami. Nicméně i přesto okamžitě navazuji autorovou další knihou – Dějiny násilí.
Autorův věk jde z psaní dost znát. Je to útržkovité a jednoduché. Spíše než o vybalancovaný příběh, či román, jde o sled epizodek z raného dětství vyrůstání na francouzském venkově, poznamenaný faktem bující autorovy homosexuality, která se stává zdrojem šikany a nenávisti. Co mě víceméně zaujalo byl ten nekonečný a univerzální motiv dostat se z místa, kde vás nikdo nechápe, kde nic nefunguje, s tím se dá identifikovat. Dobrý konec i začátek, toho si cením. Ale při vší úctě, nepřináší to samo o sobě nic nového pod sluncem a myslím si, že literární senzace, o které se hlásá, pokud se vůbec stala a nejde jen o marketingovej tah, je jen o dnešní pseudo-liberální společnosti, která se snaží podpořit LGBT komunitu obecně.
Syrový a upřímný, nutící stydět se za lidskou rasu. Hloupost a omezenost , který tolik známe z internetovejch diskuzí a autobusovejch zastávek, v ryzí podobě.
Být jiným je rebelstvím. Být jiným je špatné. Být jiným se trestá. Být jiným musí bolet.
Protože tak je to nejjednodušší. Tak je to správné. Tak tomu rozumíme. A čemu nerozumíme, to zničíme.
Toto se dělo, děje a dít bude.Odlišnost se trestá....
Je pravděpodobný, že kdyby dnes žil Émile Zola, psal by jako Édouard Louis. Zůstal by ve Francii, na chudým předměstí nebo venkově, lidi by pořád stejně chlastali, ničili se a žili z vymezování se proti jiným. Jen by od er formy přesídlil k ich – tím pádem by prohloubil emoční stránku – naturalismus a trochou poetiky. A ústřední motiv – člověk na okraji společnosti, respektive člověk zápasící s životem, napůl vyvrhel napůl representant „typické“ a ne neobvyklé bídy (myšleno chudoby) – i bídy bytí. V případě Louise je to homosexuál z „omezené“, radikálně smýšlející (nenávist k černochům, Alžířanům, „Marokáncům“ a „Arabácům“, autoritářský a trýznící otec) rodiny snažící se překročit propast předurčení – učiliště, fabrika, hospoda.
Ten konec je rána na solar plexus – nejde skoncovat s Eddym B. – Eddy B. pořád někde bude – ale je to vlastně to, co známe od Zoly, ale v trochu jiným pojetí. Zatímco Zola mluví o prostředí, ze kterého se nejde vymanit – pokračování v linii chudoby a bezvýznamnosti, Louis tu neschopnost oprostit se od minulosti a kořenů spatřuje ve vlastní hlavě – jeho hrdina je schopný změnit způsob žití, stát se člověkem s jiným statutem, nikdy ale neskoncuje s minulostí – protože v té je jeho podstata, esence – a v tom je ta totalita utrpení.
„Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku. Tím nechci říct, že jsem během těch let nikdy nezažil pocit štěstí nebo radosti. Utrpení je zkrátka totalitní: vše, co se vymyká jeho záběru, vymaže.“
„Dělal to často, nejprve odmítal a pak ustoupil na poslední chvíli, poté co se mu dostalo zadostiučinění vidět mě celé hodiny vzlykat a prosit. Těšilo ho to. Když mi bylo sedm nebo osm, dal – bez zjevného důvodu – dětem od sousedů mého plyšáka, s nímž jsem spal a všude ho nosil s sebou. Plakal jsem a běsnil jako čert, pobíhal po domě a naříkal. On se na mě s úsměvem díval. 31. prosince 1999, na Silvestra, mi vyprávěl, že o půlnoci zasáhne Zemi asteroid a všichni zemřeme, nepřežije nikdo. Užij si života, protože za chvíli je po nás všech. Celý večer mi tekly slzy. Fňukal jsem, nechtěl jsem umřít. Matka se rozčilovala, říkala mu, ať mi tohle v předvečer Nového roku nedělá, nechat mě takhle sedět zkormouceného na schodech před domem a překazit mi přelom milénia. Snažila se mě utišit Hele, táta ti napovídal kraviny, poď se s náma koukat na telku, bude tam Eiffelovka. Nic nezmohla, věřil jsem tomu, co tvrdil otec, hlava rodiny. I toho večera otřásal domem jeho smích.“
Je opravdu k neuvěření, že se tohle stále děje, jak zaslepení jsou lidé k odlišnostem. A navíc jak zlí umějí být. Ve Francii, byť někde na venkově. Nejpíš je to tím jejich "zacyklením" života....místní škola, pak práce v místní továrně....a z vesnice se dál nepodívají. Chlapi pijí a ženské se starají o děti a o domácnost. Jinakost je děsí. A čím drsněji to dám najevo, tím větší frajer budu. Eddy se dokázal odpoutat, odjet a snad mu jeho rodiště nakonec ukáže i tu vlídnější tvář.
Nejdříve jsem si tou knihou nebyla jistá, ale teď, po přečtení, musím říct, že mě uchvátila. Velmi silný syrový příběh podtržený mistrovským překladem. :)
Kniha je popisem dětství jednoho odlišného kluka. Je zženštilý a jeho okolí, které dle popisu a charakteristiky osob, ustrnulo někde na přelomu 19-20. století, ho odmítá přijmout. A co je možná největším problémem, že on neumí přijmout sám sebe a tím se to celé komplikuje.
Eddy v knize dospěje a uvědomí si, co vlastně v životě chce. Ale dle mého názoru je i liceu sám a i když se sebevíc snaží hrát normálního kluka, nepodaří se mu to. Ale to jsou jen domněnky, kniha končí a neukazuje budoucnost.
Kniha se čte dobře, žádné zdlouhavé pasáže, nic přehnaného.
Chvílemi jsem vůbec nechápala, že příběh se odehrává v civilizované Francii na začátku 21. století...silné kafe. Potírání homosexuality jak někdy ve středověku. A o to silnější zjištění na závěr, že příběh je vlastně autobiografický, autor je mladý muž, který prožil tuto zkušenost na vlastní kůži. Naštěstí, navzdory všemu , čemu se musel od útlého dětství postavit, co si zažil za ponižování a výsměch,zvládl vše bravurně.
Surová zpověď o šikaně, opovržení, nepochopení.
Běhal mi mráz po zádech, když jsem četla nadávky, kterými hrdinu častovali nejen známí, ale i rodina. Vyznívalo to o to naléhavěji, když jsem si uvědomila, že děj není zasazen do již uplynulé minulosti, ale že je to přelom tisíciletí.
Bylo mi líto, že kniha nepokračovala dál, velmi by mě zajímalo, jak se na homosexualitu dívali vzdělanější nebo bohatší lidé a jak se vyvíjely názory a postoje samotného Eddyho.
Příběh Eddyho „Držtičky“ B. je… především smutný. Protože člověk tak nějak tuší, že se podobné příběhy odehrávají neustále. A to i v našem blízkém okolí.
Musím říct, že mě především fascinoval skvěle podaný obrázek francouzského maloměstečka. Kdesi v Pikardii. Ta beznaděj, rezignace, a nekonečný koloběh stále stejných osudů, ze kterého unikne málokterá duše… Celé generace chycené v pasti, aniž by si to uvědomovaly, aniž by je napadlo, že jde žít úplně jinak a možná aniž by jim to vadilo…
Myslím, že představu o radostně bukolickém venkovu, jako ráji pro každého, nám vnutil bývalý režim prostřednictvím různých filmů a seriálů. Ten bodrý venkovský zemědělný lid, co si u práce zpívá a po večerech se kultivovaně druží v jediné místní krčmě. Vnutil nám falešnou idylu, falešnou romantiku a falešné představy o tom, jak vlastně lidé na malých vsích a v městečkách žijí. Za minulého režimu bylo vlastně docela snadné tuto představu přijmout. Ve městech nešlo dělat nic, ale venkov poskytoval jakousi iluzi svobody. Chalupářům, trampům, zahrádkářům a všem možným i nemožným intelektuálům, máničkám, potažmo celému tehdejšímu undergroundu. Jenomže o lidech, kteří v těch místech skutečně žijí, nevíme nic.
Pravdou ovšem je, že podobné představy se nám stejným způsobem vnucují i dnes. Tak třeba ten obecně oblíbený moravský venkov, cimbál, vinné sklípky… Nebo jihočeské luhy, háje, rybníky a blata… Úžasný folklór, selské baroko a dobrosrdečný lid. Jenomže jaká je realita se člověk dozví až tehdy, když se tam přestěhuje.
Kniha je napsána sugestivně, osobní prožitek tomu prostě dává tu správnou gradaci. Při čtení jsem si samozřejmě také připomněl skvělý film Billy Elliot. Podobné příběhy je potřeba si vyprávět. Je potřeba si uvědomit, že láska má prostě miliony podob. A je potřeba si uvědomit, že miliony podob mají i utrpení, bolest a strach. Je potřeba v sobě pěstovat toleranci a je potřeba si uvědomit, že některé věci, které pro nás osobně nemají význam, dokážou někomu jinému těžce ubližovat. Inu tak…
Na knihu jsem se moc tesila, ale bohuzel jsem si k autorovi nedokazala najit cestu.
Pusobilo to na me dost neverohodne, porazenecky a ufnukane. Mela jsem pocit, ze me to ma dojimat za kazdou cenu. Vypovedi se daji napsat daleko lepe. Tady je videt, ze autor je dost nevyzraly a jeho zpoved tak dopada naplocho. Alespon tedy u me.
Tenhle příběh je opravdu síla. DESETILETÝ kluk se snaží zapřít sám sebe, šikanují ho rodiče, příbuzní, "kamarádi" i spolužáci. Chce být jako každý jiný, snaží se přesvědčit okolí, ale i SEBE, že je / odteď bude stejný jako ostatní. Ale tohle vůlí prostě nejde změnit. To je na tom to nejsmutnější. Ta snaha, udělat cokoli, ale šikana prostě neustává. Vrchol byl, když ho nechali sníst chrchel, co mu plivli na mikinu. V tu chvíli se mi chtělo zvracet i brečet. Představte si, že by tohle byly vaše vzpomínky na dětství...
Je třeba co nejvíc knih/filmů, které každé homofobní společnosti ukážou, jak těžký život mají "jiní". "Jiní" nebývají těmi, kteří by někomu ubližovali, je to většinou naopak. Tyhle příběhy se musí stát obecně známým faktem, aby se dalo předcházet zničenému dětství. A šikaně obecně... Doháje, máme toho tolik co zlepšovat!!
Eddy tady od počátku bojuje, snaží se bejt drsňák, tak moc se snaží nebejt prostě jinej, a vymykat se ale vždycky ho něco srazí zpátky na kolena. Ukázka šílený šikany, což od nadávek do homoušů až po olízni ten plivanec buzno prostupuje celou knihou. Postupně zjišťuje, že ho přitahují muži a snaží se proti tomu bránit všemi možnými prostředky, žije v šílenejch podmínkách na francouzskym venkově, v podstatě stojí jako malej kluk proti všem a všemu a hlavně sám, žádná podpora v kamarádech nebo v rodině. Bylo to brutální, syrový, žádný vytáčky okolo. Autor se tady nebojí téměř ničeho, což knize dodává něco naprosto výjimečnýho. Tohle bylo tak silný, že se to snad ani nedá popsat, tohle se prostě musí číst.
nič zvláštne, nové ani originálne... Ak by to napísal nejaký CZ alebo SK autor, tak to zapadne prachom, ale keďže je to francúz, tak hneď bestseller...
Nevím, zda-li kniha musela být až tak nechutná, nemyslím tím děj kolem homosexuality, ale ty plivance a děj s rodiči, asi by se nic nestalo, kdybych si knihy nevšimla v regálu v Knihovně.
Štítky knihy
homosexualita francouzská literatura venkov dospívání sociální problémy autobiografie Pikardie LGBT, queer, LGBT+ homofobie, transfobie, queerfobieAutorovy další knížky
| 2017 |  Skoncovat s Eddym B. |
| 2019 |  Dějiny násilí |
| 2023 | Jak se stát jiným |
| 2021 | Kdo zabil mého otce |
| 2022 | Boje a proměny jedné ženy |
Velmi silný, otevřený, autobiografický a bolavý příběh chlapce, který popisuje své neveselé dětství plné útrap, ústupků, bolesti a popření sebe sama. Kniha je opravdu syrová, ale výborně to k ní sedí a jiná by ani nemohla být, protože je autentická a bez příkras, tak jak to autor viděl, cítil a prožíval. V knize se mi líbilo, jak kurzívou doplňuje jako by vysvětlení jednotlivých postav, jejich slova, myšlenky, jak si něco jiného myslí a něco jiného říkají (prezentují) nahlas.