Král, dáma, kluk
Vladimir Nabokov
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/27744/bmid_kral-dama-kluk-SIR-27744.jpg
4
99
99
Protagonisty románu, zasazeného do prostředí Berlína dvacátých let minulého století, jsou úspěšný podnikatel Kurt Dreyer, jeho pohledná žena Marta a Franz, mladý syn Dreyerovy sestřenice, jehož se Dreyer uvolí zaměstnat ve svém obchodním domě. Marta, postrádající k manželovi vřelejší citový vztah, využije Franzova nepřehlédnutelného okouzlení jejím půvabem, začne se s mladíkem tajně scházet a po čase jej přiměje, aby spolu s ní přichystal plán, jak odstranit překážku jejich společného štěstí v podobě nenáviděného manžela. Franzova láska k Martě postupně ochabuje, mladík se však ženině vůli nedokáže vzepřít a oba pokračují v přípravě zamýšleného činu, aniž by tušili, jak překvapivě jejich troufalá hra skončí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , PasekaOriginální název:
Король, дама, валет (Korol', dama, valet), 1928
více info...
Přidat komentář
“Reklama sestávala ze tří obrovitých, napohled průsvitných hracích karet, podél vitráží, které budou nejspíš působit velmi efektně, budou-li večer osvětlené: král měl na sobě kaštanový župan, kluk červený rolák a královna černé plavky.”
Stejně jako Lolitu jsem měla problém tuto knihu dočíst. Mám ráda vykreslení psychologie postav, ale tady to bylo tak nějak zdlouhavě, nepříjemně. Nabokov se mým oblíbeným autorem určitě nestane.
Po Lolitě druhé setkání s autorem a zatím nevím, jestli se bude konat i nějaké třetí dostaveníčko. Souhlasím s tím, že cit pro jazyk a styl psaní jsou famózní, každé slovo zaujímá tu přesně danou pozici, kterou mu autor určil. Psychologické hrátky s postavami i čtenářem mě chvílemi bavily moc, chvílemi vůbec. Přečtení nelituji, ale vracet se k ní určitě nebudu.
3.5*
„Znovu, tak jako už mnohokrát, si v paměti probrala všechny manželovy prohřešky. Zdálo se jí, že si je všechny pamatuje. Bylo jich hodně. To jí však nebránilo, aby ujišťovala svou vdanou cestru Hildu, když k ní přijížděla z Hamburku, že je šťastná, že je šťastně vdaná.“ (…) „Ty svižné prostocviky za pultem jakoby přípravily jeho ruce na jiné pohyby a doteky, také hbité a čilé, při nichž Marta předla rozkoší, neboť přímo milovala jeho ruce, a nejvíc ze všeho tehdy, když jí rapsodickým prstokladem přeběhly po mléčně bílém těle.“
Začal jsem číst z osobních důvodů. Ménage à trois. Hned dvě knihy krátce po sobě, kde jsou trojúhelníky. Nabokov, pokud od něj už máte něco načteno, má velmi rozpoznatelný rukopis (obdobně jako Hitchcock ve svých filmech), takže i relativně fádní thrillerovou zápletku buduje a ozvláštňuje, jak jinak, o spousty odkazů, které člověk jen těžko pochytí, určitě ne hned napoprvé a bez hluboké znalosti literatury, ale píše lehce a ladně, pomalu, s úrovní. Tentokrát trojúhelník, bohatého Dreyera, jeho manželky Marty a Dreyerova synovce Franze, který se k tomu dostane, jak slepý k houslím. Ale kupodivu, spíš než jako Nabokovův thriller, mě tohle opět zaujalo na úrovni, kdy dokáže kouzlit s charakterizací postav. Definitivně bych tohle nezařadil k Nabokovovým opusům, ale pořád to má svoji úroveň a právě ta práce s postavami je to, co na tom stálo za ten čas. I ten nahý domácí s vějířem a matkou jakoby odkazuje na Psycho, líbí se mi, jak moc tahle část vybočuje z celkové nálady, skoro až lynchovsky vsouvá něco úplně jiného, surreálného. Obdobně jako si Hitch hraje se svým obecenstvem, tak i Nabokov vás nechává v horečnatém konci tápat.
Mě se to četlo hodně špatně, bohužel a to jsem byla zvědavá na Lolitu, ale po této zkušenosti nevím....přeskakovala jsem a nemohla jsem se ponořit do děje. Není to můj šálek kávy.
Perfektní čtení, Nabokov umí zaujmou a vtáhnout do děje; jeho tvoření vět a kladení slov je balzám pro oči.
Vyborne rozehrana karetni hra. Nabokov je vynikajici autor, ktery popsal jednotlive postavy a jejich myslenky do nejmensich podrobnosti. Kazda hra ma sva pravidla, prirovnani ke karetnim postavam je brilantni, kazda karta ma svou symboliku a je ve hre nepostradatelna.
Mistrně napsaná magická studie milostného trojúhelníku - tak, jak to ruští prozaici umějí..
Psychologické profily hráčů jsou precizně vykreslené -můžete číst jejich myšlenky...
Autor : "upřímně řečeno se obávám, že mě ty dvě veličiny, Balzac a Dreiser, obviní z nechutné parodie, ale já přísahám, že tehdy jsem ještě nečetl jejich slátaniny..."
Ne, neobviní - dílo je ryzí originál /i když nesouhlasím s hodnocením Balzaca a Dreisera - ti literární veličiny jsou/...
Ale literární veličina je i Vladimir Nabokov.
„Nemyslím v žádném jazyku. Myslím v obrazech.“
Cílem je nalézt odpověď na položené otázky a dospět tak k možnému tématu.
/V. Nabokov – z rozhovoru pro BBC, 1968/
Když jsem přemýšlela, co k tomuto příběhu napsat, první, co mě napadlo, bylo, že je to příběh plný správně zvolených slov, tím myslím, přesně zvolených slov, každé je na svém místě, má svůj účel a autor si dobře promyslel, kam které přijde :-) ... ještě jinak, měla jsem z příběhu dojem takové hry, kterou hraje autor s námi čtenáři. A zároveň bych řekla, že má o nás čtenářích docela vysoké mínění :-), cítíte se spíš jako „parťák“, skoro bych řekla, že předpokládá, že sdělení, které nám svým jedinečným způsobem „zašifroval“ do textu, prostě odhalíme, vycítíme, že si my čtenáři dáme tu práci objevit a odhalit, to, co je v příběhu ukryté, že budeme spolupracovat :-). Příběh je poetický, takže se vám pak bude dobře číst, samozřejmě, pokud daná pravidla hry přijmete :-).
Nabokov vás na začátku příběhu jednoduše uvede do určité (konkrétní a přesně promyšlené) atmosféry, ... příběh se začne odvíjet a nastoupí „hráči“, čtenáři se tak dostane jedinečné možnosti ponořit se do vnitřních monologů každého z nich ... a zjistit jaké je jeho konkrétní místo v dané „hře“, Nabokov je v tomhle dost důsledný, je to, jako byste byli přímo uvnitř proudu myšlenek, přímo v hlavě každé z postav. Nenechte se ovšem ošálit dojmem, že najednou „víte vše“ ... že dokážete odhadnout situaci ... doporučuji být ve střehu a pozorně sledovat, ... kdo mluví, a jak to bylo řečeno, nečekejte tak úplně poctivého a pravdomluvného vypravěče, nezapomínejte, že hrajete hru a vašim úkolem je odhalit to ukryté :-), náznak se určitě objeví a pokud ho nepostřehnete ... prostě o něj přicházíte ... takže věřte, že dojít ke konci ... není tak úplně procházka růžovým sadem, ale je to řádně a precizně vystavěný labyrint, do jehož cíle se dostane jen pozorný čtenář :-).
„Jako obvykle bych chtěl podotknout, ... pokud se nějakému odhodlanému freudovci podaří proklouznout dovnitř, je třeba ho upozornit, že v románu jsou tu a tam nalíčeny ukrutné pasti.“
/V. Nabokov – Předmluva k anglickému vydání, 1967/
Být čtenářem, který zakusí stejný prožitek jako autor při tvorbě díla, je pro Nabokova dost zásadní: „Blaženost vyvolanou šťastně volenými slovy sdílí jak spisovatel, tak čtenář.“ ... ovšem pozor, není to zadarmo :-): „Dlouho a těžce se lopotím se slovy, až do okamžiku, kdy mám pocit, že je zcela ovládám … jestli potom se zas musí lopotit čtenář – výborně. Umění je těžká věc.“
/V. Nabokov – z rozhovoru pro BBC, 1968/
Cetl jsem Pnina, ted Kral, dama, kluk a Lolitou s Nabokovem definitivne koncim. Z Pnina si temer nic nepamatuji, Krale jsem docital s donucenim a na Lolitu jsem velice zvedav.
mnohý odborníci na kartovú hru, po ktorej bol román pomenovaný, hovoria o tom, že dejová koncepcia je len šikovne prerozprávaná jedna hra, kde sa každá postava správa podľa presne určených kartových pravidiel
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2007 |  Lolita |
| 1990 | Lužinova obrana / Pozvání na popravu |
| 2008 |  Čaroděj |
| 2001 | Pnin |
| 2015 | Ada aneb Žár |
Moc dobrý Nabokov. Král, dáma, kluk je jinak velmi čtivé a brilantně vystavěné komorní drama s lehkými náznaky noiru a takového podivna. Především postava domovníka Enrichta je až Lynchovská; navíc ty krátké, ale o to hutnější snové scény, které se proplétají s "realným" dějem a znejišťují jak konání hlavních postav, tak celý děj, jsou skvostné. Postupem času je to hutný a tísnivý ponor do nitra postav skrze mistrně vykreslené detaily. Sám Nabokov někde napsal, že jestli mají být jeho rané romány spojovány s nějakým směrem, tak by to byl existencialismus. No, může to být ale jen autorovo rýpnutí, u Nabokova totiž jeden nikdy neví, co je skutečnost a co jen šálivá hra světel a stínů. Sám Nabokov se jinak k žádné skupině programově nehlásil a třeba Freudem a psychoanalýzou vyloženě pohrdal. Atmosférou a dějem mi to připomnělo výtečné noirové filmy od Fritze Langa. Doporučuji.