Květy zla
Charles Baudelaire
Výběr s kresbami doprovází Jaroslav Štika. Vytištěno na ručním papíře, výtisky jsou číslovány. Vydáno asi 1937-1939.
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1937 , neuvedeno/neznámo (s.n.)Originální název:
Les Fleurs du mal, 1857
více info...
Přidat komentář
Květy zla mě neoslovily. Při čtení jsem měl pocit, jako by to bylo pořád jen to samé dokola.
Miluju tuhle sbírku, vlastním ji ve třech variantách překladu i v originále. Nejraději mám překlad Svatopluka Kadlece, ten mi přijde nejsyrovější, není tak učesaný jako Nezval. V pubertě jsem tu knihu měla pořád po ruce a Baudelaire byl pro mne jako rocková hvězda.
Netradiční úhly pohledu, nacházení krásy ve všedních i v ošklivých věcech, splíny a láska. Jeden z prokletých básníků.
Melancholicnost versu a atmosfericka deprese teto sbirky je fascinujici, stejne jako samotny preklad do cestiny vsech jejich basni. Nejen samotny Baudelaire, ale prave i panove, kteri se na prekladu podileli, maji muj velky obdiv!
Pro mě jedna z největších srdečních záležitostí. Ta pošmournost a realita...
Květy zla jsou prostě ... ani to slovo mě nenapadá. Nevím, jak se vyjádřit, protože mi pokaždé učaruje. Famózní a fascinující!
Už brzy přijde čas, kdy choť a panna Ctnost,
kdy božská Náhoda, kdy Lítost (pak už marná
jak pustá Hospoda, jak smutná Noclehárna!)
ti řekne: „Umři si, je pozdě, žils už dost!“
Baudelaire byl pěkně drzý provokatér a člověk, který uměl posouvat hranice. A já ho za to mám rád :-). Někdy si Květy zla musím dát znovu a pořádně.
„... skutečnost pokládám přečasto za šálení,
a k nebi vzhlížeje, slep padám do děr lstných.
Hlas však mě těší, řka: Ó, chraň si svoje snění,
sny bláznů hezčí jsou snů lidí rozumných!“
Není tolik knih, které bych po jejich přečtení měla touhu si jít ihned koupit. Tohle je jedna z nich. Bude mít své čestné místo hned vedle „Básní sebraných“ J. H. Krchovského, jenž má s Baudelairem mnoho společného. Podle mě dokonce i podobu, když se podíváte na stylizovaný portrét na obálce Krchovského knihy. „Květy zla“ jsou nádhernou směsicí divokých vášní a emocí, ve které se sváří láska k životu a fascinace smrtí, zbožňování krásy a okouzlení ošklivostí. Baudelair dokáže v jediné básni spojit procítěné verše opěvující krásu s morbidními obrazy zmaru tak dokonale, že vás to zanechá v úžasu. Chápu, že před bezmála dvěma sty lety, kdy byla tato kniha vydána, ji tehdejší pokrytecká prudérní společnost ani nemohla přijmout jinak, než odmítavě. Ale pro člověka, který vyrostl v dnešním morálně velmi uvolněném světě, a zároveň si dokázal uchovat citlivost, je tato zvráceně krásná poezie velmi osvěžující.
Pro úplnost doplňuji, že jsem četla překlad Svatopluka Kadlece.
„Ó, já tě zbožňuji jak noční nebe v dáli,
ty velké mlčení, ty vázo temná žaly,
tím víc tě miluji, čím víc mi unikáš,
ozdobo nocí mých, čím krutější se zdáš,
když kupíš za sebou ty míle bez milosti,
dělící ruce mé a modré nesmírnosti.
Já v stálých výpadech se plazím za tebou,
tak jako k mrtvole se plazí červi tmou,
a vzývám i ten chlad, ty stvůrná ukrutnice,
pro který líbíš se mi, krásná, ještě více.“
Krásně temné a melancholické verše, které svou obrazotvorností vtahují do rozervaných srdcí a rozpáraných duší. Charles by prokletý básník každým coulem. Prokletě dobrý.
Ty, kterás vnikla jako nůž
do mého bolavého těla,
ty, jež jsi horší nežli muž,
tak zlá, tak šílená, tak skvělá,
chceš rozložit v mém duchu stan
a lehnout si jak do postele,
- ty děvko, k níž jsem připoután
jak zločinec k své černé cele,
jak hráč, když začne ruleta,
jak piják k svému alkoholu,
jak mrcha k červům, koráb k molu,
- buď prokleta, buď prokleta!
Ach, uchýlil jsem se již k meči
a požádal jsem prudký jed,
ať vyprostí mne z nebezpečí,
ať odstraní můj podlý vřed.
Žel, jed i meč mnou opovrhl
a výsměšně mi odpoví:
"Ty nejsi hoden, abys svrhl
své otroctví, své okovy.
Ty blbče! - Kdyby se nám chtělo
tě zbavit její nadvlády,
tvé polibky a tirády
zas vzkřísí upírovo tělo!"
- Upír
Když jsem se o prokletém básníkovi Baudelairovi učila ve škole, byl to pro mě jednoznačně hrdina. Ten, co vystupuje z řady, z průměru. Ale možná jsem od Květů čekala víc. Ještě víc nekalosti, zvrhlosti a ohyzdnosti. Více skandálů a pobuřování.
Naprostá klasika... Četla jsem k maturitě a zároveň i proto, že mě přitahují prokletí básníci. V průběhu čtení mi přišlo, že se autor docela nepěkně vyjadřuje o ženách, takže pokud vám to vadí, tak to asi nebude nic pro vás. Na druhou stranu Baudlaire psal o spodních vrstvách společnosti a patří do skupiny prokletých básníků, takže o vonících loukách a květinkách psát asi nebude, že jo. Celkově mi trochu dělá problém číst poezii, takže každou báseň většinou čtu dvakrát, abych ji líp pochopila. Myslím si, ale, že tahle sbírka básní zase není tak složitá.
Miluji tuto sbírku básní, mám stále po ruce, je už taková osahaná. V každém duševním rozpoložení si tam člověk najde to, co jeho duše potřebuje.
Albatros
Je Básník podoben knížeti oblačnému
směje se biřicům v bouř zírá nehnutě
vyhnanec na zemi kde všechno spílá jemu
a v chůzi vadí mu obrovské perutě...
Jedna z nejkrásnějších básnických sbírek. Nezvalův překlad se mi četl krásně, je jako romantický háv, nic však neubírá na syrovosti, opravdovosti a síle poselství.
Tato sbírka básní mi opravdu dala zabrat a nebyl to zrovna šťastný výběr do povinné četby. U některých básní mi unikala myšlenka, často jsem se ztrácela a nechápala, i když jsem opravdu chtěla.
Tak pobuřující dílo to bylo v té době,že Charles musel asi po měsíci od vydání platit pokutu za pohoršování .
Další knížka z povinné četby. Na to, že mám různé básně opravdu ráda to nebylo nic moc, zaujala mě opravdu jenom menšina z nich a když přičtu depresivní a pochmurnou náladu během čtení... no, možná je to jen můj případ. Kytice je prostě lepší.
Štítky knihy
francouzská literatura básně prokletí básníci poezie
Část díla
- Puklý zvon 1857
- Vodotrysk 1857
- Zdechlina
Autorovy další knížky
1997 | Květy zla |
1999 | Báseň o hašiši |
1979 | Malé básně v próze |
1974 | Francouzský symbolismus |
2001 | Umělé ráje |
Takéto kvety teda naozaj môžem! Nechutné a pritom lahodné. Neokukané, a predsa podvedome známe. Netradičné, a predsa je to klasika. Baudelaire v sebe ukrýva nespočetne veľa protikladov. Každý, resp. takmer každý, v ňom nájde to svoje. Občas mi však vadila prílišná poživačnosť a hašišáctvo. Inak odporúčam.