Říkali mi Leni
Zdeňka Bezděková
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72444/bmid_rikali-mi-leni-rXd-72444.jpg
4
1397
1397
V roce 1947 jsem jednou četla v novinách, že se vrátilo do vlasti české děvčátko Alena, které žilo dlouhá léta v německé rodině a kterému tam říkali Leni. Děvčátko prý zcela zapomnělo na svou mateřskou řeč. Stalo se prý melancholickým a nervózním, je prý velmi sklíčené a jen pomalu přivyká novému prostředí. Zamyslela jsem se nad těmito stručnými řádky a začala jsem si představovat smutný, strašný úděl tohoto dítěte a s ním i všech ostatních dětí, které ztratily domov a měly být "převychovány" v nacistických rodinách, daleko od vlasti. Napadlo mi napsat takový příběh. Napsat jej, aby lidé bděli. Vaše Zdeňka Bezděková... celý text
Přidat komentář
Nejprve jsem si myslela, že kniha ve mně příliš emocí nezanechala, protože jsem se se žádnou postavou nijak výrazně neztotožnila. Ale pak jsem si uvědomila, že Leni byla podobný ročník jako moje babičky. Klidně se něco takového mohlo stát i jim. A v tu chvíli jsem se na toto dílo začala dívat úplně. Nicméně stejně nejsem úplně cílová skupina. Nejvíce jsem si při čtení knížky uvědomovala, že když nějaký režim oficiálně skončí, vůbec to neznamená, že by se myšlení všech lidí lusknutím prstu změnilo. Lidé se tak rychle nemění.
Na knížku jsem narazila jen díky čtenářské výzvě a i když příběh je smutný a pro mne nepochopitelný, tak za mě skvělá knížka. Určitě si přečtu další knížky od autorky
Nádherná kniha. Četla jsem na základce, ačkoliv povinné to nebylo. Našla jsem ji doma v knihovně, byla jsem velká čtenářka od dětství. I tenkrát se mi moc líbila a na konci jsem brečela, že Leni neví, jak se česky řekne "maminko". Asi si ji přečtu znova.
Knížku si pamatuji z dětství, myslím, že jsem ji mohla číst tak v 10-12 letech. Dlouho jsem se k ní chtěla vrátit a teď jsem ji vytáhla z knihovny. Nemyslím si, že jsem ji jako dítě mohla dostatečně pochopit souvislosti, ale asi jsem si z ní něco vzala a proto se k ní chtěla vrátit. Dnes na mě příběh působí naprostě děsivě, chvílemi se mi chtělo brečet. Dojemné a šílené zároveň.
Pamatuji si, jak jsme ji četli cca v páté třídě... Úžasný, mrazivý příběh, který mi nedával spát. Šílená doba a šíleně činy. "Babičku" jsem měla moc ráda a pořád doufala v happy end jak Brno.
Pry kniha z povinne literatury, ale nam ji zatajili - nebyt ctenarske vyzvy, tak o ni nevim. Bylo to trudomyslne cteni, ktere ale chytne a nepusti. Autorka krome jemneho dojemneho pribehu "ukradene" divenky taky umne zachytila momenty z (po)valecneho Nemecka...
Co bych si zapsala do ctenarskeho deniku, kdybych ho mela:
"Je jeden předpis, Leni, jak zbavit zlého jeho zloby: Být na něj dobrý, tak dlouho dobrý, až ho zlo omrzí. Co si s ní počne, zevšední-li mu? [...]
Většinu špatného na světě napáchá hloupost. Víš, vůbec nějaký nedostatek. Buď rozumu, nebo citu, nebo vůle, ale rozumu nejvíc." str. 58
Tuto knihu jsem četla kdysi v dětství, ale pamatovala jsem si jen název. Teď po mnoha desetiletích jsem se k ní vrátila zpátky a dala jsem ji jedním dechem. Smutný příběh drsné doby, poučný, lidský. Myslím, že jako malá holka jsem to nechápala, proto jsem knihu tehdy nedočetla nebo si z ní nic neodnesla. Až s věkem člověk pozná, jak hodnotná myšlenka se v této knize skrývá.
Půvabná knížka o strašné době. Četla jsem jako školou povinné dítko před mnoha lety.
Nádherná a dojemná kniha popisující hrůzy války z jiné stránky. Téma ukradených dětí a odvlečených do německých rodin k převýchově určitě chytne za srdce malé i dospělé čtenáře.
Pustila jsem si jako audioknihu. Vybrala jsem si kvůli čtenářské výzvě. Na to, že je v knihovně v dětském oddělení mi přijde docela depresivní. Nemůžu říct, že by se mi nelíbila, ale není to něco co bych doporučila.
Knihu jsem četla na základní škole a dodnes si ji pamatuju. Je v ní hodně životního moudra viz stará paní Freiwald i vítězství lidskosti nad zlem viz pan učitel Baum, James Smith, paní Synkova.
.... asi jsem ji musela v na základní škole číst, ale vůbec si to nepatuju. Teď jsem se k ní dostala v rámci čtenářské výzvy. Moc se mi líbila, je krásně psaná, čtivá. Už v tam mladém věku si stála za svým, až se jí povedlo dosáhnout svého, a vrátit se zpátky. Krásné *****
Říkali mi Leni je skutečně kniha na pár hodin, která vám toho ale za tak krátký čas stihne hodně předat. Zajímavý a smutný příběh z brutální doby. Kniha se trochu tváří jako literatura pro mladší publikum, nicméně plně pochopit souvislosti a skutečnou tmu celého děje dítě nejspíš pochopit nedokáže. Aspoň já bych ve svých 11,12 určitě plně nepochopil. 89%
Jedna z těch knížek pro děti, co umí být složitá i pro dospělé. Souhlasím s některými komentáři níže v tom, že věk hrdinky by v tomhle případě neměl nutně udávat věk cílového čtenáře, protože víc z knihy asi pochopí ti o něco starší, co už se aspoň někde blíž setkali s tématem druhé světové války. Příběh je sice docela jednoduchý, ale už od začátku je četba silný zážitek - myslím, že je na té knize vidět opravdový otisk války, něco z toho, co autorka zažila, o čem slyšela od přímých aktérů a co si my už dokážeme těžko představit. Zároveň je ale na událostech dnešního světa vidět, jak je důležité, abychom o tom, jak to tehdy bylo, měli představu co nejpřesnější.
Četla jsem ji jako dítě a vůbec jsem si nepamatovala o čem je. Ani nevím zda jsem ji tenkrát dočetla. Nic. Pusto.
Nyní mě příběh zcela fascinoval. Nevím jestli děti, které by to četli by v současné době dočetli a zda by jim to něco říkalo. Myslím, že bez rodičů a doplňkových informací to ani nemohou chápat. Pro ně to musí být něco jako fikce... musejí k tomu znát souvislosti.
Mě jako, ženě ve středním věku, příběh úplně uhranul. To vnitřní napětí, kterou jsem celou dobu cítila, ta netrpělivost jak se to bude vyvíjet a jak to dopadne... Velmi silná kniha. Odkládám po dočtení se slzami v očích. Úžasné dílo.
V dětství, respektive v dospívání mě tato kniha neoslovila a já ji nedočetla. S dcerou jsem si ji však ujít nenechala. Předčítala jsem ji před spaním a bylo nutno vysvětlovat. Uznávám, že pro jedenáctileté děti je to náročná četba a domnívám se, že pokud by měla číst dcera sama, také by nedočetla.
Knihu jsme četli na základní škole někdy v páté třídě a většina jí moc nechápala. V té době jsme druhou sv. válku ještě neprobírali. Kdyby jsme jí dostali k četbě někdy kolem té osmé třídy a v hodinách dějepisu se zároveň probíralo toto téma, tak by to dávalo mnohem větší smysl. To, že je hlavní hrdince 11 let ještě neznamená, že se do ní současní vrstevníci dokáží vcítit. Jak my před 25 lety, tak naše dnešní děti, jsou úplně jiné než generace našich babiček a prababiček. Nezažili jsme válku, bídu, neměli jsme takové povinnosti, třeba kolem hospodářství atd.... mohli jsme si užívat dětství. Ke knize jsem se vrátila v nějakých těch 14 letech. Vzpomněla jsem si na ni právě, když se válka probírala v dějepisu. Zanechala ve mě úplně jiné pocity a prožívala jsem ji úplně jinak. Mám ji doteď ráda, četla jsem ji jako dospělá a zasáhla mě zase jinak, jako mámu. Už tenkrát jsem si řekla, že do povinné četby je zařazena ve špatném ročníku. Bohužel se nic nezměnilo... dcera je v páté třídě a aktuálně ji má na řadě ve čtenářském deníku. Kniha ji nebaví, hlavní hrdinku nechápe a čte to doslova na sílu. "Vtipné" je, že doteď měli číst samé pohádky, pověsti, bajky a najednou bum takový příběh. Takhle školy dětem to čtení akorát znechutí. A to mě jako milovnici knih hodně mrzí. A tato kniha si to vůbec nezaslouží.
PS: v dnešní napjaté době je to o to horší. O válce na Ukrajině se baví ve škole, obě dcery dostali do třídy nové spolužáky, vidí zprávy a pak ještě tato povinná četba. Na doraz rodičů, jestli by se nedala zařadit jiná kniha, byla odpověď taková, že je součástí osnov a hotovo.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus děti Německo rodina rasismus osamělost uloupené děti rodinná tajemství dějiny pro děti a mládež
Autorovy další knížky
| 2001 |  Říkali mi Leni |
| 1979 |  Štěstí přijde zítra |
| 1986 | Bludný kámen |
| 1979 | Bílá paní - Obnovený obraz |
| 1974 | Marta věří na zázrak |
Dojemný příběh. A nejen děj je dojemný, ale vše v knize. Hrůzy války, zlé osudy, lidská nevšímavost a krutost jde do kontrastu s jemností a citlivostí děvčete, které vypráví svůj příběh. Četla jsem jako holčička, ale až nyní mi dochází celé sdělení knihy. "Je to žalostný výkřik ženské bytosti milující život, především děti, a je to zároveň výstražný hlas proti hrůze, která se jmenuje válka," jak napsal v doslovu Karel Nový.