Říkali mi Leni
Zdeňka Bezděková
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72444/bmid_rikali-mi-leni-rXd-72444.jpg
4
1419
1419
V roce 1947 jsem jednou četla v novinách, že se vrátilo do vlasti české děvčátko Alena, které žilo dlouhá léta v německé rodině a kterému tam říkali Leni. Děvčátko prý zcela zapomnělo na svou mateřskou řeč. Stalo se prý melancholickým a nervózním, je prý velmi sklíčené a jen pomalu přivyká novému prostředí. Zamyslela jsem se nad těmito stručnými řádky a začala jsem si představovat smutný, strašný úděl tohoto dítěte a s ním i všech ostatních dětí, které ztratily domov a měly být "převychovány" v nacistických rodinách, daleko od vlasti. Napadlo mi napsat takový příběh. Napsat jej, aby lidé bděli. Vaše Zdeňka Bezděková... celý text
Přidat komentář
V dětství, respektive v dospívání mě tato kniha neoslovila a já ji nedočetla. S dcerou jsem si ji však ujít nenechala. Předčítala jsem ji před spaním a bylo nutno vysvětlovat. Uznávám, že pro jedenáctileté děti je to náročná četba a domnívám se, že pokud by měla číst dcera sama, také by nedočetla.
Knihu jsme četli na základní škole někdy v páté třídě a většina jí moc nechápala. V té době jsme druhou sv. válku ještě neprobírali. Kdyby jsme jí dostali k četbě někdy kolem té osmé třídy a v hodinách dějepisu se zároveň probíralo toto téma, tak by to dávalo mnohem větší smysl. To, že je hlavní hrdince 11 let ještě neznamená, že se do ní současní vrstevníci dokáží vcítit. Jak my před 25 lety, tak naše dnešní děti, jsou úplně jiné než generace našich babiček a prababiček. Nezažili jsme válku, bídu, neměli jsme takové povinnosti, třeba kolem hospodářství atd.... mohli jsme si užívat dětství. Ke knize jsem se vrátila v nějakých těch 14 letech. Vzpomněla jsem si na ni právě, když se válka probírala v dějepisu. Zanechala ve mě úplně jiné pocity a prožívala jsem ji úplně jinak. Mám ji doteď ráda, četla jsem ji jako dospělá a zasáhla mě zase jinak, jako mámu. Už tenkrát jsem si řekla, že do povinné četby je zařazena ve špatném ročníku. Bohužel se nic nezměnilo... dcera je v páté třídě a aktuálně ji má na řadě ve čtenářském deníku. Kniha ji nebaví, hlavní hrdinku nechápe a čte to doslova na sílu. "Vtipné" je, že doteď měli číst samé pohádky, pověsti, bajky a najednou bum takový příběh. Takhle školy dětem to čtení akorát znechutí. A to mě jako milovnici knih hodně mrzí. A tato kniha si to vůbec nezaslouží.
PS: v dnešní napjaté době je to o to horší. O válce na Ukrajině se baví ve škole, obě dcery dostali do třídy nové spolužáky, vidí zprávy a pak ještě tato povinná četba. Na doraz rodičů, jestli by se nedala zařadit jiná kniha, byla odpověď taková, že je součástí osnov a hotovo.
Určitě jsme se k této knížce dostali, když jsem byla malá v rámci čtení ve škole. Vůbec jsem si to ale nepamatovala a využila toho teď. Rozhodně mě kniha zasáhla více, než tehdy na základní škole. Nechápala jsem to natolik, abych pochopila, jaké to mohlo být pro dívku, která cítí, že je jiná a neví proč, která v hloubi duše tuší, že je to všechno trochu jinak. Velmi silný příběh.
Jedna z mých oblíbených knížek z dětství (už je tomu dobrých 55 let), kterou jsem četla několikrát. Tentokrát jsem ji poslouchala jako audioknihu - také velmi pěkné.
Přečteno po mnoha letech na základě čtenářské výzvy a jsem nadšená a mile překvapená. Knížku jsem četla ještě jako malé dítě na základní škole na doporučení jedné učitelky a hned jsem věděla, že téma 2. sv. v., holocaust a tomu příbuzná témata mě budou zajímat. Knížka je krásně napsaná z pohledu milé dívky a na konci se nevyhnete slzám. Doporučuji dětem i dospělým!
Po zveřejnění letošní výzvy mi jako Kniha mého dětství okamžitě naskocila tahle. Vybavuji si jak asi v devíti letech v rámci školní povinné četby jsem prožívala Leniny emoce a doufala že se s maminkou zase setkají . Už tehdy se mi vryla do paměti a srdce a zůstala tam az doteď. Když jsem ji znovu četla na okamzik jsem se vratila do detstvi.
Zdeňka Bezděková napsala nádhernou a silnou knihu o zoufalství malého dítěte v poválečném Německu, které není milováno a nikomu nepatří. Není to podle mého názoru úplně kniha pro děti, přínosná je i pro dospělé a je dobře si zvěrstva války připomínat. Je to část naší historie, na kterou bychom neměli zapomenout.
Téma válečných únosů dětí a následné poněmčování je velmi silné téma a nikdy dřív jsem se nezamyslela nad tím, jak se asi tyto děti musely cítit. Většina z nás má z útlého dětství v paměti vzpomínky, které si přiřazujeme ke svým blízkým. Co kdyby nás z našeho prostředí násilím vyrvali? Zůstaly by nám z předchozího života jen snové představy nebo střípky nezařaditelných vzpomínek? Nebo bychom zapomněli?
Knihu jsem četla jako dítě před půl stoletím a pamatovala jsem si z ní jen mrazivý pocit, nikoliv děj. Ten pocit po přečtení dnes je ještě děsivější, protože už nejsem jenom dcera, ale i matka a popisovanou hrůzu umím lépe pochopit.
Neshrnula bych to lépe než Sabča92 “…kniha, která vás v každém věku osloví jinak. Dětskýma očima objevíte první zákoutí válečných tragédií, starší čtenáři v ní najdou úzkost a hrůzu spojenou s krádežemi dětí. Zkrátka tato kniha je pro každého.”
Úžasná a nedoceněná kniha!
Z cetby teto knizky je patrna nutkava potreba autorky vykricet do sveta tu bolestivou ukrutnost, kterou byly potrestany nevinne deti. Cerstve valecne prozitky doznivaji a ideologie kontrastuje s realismem. Vyvstava nespocet novych problemu, ktere ale detske duse vnimaji vcelku odlisne. Ta doba byla zla. Tuze zla. Ale pro malou Leni bylo nepopsatelne, nenavratne a neodpustitelne prikori mnohonasobne horsi.
Do cetby se vlastne chtela pustit ma dcera - stejneho veku jako Leni Freiwald. Ja se ji ale pred vsim tim zlem, nelaskou, zlobou a smutkem snazim jeste ochranit. Snazim se prozatim oddalit jeji setkani se skutecnostmi, se kterymi se Leni musela denne prat. A vyvolava to ve mne nejhlubsi smutek, protoze jeji maminka takovou moznost nikdy nemela.
Tahle kniha mě chytla za srdce, poprvé jsem o ní slyšela na ZŠ, ale až dnes jsem si ji přečetla. Smutný, dojemný příběh.
Knížku jsem objevila, když jsem hledala mé milované Děti z Bullerbynu do letošní čtenářské výzvy. Máma mi říkala, že "Říkali mi Leni" je moc pěkná knížka, že ji četla jako 12ti- léta a moc se jí líbila. Je o "poněmčené" holčičce. Tak jsem si řekla ok, Děti z Bullerbynu jsem znala jako dítě zpaměti, tato kniha jde v podstatě do 3 témat letošní výzvy a potřebují něco krátkého, protože mám čtecí blok.
Brutální thrillery, detektivky si přečtu bez mrknutí oka, ale pravdivé příběhy ani knihy z války nečtu, je to na mě moc depresivní.
Tuhle jsem vzala do ruky jen protože jde o dětskou knížku.
Knížka je čtivá, opravdu pěkně napsaná. I slza mi ukápla. Pěkný příběh, na kterém jsou vidět hrůzy války. Moc pěkně vykreslené všechny postavy a to i po psychologické stránce, přesto tak, aby vše pochopil i mladší čtenář. Vydání z roku 1971 je i krásně ilustrované.
Není to v pravém smyslu kniha pro děti, bohužel to není pohádka, ale historie. Je to trochu depresivnější, ale tyto věci se děly a není dobré na tím zavírat oči... Také si nemyslím, že by to byla špatná kniha i pro děti. Děti se i víc ptají, možná vše nepochopí, ale rodiče by měli dovysvětlit..... Určitě je to vhodnější kniha než když někteří rodiče dají 9 letému Hru o trůny, Zaklínače a podobné knihy plné sexu, intrik, vraždění atd. ...a tuto zavrhnou protože je "moc drsná".
Doporučuji... a to nejen dětem.
Kniha se mi velice líbila, ale pro čtenáře od 9ti let (jak se píše na knize)to asi neni, myslim že by to nepochopili.
Kniha určitě stojí za přečtení a ve mě dlouho zůstane
Knížka, do které se mi nechtělo a nakonec mě úplně dostala…
Je psána “jinak”, přesně tak, jak by ji napsalo dítě, tak “dětsky neuměle”, působí velmi autenticky. Téma je samozřejmě velmi silné.
Určitě doporučuji!!! Hlavně pro společné čtení s dětmi…
Na knihu mě před lety upozornila moje maminka, která ji četla a moc se jí líbila. Říkali mi Leni je velmi úspěšná kniha jak u nás, tak v zahraničí, kde sklidila celou řadu ocenění. Téma únosu a poněmčování je velmi silné téma, které jsem v knihách doposud asi neobjevila. Leni je desetiletá holčička, která přišla o tatínka ve válce. Žije v Německu s matkou, bratrem a babičkou a všímá si toho, že není ve své rodině zrovna miláček. Nejprve nechápe proč, ale velmi záhy začne pojímat podezření, že možná nežije se svou skutečnou rodinou. Odhalování těžkého tajemství pro malou holčičku není vůbec snadné. Pro mě je velmi ojediněle zpracované téma knihy, a hlavně určení pro děti. Je to velmi těžký námět a o to víc mi přijde zajímavé, že se autorka nebála dílo zpracovat pro děti. Existuje také pokračování. Závěr knihy mi způsobil husí kůži a rozhodně se jedná o knihu, kterou bychom si měli předávat z generace na generaci. Říkali mi Leni je přesně ta kniha, která vás v každém věku osloví jinak. Dětskýma očima objevíte první zákoutí válečných tragédií, starší čtenáři v ní najdou úzkost a hrůzu spojenou s krádežemi dětí. Zkrátka tato kniha je pro každého. Navíc je doplněna nádhernými ilustracemi, které celému příběhu dodávají tu pravou atmosféru.
Knihu jsem četla mnohokrát na základní škole, patřila mezi mé oblíbené. Nyní jsem ji pořídila dceři a četla to společně s ní, abych si ji i já připomněla. Pro dceru je v ní spoustu starších slov, kterým nerozuměla, ale jako uvedení do faktů, co se kdysi stalo a dělo, kniha špatná není.
u knihy jsem plakala. Je to tak pravdivý, tak smutný, tak dojemný příběh. Hlavní hrdinka byla moc sympatická.
Na knihu jsem narazila v rámci předmětu Literatura pro děti a mládež na vysoké škole. Ten námět mi přišel tak originální a zajímavý, že jsem to zkrátka musela zkusit, tím spíš, že to autorka napsala tak brzy po válce. To jsem však nečekala, jak silný příběh dostanu! Už dlouho se mi nestalo, že by mě rozbrečela dětská kniha, u této jsem však měla slzy v očích hned dvakrát.
Jedná se vcelku o jednohubku, která však skrývá velmi hluboké myšlenky a důležité, ve své době velmi aktuální téma. Nikdy dřív mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jak se asi musely cítit děti zavlečené do Německa, které si střípky svého předchozího života pamatovaly. Zdeňka Bezděková stvořila knihu, u které na 100% věříte, že ji napsalo malé dítě, což Vám umožní se do příběhu ponořit mnohem hlouběji, než vlastně sami chcete. Rychlé sledy myšlenek, dětský pohled na svět, množství zvolacích vět, to vše ve Vás vyvolá pocit, že jste zase tím malým desetiletým dítětem, které nechce nic jiného, než k někomu patřit, být mazleno a milováno vlastními rodiči.
Úžasná kniha, která si rozhodně zaslouží více pozornosti, než se jí dostává :)
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus děti Německo rodina rasismus osamělost uloupené děti rodinná tajemství dějiny pro děti a mládežAutorovy další knížky
| 2001 |  Říkali mi Leni |
| 1979 |  Štěstí přijde zítra |
| 1986 | Bludný kámen |
| 1979 | Bílá paní - Obnovený obraz |
| 1974 | Marta věří na zázrak |
Četla jsem ji jako dítě a vůbec jsem si nepamatovala o čem je. Ani nevím zda jsem ji tenkrát dočetla. Nic. Pusto.
Nyní mě příběh zcela fascinoval. Nevím jestli děti, které by to četli by v současné době dočetli a zda by jim to něco říkalo. Myslím, že bez rodičů a doplňkových informací to ani nemohou chápat. Pro ně to musí být něco jako fikce... musejí k tomu znát souvislosti.
Mě jako, ženě ve středním věku, příběh úplně uhranul. To vnitřní napětí, kterou jsem celou dobu cítila, ta netrpělivost jak se to bude vyvíjet a jak to dopadne... Velmi silná kniha. Odkládám po dočtení se slzami v očích. Úžasné dílo.