Říkali mi Leni
Zdeňka Bezděková
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72444/bmid_rikali-mi-leni-rXd-72444.jpg
4
1397
1397
V roce 1947 jsem jednou četla v novinách, že se vrátilo do vlasti české děvčátko Alena, které žilo dlouhá léta v německé rodině a kterému tam říkali Leni. Děvčátko prý zcela zapomnělo na svou mateřskou řeč. Stalo se prý melancholickým a nervózním, je prý velmi sklíčené a jen pomalu přivyká novému prostředí. Zamyslela jsem se nad těmito stručnými řádky a začala jsem si představovat smutný, strašný úděl tohoto dítěte a s ním i všech ostatních dětí, které ztratily domov a měly být "převychovány" v nacistických rodinách, daleko od vlasti. Napadlo mi napsat takový příběh. Napsat jej, aby lidé bděli. Vaše Zdeňka Bezděková... celý text
Přidat komentář
Je smutné, když dítě násilím vezmou z rodiny, ještě smutnější, když ho dají do rodiny, kde ho nemají rádi a navíc je pro ně jako člověk podřadné. Leni je naštěstí zvídavá a díky pár vzpomínkách dokáže pomoct sama sobě, aby se vrátila tam, kam patří. Bohužel si ale myslím, že dnešní děti už tento příběh nepochopí.
Kniha, kterou jsem doslova zhltla.
Pamatovala jsem si ji ze základky. Sice jen na kufřík na půdě, panenku a že se dívka jmenovala Alena.
Co k ní dodat, je to smutný příběh desetileté dívky, který se snad nebude nikdy opakovat.
A mé vzpomínky z dětství, že jsem vždycky byla ráda, že mám světlé vlasy a modré oči...
Pri poslednich strankach mi ukapla slza! Tim ze je to psane z pohledu ditete, se dokazete vic vcitit do vseho, co mala Leni proziva. Me ji bylo tak strasne lito. Velmi smutny pribeh.
Četla jsem ji kdysi dávno a teď znovu do Čtenářské výzvy. Nevím, jestli ji paní Bezděkova napsala podle osudů nějakého skutečného dítěte nebo si příběh vytvořila pod vlivem válečných událostí. Poválečným dětem, i nám měla určitě pořád co říct, dnešním dětem asi už ne, spoustu věcí už nepochopí.
Jedna z knih patřících do povinné literatury. Hrozná doba a poutavý příběh, který ve mně zanechal silný dojem.
" Výstražný hlas proti hrůze, která se jmenuje válka "
Takhle bych definovala tuto knihu, kterou jsem četla kdysi v dětství, a jako dítě jsem ještě nechápala..
Vyprávění malé dívenky, která žije v německé rodině - ale v záblescích mysli si vzpomíná, že ona patří někam jinam...
Pohled dítěte na dopady války je smutný, i když zde má šťastný konec.
hezký příběh z doby 2. světové války.Za mě je spíše pro menší čtenáře ale i tak dost zajímavá.
Povinna četba.
Na základní škole jsme knihu společně četli, od té doby jsem se k ní bohužel nevrátila a vlastně ani nevím, zda jsme ji tenkrát dotáhli do konce. Ale její kouzlo se ve mně uchovalo a spolu s ním dokonce i některé působivé věty. Nevzpomínám si na detaily, ale pamatuji si pocit, jaký jsem při četbě měla. Byl znepokojivý, a přece se mi knížka líbila. Snad ji zase někdy někde objevím a zařadím do své knihovničky.
Četla jsem jako dítě - první setkání s touto tématikou a zůstal nejenom silný dojem z nezvyklého příběhu, ale i vášeň po zbytek života.
Knihu jsem četla coby dítě školou povinné a líbila se mi. Podruhé jsem ji četla v dospělosti, protože jsem ji chtěla doporučit dceři a chtěla jsem si ji připomenout. Trochu jsem z toho cítila ideologii, kterou jsem jako dítě tolik nevnímala, proto nedávám plný počet hvězdiček. Ale měly by to děti mít v povinné četbě.
Tak tato kniha patří do domácí knihovny a měla by putovat z generace na generaci. Říkali mi Leni patří k těm knihám, které by neměly být zapomenuty. Dojemný příběh desetiletého českého děvčátka, které se ocitne v německé rodině a postupně zjišťuje, kým vlastně je a kam patří. Když jsem ji jako malá holka četla poprvé, nedokázala jsem vnímat všechnu tu hrůzu, kterou dětem válka způsobila. To přicházelo postupně s věkem. Až jsem se sama stala matkou a teď nedávno i babičkou... Krásná kniha, doporučuji si ji přečíst.
Krásná kniha o strašné době. Z některých myšlenek malé Leni mi bylo tak smutno. Při posledních řádcích ukápla slza.
Už se mě to zase stalo. Hledám v knihovně něco ke čtení vnučce a najednou zjistím, že sedím na schůdcích, čtu a vracím se do dětství. Dneska s knihou Říkali mi Leni. Hodně komentářů je o tom, že se kniha v dětství nelíbila. Tak to já patřím k těm několika výjimkám. Mně se líbila moc. Důležité určitě bylo i popovídání si o knížce s mým dědečkem. Knihu jsem během let četla vícekrát a pokaždé mě příběh vehnal slzy do očí. Pro dítě je také důležité, že má kniha šťastný konec, přesto, že to není pohádka.
Přečetla jsem ji hned ten den. Už ne na schůdcích, ale večer v křesle. Dnes si ji vnučka odvezla. Až ji dočte, tak si s ní o Leni budu povídat, tak jako kdysi můj dědeček se mnou. Docela se na to těším.
Říkali mi Leni jsem přečetla poprvé teď ve svých 27 letech. Plánovala jsem to už dlouho, nějak jsem ji měla v podvědomí, ale až čtenářská výzva mě tomu popostrčila. A jsem za to tak vděčná! Přečetla jsem ji na jeden zátah a měla jsem co dělat, abych to neobrečela (pomohlo mi, že jsem seděla v kavárně plné lidí). Nejspíš si to někdy v blízké době přečtu ještě jednou doma, abych mohla dát průchod emocím :)
Teď už k samotné knize. Je krásná, silná a dojemná. Téma druhé světové války už bylo popsané že všech možných úhlů, tohle je ale pro mě úplně nový pohled, bolestivý, ukazující na to, jak ani konec války neznamená napravení lidských životů. Pohled dítěte, které postupně objevuje svoji tragickou minulost, autorka zachytila opravdu skvěle. Zároveň mě obohatilo to, jak popisuje pocity Němců po válce, kdy jako národ přišli o určitou hrdost, ale jak se s tím každý popasoval po svém (a ne každý správným způsobem). To hodně oceňuji (to stejné mě nadchlo i u knihy Předčítač). Nejsem si jistá, od jakého věku by děti tuhle knížku měli číst, ale všem dospělým ji rozhodně doporučuji. Za ty dvě hodinky času opravdu stojí.
Velmi krásná a dojemná kniha. Mohla bych jí číst každý den znova. Rozhodně doporučuji!!
Mamka mi v dětství řekla, že je to kniha o válce. To mě asi odradilo od přečtení. Ale nyní v dospělosti, zvlášť když už jsme o válce přečetla jiné knížky jsme se do ní pustila. Nejprve mě neupoutala, musela jsem jí číst na dvakrát. Ale když na ní uzrál čas, dostala mě. Je to kniha o válce, ale je vlastně úplně jiná, že všechny knížky o válce, co jsem kdy četla... Navíc se mi moc líbilo popsání myšlení a myšlenkových pochodů dítěte. Jak dítě vždycky slyší všechno, když si dospělí myslí, že neposlouchá. Jak si postupně dává různé souvislosti dohromady. Jak vnímá i ty nejmenší detaily bytí, jak intenzivně vnímá lásku a projevy citů. Krásná knížka.
Zřejmě moje první setkání s tímto válečným tématem. Knihu jsme četli v rámci povinné četby a naštěstí měli dobrou učitelku, která nám vysvětlila, o co šlo a proč se takové věci děly. Pamatuju si hlavně hodně dojemný závěr knihy.
Velmi příjemně strávený půlden s touto nádhernou knihou. Je napsána tak nevinně a přitom o krutých vinách. Nevím ale, jestli je vhodná pro děti. Měli jsme ji jako povinnou četbu ve 4. třídě a můžu říct, že tehdy mě tak nebavila, na dočtení jsem se vyflákla, výtah udělala tak, že jsem opsala a pozměnila anotaci z obálky knihy a dostala dvojku :-D Jenže tehdy v 10ti letech jsem vůbec neměla přehled a ponětí, o čem to vůbec je, proč by měla holčička vyrůstat jinde než u své rodiny, 2. světová válka pro mě byla španělská vesnice, proto říkám, že nevím, jestli je v knížka vhodná pro děti. Teď s odstupem času ve svých 32 letech můžu říct, že knížka je skvost. Řadím si ji mezi TOPky a vřele doporučuji.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus děti Německo rodina rasismus osamělost uloupené děti rodinná tajemství dějiny pro děti a mládež
Autorovy další knížky
| 2001 |  Říkali mi Leni |
| 1979 |  Štěstí přijde zítra |
| 1986 | Bludný kámen |
| 1979 | Bílá paní - Obnovený obraz |
| 1974 | Marta věří na zázrak |
Držela jsem palce Leni, aby odhalila svůj původ a oblíbila jsem si pana učitele Brauma a jeho laskavý přístup. Trochu mi dělalo problém začíst se. Možná to je stylem psaní. Ze začátku jsou to kratší věty a vše se až moc vysvětluje a děj plyne pomalu. Knihu jsem ale přečetla za jedno odpoledne. Jarmila Konopasek a hraběnka Esterházy mi ještě teď zní v uších..