Říkali mi Leni
Zdeňka Bezděková
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72444/bmid_rikali-mi-leni-rXd-72444.jpg
4
1419
1419
V roce 1947 jsem jednou četla v novinách, že se vrátilo do vlasti české děvčátko Alena, které žilo dlouhá léta v německé rodině a kterému tam říkali Leni. Děvčátko prý zcela zapomnělo na svou mateřskou řeč. Stalo se prý melancholickým a nervózním, je prý velmi sklíčené a jen pomalu přivyká novému prostředí. Zamyslela jsem se nad těmito stručnými řádky a začala jsem si představovat smutný, strašný úděl tohoto dítěte a s ním i všech ostatních dětí, které ztratily domov a měly být "převychovány" v nacistických rodinách, daleko od vlasti. Napadlo mi napsat takový příběh. Napsat jej, aby lidé bděli. Vaše Zdeňka Bezděková... celý text
Přidat komentář
Naprosto skvělé! Mám smíšené pocity, ale jedno je jasné - paní Bezděkové se to POVEDLO. Leni vždy zůstane v mém srdci…
Tuto knizku jsem cetla tak pred 15 lety, jejiz dej si pamatuji doted, coz se mi stava jen u knih, ktere se mi velmi libily. Krasny, i kdyz smutny pribeh divenky za druhe sv. valky.
Jedna z knih,co jsem měla moc ráda,když jsem byla malá. Leni mi byla hrozně blízká a všechno jsem s ní hrozně prožívala. Mrzí mě,že ji nemám,ráda bych si ji po letech zase přečetla.
Moje první setkání s příběhy ze 2. sv
Války. Sleduje život slečny určené k převýchově v německé rodině. Příběh mě velmi zasáhl.
Krásná, ale smutná kniha. Četla jsem ji kdysi jako povinnou školní četbu. Bylo zajímavé jí číst nyní po tolika letech. Myslím si, že tuto knihu by měl číst každý.
Leni jsem četla několikrát v dětství, teď jsem se k ní vrátila po dlouhé době a chytla mě úplně stejně jako tenkrát. Prostě skvělá kniha.
Jedna z mála knih, kterou si pamatuji dodnes a četla jsem ji na ZŠ jako povinnou četbu.
Knihu jsem našel v knihobudce na náměstí, a s chutí si jí přečetl, abych tak splnil dluh vůči povinné školní četbě, kdy mně zajímaly knihy docela jiné. Kniha je dost tendenční, ale to je pochopitelné. někdy se Leni chová jako malá blbka, někdy je až moc přechytralá. Jsem rád, že jsem knížku četl, ale asi jí zase vrátím zpět do budky a posunu dál :-)
Četla jsem ji jako malá v rámci povinné školní četby a dodnes ve mně zanechala hlubokou stopu jako asi žádná jiná kniha z povinné školní četby na základní škole.
Tuto knížku jsem měla ráda už jako dítě, i když to byla povinná četba. Dneska jsem jí chtěla pouze prolistovat a hned jsem se do ní zase začetla. Doporučuji jí pro dospělé i děti. Pokračování této knížky už bylo hodně ovlivněno dobou ve které vznikala a jsem ráda, že mě minula v dětství a nebyla povinná.
Krásná, smutná kniha. Srdce mi často bušilo během četby a bylo mi z toho tak nějak úzko. Příběh je silný a podtrhuje ho ještě to, že je vyprávěn onou dívkou Leni/Alenkou a ne dospělou "nezaujatou" osobou. Jsem ráda, že jsem se k ní dostala až teď a nečetla jsem ji jako malá. Řekla bych, že se hodí spíše pro dospělé nebo starší děti. Každopádně stojí za přečtení.
Jako dítě mě kniha minula, poprvé jsem se k ní dostala ve svých 22 letech a jsem ráda, že jsem si ji přečetla, chytla mě hodně za srdce. Od čtení mě původně odrazovalo, že se jedná o dívčí román, ale jak jsem vzala knihu do ruky, nemohla jsem se od ní odtrhnout, dokud jsem ji nedočetla. Proto bych knihu ani tak nezařazovala do literatury pro děti a mládež, ale doporučila bych ji i dospělým.
Dojemný příběh se šťastným koncem. Kniha mě už jako dítě chytla u srdíčka a i nějaká ta slzička ukápla (hlavně na konci příběhu). Pamatuji se, že jsem nechápala, jak mohlo být dítě "bez důvodu" odebráno rodičům a dáno navždy k cizím lidem, strašné! Člověka z toho mrazí...
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus děti Německo rodina rasismus osamělost uloupené děti rodinná tajemství dějiny pro děti a mládežAutorovy další knížky
| 2001 |  Říkali mi Leni |
| 1979 |  Štěstí přijde zítra |
| 1986 | Bludný kámen |
| 1979 | Bílá paní - Obnovený obraz |
| 1974 | Marta věří na zázrak |
Moje prvni a NEJ navzdy...