Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/514824/bmid_les-v-dome-2vI-514824.jpeg
4
4775
4775
Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu — a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne… Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Kniha se četla pěkně. S každou další stránkou jsem chtěla vědět jak to dopadne. Vyprávění dospělé dívky o svém dětství, bylo smutné, místy až depresivní.
Takové dětství si nezaslouží žádné dítě.
Nebylo to špatné, ale u mě zatím vede Slepá mapa.
Už jak tu někdo uváděl, opravdu je tu cítit podobnost s romány Viktorie Hanišové, ale ta umí vykreslit psychologii svých postav přece jen o něco věrohodněji. Zde bylo té skepse opravdu moc a bohužel ani ten konec nevnesl do příběhu žádnou naději na zlepšení. Jinak nemám co vytknout, kniha byla neuvěřitelně čtivá a úplně mě pohltila.
Ano, četlo se to samo. A ano, nebyl to hezký příběh. Ale wau efekt se u mě nekonal.
Hlavní hrdince jsem držela palce, ale nějak jsem neočekávala, že by to mohlo skončit dobře. I když vlastně alespoň jedna duše na konci knížky našla svůj klid...
Tak tohle byla jízda.
Další knihu od mé oblíbené autorky jsem přečetla za pár večerů.
Děj mě vtáhnul a nepustil. Ikdyž je to naprosto odlišný žánr, než na jaký jsme u autorky zvyklí, nebo spíš než jaký bysme u autorky čekali.
Kniha je syrově drsná, to co se dělo malé holce (Cácoře), by se nemělo dít žádnému dítěti. Ta bezmoc byla úplně hmatatelná, kniha nutí k zamyšlení, co by - kdyby....a nutí čtenáře číst dál a dál.
A konec...ten mě překvapil.....nějakou dobu si tuto knihu budu pamatovat.
Nejhorší příběh, jaký jsem kdy četla!!!
Vůbec nechápu, co autorku vedlo k tomu, něco tak tragického, depresivního a hrozného o dítěti napsat.
Musím uznat, že kniha je čtivá a zanechává za sebou emoce. Ale mé emoce jsou zlost a vztek...a to rozhodně nejsou emoce, které po přečtení knihy vyhledávám.
Pevně doufám, že na podobnou knihu už nikdy nenarazím.
Další, skvěle napsaný, příběh od paní Mornštajnové!
Děj je čtivý, smutný až chvílemi depresivní, ale i tohle se bohužel v našem okolí může dít..
Téma knihy je těžké a temné. A hlavně velmi reálné. V knize mi ale chybí literatura, a to už jsem s podobným pocitem potýkala u Listopádu. Některé myšlenkové toky malého dítěte byly úplně nepřiléhavé, takto malé dítě v traumatizující situaci nepřemýšlí. Některé postavy byly skoro do počtu, protože byly pravděpodobně důležité pro nějaké jakoby náhody. No nevím. Téma je to svým způsobem krásné, protože je hluboké, temné a takové plné. Kniha Les v domě je bohužel taková košatější kazuistika nebo anamnéza. Ale co se v mých očích autorce moc povedlo, tak byla ta metafora s lesem. V každém případě nelze upřít snahu o otevření očí všem, kdo pochybují nebo nevidí, co se děje.
Na knižní událost tohoto roku jsem se nesmírně těšila. Ovšem očekávání jsem měla trochu jiné. Jak již psali někteří čtenáři, příběh se vyvíjel směrem, který jsme od paní Mornštajnové nečekali. Opravdu mi příběh připomněl tvorbu Viktorie Hanišové.
Hlavní hrdinky Cácory, která chudinka neměla štěstí vůbec na nic a na nikoho, mě bylo nesmírně líto. Závěr knihy mě dostal do kolen. Čtení je to velice těžké a asi ještě dlouho na to budu muset myslet. Ale přesně takto si představuji bravůrně napsanou knihu, která svého čtenáře pohltí, i když v tomto případě spíše do temnoty.
Po (pro mě nestravitelném a třech pokusech o pokračování v četbě) Listopádu, spisovatelka opět potvrzuje své čestné místo v tvorbě současníků. Čtení je to vskutku skvělé, i když neradostné. Vede čtenáře k zamýšlení a spouští množství emocí. Uvědomění si lecčehos, co se nám v nitru třeba jen mihne a pádí raděj pryč anebo je zapokličkováno, uvědomění si souvislostí. Těch kalných pramenů tvořících hluboké vody zrádných řek
... velmi čtivý příběh, ve kterém jsem postupně objevovala, o co jde, proč neříkat to či ono, s nikým se nebavit, všem se stranit. Drsné, negativní, v nejednu chvíli jsem si říkala, že ještě tohle dočíst, a pak další stránku, že se dozvím víc...
Šestá kniha autorky a další literární skvost. Bravo! A. Mornštajnová je za mě nejlepší českou spisovatelkou dnešní doby.
Fuj, až mi běhá mráz po zádech. Jakmile mi došlo, o co tady vlastně jde, bylo mi až zle, ale nemohla jsem se od čtení odtrhnout. Ta bezmoc je mezi řádky hmatatelná. Kéž by se tohle nikdy žádnému dítěti opravdu nestalo...
Alena Mornštajnová nikdy nezklame. Opět výborně vykreslené postavy a jejich vztahy, komunikace-nekomunikace, raději zavřít oči a nevidět, co nechci, hlavně ať navenek vypadá všechno v pořádku, aby lidi neřekli. Strašně ráda bych věřila, že podobné příběhy se mohou dít jen v autorčině fantazii.
(SPOILER)
Paní M. psát umí, ale uvítala bych, kdyby se odvážila ponořit trochu hlouběji, když už si vybrala tyto temné vody.
S hlavní hrdinkou jsem soucítila hned od začátku, i když jsem ještě neznala hlavní pointu. Jak hrozný musí být život člověka, který nikomu nestojí ani za to, aby mu říkali jeho jménem. To se nedozvíme ani od autorky a tak už navždycky zůstane jen tou holkou. Cácorou.
Edit 27.4.: Tak hlavní hrdinka už jméno má a je jím ToyBox. Ty detaily v příběhu jsou tak totožné s výpovědí této oběti zneužívání, že vyjádření autorky o tom, že se nikde neinspirovala vyznívají až trapně.
Přečetla jsem knihu také rychle - za 2 dny ... nejdříve jsem netušila o co jde, ale pak se to začalo ukazovat .. hnus .. nevím, vzhledem k tématu, zda se dá kniha doporučit ke čteni. 5*dávám, knížka je napsaná velmi dobře.
Pro mne lehké zklamání - taková spíš delší povídka, chyběla mi mnohovrstevnost, barevnost děje a jakási uvěřitelnost. Připadalo mi, že autorka si vzala silné téma, které nedokázala uvěřitelně a zajímavě zpracovat se správnou emoční hloubkou (podobně jsem to měla u Hany) - souhlasím třeba s komentářem Zary. Takže za mne - přečíst se to dá, ale asi jen jednou, protože "Mornštajnová"...
Autorcina schopnost psat ctivé příběhy je v tomto pripadě bohužel deklasovaná krecovitou snahou šokovat.
Je to prvoplánové, malo uvěřitelné, podbizejici se mainstreamovemu vkusu.
Není v tom sama, ale v jejím případě zbytečné a téměř laciné.
Během čtení mě napadalo tolik věcí, které jsem sem chtěla o knize napsat. Teď ale asi nenapíšu nic. Silné. Jako všechny ostatní příběhy od této autorky. Tohle se četlo velmi těžce, a asi to ještě dlouho nedostanu z hlavy.
Je divné o takovémhle příběhu říct, že byl úžasný. Ale on byl. Byl úžasný a zároveň strašný. Po jeho přečtení jsem se opravdu cítila špatně, stísněně a úzkostně. A pokud tohle dokáže v člověku vyvolat kniha, tak je to skvělé. Znamená to totiž, že i tak obyčejný život jedné rodiny, jedné holčičky, která chodí do školy a není ničím zajímavá, může být bravurně napsaný, aby vás chytil za srdce.
Knihu vám opravdu doporučuji. Ale varuji vás. To, co se z toho vyklube, není nic příjemného. I když je to bohužel pravda, která se kolem nás děje a my ne vždy jsme schopni ji odhalit.