Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/514824/bmid_les-v-dome-2vI-514824.jpeg
4
4525
4525
Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu — a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne… Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
"Jsou slova, která vlétnou do uší, proletí hlavou a o paměť se ani neotřou. Jiná se v ní na chvíli bezbolestně uvelebí a spokojeně podřimují, dokud nevyblednou.
Vyskytnou se ale i taková slova a události, které raději zasunete na okraj paměti a snažíte se je zatlačit do zapomnění. Někdy se to podaří, ale ty vzpurnější občas v nejméně vhodnou chvíli vystrčí růžky a bolestně vám připomenou, že i zdánlivě růžový sad vašeho života má ostré trny.
A někdy přiletí slova, která se vytetují do paměti a zůstanou v ní navždy. Bolest možná jednoho dne odezní, ale vzpomínku na ni nevymažete nikdy."
Paní Mornštajnová umí, to je jistá věc. Čtivý a hodně hluboký příběh, který jen tak z hlavy prostě nevymažete.
Uf, tak tohle bylo hodně intenzivní, místy mi bylo špatně, že jsem potřebovala knížku na chvíli odložit. Konec mi absolutně vyrazil dech
Nepamatuju, kdy mě čtení tak odrovnalo. Pokud vůbec kdy.
Popisem "tatínka" snad https://www.databazeknih.cz/knihy/zahrada-mrtvych-dusi-493058, která se ale kvalitou psaní s "Lesem" nedá srovnat.
Musím dát pět hvězdiček, protože kniha námětem, stylem vyprávění a tou touhou dozvědět se, kdy už na mě konečně vybafne to typicky Mornštajnovské, nezklamala. Protože ta hrozně tísnivá atmosféra v rodině byla tak popsaná, že si člověk přál, aby to už skončilo, aby se to vyřešilo.
Protože vás kniha vede stránku za stránkou a nedovolí vám přestat.
Protože ten úplný konec mě zaskočil.
Protože to co nastalo těsně před koncem mě vyděsilo.
Musím dát pět hvězdiček a to i přes to, že tentokrát jsem hned na prvních stranách odhadla hlavní téma knihy a i přes to, že to s tím Jakubem a jeho otcem bylo trošku nedotažené a působilo na mě nereálně.
Knížku jsem začala číst včera večer a na jeden zátah jsem zvládla skoro dvě třetiny. Vím, že bylo v mých silách pokračovat číst dál, ale ta emoční nálož byla taková, že to už skoro nešlo snést. Psychicky i fyzicky mi ze čtení bylo na nic. Mornštajnová umí. Atmosféra byla hutná, těžká, tísnivá. Jak už tady někdo psal, hrozné čtení, a přitom tak důležité.
Tak to byla síla. V jedné chvíli jsem knížku musela.odložit a přestat číst. Cácoře jsem držela palce ať se vymaní z područí své rodiny.Konec nečekaný..
Opravdu skvěle napsané. Kniha vás chytí a nepustí. Ale není to jednoduché a veselé čtení. Autorka opravdu umí vtáhnout do děje, postupně rozplétat příběh a chytit čtenáře za srdce. A ten závěr, vyrazil mi dech.
Knížka je enormně čtivá, vtáhne vás do děje od prvních kapitol, a i když byste ji někdy možná nejradši zahodili, stejně budete číst dál. V příbězích o toxických vztazích v rodinách se zrovna nevyžívám, v tomto případě ale musím opravdu vyzdvihnout, že mě paní Mornštajnová nijak nezahltila nechutnými popisy. I tak na mě ale dokázala naprosto dokonale přenést atmosféru, kterou děj vyžadoval, aniž by mi z toho ale bylo šoufl. Jediné, co mi chybělo, byly další osudy několika mužských postav, které bych klidně rozvinula dál. Víc psát nebudu, ať vám nezkazím požitek ze čtení. Není to určitě čtení pro každého a já vím, že se k ní vracet nebudu, i když jsem ráda, že jsem ji přečetla.
Tohle mě proste rozsekalo. V jedné části jsem cácoru nesnášela a nemohla pochopit jak to muže dělat. Potom jsem pochopila co se může dít, když člověk vyrůstá v takovém prostředí. Hrozné i fascinující zároveň.
Konec byl masakr. DOPORUČUJI
(SPOILER)
Já vám nevím...na jednu stranu jsem se nemohla odtrhnout a musela jsem číst dál, abych věděla, jak se bude příběh vyvíjet a jak to dopadne, na druhou stranu tam bylo několik "ale", kvůli kterým nemůžu dát víc než 3 hvězdičky.
Jednak mě dost zklamal rozsah knihy. Velká písmena, obrovské díry mezi podkapitolami, prázdné stránky mezi kapitolami...nemůžu se zbavit dojmu, že se někdo hodně snažil, aby to natáhl aspoň na těch 300 stran. Jinak by byla kniha poloviční, což trochu mrzí.
Druhý problém mám s tématem zneužívání, které je sice vážné, ale v případě autorky mi přijde až zoufale neoriginální a pořád jsem měla pocit, ze vlastně čtu velmi podobnou knihu, jakou byla Houbařka.
Další věc je spíš můj osobní problém, a to, že pořád doufám a vyhlížím knihu, která bude napsaná stejným stylem jako první tři knihy autorky. Ráda bych si zase přečetla rodinnou ságu několika generací se záběrem několika desítek let. Chápu, že nejde psát pořád podle stejného vzorce a autor se musí vyvíjet, ale první tři knihy miluju a pořád věřím, že Mornštajnová ještě někdy něco podobného napíše.
A konečně poslední věc, a to už několikrát zmiňovaná nelogičnost a nevysvětlení zmizení postavy táty Jakuba a Adama, která mě tedy opravdu naštvala.
Ať ale jen nehanim...kniha byla napsaná velmi čtivě, příběh odsýpá a nemá hluchá místa. Příběh cácorky je smutný a dotkne se každého. Jako mámě dvou dětí je mi úzko z uvědomění, že takové děti existují...takové, které vyrůstají bez lásky, bez péče a ochrany od těch, které milují ze všeho nejvíc. Není to hezké čtení, když odhlédnu od tématu zneužívání, tak i bez toho byl cácorčicn osud krutý.
Na druhou stranu mě cácora štvala tím, jak se (ne)postavila problému s Jakubem. Doufala jsem, že si svou chybu uvědomí a bude ji chtít napravit...ale možná je to dobře, možná je dobře, že není její postava černobílá.
Podrtženo sečteno, kniha je to dobrá, ale Mornštajnová proste umí lepší...
Musím napsat, že tato kniha se autorce povedla. Mnohem lepší než Listopád, ale zase na Hanu zatím žádná nemá. Silný příběh malé cácorky, kdy Vám chvilkami běhá mráz po zádech...Velmi smutné dílo...
(SPOILER) S knížkami na toto téma se roztrhl pytel a tato knížka je další z toho pytle a je to dobrý kalkul a prodejné téma. Smutný příběh, kdy v rodině chybí nejen cit, ale jsou i jiné problémy ...... Selhání sociálky, která se chytí první výpovědi a zničí život i dalším lidem, hlavně, že to oni mají z krku. Ten konec, kdy čekáte, že se dozvíte nějaký závěr, tak je spíš otevření dalšího otazníku. Asi už jsem těch knížek na toto téma přečetla hodně a mnohem lepších, ale tady spoustě věcem nevěřím (třeba zrovna ta sociálka) a emoce u mne nevyvolala.
Přečteno za jeden den. Velice silný příběh vyprávěný ze začátku devítiletou holčičkou. Konec ještě silnější a temnější. Paní Mornštajnová prostě umí. Ale na Hanu zatím žádná jiná kniha nemá.
Opakovala bych zde slova spousty komentářů, ale je to výborně napsané, čtivé od začátku a silné a těžké až do konce. Konec...ten mě rozsekal úplně. Čekala jsem ho drsný, ale ty poslední věty rezonují ještě teď...
(SPOILER) Krásně napsaná knížka s napětím až do konce. Babička, která před vším zavírá oči a vlastně jí to vyhovuje, matka závislá na rodičích, která, když se osamostatní, neumí žít a holčička, co si musí vytvořit svou imaginární kamarádku. Je to vlastně její lepší já, které uvažuje logicky a racionálně, zasmušilý dědeček věčně zavřený ve své dílně. A pak les, který je všude a vždycky o krok blíž. Těšila jsem se, a zase nezklamala. Bylo to super čtení i s tím koncem!
Lepší než Listopád (předchozí autorčina kniha) o 100%. A já mám TAKOVOU radost.
O malé holčičce bez kamarádů, která se cítila všude cizí, pro kterou se stalo definicí slovo sama.
Holka, které odmalička do hlavy cpou- Nezapomeň, svět je zlej a lidi jsou ty nejhorší stvoření - nemůže mít lehký život. A o tom tato knížka hlavně je. O hromosvodu frustrací dospělých, kteří ji obklopovali.
Co vyroste z člověka, který místo vřelosti a objetí má dětství plné studu, viny, ultimát a samoty?
A přesto z toho textu plného pochmurnosti vykukuje hřejivost- věty děvčátka, kterého neznáš ani jménem, ale přeješ mu všechno dobré a chápeš jeho zaškobrtnutí.
Jeho hlavním úkolem je zapadnout, nevyčnívat a splynout s okolím . Zmizet.
A pak se v tom textu začnou objevovat věci, které tě nutí knížku hltavě číst nebo jí mrštit do kouta. Kde tu holku, kterou ani neznáš jménem chceš obejmout nebo vlepit facku.
A kdy poslední stránky čteš s knedlíkem v krku.
Knížka, kterou budou číst všichni a bude vidět všude a mně to výjimečně nebude vadit, protože to nebude díky profláklému jménu autorky, ale protože to je sakra dobra věc.
Tak tohle mě odrovnalo. Místy mi bylo špatně, ale kniha nešla odložit. Přečetla jsem za dvě hodiny. Tuto knihu budu mít v paměti ještě hodně dlouho. Stejně jako jiné knihy A. Mornštajnové. Vylíčení tísňivé atmosféry bylo úžasné a vtáhlo vás do děje. Tak jak to paní spisovatelka umí.