Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/514824/bmid_les-v-dome-2vI-514824.jpeg
4
4525
4525
Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu — a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne… Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Byl to silný příběh... Ačkoliv se na první pohled zdál tak všední. Po přečtení mám z toho husí kůži. Jak autorka dokázala rozvinout takové téma, popsat lidský osud tak realně. Kniha se stala mou oblíbenou, ne proto, že by se mi příběh líbil, ale proto co ve mě vyvolal.
(SPOILER) Alena Mornštajnová je s každou knihou lepší a lepší. Její styl i dramaticky vystavěná kompozice jsou výborné. Jen se připravte na to, že pod anotací "nečekaně mrazivý román" se skrývají patologické rodinné vztahy a zneužívání dětí. Pro nadšené čtenáře Houbařky je tato kniha jasnou volbou.
Naprosto skvěle napsaný otřesný příběh. Paní spisovatelka fakt umí pořádnej zásah do duše a toto už nikdy nechci číst znovu.
Kolik takových cácor na světě asi je ?
Já ani nevím, co napsat..Celou dobu jsem četla se zatajeným dechem, od jisté pasáže s knedlíkem v krku. Ale přesto jsem nedokázala knížku odložit. Nutně jsme potřebovala znát tu lež v domě. I když jsem ji tak nějak vytušila, ten konec mě dostal!
Přečteno za den a půl. I přes nesmírně tíživé téma musím říct, že je knížka krásně napsána, ostatně, jako všechny knížky paní Mornštajnové, obsahují krásné metafory. Kdybych mohla, dala bych celé nebe hvězdiček :-).
V poslední řadě bych chtěla pochválit obálku knihy a poděkovat PANÍ spisovatelce za odvahu a výběr tématu.
Novinku Aleny Mornštajnové jsem přečetla za jeden den jako mnoho jiných čtenářů, kniha je vlastně krátká, řídce napsaná, malé stránky a prázdné listy mezi kapitolami, ale i na takto malém prostoru autorka vystavěla odporný, ale velmi uvěřitelný a autentický příběh malé cácorky ze zdegenerované rodiny... ten les mi byl divný hned na začátku, byl zlý, rozpínal se, cácorka musela zatahovat závěsy do svého pokoje, aby jí les neděsil, neměla se kam schovat, bála se, že si ji vezme, byl všude v celém domě i ta vůně dřeva a jehličí, už v této chvíli jsem měla tušení, že je něco hodně špatně ... celkově skvěle napsáno, plíživě a trochu tajemně, hustá atmosféra,načež dojde k šokujícímu odhalení a čtenář je znechucen, tak to aspoň fungovalo u mě a myslím, že právě to byl záměr autorky, který se jí fakt povedl.... ještě k příběhu dodám, že mi bylo moc líto Jakuba, jinak téměř všechny ostatní postavy mi byly těžce nesympatické...
Alenu Mornštajnovou mám moc ráda a k jejím knížkám se ráda vracím, abych si je znovu připomněla a prožila. Po přečtení Lesu v domě ale myslím, že k němu se už chtít vracet nebudu. Stejně jako u ostatních jejích příběhů je i tenhle výborně napsaný, hodně silný a bohužel i hodně uvěřitelný, ale kromě lítosti, smutku, nespravedlnosti a úzkosti jsem u tohohle pociťovala i velkou žaludeční nevolnost. Při besedě s autorkou v loňském roce, kdy už na této knize pracovala, říkala, že chtěla konečně napsat něco veselejšího, ale že to bohužel ani tentokrát nedopadne. A opravdu nedopadlo.
No pane jo!!! Přečetla jsem na jeden zátah, až je mi to trochu líto. Nejdřív mi to nedocházelo, jakou roli hrál les a proč byly vztahy v rodině takové a konec? Neskutečné překvapení. Budu věřit, že odteď bude hlavní hrdince už jen dobře, i když se musí vyrovnat s následky svého rozhodnutí. A teď zase čekat na další knihu od paní Mornštajnové.
(SPOILER)
OBSAHUJE SPOILER!!!!
Za čerstva jsem Vám chtěla napsat, jak na mě tahle kniha působila. Dočetla jsem ji už včera, ale musela jsem si alespoň den nechat uležet všechno to, co jsem si v ní přečetla. A vstřebat to, protože žádnou jinou knihu s podobnou tématikou jsem nečetla. A číst záměrně ani nebudu. Jenže tady to na Vás vypluje během čtení. Najednou se TO zjeví a už to nejde vzít zpátky, knihu odložit. Ne. Nutí Vás TO číst dál, myslet na to, jak je to všechno možné, kolik toho osud na jednoho člověka naloží a jak lhostejná a krutá dokáže rodina být. Víc už Vám říct nemůžu, ikdyž bych chtěla. Chtěla bych to vykřičet, všechny ty emoce co jsem vpila. Všechnu tu krutost, tu křivdu, to nepochopení, ty chyby, kterých se dopustí úmyslně rodina, máma. Máma!
Paní Mornštajnová napsala neuvěřitelný příběh. Fakt těžko uvěřitelný. Minimálně v mém růžovém světě. Hlavní hrdinka je od raného dětství vystavována velkému pesimismu ze strany nejen prarodičů, ale i vlastní matky. Nikdy nezažila mateřskou lásku a naopak se na světě díky neustálým rodinným sporům cítila zbytečná ( když už příběh vygradoval, doufala jsem, modlila jsem se, aby byla silná, aby neodešla ze světa dobrovolně..). Tak moc jsem jí přála dobrý konec, lepší život. Ale ono holt člověk si tu temnotu nese životem sebou, a když se všechna ta bolest nashromáždí a začne přetíkat, pak je už to jen těžko zastavit s ohledem na celou tu minulost, na všechna ta tajemství, která stejně vyplují na povrch a ukážou pravou tvář těch, kteří oficiálně mají být Vaše krev.
A ten les! Ten tu hraje velkou roli. Ze začátku knihy mě neděsil, ale postupně mě začal obklopovat taky. Celej příběh jsem četla se zvláštním pocitem těžkosti na prsou, s bolestí u srdce, a když to už už vypadalo nadějně, sice trochu předvídatelně, přišla rána..
A ten konec?
Tohle je kniha, kterou už si asi nikdy nepřečtu, ale vím, že ve mě bude až do smrti. Zažraná do morku kostí, stejně jako hniloba v baráku po velký vodě Wow. Jedno velký wow a klobouk dolů paní autorce.
Wow, nemohla jsem se od knihy vůbec odtrhnout a přečetla ji za jeden den. Skvělé dílo. Alena Mornštajnová opět brilantně zvládla vykreslit pocity a prožívání hlavních postav v knize.
Příběh holčiny, která se narodila ve stejném roce jako já. V šílené rodině. Pokroucení dětské duše v přímém přenosu. Rodina, okolí, systém, všechno špatně. Příběh o tom, jak přemýšlí dítě, co vše se mu může stát a jaké to má následky. Je to těžký čtení, ale paní spisovatelka opět nezklamala.
Včera koupeno dnes přečteno. Krásně napsán hrozný příběh. Paní Mornštajnová, opět před Vami smekám.
Další silný příběh od PANÍ spisovatelky. Jak začnete číst nebudete moc přestat až do úplného konce.
(SPOILER) Les v domě jsem přečetla během jednoho večera, kniha je velice čtivě napsána, že se člověk nemůže odtrhnout a musí projít temným lesem až na samý konec příběhu. Dle anotace jsem netušila, co se skrývá pod pojmem tmavého lesu a autorce se to podařilo naprosto bravurně vykreslit již na začátku, očima vypravěčky devítileté cácory. Bylo to temné, bolavé, smutné a mě, jako mámu, takové téma vždy zasáhne. Své nejzranitelnější máme chránit a opatrovat jako prioritu číslo jedna v našem životě a hlavně doma se má člověk cítit v bezpečí. Další tajemství na konci mě pak už jen rozbilo úplně. Bravo, ale znovu si již nepřečtu.
Les v domě, je silná, temná, bolavá kniha. Chceš vědět ale zároveň nechceš vědět tajemství, která opřádají cácořin života. Bohužel tyhle témata jsou stále aktuální a brutálnější v dnešní době, než by si člověk přál...
Neuvěřitelné. Jedním slovem neuvěřitelné. Mornštajnová je Paní Vypravěčka a Les/ž v domě to jenom dokládá. Chytí vás na začátku a pustí až na konci. Je to temné, syrové a brutální, v tomto směru to jistým směrem vybočuje z autorčiny tvorby. Je to jiné a přitom stejné. Dýchne na vás celá škála emocí. Já na konci zůstala naprosto rozložená. Je to takový....životní příběh ve své nejsyrovější formě. Alespoň pro mě. A já před autorkou smekám, že něco tak silného a temného dokázala napsat s takovou grácií. Je to brutální knížka, ale zároveň naprosto úchvatná, byť to zní docela zvláštně. Tuhle knížku prostě musíte zažít, jinak to nejde.
Kolik emocí dokáže dostat Alena Mornštajnová na 256 stran je neskutečné! Další kniha, další velká pecka...
Nějak mi to nesedlo. Příběh silný ale styl se mi moc nezdál. Postavy mě rozcilovali, některá slova mě rozcilovala - viz Babina a konec je vyloženě přehnaný.
Ale asi jsem měla moc velké očekávání. Všechny knihy paní Mornstajnove si ráda přečtu několikrát, ale po této už znovu určitě nesáhnu.