Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/514824/bmid_les-v-dome-2vI-514824.jpeg
4
4775
4775
Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu — a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne… Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Bylo to čtivé. Depkoidní, ale čtivé. Knížku jsem slupla za jeden den, ale žádné ohňostroje u mě nelétají. Doufala jsem, že téma bude jiné, ale opět se to zvrhlo, vím že ve vážné téma, ale už 100x ohrané. Hlavního padoucha jsem odhadla hned a jen doufala, že to bude jinak. Nebylo... Konec tedy ukázal, že vše bylo ještě horší, než si čtenář myslel, ale jinak...? Osobně jsem postrádala dovyřešení záhady se zmizelým otcem!? Prostě mi to tam chybělo. Taky mě zarazily myšlenky 9tileté holčičky, která v jednu chvíli pronesla, že se jí to někdy líbilo...
To bylo počteníčko, i když smutné. Paní autorka krásně popsala trable z pohledu dítěte. Nefunkční rodina skrývá svá tajemství. Mě bylo svým způsobem líto i babičky, která jen dřela a nikdy se nenaučila co je to láska. Kdyby uměla své dítě milovat, netrpělo by tolik lidí.
Čtivé a depresivní. Po vydání Hany jsem s potěšením absolvovala besedu s paní Mornštajnovou. Bylo to tam moc prima. Obzvlášť si pamatuji, jak řekla, že život je těžký sám o sobě - a proto píše tak, aby i u smutného tématu nechyběla naděje. Aby čtenář knihu nedočetl zdeptaný. U Hany se jí to povedlo. Po Listopádu a Cácoře si myslím, že k mé lítosti svůj přístup změnila.
Velice čtivé, ale poslední dobou příliš časté téma. Doufám, že když se v uplynulém období objevilo tolik knih s velmi podobným obsahem, není to tím, že by přibylo případů podobně "postižených" rodin.
Je to příběh velmi bolestný, který nemá dobré řešení, ani nenabízí naději. Že by odraz pokažené současné společnosti, to snad ne?!
Tak se těším na knihy klidně s problémem, ale s pozitivním výhledem.
kniha se četla moc dobře a dost brzo mi bylo jasné, kdo je ten "zlý", každopádně úplný konec překvapil. žádné hluboké myšlenky, nebo ponaučení nehledejte, ale kousek je to krásný, ač smutný a po přečtení je člověk lehce v depresi :-D
Opět dechberoucí čtivost, tak jak to u autorky známe, tah na branku a obdivuhodná lehkost, jen mi tentokrát nesedlo samotné téma, nebo spíše jeho zpracování. Vcelku nedávno jsem četla knihu podobnou, ale pro mě měla lépe pojmuté téma. Nešlo tam čistě jen o ráchání se ve smutku, kdy s každou další stranou má čtenář naloženo více a více bolesti, úzkosti a nulové naděje. Měla více vrstev, což se u této novinky říct bohužel nedá. Nebo alespoň pro mě ne.
Kniha Les v domě mi nezlomila srdce, ale probudila ve mě smutek a úzkost a nic dalšího. Žádné poučení, myšlenky, naděje. Jen smutek. Vím, že autorka má na víc, ne jen cílit na emoce. Nechápejte mě ale špatně, kniha je výborně napsaná, jen nesdílím názor, že čím smutnější a nešťastnější osudy, tím lepší kniha.
Po dlouhé době kniha, u které se zdržím hvězdičkového hodnocení, protože z ní mám hodně rozporuplné pocity. Jinak by se pohybovala někde mezi 3-4 hvězdičkami :)
No takto. Vdacna tema pre velku odozvu u citatelov. Urcite smutne, urcite polutovaniahodne, ale tieto pribehy sa v nasej spolocnosti deju a diat budu. Kniha by sa vsak mala hodnotit ako kniha, nie ako velmi je pribeh smutny a cloveka sa dotkne. Nechala som si to ulezat par dni. Prve dve tretiny boli vynikajuce, citalo sa to samo, vzdy tam bola ta tuzba vediet viac, ako sa to zamota-rozmota-domota, ako sa to vyvinie... Potom to zrazu bolo, nechcem to tak zhodnotit, ale az nudne predvidatelne? Kazdopadne ten jazyk, ten styl, to je uplna pecka a pre mna urcite jedna z najvycibrenejsich ceskych autorov sucasnosti. Pat hviezdiciek som dala Slepej mape a Hane, tie zarezonovali na velmi dlho...tak tu je to 4-4,5.
Znovu smekam! A jako chlap priznavam, ze mi vyrazila dech timto pribehem a zaverem. Bravo.
SPOILER
Moje první kniha od AM. Spisovatelka je rozhodně profík, věty jí odsypávají, příběh se čte skoro sám... Ale...
Něco málo k ději: autorka zvolila "vděčné" téma, psát o tomto rozhodně zaujme a to především ženskou část čtenářské obce, i když to opravdu není "román pro ženy" zbarvený do růžova.
Dění sledujeme očima malé holčičky, později mladé dívky a dost dlouho si můžeme jen domýšlet, o co tady kráčí...
Nechci se kasat, třeba v detektivkách nemám nikdy šanci na odhalení, ale tady se dalo poměrně brzo vytušit, že... Že. Že tohle není vlastně asi nic mimořádného, že takové věci, které se nám v románě rozkrývají byly, jsou a budou kolem nás, v reálném životě...
Ráda bych se několika detaily pozabývala, ale... Každopádně, tato témata nevyhledávám (podobně jako dnes tolik populární knihy o holocaustu, těch se vynořilo jako hub po dešti, jim se také vyhýbám).
Knihu mi věnoval přítel z DK - velké díky, kámo, ale příště radši něco veselejšího :-)!
Uf, tak tohle byla depka! Ani půlka věcí, co se stalo takové malé holce by se neměla dít vůbec nikomu. Přesto je to tak poutavý příběh, že se nejde odtrhnout, člověk se potřebuje trápit dál. Výborně napsaný, výborně vykreslený. Nikdy nemůžeme vědět, co se lidem kolem nás může dít. Konec masakr, nečekala jsem to. Rozhodně stojí za přečtení.
(SPOILER) Morštajnová chytne a nepustí. Kniha je plná zvráceného smutku a bezútěšnosti. Ale musím se přiznat, že jsem velmi brzy pochopila, kdo nese zlo tajemného LESA i velké finále. Námět a zpracování mi zase tolik objevné a originální nepřipadaly. Nebyla to moje první kniha o narušených vztazích v rodině a některé z nich mne zasáhly daleko víc.
Začínám paní Mornštajnovou nesnášet - po přečtení jejích knížek je laťka tak vysoko, že mám potom pár dnů problémy začíst se do čehokoliv jiného
Bylo to skvělé, silný příběh, který nepřečtete, ale prožijete.
Nikdy nebude dost knih, které se podobnými tématy zabývají. A lidem, kteří pracují s dětmi, bych je dávala jako povinnou četbu. Aby věděli. Myslím, že takových cácor žije v rodinách víc, než si chceme připustit. Kniha je napsána velmi poutavě, s využitím restrospekce, hodně reálně a uvěřitelně. Paní Mornštajnové za toto téma velmi děkuji. Zasazení do českého prostředí nám dává jasně najevo, že nás se to taky týká.
Moje první knížka od Aleny Mornštajnivé. Do teď jsem ji měla zafixovanou jako autorku Hany, kolem které byl velký povyk. K bestsellerům jsem vždy trochu skeptická a k jejich autorům si dlouho hledám cestu. Les v domě mě ale okamžitě zaujal svou anotací, ze které jsem cítila, že kniha bude asi jiná, než co autorka obvykle píše. A i podle recenzí to tak asi je. Moje intuice zafungovala správně, protože příběh jsem hltala a přečetla v podstatě za den. Rozhodně chci ale dát šanci i dalším autorčiným knihám. Jsem ráda, že byl můj odstup prolomen.
Les v domě je teda těžké a temné čtení. Já jsem na podobné příběhy docela zvyklá, těch dysfunkčních rodin se v české literatuře vyskytuje dost. Ale tohle je tak dobře napsané, že mě to rozdrásalo na kusy...
Kdybych mohla dát šest hvězdiček, tak by to bylo stejně pořád málo. Hned po Haně bych tuhle knížku zařadila jako druhou nejlepší od paní Mornštajnové. Metafora lesa mě dostala. Mám husí kůži.
Tohle nebylo vůbec lehký čtení.Těžký téma,moc smutný.Knížky paní M. mám moc ráda.Loňský Listopád byl velmi odlišný od knih co doposud napsala,letošní Les v domě je důkazem jejího vývoje,posunu jinam.Rozhodně na tenhle druh knih musí být nálada.Těším se na další.
Knihu jsem zakoupila včera a přečetla během jednoho odpoledne a večera. Nešlo se od příběhu odtrhnout. Smutné, depresívní, beznadějné, ale dobře a čtivě napsáno. Masakr dětské duše, vlastně několika dětských duší. Příběh je o to smutnější, že se vlastně odehrál téměř v současnosti a takových příběhů je kolem nás nemálo. Doporučuji přečíst, už jen proto, aby se lidé více dívali kolem sebe a všímali si, pokud se jim nezdá cokoli být v pořádku.
Kdyby mi někdo knihu dal a neprozradil autora, Mornštajnová by byla poslední člověk, koho bych si tipla. Občas se tam její lyrické pasáže najdou, ale přebývá deprese a hutné téma, které autorčin styl absolutně ubíjí. Je to něco na pomezí Dvořákové/Hanišové a spol. (což vůbec nemyslím negativně!), avšak Mornštajnová psala jinak. Jsme u ní zvyklí dostávat něco navíc - jakousi poetičnost, jiný typ vypravování, lehkost i v depresi, snad naději. A to tady strašně moc chybí.
Téma je trochu klišé, každopádně na vážnosti mu to neubírá. Ale strašně moc tu dělá ta absence rodinného zázemí, kdy se hrdinka ve všem plácá sama, matka a prarodiče jsou nechutný zrůdy bez špetky citu, a proto i kdybych chtěla hrdinku sebevíc soudit, to moc dobře nejde. Navíc, teď opět z trochu rodinného soudku, jsem vyrůstala v takřka stejném prostředí, stejném rodinném domě, se stejně omezenou a nespokojenou babkou, která měla úplně ty samé kecy, řešili jsme celé léto jen ty zasraný (u nás) plže, ale my je doopravdy solili, haha. Kolem babky se chodilo po špičkách, neměla ráda sama sebe, natož snad někoho z nás. V baráku jsem se zásadně bála každý místnosti a vyhýbala se všem členům, jen aby nedošlo k zámince ke řvaní. A kdybysme se neměly navzájem se ségrou, kdo ví, kde by byla po takovým dětství sebeúcta naše. Jenže to byly ty debilní (a svým způsobem jedinečný) devadesátky, kdy tohle měl doma prakticky každej (myslím?). To jsem úplně ujela, ale nevadí.
Pointa mýho komentáře je asi jasná. Tohle nebyla typická Mornštajnová. Ačkoli pohled do dětství devadesátýho ročníku povedený a silný, i se všemi jeho dopady na budoucnost člověka.