Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532042/bmid_les-v-dome-65c9dafa7c2c6.png
4
4639
4639
Dětská hrdinka nového románu Aleny Mornštajnové se zdá být všem na obtíž. Otec se vypařil během povodní, matka raději tráví čas se svými amanty a dědeček s babičkou, kterým zůstala viset na krku, pro ni nemají jediné vlídné slovo. Mlčenlivá cácora, jak jí nedůtklivá babička přezdívá, tak vede hodně osamělou existenci, jen s nástupem do školy vymění svou imaginární kamarádku Moniku za přátelství s živelnou a upovídanou spolužačkou Ester, v jejímž stínu pak tráví nelehká léta dospívání. Stále se však nemůže zbavit hluboce zakořeněného strachu z lesa, který v ní probouzí děsivé vzpomínky. Ale o takových věcech se v jejich domě nikdy nemluví Dosud nejtemnější příběh z pera oblíbené české autorky, o jehož protagonistku se až do poslední stránky nepřestanete strachovat.... celý text
Přidat komentář
Ano, autorka psát umí, to jí nikdo nevezme. Ale podle mého názoru ji docházejí témata nebo chce jít za každou cenu jinou cestou. První čtyři knihy byly skvělé po všech stanách. Listopád už mě neoslovil a tato kniha? Přesně se shodnu s komentářem pode mnou téma je mnohokrát zpracované a možná i líp.
Bohužel děj knihy je předvídatelný , průhedný a ničím nepřekvapí. A závěr? No to už asi musí každý posoudit sám.
Je to opravdu bolestné čtení a radši zvolit potrat nebo dětský domov než toto. Já osobně jsem nejvíc odsoudila matku, i když všichni se tu podíleli na obrovském zlu.
Kniha je krátká takže se dá přečíst na jeden zátah, ale nic dobrého mi nedala.
Kolem koho se otřela aspoň trocha empatie, tomu se Les v domě bude číst těžko. Je v něm hodně tísně, hodně obviňování a taky hodně bezpráví. Mornštajnová jako kdyby se snažila zpracovat vykreslení co nejtoxičtější výchovy. Tu zprostředkovává v úvodní části její babi, pak sobecká matka, ale to nejhorší čtenáře teprve čeká.
Hlavní hrdinka, jejíž jméno se nikdy nedozvíte a když už ji někdo v románu osloví, řekne jí cácoro, je ponižovaná celý dětství. Nejbližší rodina v ní vyvolává strach z venkovního světa, přestože zlo se ukrývá uvnitř. Ale co se děje doma, to doma taky zůstane.
Les v domě je silnej příběh. Jednoduchej, přímej a útočící na emoce. Je to příběh o neviditelným zlu, kterýmu je těžký se postavit, o samozřejmosti lži a hlavně o všudypřítomným strachu. A jestli se autorka inspirovala v nějakým článku, je vlastně jedno, protože díky ní se téma dostalo do veřejnýho podvědomí, což je rozhodně dobře.
Hodně smutné čtení.
Nebudu se vyjadřovat k současnému nejasnému sporu o autorská práva.
Asi není úplně jednoznačné ta, či ona strana a její vyjádření.
Vždyť, tak jak je již historicky dané KAŽDÝ MÁ SVOU PRAVDU.
Nebo li, skutečná pravda, vlastně NEEXISTUJE.
Knížka byla zpracována pěkně, je fakt, že se člověk nemohl odtrhnout a četlo se to jedním dechem, tak jak to tu popisují mnozí.
Autorka si perfektně pohrává s identitou postav, nenazve je skutečným jménem až do konce knihy.
Takto to bylo i v Listopádu.
To se mi moc líbí, udržet napětí a čekat až na poslední stránky na rozuzlení.
Jinak nemám důvod nedat plný počet hvězdiček, ikdyž, ale to je poznat již z anotace, jde o velmi těžké téma.
Moje první kniha od Mornštajnové a taky poslední. Děj je tak uboze povrchní. Tahle kniha v člověku nemůže zanechat nic. A pokud ano, tak musí mít čtenář opravdu silně vyvynutou fantazii, aby si dokázal ve své hlavě dosadit určité emoce, které autorka nedokáže hodit na papír.
Les v domě, byl pro mne na jednu stranu strašné utrpení a na druhou jsem musela číst dál a dál. Nemám ráda tu šílenou bezmoc, která byla cítit snad na každé stránce. Ale zase na druhou stranu odvedla autorka výbornou práci, i když jsem chtěla několikrát knihu odložit, nepovedlo se. Musela jsem jí dočíst...
Anotace mě zaujala, ale po dočtení musím říct, že mrazení, které slibuje, se úplně nedostavilo. Ano, příběh je tíživý a osudy postav neveselé, ale nějaké větší emoce se při čtení nedostavily.
Mornštajnová píše dobře, ale opět se mi potvrdilo, že na zadek si z jejích knih nesednu.
Paní Mornštajnová, to se nedá číst!
Silný příběh plný bolesti a smutku jde na dřeň skrz tkáně i kosti.
Autorka opět skvěle oslovuje čtenářovy emoce a postupně do nich přisypává další a další pepř. Pro mne její jednoznačně nejtemnější kniha, proti které je Hana veselým příběhem.
Na tuhle knihu jsem se moc těšila. A to jsem asi neměla.
Silné téma, které autorka uchopila trochu jinak a možná proto je zde tolik rozporuplných hodnocení. Přečetla jsem ji za jeden den. Stále jsem čekala a čekala, že se něco stane. Stalo, ale až na konci. Není to špatná kniha, ale kvality Hany nebo Hotýlku nedosahuje.
(9. 5. 23 - 12 022 - 33)
Ach jo....nic veselého....hlavní hrdinka mě dost překvapovala svými činy:-((
Četlo se mi výborně, ale děj byl moc smutný, většina činů literárních postav byla pro mne nepochopitelných...
Po dočtení knihy je mi moc smutno a úzko. Nejedná se o žádné oddychové čtení, z příběhu Cácory mě, coby mámě, bolí srdce Taková absence lásky, citu, soucitu, komunikace v rodině nevyplodí nikdy nic dobrého. Nedokážu pochopit její mámu, že nejen nezasáhla, ale ještě ji tam nechala. A to samé ta babička - věděla o své dceři! I o své vnučce!! Naštěstí se ke mně ten mediální humbuk ohledně kauzy spojované s touto knihou nedostal, takže musím ocenit autorčino postupné, temné odhalování motivu Lesa. Až po dočtení knihy jsem plně pochopila její název. Je to velmi smutné čtení, autorka zpracovává opravdu velmi závažné, bolestivé téma. Připomínalo mi to trochu knihy Vrány a Houbařka. Každopádně tato kniha rozhodně stojí za přečtení.
Opět dobře napsané. Příběh se čte snadno díky stylu, jakým je napsán, ale těžko kvůli tématu, který popisuje.
Abych si udělala vlastní obrázek, záměrně jsem se vyhýbala všem mediálním zmínkám o tomto titulu. Kromě knih pro děti jsem od autorky četla vše. Je jasné, že Hanu, Tiché roky nebo Slepou mapu půjde jen těžko překonat, ale mně osobně se Les v domě líbil. Po delší době to byla kniha, která je napsána čtivě, a pohltila mě. Oproti Listopádu, který mě třeba nebavil vůbec, je to podstatný rozdíl.
Nikomu svůj názor necpu, nerozporuji to, že to na ostatní čtenáře může působit prvoplánově, ale literatura nemusí být vždy duchaplná, filozofická či inovativní. Záleží spíše na tom, jak na koho působí, co v něm vyvolává. A ve mně toho vyvolala hodně...
Jak už tady dříve někdo psal, člověk se neubrání srovnání paní Mornštajnové s paní Mornštajnovou. První tři knihy autorka u mě asi už nepřekoná.
Na knížku jsem se moc těšila, autorku mám velmi oblíbenou a po přečtení poslední její knihy mi je hrozně smutno a mám smíšené pocity. Je to opět velmi silný příběh a knížka ve mně dlouho zůstane. Jen si říkám kolik "Cácorek" žije mezi námi a my o tom ani netušíme a tak jim nikdo nepomůžeme.... Mě čtyřnásobnou matku kniha velmi zasáhla a při čtení této knihy jsem chtěla nejradši "Cácorku" vytrhnout z příběhu, ochránit jí a dát jí spoustu mateřské lásky. Smutné a děsivé čtení. A určitě bych rozvinula o něco víc konec a tak jedna hvězdička u mého hodnocení schází. I tak tuto knihu doporučuji.
Ke knize jsem došla až po mediálním humbuku.
A mám k tomu jediné - je mi z toho strašně, ale strašně úzko.
Rozporuplné pocity. Vůbec jsem nepochopila, proč byla kniha napsána. Mám ráda temné knihy s těžkou tématikou, ale toto byl jen popis odporných dospělých a zničeného děcka, žádný přesah jsem nenašla. Konec, který mě třeba v Listopádu dostal do kolen, mi tady přišel prvoplánový a tak nějak rychle odbytý.
Navíc hlášky typu "zlo plodí zlo" nebo text na potahu knihu mi nepřijdou adekvátní k příběhu v knize. Hrdinka mi naopak na konci kniha přišla jako silná osobnost, která na úkor svého života upřednostnila záchranu někoho jiného.
Na knihu jsem se moc těšila, škoda.
Mé hodnocení není ovlivněno mediálním humbukem, i když jsem knihu četla vlastně hlavně kvůli tomu. Původné jsem byla rozhodnutá, že AM už číst nebudu, po Slepé Mapě a Haně, které byly výborné, mě Tiché roky nijak nepřesvědčily a Listopád už jsem záměrně vynechala. A asi to tak už zůstane. Les v domě mě v tom jen utvrdily.
Kniha přináší silný příběh, který asi každého nějak zasáhne. Ale to je tak vše. Vlastně si říkám, co bylo hlavním posláním knihy, proč by ji měl čtenář číst, co nám chtěla AM sdělit? Že zlo plodí zlo? Že věci nemusí být tak, jak se zdají? Jasně, to je obecně známá věc. Bylo něco nečekané nebo překvapivé? Ne. Obohatil mě Les v domě nějak? Ne. Byl to literární skvost? Ne. Přinesl nové téma? Ne. Otevřel diskuzi? Ano, ale jinou než zamýšlel ;-)
Vlastně to na mě celé působí hodně prvoplánově a nebýt toho humbuku kolem, knihu bych nečetla nebo odložila. Dost mi vadil tučný font, velké okraje a velkorysé mezery mezi odstavci. Jakoby bylo potřeba text natáhnout tak, aby z něho ta průměrně silná kniha vznikla.
Velmi silné a smutné čtení. Škoda kauzy kolem této knihy, kdy vlastně dopředu víme zápletku a jsme ochuzeni o moment překvapení, kdy vše do sebe začne zapadat.
Vyděšená, smutná, překvapená...asi to jsou moje dojmy. Těžké téma neuvěřitelně zpracované. Bolest kterou v sobě nesla cácora je tak přenositelná na čtenáře. Někde jsem četla zde v recenzích, že postavy jsou ploché nemám ten pocit. Naopak mě kolikrát sáhodlouhé popisy každé maličkosti ruší. Každou knihu od paní Mornštajnové mám ráda. Líbí se mi jejich jinakost.
Těžké a smutné čtení. Pro mě opět skvěle napsaná kniha.