Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532047/bmid_listopad-65c9dd301a975.png
4
5156
5156
Co kdyby události roku 1989 postavily komunistický režim znovu na nohy? „Socialismus neskončil, socialismus trvá,“ mohlo by se v Československu roku 2019 zpívat u příležitosti oslav třicetiletého výročí potlačení prodemokratické kontrarevoluce. Alternativní historii uplynulých tří dekád prožívají hrdinové nového románu Aleny Mornštajnové, jejichž svět se od dob takzvané normalizace příliš nezměnil – a jestli přece, tak jenom k horšímu. Marii účast na listopadových demonstracích vynesla patnáct let v kriminálu, která strávila dohady o dalších osudech svého manžela, syna a dcery. Magdalena vyrostla v ústavu pro děti, jichž se rodiče označení za nepřátele režimu údajně zřekli a které se mají stát novými komunistickými kádry. Přesto se ty dvě jednoho dne setkají – a ten okamžik ovlivní zbytek jejich života... Nový román nejčtenější tuzemské autorky si pohrává s alternativní verzí moderních českých dějin, ilustrovanou tragickým příběhem obyčejné rodiny.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2021
,
OneHotBook
Interpreti: Eva Elsnerová , Veronika Khek Kubařová , Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
Moje nejoblíbenější česká autorka... ale tuto knihu hodnotím jako nejslabší. Je to perfektně řemeslně zpracované, její styl mám opravdu ráda, ale chybí mi tam hloubka. Ten příběh jako takový hluboký je, ale v jeho samotném vykreslením ji postrádám. Autorka se žene roky dál a dál, aby se dobrala finále, ale mohla se sem tam víc zastavit a postavám se hlouběji podívat do duše. To mi tam velmi chybí. Ten příběh je jednoduše zrychlený, prvoplánově se snaží něco sdělit na úkor samotného příběhu. Škoda.
Kedysi som sa s opovrhnutím pozerala na ženy, ktoré vyhlasovali, že odkedy sa im narodili deti, nemôžu o niektorých témach čítať. Vravela som si, že buď im to materstvo fakt lezie na mozog alebo proste musia za každých okolností vyťahovať svoj status matky.
Potom som sa sama stala mamou a zrazu som zistila, že mi občas stiahne hrdlo pri vetách, ktoré by som predtým len preletela. Že sa mi oči zalievajú slzami pri scénach, kde by som ako bezdetná len prevracala očami, že jasnééé, musíme trošku čitateľovi zahrať na city. A hoci sa kvôli tomu neplánujem vzdať akýchkoľvek tém či kníh, musím proste priznať, že moja optika sa zmenila.
A je to možno tým, že mi to materstvo fakt lezie na mozog, ale Listopád sa ma dotýkal neskutočným spôsobom. So stiahnutým hrdlom a zaslzenými očami som sa stávala Majou a premietala som svoje dieťa do všetkých detí, ktoré sa v knihe spomínali a aj nespomínali. A hlavou mi dookola behalo "čo keby" a "chvalabohu, že nie" a "ďakujem, ďakujem, ďakujem". Za odvahu, za zvonenie kľúčov a že ste to vtedy zvládli.
Po poslednej vete som sa pomedzi vzlyky pýtala manžela, prečo mi kúpil takú hroznú knihu, ktorá bola zároveň naozaj skvelá. Prosím vás, čítajte ju. Čítajte a pýtajte sa, "čo keby" a ďakujte, že je tá naša realita, chvalabohu, iná.
Velmi silné emotivní čtení, často přirovnávané k Příběhu služebnice. Kniha se čte moc dobře, ale u mě jsou number one Tiché roky nebo Hana ️
Ano, i takhle jsme mohli skončit, my, kteří jsme v 89 stáli na náměstí, měli jsme doma malé děti a mysleli na rok 68. Byla to odvaha nebo nezodpovědnost? To vše paní spisovatelka popsala v této nepříliš rozsáhlé knize. I tak z ní mrazí.
Alena Mornštajnová a alternativní historie? To znělo zajímavě, jako sympaticky odvážný krok úspěšné autorky do nevyzkoušených vod ... ale ono to místo alternativní reality bylo vlastně jen celkem věrné zrecyklování podobného, co se dělo v padesátých letech, až na drobné technologické dobové odlišnosti v podobě existence mobilů apod. Moc tu kličku nechápu, snad jen jako varovný prst, že se listopad 89 mohl klidně zvrtnout tímto směrem? Ono je to asi i jedno, protože doba je tady sice osudotvornou, ale ne tak prokreslenou kulisou pro příběh o násilném narušení rodinných vztahů - a hledání a ne/nacházení cest k sobě je autorčina "parketa".
Některé věci mi trochu skřípaly účelovostí (např. Magdalena, ve 4 letech přivedena do "ozdravovny", nemá jedinou vzpomínku na rodiče ani prarodiče, ale ten stejný den, kdy ji odtrhli od rodiny, přesně popisuje příchod do domova) a apatie nebo odmítání vidět některé věci bylo pro mne až příliš ... ale jako obvykle u A.Mornštajnové knihu vdechnete téměř na posezení.
A když za sebou zavřeli dveře svých domů a bytů, mohli chvílemi i zapomenout, v jak divném světě žíjí.
Mohlo to byť inak, v tom 89´a jednou z možností je príbeh z tejto knihy.
Železná opona nespadla, ale dopadla na postavy tejto knihy. Ťažila viac ako železo, vzala im životy, nádej, deti...
Toľko smútku a bezmocnosti. Toľko zla a bolesti...
A najhoršie je to, že na konci knihy si uvedomíte, že v nej nedokážete nájsť ani štipku nádeje....a to vás rozseká úplne najviac.
"Děti ještě netuší, že by si měly vzpomínky ukládat na časy, kdy si je budou chtít vyvolat a alespoň v duchu se vrátit do doby, v níž byl svět nekonečný".
4/5
když si dáte jídlo a nechutná Vám, zákusek nenapraví dojem z jídla. Pokud čtu 72% ve čtečce agitaci, závěr knihu nezachrání. Můj názor, nejhorší kniha autorky. Přesto : úžasná spisovatelka a krásná, charismatická žena zůstává nadále moji oblíbenou spisovatelkou.
Na začátku knihy jsem si myslela, že mě tentokrát neosloví. Popis co by bylo kdyby ...mě nejdříve dosti vyděsil. Příběh mě ale velmi rychle pohltil a po přečtení jsem ještě chvíli seděla a přemýšlela nad tím, co jsem právě dočetla. Místy dost depresivní a čekala jsem trošku ...jiný konec.
I když se mi moc nelíbí příběhy "co by, kdyby"... Kniha o drsné době, drsném životě, byla čtivá, zajímavá, ale místy až depresivní. Ale stojí za přečtení.
Přečteno... Neskutečné a moc bolavé. Ta kniha je víc než nutná. Děkuji paní autorce, že se do něčeho takového pustila. Přestože se jedná o to, co by, kdyby a může připomínat dystopický román, nutí nás přemýšlet a donutit nás předvídat. Protože bohužel - nic není nemožné a vše záleží na lidech. Totalita může mít mnoho podob. Kniha je čtivá, napsaná je opravdu skvěle. Čtěte a uvidíte, že na tuto knihu jen tak nezapomenete a bude ve vás rezonovat ještě hodně dlouho.
Nemohu si pomoct, ale nešlo mi nějak uvěřit, že by se tohle mělo stát, ani to nechci. Je to dobře napsáno, paní Mornštajnová psát umí, ale již nikdy se k této knize nevrátím. Nechci si představovat, co by bylo kdyby....je dobře, že to je tak jak je.
Tentokrát budu jednoznačně patřit mezi ty, kterým se román až tak nelíbil. Vadilo mi zasazení děje do období po roku 1989. Kdyby autorka zasadila děj do období 50.let, pak v pořádku. Takto se z toho stal dystopický román a ty prostě nemusím. Autorku mám ráda, přečetla jsem od ní všechny romány a vždy jsem byla nadmíru spokojená. Tento román, ač čtivě napsaný, mě ale zklamal a podle mě je to od autorky nejslabší dílo.
...sakra....sakra... já jsem z té knížky tak rozčílená... ukazuje... jak se dělá z lidí poslušné stádo... jak je snadné ovlivnit myšlení.... jak je historie opakovatelná... jak je svět nespravedlivý... jak z toho někdy nejde ven....jak snaha zachránit sebe zabije to lepší v nás....jak někdy to lepší v nás ani není... . je to děsivé...děsivé....děsivé.... ale výborně napsané...
Téma mě oslovilo a je jedno, jestli jsem ročník 75 nebo mladší či starší. Myslím, že jde v o princip transgeneračního přenosu. Možná si konkrétní věci umím představit oproti například mým dětem, ač už dosěplým. Je to asi podobné, jako když čteme o koncentračních táborech, aniž bychom je prožili.
Jen si nejsem jistá, kde je zakopaný pes, a nechci být v žádném případě nespravedlivá. Je to už druhá knížka, která je pro mě od paní Mornštajnové moc útlá na tak velké téma. A to mám prosím ráda zkratky, protože dávají prostor pro moje vlastní úvahy. Tak si říkám, že Vás možná neumím číst mezi řádky. Ale možná tam mezi nimi víc není. Abych se do toho nezamotala. Když jsem četla vaší Hanu, převalovala jsem v ústech doslova vanilkový věneček a v kapsách nahmatávala kůrky chleba. Když jsem četla Hotýlek, měla jsem podobné pocity ...Tiché roky už pro mě byly tišší a Listopád ještě víc ...
Ale jak píšu, možná se mi nedaří číst mezi řádky.
Paní Mornštajnová, jste pro mě inspirací a jste zajímavá autorka. Děkuji za Vaše knihy a myšlenky.
Jsem rocnik 1975 a chapu, ze udalosti minule je potreba pripominat. Tohle dotazeni udalosti do extremu pro mne byla proste velka depka.
„Život neni to, co chceme, ale to co máme.”
„Vystrašený lid rovná se poslušný lid.“
Už bezpečně vím, že paní Mornštajnová je pro mě prostě jistota a záruka kvality.
Je to na autorku netradičně dost útlá knížka, která ale i na tomto docela malém množství stránek dokáže strašně moc říct a vyvolat neskutečné emoce.
Se mnou pocity opravdu slušně mávaly, protože sama dobu před rokem 1989 dobře pamatuju, takže o to víc mě běhal mráz po zádech z představy, co se čistě teoreticky mohlo stát, kdyby se události tenkrát vyvinuly trochu jinak. I když by se z určitého úhlu pohledu tato kniha dala považovat za dystopii, samotný příběh mi ale zas tak konspirativní nepřipadá. Stačí se podívat za hranice některých zemí, kde totalitní režim dosáhl téměř svého vrcholu, a najednou se i tento příběh zdá docela reálný. Tíživá atmosféra knihy by se opravdu dala krájet a v beznaději z ní plynoucí se dá docela slušně slušně utopit.
Čtení je to prostě neskutečně depresivní a smutné - možná i díky tomu, že zrovna toto téma pro mě zejména v dnešní složité době dostává naprosto jiný a daleko hlubší význam a rozměr.
Kniha bude čtenáře asi rozdělovat, stejně jako lidi obecně rozděluje míra osobního vnímání svobody. Ale přesto si myslím, že málokterého čtenáře nechá tato kniha úplně chladným. Ať už mají tyto emoce jakýkoliv charakter.
Paní Mornštajnová...děkuju.
„Pokud už vládu nelze udržet přísliby šťastné budoucnosti, lze ji udržet strachem. Moc chutná sladce a třeba jí ledacos obětovat. Třeba i štěstí většiny národa...proto přece vznikají diktatury.“
Žádná z knih paní Mornštajnové zatím pro mě nebyla zklamáním. Tato je jiná, obsahuje alternativní budoucnost, která se naštěstí nenaplnila. Kniha Vám na radosti příliš nepřidá, její obsah je těžký a obtížně stravitelný, trošku jako Orwellovo 1984, ale právě proto musíme takové knihy číst jako prevenci stále a stále dokola.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský dům
Má nejoblíbenější česká autorka, ale za mě její nejslabší kniha. Námět velmi dobrý, ale kniha se žene jrdnotlivými roky k pointě a opomíjí hlubší pocity jednotlivých postav. Řemeslně opět zpracováno perfektně, ale chybí mi tam hloubka.