Listopád
Alena Mornštajnová
Co kdyby události roku 1989 postavily komunistický režim znovu na nohy? „Socialismus neskončil, socialismus trvá,“ mohlo by se v Československu roku 2019 zpívat u příležitosti oslav třicetiletého výročí potlačení prodemokratické kontrarevoluce. Alternativní historii uplynulých tří dekád prožívají hrdinové nového románu Aleny Mornštajnové, jejichž svět se od dob takzvané normalizace příliš nezměnil – a jestli přece, tak jenom k horšímu. Marii účast na listopadových demonstracích vynesla patnáct let v kriminálu, která strávila dohady o dalších osudech svého manžela, syna a dcery. Magdalena vyrostla v ústavu pro děti, jichž se rodiče označení za nepřátele režimu údajně zřekli a které se mají stát novými komunistickými kádry. Přesto se ty dvě jednoho dne setkají – a ten okamžik ovlivní zbytek jejich života... Nový román nejčtenější tuzemské autorky si pohrává s alternativní verzí moderních českých dějin, ilustrovanou tragickým příběhem obyčejné rodiny.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2021 , OneHotBookInterpreti: Eva Elsnerová , Veronika Khek Kubařová , Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
Žádná z knih paní Mornštajnové zatím pro mě nebyla zklamáním. Tato je jiná, obsahuje alternativní budoucnost, která se naštěstí nenaplnila. Kniha Vám na radosti příliš nepřidá, její obsah je těžký a obtížně stravitelný, trošku jako Orwellovo 1984, ale právě proto musíme takové knihy číst jako prevenci stále a stále dokola.
Do knihy se mi vůbec nechtělo, téma coby-kdyby vůbec nemám ráda. Přesto jsem přesvědčila sama sebe a jsem ráda, že jsem se do knihy pustila. Bylo to moc hezky napsané, paní Mornštajnová je prostě třída.
Jak to možná (nemohlo) být jinak po roce 1989, kdyby nepadl režim? Autorka má neskutečnou fantazii a krásně ji zužitkovala v dalším románu. Jako je neskutečně úlevné vědět, že takto doopravdy nežijeme, nejsme hlídaní režimem a máme svobodu slova i pohybu. Ale je fajn se zamyslet nad minulostí i z jiného úhlu pohledu. Příběh hlavní hrdinky je opravdu srdcervoucí a neumím se do takového osudu vžít a představit si ho. Upřímně se mi ale ulevilo, že je to jen čirá fantazie, a nikdo si v ČR ničím takovým nemusí procházet. Díky ale za tento pohled a další fantastickou, i když opět drsnou, knihu.
Knihy od A. Mornštajnové mám velmi ráda a většinou se od čtení nedokážu odpoutat. Tato kniha byla ale jiná... Moc mi tady nesedí co by bylo, kdyby ... Přesto to stálo za to a opět skvěle napsané a čtivé.
kniha se mi i přesto, že byla smutná, moc líbila. V dnešní době si neuvědomujeme, jak dobře se máme a svoboda je pro nás samozřejmost. Autorka v knize nastínila alternativní scénář, jak se mohla historie vyvíjet a podle mého názoru je to o to děsivější, že to tak skutečně mohlo dopadnout. Dnes je pro nás strašné omezení zavřený obchod a rouška což je smutné.
Jednoznačně musím říct že paní Mornštajnová je prostě Paní Spisovatelka. Přečetl jsem všechny její knihy a každá je trochu jiná. Když vyšel Listopád tak bylo jasné, že i tohle dílo si musím zcela nezbytně přečíst. Z některých pasáží až skoro mrazilo, když si člověk představí, že by se to tak opravdu mohlo vyvíjet a stačilo vlastně jen velmi málo a mohlo se to takhle bolestivě a děsivě dotýkat každého z nás. Vlastně mnoho lidí si tím skutečně prošlo v šílených 50 létech, nebo třeba po roce 68, kdy byli lidé krutě perzekuováni za to, že byli odvážnější a vyjádřili svůj pohled, že se ozvali nahlas proti zlu, za to že si dovolili vidět věci jinak než udával "oficiální názor". Cena, kterou lidé v tomto příběhu museli zaplatit za to, že si pouze dovolili mít jiný názor a doufat v lepší budoucnost, byla neuvěřitelné vysoká a krutá. Je třeba si připomínat, co všechno je schopen člověk druhému člověku udělat a proč. Doufám že my nebo naše děti už nikdy nebudou muset prožívat to co Magda nebo Maja, či kterákoli jiná postava z tohoto příběhu.
Čtivý a smutný román, dobře propracovaný i napsaný, od určitého bodu ale poměrně předvídatelný. Jako určitý apel pro dnešní zapomnětlivou společnost kniha určitě může dobře zafungovat, alternativní chod historických událostí pro mě byl ale poměrně těžko uchopitelný a byť jsem se snažila, nedařilo se mi příběhu uvěřit. "Co by, kdyby" alternativní historie je pokaždé výprava na velmi tenký spisovatelský led a byť je Listopád skvěle napsaný, některé věci mi čtenářský zážitek bohužel srážely.
Knihu jsem přečetla najednou, protože mi to nedalo se od ní odpoutat, nicméně pořád jsem tam hledala nějakou naději, obrat.. A to částečně přišlo až ke konci po nastěhování ke Karle. Ale musím říct, že už dlouho jsem nečetla něco tak smutného.
Mám ráda skromnost Aleny Mornštajnové, která je zřejmá ze všech jejích knih i poskytnutých rozhovorů. Vzhledem k její spisovatelské zručnosti a důkladné rešeršní práci nepochybuji ani o tom, že by námět možného odlišného historického vývoje uměla zpracovat obsáhle a spletitě.
Za tím, že je příběh Listopádu srozumitelný a přímý, je podle mě především snaha o jasnou výpověď. A ta je navíc podpořená autorčinou zkušeností s totalitním režimem. Sama jsem ho zažila jen v dětském věku, a přesto mi kniha nečekaně přinesla spoustu vlastních, dávno zasutých vzpomínek. Vybavila se mi nejen atmosféra strachu nebo izolace v kolektivním zařízení, ale třeba i důsledky určité propracovanosti v (tehdy naštěstí už dost liknavém) systému, v němž i podněty, které měly potenciál zaujmout, byly podávány tak, aby zapadly. Při popisech organizovaných procházek, které patřily k denním povinnostem dívek ze zdejší „ozdravovny“, jsem se v myšlenkách vrátila k nesmyslným pochodovým cvičením za nejhoršího počasí, anebo školnímu výletu do Kutné Hory, na který jsem se dlouho těšila, abych pak překvapeně stála v zaprášené městské zatáčce, v níž nebylo nic kromě špinavé nástěnky s torzy rudých písmen…
Je velká škoda, že si knihu patrně nepřečtou horliví zastánci starých pořádků, kteří v internetových diskusích s přesvědčením tvrdí, že 50. až 80. léta minulého století nebyla tak zlá, dalo se v nich slušně žít a ještě byla i sranda. Ale i přesto má kniha velký význam, právě tím, že připomíná, co mnozí nechtějí slyšet. Alena Mornštajnová přitom nestraší ani nemoralizuje, jen rozlišuje mezi dobrem a zlem.
„Dávno věděla, že není jediná, s kým život hraje ošklivé hry, kdo přišel o děti, o manžela, kdo nemohl naplnit své sny. Podobných osudů byly plné věznice. Vědomí, že nešťastných lidí je na světě hodně, však příliš velkou útěchu neposkytuje. Obzvlášť když těžkosti nepřináší vyšší moc, ale působí si je lidé navzájem.“
Další vynikající knížka od Aleny Mornštajnové, i když úplně jiná než ty předchozí. Velmi čtivě napsaná alternativní historie, kdy při představě, že by to tenkrát takhle mohlo dopadnout, mrazí.
Jo, moc mi to nepomohlo vyhrabat se z té úzkosti a smutku, který poslední dobou cítím. Ale to není důvod, proč dávám čtyři hvězdičky.
Nedávám tři hvězdičky, ačkoliv se mi kniha spíš jen líbila než že bych z ní byla nějak víc nadšená. Jo, příběh byl pojatý zajímavě, bylo to silné, mrazivé, nespravedlivé a bohužel i dost představitelné. Hodně mi to připomínalo Příběh služebnice, ale možná jen proto, že to jsem poslouchala před pár týdny. A samozřejmě tu byla patrná inspirace Čínou a obecně realitou v jiných zemích, což není lehké téma ani náhodou. Maja byla fajn, líbilo se mi načtení v podobě Evy Elsnerové. Moc jsem nepochopila, proč tam musela být Vilma Cibulková, ale hlavně pro mě bylo dost náročné číst ty pasáže od Magdaleny alias Lenky namluvené Veronikou Kubařovou. Tahle herečka je skvělá a mám ji ráda, ale poslední dobou je všude a v téhle roli mi prostě moc nesedla. Ale určitě se dá namítnout, že postava Lenky byla skvěle napsaná, ukázka toho, co se s vámi stane, když vám vymyjou mozek. Dobře. Ovšem ten konec pro mě byl trochu neuchopitelný.
Skoro bych řekla: typická Mornštajnová. Vlastně mi přišlo, že tu bylo míň takové té všednodennosti a rodinného života a mnohem víc politiky a vykreslování toho světa. Což mi vlastně nevadilo. Nemyslím si, že je kniha nějak horší než ty předchozí. Jen prostě když pořád pijete silný kafe, v jeden bod už nejste schopni u každé smutné knihy brečet. A nebo za to nemůžou knížky, ale můj současný stav.
Tak jako tak, je to dobrá kniha, určitě stojí za to. Popravdě mi opravdu přišla uchopitelnější a pravděpodobnější než ten Příběh služebnice.
No, co na to říci, pro fanynky této autorky je povinnost knihu přečíst, pro zájemce alternativní historie nebude přínosem. Kniha je hodně cíleně psaná pro ženy čtenářky, které se nechají rádi dojmout hodně citlivým příběhem.
Chápu, že je správné připomínat naši historii, zejména mladším čtenářům, ale v knize popisování života spíše připomíná 50. léta.
Knihu beru pouze jako zajímavost a nahlédnutí do literárního díla autorky. Pro mně, bohužel žádný trhák a s knihami paní Mornštajnové končím, jsem čtenář jiných žánrů.
Kniha se mi četla dobře, nicméně jsem si nedokázala představit totalitní režim po roce 1989. Možná z toho důvodu, že jsem v té době už vyrůstala, ale zároveň znám jen svobodnou zemi. Autorce se opět podařilo vytvořit emotivní příběh, který do poslední chvíle gradoval. Jsem ráda, že toto byla čistá fikce, nicméně tohle se může ještě kdekoliv na světě právě teď dít. To mi na tom přijde nejvíc děsivé....
Vzhledem k tomu, že změny, které plánovali komunisté od jara 1990, tedy mimořádní sjezd o rok dříve, konec prezidenta Husáka, kdy mu roku 1990 končilo období, nová ústava, podpora malých soukromých řemesel, tak je kniha Listopád naprosto nesmyslná a opravdu se nehodí ani mezi fiktivní literaturu typu co by kdyby.. Určitě by vojsko v ČSSR moc nepřevzalo ani v případě krachu sametového převratu. Za mě tedy opravdu slabota a je vidět, že autorce došly nápady z reality dneška.
Na knihu jsem se moc těšila, ale byla jsem z ní trochu zklamaná, možná srovnávám s předešlými knihami od autorky. Kniha se sice četla dobře, ale moc mě nesedělo Co by se stalo, kdyby.
Na knížku jsem se velmi těšila, ale za mě docela zklamání. Nesedělo mi to co by kdyby. První půlka byla ještě dobrá, ale pak jsem se v tom začala nějak ztrácet, než jsem si uvědomila, že kniha je napsána tímto stylem.
Autorka prostě umí a my čtenáři to moc dobře víme. Je skvělé, že pořád hýří nápady na něco neotřelého a jiného. Všechny autorčiny knihy jsou tak nějak zcela nesrovnatelné a musím říct, že mě pořád stále baví.
Nástin jedné z mnoha verzí toho, jak to mohlo dopadnout mi připadal až mrazivě realistický. Výchovná zařízení, odcizování dětí, restrikce, vojenský převrat. Síla armády a neštěstí lidí. Jak jednoduché je zaškobrtnout a spadnout. Vynikající dílo. Smekám. Přečteno jedním dechem!
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
2017 | Hana |
2019 | Tiché roky |
2021 | Listopád |
2023 | Les v domě |
2017 | Slepá mapa |
„Život neni to, co chceme, ale to co máme.”
„Vystrašený lid rovná se poslušný lid.“
Už bezpečně vím, že paní Mornštajnová je pro mě prostě jistota a záruka kvality.
Je to na autorku netradičně dost útlá knížka, která ale i na tomto docela malém množství stránek dokáže strašně moc říct a vyvolat neskutečné emoce.
Se mnou pocity opravdu slušně mávaly, protože sama dobu před rokem 1989 dobře pamatuju, takže o to víc mě běhal mráz po zádech z představy, co se čistě teoreticky mohlo stát, kdyby se události tenkrát vyvinuly trochu jinak. I když by se z určitého úhlu pohledu tato kniha dala považovat za dystopii, samotný příběh mi ale zas tak konspirativní nepřipadá. Stačí se podívat za hranice některých zemí, kde totalitní režim dosáhl téměř svého vrcholu, a najednou se i tento příběh zdá docela reálný. Tíživá atmosféra knihy by se opravdu dala krájet a v beznaději z ní plynoucí se dá docela slušně slušně utopit.
Čtení je to prostě neskutečně depresivní a smutné - možná i díky tomu, že zrovna toto téma pro mě zejména v dnešní složité době dostává naprosto jiný a daleko hlubší význam a rozměr.
Kniha bude čtenáře asi rozdělovat, stejně jako lidi obecně rozděluje míra osobního vnímání svobody. Ale přesto si myslím, že málokterého čtenáře nechá tato kniha úplně chladným. Ať už mají tyto emoce jakýkoliv charakter.
Paní Mornštajnová...děkuju.
„Pokud už vládu nelze udržet přísliby šťastné budoucnosti, lze ji udržet strachem. Moc chutná sladce a třeba jí ledacos obětovat. Třeba i štěstí většiny národa...proto přece vznikají diktatury.“