Lustr pro papeže
Jan Tománek
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/486605/bmid_lustr-pro-papeze-tmA-486605.jpg
5
727
727
Skutečný příběh z pekla normalizačních lágrů Syrově drsná výpověď nevinně odsouzeného mladého trampa, který se provinil jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě. Jeho cesta brutálními pracovními tábory v té báječné normalizační době, kdy všichni mlčeli a užívali si populární hudby a veselých filmů. Skutečný příběh z dávno zapomenutého minkovického pekla, vězni přezdívaného Minkau – podle nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, se kterým si ten český v ničem nezadal...... celý text
Přidat komentář
Krátká, ale velice vystizna kniha. Bude vám z ní hodně smutno že se toto opravdu dělo. Jak můžou být lidé k sobě takto kruti? Nechť si to přečtou všichni ti, co by rádi měli své sociální jistoty a na komunismus vzpomínají jen v dobrém.
Lustr pro papeže je hrozná kniha.
Napsaná je dobře, o tom žádná, ale téma je příšerné. Jde o dobu, ve které jsem prožívala své dětství a posléze své mládí a dobře si pamatuju, jak jsme se spolužáky na gymplu řešili, jestli se někdy zbavíme železné opony, jestli od nás někdy odejdou ruská vojska, jestli je vůbec reálné, aby se kolos typu SSSR rozpadl a „povolil otěže“ svým satelitům. Ale nikdy mě nenapadlo, že v naší republice se ještě dlouhou dobu po odeznění pražského jara dějí hrůzy velmi podobné ruským gulagům: výkon (marginálního) trestu pod dohledem nikým neomezovaných sadistických psychopatů.
Uvození každé kapitoly několika známými a do časové posloupnosti zasazenými informacemi mě často omráčilo – třeba ty filmy! Jak já miluju Marečka a tady si (zima 1978) přečtu „Mareček už dva roky podává pero“; jenže v Minkovicích se jede stále ve stejném režimu. Běhal mi mráz po zádech, jak dokonale jsme byli izolovaní, my, slušní a rozumní občané . . .
„Přemýšlím, že jsem nikdy nechápal, jak bylo možné, že lidé mlčeli, když se k moci dral Hitler a pak u nás Gottwald. Jak mlčeli, když přijeli v osmašedesátém tanky, a pak jim to vydrželo ještě dalších dvacet let. A dnes, když opět mlčí, tomu už bohužel rozumím a je mi do breku z toho, že se nikdy nepoučí.“
Neskutečná kniha, která ve mne ještě dlouho bude doznívat... Určitě bych doporučila zařadit středoškolákům do povinné maturitní četby. Je dobře, že existují tyto knihy: o holokaustu, pracovních táborech, hrůzách co se děly za dob nacismu i komunismu... jak stojí psáno na konci této knihy: Ať není to, co prožili, nikdy zapomenuto!
(SPOILER)
Bezpráví, zoufalství, bolest, strach a
beznaděj a přitom pořád doufaní v nemožné, v zázrak, že to jednou skončí. Při čtení jsem si připadala jako v Severní Korei nebo v Kingově Vykoupení z věznice Shawshank, ale rozhodně ne jako v Československu v době mého narození. Míla mi taky občas připomínal nabarvené ptáče, jak se ty hrůzy kolem něj pořád opakovaly a nabalovaly. O to šílenějši ale je, ze Mílův příběh je skutečný. Uváděné kontrastní milníky, důležité pro většinovou společnost, pak v porovnání s komunistickým lágry a životem v nich vyznívají strašně povrchně.
Lustr pro papeže pro mě byl nejbližší setkání s tímhle tématem a teď po dočtení, hodinu po půlnoci, je mi z něj hrozně a je pro mě skoro nemožné přijmout to jako součást naší nedávné historie.
"Nikdy se nemůžeme posouvat dál, pokud se nevyrovnáme s vlastní minulostí."
Hodně obtížné, nicméně velmi důležité čtení s významným odkazem. Souhrn skutečnosti v doslovu mě úplně dostal. Nikdo totiž nebyl za své činy postavený před odpovědnost, spíš naopak. To je šílené!
Ve jménu ideologie.
To člověk nikdy nepochopí.
Jak zde bylo řečeno, ani nacisté by se nesnížili k takovému zacházení vůči vlastním lidem.
Nejhorší je, že je to pravda.
Naše dějiny.
Popírání neznamená, že to není.
Hodně drsná kniha. Místy jsem musela čtení přerušit a dýchat. Některé pasáže jsou tak drsné, že se mi chtělo zvracet.
Tak toto bylo opravdu moc drsné. Tato útlá kniha byla přečtená za odpoledne a ještě teď to vstřebávám. Opravdu síla,co se všechno dělo za komoušů. Určitě si ji přečtěte.100%.
Útlou knížku jsem přečetla doslova jedním dechem. Čekala jsem variaci na Jeden den Ivana Děnisoviče. Jak jsem se mýlila. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem byla dítě a teenager a užívala si Jůhelaky, Magion, Zlatého slavíka a v knize zmíněné filmy. Ani ve snu by mě nenapadlo, že padesátá léta nebyla zdaleka pryč. Příběh je velmi čtivý a rozhodně sáhnu po dalších autorových počinech.
"Šlichta už je na špinavé zemi dávno studená. Prstem hladově vytírám všechny záhyby a praskliny betonové podlahy. Ani kapku omáčky nenechat.
Hostina končí."
Za zdmi komunistických, i nacistických kriminálu se odehrávaly lidské osudy, které nebylo možno ovlivnit, záležely na síle, charakteru vězněné osoby, které se předem nedaly odhadnout. Hlavním posláním těchto táborů byly hromadné otrocké práce, měli i jiné poslání zlomit a zlikvidovat vězně, za použití metod zvláštního zacházení. Smutné a pravdivé čtení, často mám pocit, že tento svět je peklem jiného světa.
Velmi drsné a smutné čtení. V knize je používán slang, který dodává na autentičnosti. Jen mě mrzelo, že byl docela useknutý konec.
(SPOILER)
Tři kamarádi začátkem sedmdesátých let vyrazí na čundr na Šumavu, bezstarostné mládí, krásných šestnáct let, alkohol, zamilovanost a pak jen jedno slovo, které dokáže změnit celý život a proměnit krásný mládenecký život v jedno velké peklo, plný brutality, ponižování, bití, mučení, tvrdé otrocké práce po dlouhých deset let. Vykmanov, Minkovice, dva názvy, dva pracovní tábory, ve kterých denně pracujete jako otroci a máte ještě méně práv jako ti římští otroci. Bachař má nad vámi absolutní moc, jeden chybný krok, jeden pohled, jedno gesto a opět zažíváte nekonečné hodiny bití.
Jáchymovským peklem tu prošlo přes sedmdesát tisíc chlapů. To je celý Kladno nebo Havířov. Sedmdesát tisíc - vůbec jsem si to číslo nedovedl představit. Většinou nevinných kněží, válečných hrdinů ze západní fronty, vědců, učitelů, malých živnostníků nebo prostě jen lidí, které potřeboval režim odstranit. Kolik lidí tu zavraždili, umučili nebo jen nechali umřít vyčerpáním, se dodnes neví.
Pokud jste něco četli o komunistických věznicích, pracovních táborech, tak tahle kniha vás ještě více totálně dostane. Otřesná a vskutku brutální kniha, kdy jsem netušil, že toto se ještě mohlo dít v sedmdesátých letech. O tom, jak liberecká Precioza a potažmo tento stát vydělával na otrocké práci lidí. Tato kniha by měla být povinnou četbou na školách, aby se nezapomnělo na odpornost a hrůzy komunistického režimu. Knihy s touto tématikou by se měly stát mementem té doby
Věnováno všem, kteří trpěli v komunistických lágrech, zatímco ostatní mlčeli.
A mlčet znamená podílet se.
Máte nervy na čosi brutálnejšie než švédske thrillery? Niečo oveľa oveľa brutálnejšie? Prečítajte si toto.
A viete, prečo je toto brutálnejšie než všetko, čo ste doteraz čítali? Lebo toto sa naozaj stalo. Len pred pár rokmi. Tu u nás. Tí, ktorí tu vystupujú, alebo ktorí slúžili ako predloha postáv, či už na jednej alebo na druhej strane, mnohí ešte žijú.
Prečítajte si to, prosím, aj vrátane autorovho doslovu. A skúste porozmýšľať, ako sa, dopekla, mohlo stať, že za toto nikdy nikoho nepostihol žiadny trest. A tieto ZRŮDY nám ďalej kafrajú do životov.
Kniha malá svou velikostí, ale veliká svým obsahem. Vyprávění Míly neboli Chlupa není žádné oddychové čtení, několikrát se mi až zatajil dech nad těmi hrůzami, které je člověk člověku schopen udělat, párkrát i ukápla slza. Ztracené a zničené mládí člověka (deset let), kdy ztratí nejenom zdraví, ale i víru v dobro, v druhé lidi…
Knihu by si měl přečíst každý a nezapomenout.
“Co je toto za svět? Vždyť oni se chovají jako nacisti. Ne jako nacisti - jako dobytek. Jako prasata. Ani ti Němci se za války nechovali takhle. Ne ke svým vlastním lidem. Kde to žijeme?! Řekni, co je tohle za lidi? Copak se můžou doma podívat do očí rodičům nebo svým dětem? (s. 109)
Tato útlá knížečka je neskutečným a nepředstavitelným svědectvím o hrůzách pracovních táborů za doby normalizace. Naprosto šokující, co dokáže člověk vymyslet a také udělat dalšímu člověku. I když otřesné čtení, přesto doporučuji.
Nemám slov, bezdůvodně deset ztracených let mladého kluka, který někomu zachránil prémie. Kniha by se dala asi více rozepsat, zajímal by mě život po propuštění a jak reagovala rodina. Já, jako matka, bych se snažila si zajistit jakýkoliv kontakt se synem, i kdyby to pro mě mělo být nebezpečné. Tato linie mi tam absolutně chyběla. Poslouchala jsem jako audioknihu výborně načtenou panem Noskem.
Útlá knížka, která na pouhých 180 stranách mapuje pobyt mladého kluka v několika nepěkně vyhlášených normalizačních věznicích. I přesto, že se jedná o takovou jednohubku, je to velmi velmi silný příběh. Po přečtení téhle knihy si přestanete myslet, že koncentračními tábory za druhé světové války to skončilo.
Díky moc panu Tománkovi za to, že tuhle knihu napsal. Na tohle by se nemělo zapomenout. Ačkoli literárně není kniha žádné velké terno, její poselství je jasné. A o to tady šlo především.
Výborně napsaná kniha, od které jsem se při čtení snažila držet trošku odstup a úplně ji neprožívat, protože bych občas těžko četla dál... Autorovi děkuji za napsání a rozhodně doporučuji k přečtení.
Historička ve mně by si ráda přečetla příběh hlavního hrdiny i po opuštění vězení, ale protože mám dojem, že by to ani potom nebylo moc veselé, tak z lidského hlediska byl příběh asi ukončen v pravou chvíli.
Neskutečné, nemám slov. Kniha malá velikostí, veliká obsahem.
Tolik hrůz, zloby, beznaděje, bezpráví, co člověk dokáže unést..., budu ještě dlouho trávit životní příběh Míly, který byl v nepravý čas na nesprávném místě a tento okamžik zcela obrátil jeho život vzhůru nohama.
Nikdy nepochopím, co všechno člověk dokáže udělat druhému člověku.
Štítky knihy
vězení, věznice normalizace (1969-1989) političtí vězni pracovní tábory mládež zločiny komunismu tramping komunistický režim oběti komunismu podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2019 |  Lustr pro papeže |
| 2023 |  Průvodce králičí norou |
| 2022 | Válka se stromy |
| 2021 | Archa knih |
| 2018 | Motýlí křik |
Uf, tuto knihu by si měl povinně přečíst každý, kdo žehrá na dnešní dobu. Na to, jak je útlá, tak je totiž velmi silná. Nechápu, že dozorcům se za jejich surové chování nedostalo žádného spravedlivého potrestání, vždyť to bylo trýznění jak v koncentračních táborech. Jinak za sebe bych uvítala o něco rozvinutější konec, návrat domů a třeba i začlenění Míly zpět do běžného života, ale chápu, že by to bylo svým způsobem už odklonění od hlavního tématu.