Malíř pomíjivého světa
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398024/bmid_malir-pomijiveho-sveta-1f5-398024.jpg
4
323
323
Druhý román Kazua Ishigura Malíř pomíjivého světa nás přivádí do Japonska po konci druhé světové války, kdy mnozí z těch, kteří zemi přivedli do zkázy, čelí historické změně a svému svědomí. Jedním z nich je i vypravěč, malíř Ono, věhlasný umělec, který své umění odevzdal do služeb válečného režimu. Ono nespáchá sebevraždu, jak to učinili mnozí jiní; namísto toho se pokouší ve své paměti zrekonstruovat svou životní cestu. Poté, co mu ve válce zemřela manželka a syn, mu totiž zbývá poslední úkol – provdat dceru, což se v poválečném Japonsku stále ještě neobejde bez důkladného prověřování rodinné historie. Jeho pohled do minulosti se ovšem vyznačuje zvláštní strategií, v níž se slučuje upřímné hledání pravdy a prozření se záměrnou manipulací, vytěsňováním, přetrvávajícím sebeklamem a melancholií. Ishiguro nám skrze svého nespolehlivého vypravěče pronikavě předvádí, jakými cestami se ubírá naše paměť a jak se ji snažíme prezentovat svému okolí, abychom si o sobě vytvořili „dobrý příběh“. Malíř pomíjivého světa se tak stává komplexním obrazem plným skrytého napětí mezi realitou a vlastní fikcí – obrazem, který je v dnešní době více než aktuální.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Argo
Originální název:
An Artist of the Floating World, 1986
více info...
Přidat komentář
Jsem moc ráda, že jsem si konečně našla cestu k tomuto autorovi a obzvlášť že jsem si jako první seznámení s ním vybrala zrovna Malíře pomíjivého světa, protože tato kniha mi velmi sedla do nálady. Aniž bych to dopředu jakkoliv tušila, očividně jsem během dneška nutně potřebovala něco pomalejšího, atmosférického, poetického, s nádechem melancholie. Něco, do čeho se budu moci ponořit, rozjímat, přemýšlet... Něco, co nebude mít akční děj plný nečekaných zvratů, ale bude to naopak spíše založeno na pocitech, atmosféře, myšlenkách... A to mi tato kniha dala v plné míře.
Navíc se mi tato kniha hodně líbila nejen svým style, ale taktéž jazykově, což je dozajista zásluha nejen skvělého originálu, ale i skvělého překladu, který mi velmi seděl, čímž děkuji panu překladateli J. Hanušovi za příjemný zážitek.
Celkově hodnotím 4,5 hvězdami - půlhvězdu jsem ubrala, protože jsem místy měla problém udržet pozornost. To ale rozhodně není chyba knihy, ale toho, že mne v mém okolí při čtení pořád něco rozptylovalo a já to čtení tak neměla tolik ucelené a natolik zhluboka prožité a procítěné, jak by má čtenářská dušička chtěla. Každopádně kniha je vynikající, moc doporučuji a já se ke knize určitě ještě někdy znovu vrátím, až na ni budu mít 100% klid a ticho. Protože Malíř pomíjivého světa si to rozhodně zaslouží.
Moje první setkání s tímto autorem. Určitě nebude poslední. Japonská mentalita je pro mě zvláštní a v mnohém těžko pochopitelná. Nejinak tomu bylo i v této knize. Na jednu stranu obrovská hrdost a vzájemná úcta v rodině, na stranu druhou velké pokrytectví. Omluvy společnosti za své chování ve formě sebevraždy a všeobecné uznání takového konání společností jako hrdinského činu. To, jak mezi sebou mluví v náznacích.
Příběh byl moc hezky zpracovaný. Souvislosti na nás vyplouvaly postupně, jako bublinky mezi barevnými kapry v zahradním jezírku. Tak, jak si na ně hlavní hrdina postupně vzpomínal a jednotlivé vzpomínky nám propojoval. Paráda.
Dávkuji si Ishigura po částech, protože zhltat všechny ty skvělé kousky najednou by byla škoda, veliká škoda, další na řadě byl tedy Malíř pomíjivého světa. Musím říct, že mne bavil o něco méně než Soumrak dne nebo Neopouštěj mě, ale na takové vykreslení poválečného Japonska jsem ještě nenarazila. Všudypřítomné pokrytectví, zastírání faktů, mlžení, neupřímnost i ve vztazích uvnitř nejužší rodiny, to vše maskované okázalou zdvořilostí a tradicemi. Tak moc se japonská společnost musí lišit od té naší, středoevropské! Zkrátka, těším se na další Ishigurovy nespolehlivé vypravěče.
Od Ishigura se mi líbila kniha Pohřbený obr a to nejen zajímavým symbolickým příběhem, ale především atmosférou… proto jsem hned sáhl po další jeho knize – Malíř pomíjivého světa. Tato kniha je zcela odlišná, ovšem rukopis autora lze rozpoznat a to mě potěšilo. Proud myšlenek a vzpomínek kdysi uznávaného malíře, jenž se zaprodal svým uměním válečné propagandě. Vzpomíná na Japonsko, ve kterém žil, na svá léta studií malby, na společenský život. Tyto vzpomínky se střídají s jeho současným životem na odpočinku, kdy je konfrontován svým okolím, které mu vyčítá spoluvinu na válečných zločinech. Malíř Ono se snaží provdat svou dceru Noriko podle tradičního zvyku Miai, minulost ho však pronásleduje a brání jeho úsilí. V knize jsou vyobrazeny japonské tradice a společenská morálka.
Krásné vyprávění, které neběží, ale pomalu kráčí. Stojí za to věnovat Ishigurovi svůj čas.
Mám rád, jak Ishiguro píše. Celé je to tiché, skoro anti-akční, a přitom po celou dobu člověk cítí jakousi záhadnost, která vytváří napětí a nutí číst dál.
Velmi podobné Soumraku dne, ale mně se Malíř líbil víc.
Poklidné, tlumené vyprávění, žádný hluk, žádné strhávání pozornosti. Autor by mohl zůstat u studie obranných reakcí člověka s nepřijatelnou minulostí. Ale jak stránky ubíhají, jsou zpochybňovány i další roviny hrdinova autoportrétu, až se dostáváme do mlhy zcela neproniknutelné. Komu je tento sebe-konstrukt vlastně určen, zda a ve kterých místech se dotýká reality, nebo aspoň hrdinovy subjektivní reality - to jsou otázky, které knize dávají skvělý přesah.
Naprosto úžasná kniha, ve které si člověk vyloženě užívá Ishigurův styl psaní. Dokonale podané uvažování starého člověka o svém podílu na hříších národa i o vlastním pocitu viny, skryté za jeho popisem každodenní přítomnosti, propleteným vzpomínkami na dřívější časy. Spisovatelem jsou také akcentovány tradiční projevy zdvořilosti a vybrané společenské rituály v japonské kultuře, což dokresluje, z evropské perspektivy, jinakost celého příběhu. Stejně jako v dalších knihách tohoto autora je vše příjemně pomalé, protkané jemnými náznaky zmatenosti samotného vypravěče a čtenář je ponechán vlastním úvahám nad vyzněním příběhu.
V tomto díle dle mého názoru Ishiguro dotáhl svůj specifický styl vyprávění k dokonalosti a pokud se vám jiné jeho tituly líbily, tak toto je jasná volba. Uznání patří také překladateli za vynikající práci.
Někdy mi přijde, že v knihách tohoto autora není to důležité napsáno slovy, ale nachází se právě mezi řádky. Jak toho dosahuje; to je mi stále záhadou.
Taky typicky ISHIGURO styl - bud to mas rad alebo nie, pre mna pise famozne “inak” nez bezna romanova beletria, to sa mi paci.
Asi jsem měla vysoká očekávání od tohoto autora s ohledem na Nobelovu cenu a hodnocení jiných čtenářů.
První polovinu knihy jsem se nemohla začíst, ve chvíli, kdy mě to začalo bavit, jsem se začala ztrácet v rovinách příběhu, ale možná tohle byl ten účel, který jsem nedocenila, protože se pohybuje na hranici reality a oné pomíjivosti.
I tak přiznávám, že některé pasáže knihy se mi velmi líbily, především myšlenky ohledně vztahu učitel - žák.
Knihu bych doporučila spíše těm, kteří se budou chtít v textu zahloubat a dokážou ji přečíst poměrně naráz, protože text plyne a kapitoly nekončí.
Zajímavé objevování jiného světa, jímž Japonsko nepochybně je. Všechna ta odtažitost, formálnost, slušnost, pokrytectví tak pozvolna plynou a v nich se nenápadně rýsuje příběh oportunistického umělce a jeho rodiny. Klidné a nevzrušivé, přesto přitažlivě čtivé.
Kazuo je výborný vypravěč a své hrdiny nechává s naprostou lehkostí tápat v jejich životech i vzpomínkách, čímž je vykresluje zcela realisticky. V této jeho knize jsem se s ním poprvé vydala do Japonska a musím říct, že japonská nátura je skutečně zajímavá. Postavy jako by spolu ve vší té uctivosti a zároveň odtažitosti tančily nějaký zvláštní tanec, který je pro Evropana skoro nepochopitelný.
Kazuo mě s každou další jeho přečtenou knihou přesvědčuje o tom, že fakt umí servírovat kvalitní četbu.
Je to již čtvrtá kniha, kterou jsem od tohoto spisovatele četl, a musím přiznat, že mě romány Kazua Ishigura nepřestávají okouzlovat. Jeho vypravěčský styl je jedinečný, jazyk vytříbený a příběhy hlavních hrdinů vždy nabízí závažné otázky k zamyšlení. Podobně jako je tomu v některých dílech mého oblíbence Haruki Murakamiho i Kazuo Ishiguro se prostřednictvím vzpomínek ne vždy spolehlivého vypravěče vrací k období 2.světové války a neblahé roli Japonska v ní. Současně nastoluje problémy, kterými prochází hlavní hrdina při vyrovnání se ze svou temnou minulostí.Doporučuji.
Kniha mi připomněla Předčítače. Řeší stejné téma, ale z jiného úhlu. Tady není vypravěčem někdo mladý bez okolků napadající chyby předchozí generace, ale člověk, který k hrůzám 2. světové války v Japonsku přispěl. Nebyl přímo voják nebo politik - byl malířem, který se zapojil do propagandy. Ve vyprávění se vyhýbá sporným momentům (říká: Tohle je jiný příběh, když se okrajově dotkne toho, že udal svého žáka policii) a idealizuje své postoje a práci. Na rozdíl od Hanny z Předčítače jakoukoli odpovědnost trvale odmítá (něčemu jsme věřili a vydali jsme ze sebe to nejlepší - za to nás přece nikdo nemůže odsuzovat). Kniha je velmi komorní, neoplývá bohatým dějem. Tím nejzajímavějším momentem je to, jakým způsobem malíř Ono přibarvuje svoji historii a jak tento fakt proti jeho vůli vyprávěním nezadržitelně prosakuje na povrch.
Velmi silný a sofistikovaně rafinovaný román - obžaloba oportunismu a oportunistů, což je téma, které je velmi aktuální i pro českého čtenáře a s kterým tady máme smutné zkušenosti z dob minulého režimu. Ishiguro v podstatě mapuje půdu pro své vrcholné dílo Soumrak dne, v obou knihách jde totiž o tu samou věc - spolupráci s totalitním režimem, vědomou či nevědomou kolaboraci s totalitní mocí, pokřivení morální integrity a zaprodání se (většinou kvůli kariérnímu růstu a osobnímu prospěchu) síle Zla. Ishiguro ovšem nepíše přímo, ale rafinovaně ukrývá význam pod mimikry smířlivého pseudobiografického vyprávění, v němž vypravěč - malíř Ono - je koncipován silně postmoderně, čtenář znalý hrůznosti kontextu císařského Japonska a jeho válečných zločinů je konfrontován s až selankovitou bezproblémovostí běhu Onova života, jehož pravá podstata jen sem tam trochu probublá v mírném náznaku, temnota skutečnosti je ale záměrně celý čas zahalena uměle pozitivním rastrem vypravěčova přístupu - přístupu záměrně upravovat minulost a vypouštět z ní všechny kontroverzní události. Malíř Ono může být tak dvojčetem třeba rakouského ex-prezidenta a generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima, který ze své minulosti vypreparoval členství v SA a ve své autobiografii zatajil své válečné působení v řecké Soluni, kde se dopouštěl masových zločinů...nebo třeba celé řady českých politiků, kteří ze svého CV vypreparovali členství v KSČ, takový premiér Babiš dokonce i svou spolupráci s StB jdouce ještě dál hovoříce o tom, že StB se dělila na zlou a na hodnou, ke které patřil právě on... Ještě blíže je Ono postavám z uměleckého světa - svou úlitbou totalitě by mu jistě dobře rozuměla Leni Riefenstahlová nebo náš ,,Mistr" Karel Gott natáčející propagandistický škvár Hvězda padá vzhůru nebo řečnící na pódiu Anticharty o nutnosti uměním a hudbou budovat socialismus... Nedivil bych se tak v rovině Ishigurovo knihy, kdyby se stárnoucí pozitivně konotovaný malíř Ono ve ,,skutečnosti" podílel na propagandistické prezentaci třeba takové Jednotky 731, jen to svému vděčnému čtenáři ve své autobiografii tak nějak pozapomněl sdělit...
Tato kniha mne vůbec neoslovila. Po přečtení pár desítek stran jsem měl pocit, že se slova slívají v jednolitou masu, ze které občas vyskočí nějaké nic neříkající jméno.
Podle mého názoru, je ke čtení této knihy zapotřebí specifické duševní naladění a to já v tuhle chvíli nemám. Z tohoto důvodu jsem knihu nedočetl.
Štítky knihy
sebevražda Japonsko zfilmováno anglická literatura psychologické romány malíři poválečná doba vina
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Obvyklý ponor do atmosféry nevyřčeného mezi dialogy postav ustoupil něčemu, co na povrchu vypadalo stejně, ale zasahoval do toho jakýsi konstantní závan politického dění, závan vztahově-politického dění, japonských principů, oddalující to, co mě na Ishigurovi zaujalo v prvé řadě - je to takovej slip, první, co jsem u Ishigura zaregistroval. Vyloženě mě jen bavily pasáže Ona s jeho vnukem a i když je to formou pořád zajímavé, pokud jde o paměť, práci s narativem, nelineárností, prostě jsem nebyl schopen se do toho začíst, konstantně mě na tom něco iritovalo a odvádělo mě pryč, možná proto, že mě to prostě jak samotným příběhem, tak celým tím politickým nádechem příliš nezajímalo.