Malíř pomíjivého světa
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398024/bmid_malir-pomijiveho-sveta-1f5-398024.jpg
4
323
323
Druhý román Kazua Ishigura Malíř pomíjivého světa nás přivádí do Japonska po konci druhé světové války, kdy mnozí z těch, kteří zemi přivedli do zkázy, čelí historické změně a svému svědomí. Jedním z nich je i vypravěč, malíř Ono, věhlasný umělec, který své umění odevzdal do služeb válečného režimu. Ono nespáchá sebevraždu, jak to učinili mnozí jiní; namísto toho se pokouší ve své paměti zrekonstruovat svou životní cestu. Poté, co mu ve válce zemřela manželka a syn, mu totiž zbývá poslední úkol – provdat dceru, což se v poválečném Japonsku stále ještě neobejde bez důkladného prověřování rodinné historie. Jeho pohled do minulosti se ovšem vyznačuje zvláštní strategií, v níž se slučuje upřímné hledání pravdy a prozření se záměrnou manipulací, vytěsňováním, přetrvávajícím sebeklamem a melancholií. Ishiguro nám skrze svého nespolehlivého vypravěče pronikavě předvádí, jakými cestami se ubírá naše paměť a jak se ji snažíme prezentovat svému okolí, abychom si o sobě vytvořili „dobrý příběh“. Malíř pomíjivého světa se tak stává komplexním obrazem plným skrytého napětí mezi realitou a vlastní fikcí – obrazem, který je v dnešní době více než aktuální.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Argo
Originální název:
An Artist of the Floating World, 1986
více info...
Přidat komentář
Na tuto knihu jsem se nechal nalákat některými booktuberkami. Upřímně jsem z této knihy moc nadšený nebyl, asi jsem očekával, že mne kniha více osloví a upoutá moji pozornost. Je to kniha, u které jsem musel více přemýšlet. Budu zvažovat, jestli dám šanci ještě nějaké další knize od tohoto autora. Autor obdržel v roce 2017 Nobelu cenu za literaturu.
Děj knihy se odehrává bezprostředně po 2. světové válce. Kniha má 4 části. Tato kniha mne nutila k zamyšlení nad různými otázkami. Jednou z otázek bylo například, že pokud umělec vytvoří svá umělecká díla v určitém období a považuje je za vrchol jeho tvorby, za to nejlepší, co ve svém životě vytvořil a následně dojde ke změně politického uspořádání země, tak jak se má zachovat umělec v této situaci? Má se za svá umělecká díla, která vytvořil stydět a schovat je před světem, jakoby je nikdy nevytvořil, anebo je ponechat jakou součást jeho tvorby, ačkoliv třeba v současnosti v novém uspořádání země má výčitky a pochybnosti, že napomáhal svými uměleckými díly k propagandě režimu, v jejichž myšlenky věřil a byl tomuto režimu oddaný?
Hlavní postavou a vypravěčem příběhu je malíř Masudži Ono, jehož cílem je provdat dceru a kvůli své minulosti má pochybnosti, aby svatba proběhla v pořádku. Bylo pro mě zajímavé, co všechno předcházelo tomu, než se mladí lidé rozhodli vstoupit do manželství. Pověst členů rodiny, ze které mladí lidé pocházeli, byla pro obě rodiny velmi důležitá a rozhodovala o tom, jestli svým dětem dají souhlas se svatbou. Zajímavé bylo také to, že dcery svému otci vykaly, zábavné byly také části, ve kterých si povídal Masudži Ono se svým vnukem Ičiró. Z knihy jsem vycítil, že pokud někomu pomůžeme, dokážou to Japonci ocenit a k takovému člověku pociťují velkou úctu a vděčnost snad po celý život. Pokud naopak někomu ublížíme, tak dokážou k takovému člověku cítit zášť a nechtějí s ním mít už nic společného.
Myslím si, že tato kniha asi nebude určená pro všechny čtenáře svým stylem vyprávění a tématikou. Kniha nebyla pro mě příliš čtivá, z druhého hlediska musím vzít v potaz, že knihu napsal britský autor s japonskými kořeny a že více asi tato kniha osloví japonské čtenáře, kteří knize lépe porozumí a ocení její kvality než-li já, anebo kniha více osloví čtenáře, kteří se zajímají o Japonsko, jeho kulturu a mají rádi pomalejší vyprávění. V knize se dočteme také o poválečné situaci v Japonsku a pohled mladší a starší generace na válku a směřování Japonska do budoucna. V knize jsem nalezl některé myšlenky, které jsem si poznamenal. Dlouho jsem zvažoval, jak vlastně knihu ohodnotím. Knize uděluji 3,5 hvězdičky, kniha si určitě nalezne české čtenáře, kterým se bude líbit více než-li mě.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité připomínat si jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam mě vlastně postrkuje.
Zároveň musím dodat, že jen těžko chápu, jak si někdo může zachovat špetku sebeúcty a přitom se vyhýbat odpovědnosti za své minulé skutky. Není to vždycky snadné, ale přizná-li si člověk své omyly, jichž se v životě dopustil, určitě dosáhne jistého uspokojení a sebeúcty. V žádném případě není třeba se hanbit za chyby, které člověk udělá v nejlepším úmyslu. Je zajisté daleko ostudnější nebýt schopen nebo ochoten si je přiznat.
Vždyť přece snaží-li se člověk pozvednout nad prostřednost, dosáhnout něčeho víc než průměrní lidé, zaslouží si určitě obdiv, i když nakonec neuspěje a své ctižádosti obětuje jmění.
Člověk možná snáz pochopí podobný odstup, pokud se sám ocitl v postavení, kdy ho ostatní neustále obdivují a vzhlížejí k němu. Nikdo přece nechce své žáky neustále poučovat a opravovat. Jsou situace, kdy raději mlčí, aby jim dal příležitost k úvahám a diskusi. Určitě se mnou bude souhlasit každý, kdo kdy zaujímal vlivnější postavení.
Je-li člověk o něčem hluboce přesvědčen, dospěje zajisté jednou k okamžiku, kdy musí další přešlapování na místě považovat za zavrženíhodné.
Ať už totiž člověk později hodnotí své úspěchy jakkoli, vždycky mu zůstává útěchou, že v životě vychutnal pár chvil ryzího uspokojení, takového, jaké jsem okusil já tehdy na stezce nad údolím.
Zřejmě mi nevyhovuje takový pomalý styl vyprávění. Spíše asi čtení pro ty, co mají rádi japonskou kulturu, jejich zvyky.
Moje první setkání s autorem Ishigurou dopadlo velice dobře. Autor má bezpochyby vyprávěcí talent. Z příběhu vyzařuje klid a vyrovnanost stáří. Na druhou stranu se zde dostáváme ke zpovědi (možná ne, tak detailně popsané, jak slibovala anotace) starého malíře následující původně směr Ukiyo-e a tradici Utamara Kitagawy. Autor předkládá tradiční otázky ohledně spoluviny umělců na vzestupu totalitních režimů 20. století. Nicméně v případě hlavního hrdiny jde spíše o nalezení hrdosti a sebeúcty v rychle se měnícím se světě. Velice mě zaujal kontrast mezi "svobodomyslností" hlavního hrdiny (spor s mistrem, snaha o vykročení z prchavého/pomíjivého světa, nabádání studentů, aby nenásledovali slepě své učitele) a uchovávání japonského tradicionalismu v jeho životě (služba japonskému režimu, výchova vnuka, udání svého studenta atd.). Tento kontrast je vidět i na příkladu studenta Želvy a Sasakiho. Pro mě, jakožto učitele, je bezpochyby nejzajímavějším úryvkem tento:
"Vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité připomínat si jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam vlastně postrkuje."
Ačkoliv se hlavní hrdina snaží vystoupit z davu a nemalovat výjevy z onoho pomíjivého světa, nakonec se však oním malířem stane, protože svět se neustále mění, něco nového přichází a za chvíli se to krásné, nové a opěvované ocitne v zapomnění a propadlišti dějin...
Přiznávám přímo, že Malíř pomíjivého světa na mě zapůsobil úplně jinak než by se očekávalo. Anebo lépe řečeno, když jsem četla závěr Petra Fantyse, měla jsem pocit jako by mluvil o úplně jiné knize než té, kterou jsem právě držela v ruce.
Pro mne byl Malíř pomalu ubíhajícím atmosferickým románem přibližujícím japonskou společnost, románem postaveným na vzpomínkách malíře Ona ve vztahu k druhé světové válce. Jestli na mě Ishiguro nějak zapůsobil, pak rozhodně svým úhledným, elegantním, objektivním, až chladně působícím stylem. O to více by mohla kontrastovat nespolehlivost vypravěče, kterou jsem ovšem já během četby téměř nezaregistrovala. Připadalo mi přirozené, že malířovy dcery viděly situaci jinak než jejich otec a brala jsem za samozřejmé, že Onova interpretace událostí je subjektivní a ovlivněná časem, který od té doby uplynul.
Sám vypravěč při rekonstrukci rozhovorů často upozorňuje, že si není zcela jistý, zda-li před lety odpovídal přesně takto, nicméně ujišťuje, že vystihl hlavní myšlenku dialogů. Nespolehlivost výpovědi spočívá spíše v selektivitě vyprávění- tušíme, že některé události z minulosti nám jsou záměrně utajeny. S ohledem na to, že tato skutečnost je nám ale jen naznačována a pravdu se nedozvídáme, jsem spíše než míře vypravěčovy důvěryhodnosti věnovala pozornost některým myšlenkám, se kterými jsem se dokázala ztotožnit.
Dostávám se tak k paradoxu kdy se toho na dvě stě stranách příliš neděje a přesto se má interpretace díla lišila nejen od té Fantysovy ve všech ohledech. Tématem, které bylo v knize jen nastíněno ale kterému jsem já věnovala největší pozornost byl vztah učitele k žákům a vliv osobnosti učitele na jejich vlastní názory, v knize konkrétně malířský styl.
Ještě před tím, než budu citovat mé oblíbené pasáže bych proto ráda uvedla, že Malíř mě donutil znovu se zamyslet nad věcmi pro mě již uzavřenými a udělal to ve vší nenápadnosti- ona melancholická nálada vyprávění k podobným úvahám přímo vybízí, a možná právě v této exkluzivní nabídce čtenáři najít si mezi mnoha hladinami vyprávění tu jemu nejbližší tkví podstata díla.
„Takovéhle drobné rysy nepřejímáme jen jako děti. Učitel nebo jiná vlivná osoba, jíž začátkem dospělosti podléháme, může zanechat stopu, a dokonce ještě dlouho poté, co jsme přehodnotili, možná odmítli většinu toho, co nás učil, jisté návyky zůstávají jako stín onoho vlivu po celý život. Uvědomuji si například, že některá moje gesta- třeba zvednutá ruka při výkladu, jistá modulace hlasu, když se snažím vyjádřit ironii nebo netrpělivost, dokonce i celé oblíbené fráze, které dnes lidé považují za mé vlastní- všechny tyto projevy jsem původně odpozoroval od svého učitele Mori-sana.“
A samozřejmě celou hvězdičku za moji oblíbenou postavu Ičiróa.
Ičiró zkormouceně zavrtěl hlavou. „Ženské nikdy nepochopí, proč my chlapi pijem,“ podotkl.
Teprve když jsme se usadili a začal film, pochopil jsem účel pláštěnky. Po deseti minutách zazněla hrozivá hudba a na plátně se objevila temná jeskyně obklopená vířící mlhou. „To je ale nuda,“ zašeptal Ičiró. „Povíte mi, až se začne dít něco zajímavějšího?“ A přetáhl si pláštěnku přes hlavu. Po chvíli se z jeskyně s řevem vynořil obrovský ještěr. Ičiró mi dlaní svíral paži a druhu rukou na sobě pevně přidržoval pláštěnku.
Schovával se tak celý film. Občas mě zatahal za loket a zamumlal pod igelitem: „Už je to zajímavější?“ Šeptem jsem mu pak musel popisovat, co se děje na plátně, až se v pláštěnce objevila skulinka. Při sebemenším náznaku, že se obluda znovu vynoří, se však znovu zatáhla a přidušený hlásek mi sdělil: „To je nuda. Nezapomeňte mi říct, až to bude zajímavější.“
Poklidná kniha na zneklidňující téma vyrovnávání se se svou minulostí, s osobní rolí ve válečných událostech, s jejími dopady na současný život. Čtenář se nedočká žádných bouřlivých emocí a děsivých odhalení (ale ani silnějších momentů), vše vyplývá velmi pomalu a jakoby neochotně na hladinu vyprávění pouze v náznacích, nedořečenostech, nejistých mlhavých vzpomínkách...a ani na konci knihy není jisté, jaký hlavní postava sama vlastně zaujímá postoj, zda pouze vzpomíná, obhajuje se nebo něčeho lituje.
Pro neznalce zajímavě "exotické" vykreslení poválečné doby v Japonsku, kdy se střetává odcházející tradiční, konzervativní a přezdvořilá generace s tou nastupující, mnohem otevřenější a nesmířlivější.
Nenápadná kniha a zdánlivě obyčejný životní příběh jednoho stárnoucího malíře, ale číst Ishigurův styl bylo pro mě velmi osvěžující, asi jako šálek nejlepšího japonského čaje. Pro čtenáře japanofily povinná četba, i když připouštím, že příběh zpočátku trochu připomíná Tanizakiho Sestry Makiokovy. Pro méně trpělivé čtenáře ovšem asi nebude tato novela příliš zajímavá.
I když se v knize neodehrává na první pohled nic dramatického, je možné jednotlivé roviny vnímat. Nejen otázka vyrovnání se s minulostí - souboj svědomí a vnímání minulosti okolí včetně blízkého, ale neméně zajímavá je rovina, kterou bych nazval etnografická - pohled na fungování tradiční japonské rodiny, vztahů v ní a vztahů s rodinami okolními. Vnímání společenské prestiže. Otázka komunikace, kterou bych označil jako ukázka superkorektnosti až pokrytectví. Kniha, kterou bych charakterizoval slovem "sendvič" - řada vrstev, každá je jiná, ale ve své různosti se propojují a vytváří velmi příjemný celek, nad kterým je třeba se zamyslet a jednotlivé vrstvy identifikovat, aby nevznikla jen zmatená, bezchutná hmota.
Čekala jsem, že to bude mnohem víc japonský, ale je to krásný dílo. Spíš než o děj se u jedna o pocity a vnímání myšlenek autora. Nic akčního, ale pomalé přítomné čtení, které ve vás vyvolává mnoho otázek a podnětů pro přemýšlení.
Moc hezké!
Malíř pomíjivého světa není prvoplánová kniha, je mnohovrstevná a jde do hloubky vztahů, viny a života vůbec i konfliktu moderního a tradičního z japonsky zakrytého pohledu. Stejně jako rozhovory vedené s přehnanou zdvořilostí a "úctou" hraničící z pohledu Středoevropana až s pokrytectvím, pravý názor se i v příběhu ukrývá za uctivé přikyvování. Je to velmi odlišná kultura, která mě až tak neoslovuje.
Pan Ono svůj příběh vypráví tak přesvědčivě, že mu často přikyvuji. A pak mi ten obraz jeho života někdo poleje sakém.
Četl jsem první vydání a pomalost příběhu, ve kterém není nic tak jak se zdá, se přede mnou rozvíjela, jako kdybych sledoval tahy štětcem zkušeného malíře. Časté jsou nedopovězené a zpola načrtnuté rozhovory, podle kterých si sám čtenář vytváří celkový obraz a dojem z tohoto mistrovského díla. A jako v každém mistrovském díle je i zde značný podíl určitého tajemství nebo spíš skrytosti, která se vyjevuje velmi pomalu, a to až třeba s druhým nebo třetím čtením. Návraty a paměť jsou vůbec leitmotivem celého autorova pestrého díla. Doporučuji.
Při druhém čtení jsem měl pocit určité spřízněnosti tohoto románu se Žertem Milana Kundery.
1. říjen 2018
2. říjen 2019
"Zároveň musím dodat, že jen těžko chápu, jak si někdo může zachovat špetku sebeúcty a přitom se vyhýbat odpovědnosti za své minulé skutky. Není to vždycky snadné, ale přizná-li si člověk své omyly, jichž se v životě dopustil, určitě dosáhne jistého uspokojení a sebeúcty. V žádném případě není třeba se hanbit za chyby, které člověk udělá v nejlepším úmyslu. Je zajisté daleko ostudnější nebýt schopen nebo ochoten si je přiznat.“ (s. 103)
Po anotaci člověk očekává dramatickou sebereflexi hlavního hrdiny. A ono téměř nic. Pomalé vypravování, ve kterém se "hrdina" vrací ke svému mládí a střednímu věku, je hodně subjektivní. Otázky a pochybnosti si téměř nepřipouští, pouze v reakcích na náznaky, které si přes všudypřítomnou masku úcty k otci občas dovolí jeho dcery, vysvětluje své pohnutky. Takže nakonec, spíš než o vinu a odpuštění, jde v románu o střet tradice a modernity.
Podobě jako v Soumraku dne je vyprávění sevřené a mnohdy pouze napovídá, co se v románu děje. Ačkoli Ono dospívá k přiznání svých chyb, není jasné, zda jich upřímně lituje, nebo to nedělá jen kvůli naději na sňatek své dcery. Román otvírá generační i názorovou propast mezi starou a moderní generací, jež se snaží vypořádat s následky japoských válečných dějin. Ačkoli není úplně zřetelné, čeho všeho se Ono dopustil, jedno je jasné - že za své chyby dostatečně nezaplatil a jeho dluh se přenáší na jeho dcery.
Ishiguro má dar psát a jaksi se od všeho emočně distancovat. Emoce nechává na čtenáři, všechno si tak poklidně plyne, ale tak se to jeví jen zvenčí. Zevnitř to vře a přímo křičí, to má Kazuo zmáknuté natolik, že by leckdo mohl namítnout, že je to celé takové ospalé a nic se v zásadě neděje, to je jen dojem a zdání. Vyrovnání se s vlastní minulostí a především zodpovědností za své předešlé jednání, byť bylo zamýšleno s dobrými úmysly, nám autor předkládá skrze příběh umělce Ona.
Je důležité, že se o Japonsku, jeho účasti ve světové válce a poválečném životě a uspořádání píše... Pro mě spolu s Honem na ovci od H. Murakamiho vrcholné zpracování tohoto tématu v beletrii.
Jediné, co trochu zamrzí, je název překladu. Vhledem ke kontextu by mi více seděl "Malíř prchavého světa", aby to navazovalo na kulturu ukiyo a zažité české označení...
Příjemně poklidné čtení. Téma sebereflexe životního příběhu na pozadí poválečného Japonska zaujme svou originalitou a autentičností - při čtení má člověk skoro pocit, jako by to Ishiguro sám prožil. A nevím, jak je na tom překlad, ale zapůsobil na mne i autorův líbivý, leč na četbu nenáročný styl psaní. I když tedy román místy trochu postrádá silnější momenty, rozhodně jsem si jej přečetl s chutí.
Celkem i u nás stále aktuální námět. Jak se vypořádat s minulostí. Jak se chovat ke svým vzorům a jak naopak k následovníkům? Celé vyprávění je takové ospalé a poklidné. Také motiv selektivní paměti, se kterým se v knize dosti pracuje je i u nás stále aktuální.
I když jsem měl občas problémy s "fleshbacky" ve "fleshbacku", bylo čtení téhle knihy opravdové potěšení. Je to první kniha od tohoto autora, ale určitě dojde i na další.
Typický Ishiguro, tentokrát s mně opravdu blízkým tématem - kterého se navíc zhostil bravurně a diplomaticky. Přestože se od tohoto příběhu distancuje tím, že si smyslel různé postavy a dal jim různá jména, jedno zůstává neměnné - rozdílné názory těchto lidí, které ale zkrátka musí být všechny z jeho hlavy. Proto ho obdivuju. Že si po svém, typicky uměleckém, typicky japonském, způsobu, přiznává pravdu, se kterou se většina ostatních Japonců dodnes smířit nedokáže a snad ji i popírá. Kazuo se omlouvá a s pokorou přijímá následky, zároveň však ale obhajuje i jednání a smýšlení tehdejších Japonců. Tudíž dává za pravdu všem stranám a vykresluje jejich rozdílný náhled na situaci, nikoho neodsuzuje.
Štítky knihy
sebevražda Japonsko zfilmováno anglická literatura psychologické romány malíři poválečná doba vina
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Psát komentář k této knize pro mě není vůbec jednoduché. Ačkoli jí dávám čtyři hvězdy, protože se mi četla s neuvěřitelnou lehkostí a naplňovala mě dokonalým klidem, mám pocit, že jsem pravý smysl románu v knize zkrátka neobjevila. Tak snad alespoň dojmy z četby samotné.
Klidně plynoucí slova a věty, příběh je velmi prostý, bez velkých zvratů a nečekaných událostí. Popis života v Japonsku po 2.světové válce, pro nás naprosto nepochopitelné vztahy a pravidla panující v rodinách, dodržování tradicí. Pokora a úcta při jednáních se staršími, výše postavenými, zkušenějšími. A možná bych to nazvala i obyčejnou slušností, v dnešním světě tak vzácnou. Snad právě proto mám z přečtení knihy dobrý pocit. Protože o tyto hodnoty přicházíme.