Malíř pomíjivého světa
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398024/bmid_malir-pomijiveho-sveta-1f5-398024.jpg
4
318
318
Druhý román Kazua Ishigura Malíř pomíjivého světa nás přivádí do Japonska po konci druhé světové války, kdy mnozí z těch, kteří zemi přivedli do zkázy, čelí historické změně a svému svědomí. Jedním z nich je i vypravěč, malíř Ono, věhlasný umělec, který své umění odevzdal do služeb válečného režimu. Ono nespáchá sebevraždu, jak to učinili mnozí jiní; namísto toho se pokouší ve své paměti zrekonstruovat svou životní cestu. Poté, co mu ve válce zemřela manželka a syn, mu totiž zbývá poslední úkol – provdat dceru, což se v poválečném Japonsku stále ještě neobejde bez důkladného prověřování rodinné historie. Jeho pohled do minulosti se ovšem vyznačuje zvláštní strategií, v níž se slučuje upřímné hledání pravdy a prozření se záměrnou manipulací, vytěsňováním, přetrvávajícím sebeklamem a melancholií. Ishiguro nám skrze svého nespolehlivého vypravěče pronikavě předvádí, jakými cestami se ubírá naše paměť a jak se ji snažíme prezentovat svému okolí, abychom si o sobě vytvořili „dobrý příběh“. Malíř pomíjivého světa se tak stává komplexním obrazem plným skrytého napětí mezi realitou a vlastní fikcí – obrazem, který je v dnešní době více než aktuální.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Argo
Originální název:
An Artist of the Floating World, 1986
více info...
Přidat komentář
I když předchozí dvě knihy, které jsem od Ishigura zatím četl (Neopouštěj mě a Klára a Slunce) se mi četly snadněji, především tahle kniha mě přesvědčila, že autor Nobelovu cenu dostal naprosto oprávněně. Ishiguro je (a to myslím v dobrém) chameleon, který dokáže svůj styl skvěle přizpůsobit tématu, místu a době vyprávění a hlavní postavě. V Kláře je to humanoidní robotka, tady starý umělec, vyprávějící o svém životě v meziválečné době a krátce po ukončení druhé světové války. Do určité míry mi tahle kniha připomněla Barnesovo Vědomí konce – nejen tematicky (oba hrdinové se snaží vyrovnat se svými „hříchy“ z minulosti), ale i precizností stylu a postupným odhalováním hlavní zápletky. Tahle kniha je pro našince pozoruhodná i tím, kde se odehrává – poválečné Japonsko dosud jen málo zasažené globalizačními vlivy, se svou svébytnou životní kulturou, typickou (přinejmenším v této knize) i v nejbližších rodinných vztazích zvláštní směsicí zdvořilosti a lásky a současně pokrytectví a bezohlednosti.
90% - "Jde-li vaše země do války, musíte přece udělat všechno, abyste ji podpořil, na tom nic hanebného není. Proč by se měl člověk za to omlouvat sebevraždou?"
"Někdy mě napadá, že by se podobně měli omluvit i mnozí jiní, ale jsou asi příliš zbabělí, než aby si svou odpovědnost přiznali. Ušlechtilá gesta pak zůstávají na tak význačných lidech, jako byl náš prezident. Spousta lidí už se stačila vrátit do postavení, která zaujímali za války. Někteří nemají daleko k válečným zločincům. A ti by se omlouvat měli."
Kazuo Ishiguro sice od šesti let žije ve Velké Británii, ale v některých svých románech se neváhá vydat zpět do rodného Japonska a vyprávět tamní velké příběhy drobných lidí. Masudži Ono navenek vystupuje jako význačný muž na odpočinku a svými ústy se o tom snaží čtenáře přesvědčit, ale za jeho vyprávěním lze záhy vytušit jinou verzi jeho života, v němž se živil jako malíř propagandistických děl japonského válečného režimu, jimiž dost možná celou řadu mladých mužů přiměl jít do druhé světové války a umírat tam. Je zajímavé, jak se vyrovnává se svou vinou - někdy jako by se tím opravdu trápil, někdy máme pocit, že je to jen póza, aby svou minulostí neškodil vdavkám dcery, a jindy zase celkem jasnozřivě poukazuje na ty, kteří svižně převlékli kabát, přizpůsobili se nové době a hlasitě odsuzují to, s čím dřív neměli sebemenší problém. A přestože je nám japonské kulturní prostředí a japonská nátura na míle vzdálená, právě v tomhle člověk snadno rozpozná i české rysy.
To neustálé vracení se do minulosti se sice místy již opakovalo a nepřinášelo mnoho nového, přestože román není nijak dlouhý, ale líbí se mi tenhle styl "nespolehlivého" vypravěče, kdy si často jen z jím nesprávně interpretovaných či záměrně nepochopených rozhovorů s ostatními můžeme udělat obrázek toho, co a jak se vlastně stalo, vždy ovšem s přiměřenou dávkou nejistoty vyplývající z vypravěčovy nedokonalé paměti a více či méně úmyslného zkreslování skutečnosti.
Cítiť z toho takú tú typickú japonskú devótnosť a rešpekt, má to niekoľko zaujímavých myšlienok a pohľadov na život, ale na môj vkus to má trochu fádny dej.
Moje čtvrté setkání s tímto autorem mě opět zaujalo. Obraz života starého malíře má povážlivé trhliny z minulosti. Příběh o angažovanosti v životě, o odpovědnosti a sebereflexi, to vše v zajímavých reáliích poválečného Japonska.
Starý malíř ve svém vyprávění pomalu rozkrývá, jak a proč se z malíře pomíjivého světa světských radovánek stal uznávaným malířem politicky angažovaných děl a jak to hodnotí s odstupem let. Jak už to u starých lidí bývá, jeho vyprávění bohatě meandruje a odbíhá od tématu, aby se k němu po čase zase vracel, přičemž občas se v něčem opakuje.
Příběh je zasazen do poválečného Japonska a nabízí různá témata k zamyšlení. Probleskuje jím např. pro našince možná zvláštní myšlenka ohledně osobní odpovědnosti různých vůdčích osobností (umělců, šéfů..) za válečné utrpení Japonska a Japonců - že třeba skladatel, s jehož válečnými písněmi na rtech šli nadšeně do boje spousty jeho krajanů, kteří už se z něj nevrátili, spáchá sebevraždu, protože to považuje za projev úcty a omluvy padlým a pozůstalým. Tahle myšlenka se tu naťukává z různých úhlů s opatrností hodnou chůze po tenkém ledě a autor tak čtenáře jemně pobízí, aby si o tom podumal sám.
Zajímavé dílko.
---
„U Takedy jsem hned v mládí dostal důležitou lekci. Totiž, že vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité si připomínat jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam mě vlastně postrkuje. A pokud jsem se vám [svým žákům] někdy snažil něco vštípit, tedy to, abyste se nikdy nenechali ničím vléct.“
---
„Pokud člověk selže tam, kde jiní nemají ani odvahu či sílu začít, může se za svým životem ohlížet s jistou útěchou, možná dokonce s hlubokým uspokojením.“
Pomalý a vláčný v dialozích. Komorní příběh malíře, který se rozhodl "jít s dobou". Svědomí umělce vs. dobové podhoubí. Ale tady viděnou zas tak trochu jinou optikou. Vše plyne pomalu a nenápadně, ale některá rozhodnutí ovlivní celý další život. Doporučuji.
Deziluze, nenaplněná očekávání, neporozumění. Svět jinej než byl dřív.
Malíř pomíjivého světa je celej Ishiguro. A přitom úplně jinej. Stejně jako svět, kterej se mění malíři před očima a on jej nedokáže zachytit.
Malíř to svý pomíjivo vstřebává dlouho, většinu knihy. Nemaluje. Jen vstřebává smutek, stáří, nepochopení, vzpomínky. A protože Ishiguro umí psát, čte se dobře, ať už čtu jeho nejhorší nebo nejlepší knihu. Rozdíly se mažou, když vkročím do příběhu a pomíjivo se dotkne mojí duše.
Román vystihují dvě věty:
"Dokonce i dnes si jen těžko představím, že svět je něco víc něž tohle město." (rozvohor Ona s kumpánem Macudou cca 7 stran před koncem)
"Těžko se dá ocenit krása jiného světa, jestliže člověk vůbec pochybuje o jeho hodnotě." (hovor Ona a Mori-sana o záchytu pomíjivosti světa dle Mori-sana tak 137 str. z 180)
Omezenost a opravdovost jdou vedle sebe v jakékoli situaci člověka, což má za následek, že snaha se dostat z průměru je marná. Nic se nikdy neopakuje, ale je třeba přijmout jakousi nic působící každodenní změnu v životě.
Náhled do mysli malíře, který se díky svému přesvědčení o dobru věci dostal do spousty nesnází, jež se dotýkaly i jeho rodiny. Je to příběh spíše na zamyšlení o tom, co může udělat s myslí člověka režim doby. Krásně napsáno, včetně dialogů, ve kterých není možno nepovšimnout si zdvořilosti, která je při hovoru Japonců opravdu do oči bijící... a to je jenom dobře.
Masudži Ono na mě působil neskutečně samolibě, celkem mě fascinovaly japonské námluvy i se zapojením detektiva ..v našich končinách je ta jejich zdvořilost v komunikaci dost exotická
Sonda do národního i osobního svědomí je náročné čtení a některé paralely s naším prostředím v postkomunistické době jsou poněkud děsivé, ačkoli tady by asi nikdo neočekával japonské pojetí záchrany cti sebevraždou.
Je na výsost jasné, že kámen úrazu mého dojmu z této knihy tkví v bezkonkurenční kvalitě četby předcházející a současně ve srovnání s Ishigurovým “Pohřbeným obrem”. Takže shrnu asi takto: katarze hlavního hrdiny, typická japonská úcta, etiketa a distingovanost, a vnitřní boj svědomí a pošetilosti s prvky generační výměny
Malíř pomíjivého světa je pro mě imaginárním starším bratrem Vybledlé krajiny s kopci. Sebevědomějším, průbojnějším, vysvětlujícím vlastní postoje mnohem podrobněji. Právě ta otevřenost ale s sebou přináší i větší čitelnost vypravěče, a tak příběh tentokrát nepracuje s tolika proměnnými.
Přesto je i tato kniha v mnoha ohledech originální. Jen lehce nastíněnou válečnou historii Japonska detailněji doplňuje popis zhruba 4 let následujících po kapitulaci. Nálada ve společnosti je proměnlivá – pohybuje se od nostalgie, zklamání až k naději na novou budoucnost. Tradiční vztahy kontrastují s nesmiřitelnějším pojmenováním chyb a i rodinné vazby jsou potrhané vzpomínkami, o kterých se raději nemluví. Kazuo Ishiguro pojímá krátký historický úsek přes nenápadnou formu důkladně a s poukázáním na to, že jediný výklad minulosti je ošidný a míra ochoty k přiznání viny (naneštěstí) individuální.
(SPOILER) Kazuo Ishiguro umí ve svých dílech vytvořit naprosto jedinečnou atmosféru určitého tajemna, melancholie a nostalgie, a i když jeho hrdinové nejsou vzory morálních ctností, jsou zvláštně posmutnělí a jako by bez emocí a "odosobnění". Malíř pomíjivého světa je přesně takový, na postavě malíře Ona ukazuje autor naprosto bravurně, jak funguje lidská selektivní paměť, která to nedobré vytěsňuje, i ty nejhorší činy se sama pro sebe snaží ospravedlnit "vyšší mocí" (dělali jsme jen, co nám řekli; to, co jsem udělal druhým, bylo v té době pro jejich dobro atd.) a na druhou stranu se marně snaží tyto pochody vysvětlit novým generacím. Nejlepším na celém románu je to, že nikdy se čtenář nedozví úplnou minulost Onovy postavy, nikdy se nedozví, jak moc špatný byl a autor pracuje jen s náznaky, které jsou stejně tak mlhavé jako děsivé. Ve druhém plánu rozebírá složité vztahy mezi učiteli a žáky a také se zamýšlí nad tím, jestli propaganda uměním je "nevinná". V neposlední řadě západnímu čtenáři přiblíží svým způsobem strašlivě pokryteckou japonskou kulturu, v níž se všichni zdánlivě chovají jeden k druhému s úctou a žijí v jakési harmonii, jenže pod povrchem si nic neřeknou přímo, emoce v sobě potlačují a tím pádem leckdy přichází o životní příležitosti. MINISPOILER Je vlastně jedno, zda Ono byl udavač, nebo se tohoto činu dopustil jen jednou, mnohem důležitější je, jak se k tomu staví a také to, že čtenáři vše prozradí jen tak mimochodem, naprosto syrově, bez pocitu jakékoli viny KONEC MINISPOILERU. Ishiguro není soudce, nenutí čtenáře cokoli si myslet, nepodsouvá mu, jaký má mít vztah a názor na hlavní postavu, jen poukazuje na to, že vyrovnání se s osobní minulostí je extrémně těžké a leckdy nemožné, protože lidské pohnutky jsou různé a mnohdy je nechápe ani člověk sám, natožpak aby je někomu dalšímu vysvětlil. Malíř pomíjivého světa je vynikající kniha, o které se dá dlouze přemýšlet a diskutovat, přesto ale není čtenářsky až tak náročná, a pokud se zorientujete v několika časových rovinách, neměl by být problém si vše spojit dohromady. K dokonalosti chybí jen malý kousek. 80 %
Jako bych sbírala střípky poztrácené v naivitě z nádoby krutosti zdobené pomíjivým uměním. Mohlo by se zdát, že román o střetu generací poválečného Japonska naservíruje srdceryvné obhajoby, momenty fatálních rozhodnutí. Skrze extrémně nesympatického antihrdiny však Ishiguro pomocí prazvláštního zjemnění jeho rysů vykreslil skutečnou relativitu pravdy, pro níž se (ne)obětuje dobré jméno, aby na samém sklonku zbyla pouhopouhá, snad nabubřelá, lhostejnost. Fascinující, kolik udušených emocí a kruté nespravedlnosti mohl vyvolat odosobnělým a v podstatě nostalgickým příběhem jednoho morálně malého člověka!
(SPOILER)
Obsah románu ma zaujal už pri prečítaní si zadnej strany knihy, vnútro ma však logicky potešilo omnoho viac. Aj napriek tomu, že paradoxne nie som práve fanúšik románov a prózy, mám dojem, že som objavil nového obľúbeného autora – dej a koncept knihy ma zaujal a inšpiroval.
Príbeh je rozprávaný starým pánom, maliarom Onom. Rozprávač je to ale nespoľahlivý, dokonca si sám priznáva, že niektoré vety neboli kedysi povedané presne tak, ako uvádza, ale že je možné, že historky popri neustálom opakovaní postupne nadobudli podobu jeho slov. Nachádzame sa v Japonsku a dej sa odohráva od roku 1948 až do roku 1950 – mimo týchto dôležitých faktorov sa, ak to naozaj hlúpo zjednoduším, jedná o rodinnú drámu a väčšina napätia spočíva práve na konverzáciách s dcérami. Zápletka je asi takáto: Vdovec, ktorý počas vojny, v ktorej jeho rodná krajina prehrala, prišiel o ženu a syna, no zostali mu dve dcéry – jedna sa plánuje vydať, avšak je možné, že na rozprávačovej minulosti niečo nie je v poriadku, keďže ju už rodina predchádzajúceho potenciálneho manžela odmietla a druhá dcéra už vydaná je, avšak jej muž sa k nemu správa s akousi neúctou, keďže rozprávač je súčasťou generácie zodpovednej za druhú svetovú vojnu. Jeho obrazy sú ukryté, cestuje hore-dole a pracuje na sobáši, avšak jeho dcéra tvrdí, že sa celé dni iba presúva z izby do izby. Hrdina vedie dialógy s vnukom a s dcérami, a spomína, veľmi prirodzene a zviazane s dejom, na minulosť a ľudí z minulosti – postupne si k nemu budujeme vzťah a získavame naňho názor, kedy strácame absolútnu dôveru v jeho slová a v jeho sebareflexiu. Spočiatku sa zdráha za čokoľvek viniť, považuje mladú generáciu za zvláštnu pre ich povojnovú zatrpknutosť a pro-americkosť, svoju minulosť si zas na konci ospravedlňuje dobrými úmyslami – akoby na morálne konanie stačila samotná snaha urobiť niečo, čo v tom čase človek považuje za správne. Vo výsledku však tiež sledujeme príbeh starca tak trochu strateného v neustále sa meniacom svete, menej či viac nápadne obviňovaného okolím a dohnaného k priznaniu si viny nahlas; hoc možno nevykonal nič horšie ako výtvarnú propagandu.
Pre mňa osobne bolo zaujímavé prostredie, čo sa týka kultúry, kde je kladným činom po vojne spáchať samovraždu, aby zamestnávateľ nerobil hanbu svojej firme za svoje bývalé skutky a šokovali ma až dusivo nepríjemne diplomatické dialógy, kedy sa postavy navzájom hrajú na slušný, slovný šach.
Opäť znamenito napísané, obzeranie sa späť slávneho umelca - maliara Ona za svojou kontroverznou minulosťou, prehodnocovanie, ospravedlňovanie, pochopenie, zmierenie, hm... Krátke, úderné.
Neztratit tvář.
Malíř vytěsnujícího podvědomí.Obět kolektivní viny.Národního cítění a propagandy.
Zlo nejsou jen ti mocní.Šuplíčky zapomínající paměti.Zkreslené podněty.Jsem přeci jen ten dobrý.Vše myšleno v nejlepší dobré vůli při zdravém rozumu a nejlepšího odhodlání.
........................................................................................................................................................
Co na to čtenář ? Co on ? Jak se s tím má vyrovnat ? Co by dělal v osudnou chvíli na onom místě ? Kdes nechal svoje šuplíčky spoluviníku pomíjivých obrazů vytvářejících ve své hlavě.Jsme snad bez vyny.Každý chce být nahlížen a namalován v tom lepším světle.
........................................................................................................................................................
Národ který nechápal zajatce kteří se vzdaly.Pohrdání.Mentalita pro západní svět těžko pochopitelná.Poválečná demokratizace v zemi vycházejícího slunce byla jistě plná nejistoty a plná rozporů nejenom těch generačních.
Jak se stím má lidská mysl vyrovnat ? Pochopit se dá jen těžko.
Dodnes se ostrovní žáčci jistě neučí objektivní pravdu.My a poražení.No tak hurá.At žije Hirohito.
........................................................................................................................................................
Ishiguro Kazuo píše jakoby všedně a nevzrušeně.Diapozitivy vzpomínek jsou poutavé a zároven vztahující.Čím více vzpomínek tím více otázek.
Zároven umí prozradit nejenom něco málo i o nás.Šuplíčky se začínají otvírat.
A to nemusíte být ani Japonským malířem.
Obvyklý ponor do atmosféry nevyřčeného mezi dialogy postav ustoupil něčemu, co na povrchu vypadalo stejně, ale zasahoval do toho jakýsi konstantní závan politického dění, závan vztahově-politického dění, japonských principů, oddalující to, co mě na Ishigurovi zaujalo v prvé řadě - je to takovej slip, první, co jsem u Ishigura zaregistroval. Vyloženě mě jen bavily pasáže Ona s jeho vnukem a i když je to formou pořád zajímavé, pokud jde o paměť, práci s narativem, nelineárností, prostě jsem nebyl schopen se do toho začíst, konstantně mě na tom něco iritovalo a odvádělo mě pryč, možná proto, že mě to prostě jak samotným příběhem, tak celým tím politickým nádechem příliš nezajímalo.
Štítky knihy
sebevražda Japonsko zfilmováno anglická literatura psychologické romány malíři poválečná doba vina
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Knihu bych přirovnal k Japonským animovaným pohádkám (Paprika, Můj přítel Totoro...). Všechny pro mne mají jedno společné. Z hlediska děje se vlastně nic neděje, žádná gradace nebo stěžejní konflikt, ale i tak při čtení a po dočtení cítí člověk jakýsi vnitřní klid.
Mohl bych se tady rozvášnit o tom, co si myslím o Japonsku před a během druhé světové války.... myslím si, že v toto období Japonci ztratili sebe sama (nebudu hrubý i když bych chtěl být). Kniha pojednává o pár postavách, které se nějakým způsobem snaží vyrovnat s tím, jak se Japonsko změnilo a to hend dvakrát, ne-li třikrát po sobě a každý se snažil nějak přežít.
Je pěkné sledovat pár Japonských zvyklostí, které kniha dobře popisuje a celkově vzato.... pokud má někdo rád mangu a má představivost, může se Vám celý děj odehrávat v hlavě jako jedno menší anime, které si pro sebe pomyslně malujete. Kniha má také několik vyloženě silných pasáží z hlediska moudrosti některých postav.
Za mne pro lidi co mají rádi literaturu orientu mohu doporučit, naopak pro lidi, kteří potřebují opravdu živý děj s výraznými zlomy a událostmi ... myslím si, že tato kniha nebude úplně pro Vás.