Malý život
Hanya Yanagihara
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/495974/bmid_maly-zivot-dw2-495974.jpg
4
1027
1027
Když se čtyři spolužáci z vysoké školy v Massachusetts přestěhují do New Yorku, aby se pokusili prorazit, jsou bez peněz, ztracení a kupředu je pohání jen jejich přátelství a ctižádost. Je tu laskavý Willem, začínající herec; bystrý, občas krutý malíř DžejBí, který se chce prosadit ve světě umění; utrápený architekt Malcolm, nešťastný ve špičkové firmě; a rezervovaný, geniální, tajemný právník Jude, kolem něhož se jejich životy otáčejí… Malý život je příběh o sexuální orientaci, zneužívání a sebepoškozování, o lásce a obětavosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem.... celý text
Přidat komentář
Co k tomu rict? Ta kniha se v prubehu cteni rozkladala stejne rychle jako moje psychika. Nejnarocnejsi cetba v mem zivote, coz pronasim bez obav z toho, ze by to bylo nejake zvelicovani.
Doporucuju... ale bude to bolet.
„Malý život je příběh o sexuální orientaci, zneužívání a sebepoškozování, o lásce a obětavosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem.“
Věta výše zcela vystihuje děj a obálka také. Spousta lidí doporučuje Malý život a já si po přečtení říkám, proč? Autorka hlavnímu hrdinovi naložila tolik, až toho bylo příliš. Neustále čtete o zneužívání a sebepoškozování na celých 640 stranách. Hodně hustě popsaných! Jedna stránka vydá jako skoro dvě běžné.
Jude se točí pořád v kruhu a stále čtete, jak mu někdo nebo on sám ubližuje, protože si to zaslouží. Za to se neustále omlouvá. Je hodně narušený a nechce se léčit. Jeho kamarádi mu chtějí pomoc, ale nikdo přesně neví, co se mu stalo.
Kniha bezesporu patří mezi hodně silné příběhy, ale mě nedostala. Postupně jsem otupěla, hmm, tak se zase říznul, co dál. Nechci to samozřejmě zlehčovat, ale nemůžu pochopit, co na tom všichni mají. A to nemluvím o ostatních hrdinech, kteří také dosáhli extrémů. Ačkoli jste se o jejich životech nedozvěděli nic moc konkrétního.
Na mě to bylo zkrátka až moc. Mám raději reálnější příběhy.
A kdo četl, všimli jste si, že v knize vystupují jen muži? O ženách je jen letmá zmínka, že někdo má manželku apod., ale vůbec nic bližšího.
(SPOILER)
2/2:
Nejintenzivnější momenty tu nejsou budovány propracovaností, ale přeháněním. Jakoby jste četli horor a autor by vám strašidla popisoval takto:
A bylo to strašidelné strašidlo, strašidelnější než jakékoli jiné, temnější než tma a zlejší než sám satan. A všichni se ho báli, dokonce i jiná strašidla. Bububu, baf.
Máte strach?
Možná se už točím v kruhu, ale to je můj hlavní dojem z knihy - jde o povrchní, mdlou záležitost, o psaní v době seriálů, kdy je potřeba přehánět, kdy je potřeba v bezbřehé záplavě nudy vytvářet drobné háčky (cliffhangery), abychom udrželi čtenářovu pozornost. Jenže seriál si tunu vaty může obhájit nutností dodržet nějaký vysílací čas. Nutil však někdo Yanagiharu, aby přesáhla určitý počet stran? A ani v té záplavě slov a stran nemáme čas na to rozebrat do hloubky vůbec nic. Pokud za "hluboké" nepovažujeme popisy krve a jizev při sebepoškozování (a následně se nezapomeneme vysmát terapiím). Autorka například vnímá postavy skrz jejich profese a dává na to důraz, aniž by jakýkoli kariérní vývoj popsala nějak do hloubky, úspěchy se prostě dějí, všichni jsou ve svých oborech nejlepší a hotovo. Stejně jako jsou všichni matematici divní a autističtí. Stejně jako se téměř nemění kulisy, neustále se setkáváme v restauracích, kde se odehraje nějaká pobuřující scéna, neustále se mává na taxíky a dramaticky odchází z hovorů. Násilníci čekají hodiny v bytě, aby posunuli děj. Pláče se na podlaze a upadá se do mdlob a musí se dozpívat duet, zatímco za dveřmi hotelového pokoje čeká nebohá pokojská.
Brrr, hladina kýče a snobství dosahuje vrcholu. Yanagiharu si sem tam vzpomene, že vlastně popisuje příběh jedné party a tak do jednoho odstavce nacpe náznaky pseudocool historek, u kterých se mi trapností kroutily prsty u nohou. Ale pak se zase vrátíme tam, kde je nám nejlépe/nejhůře. Dovedu si představit rozhovor s Yanagiharu:
-Říkala si něco o tom architektovi, nechceš mi o něm povědět víc?
-Kdyžtak potom, teď ti musím popsat řezání a jizvy.
-Víš, o tom už jsme mluvili tři a půl hodiny a nikam jsme se nedostali. Neříkala si, že měl nějaké trable v rodině?
-Když se řízneš do jizvy, tak to bolí trochu jinak.
-Ufff, a co ta výstava na které si byla?
-Pěkná, ale už sem ti vyprávěla o zneužívání dětí?
-Jojo, o tom jsme mluvili celý minulý večer.
-Ale určitě jsem ti neříkala o tom úchylném doktorovi.
-No… Tak povídej.
Samozřejmě, že to není jen otřesná kniha. Jak už jsem psal, sloh je v pořádku a některé (ne)položené otázky taky. Lze mít plnohodnotný vztah bez tělesné intimity? Je sobecké chtít po někom blízkém aby žil, ačkoli je to pro něj těžké a vlastně o to nestojí? Jak pomoci člověku, který se potřebuje sebepožkozovat?
Občas dokonce přinese i zajímavé poselství - ze vztahu Willema k Judovi vyplyne to, že sexualitu není vždy nutné přísně škatulkovat. Přeji ten zážitek každému, kdo si byl schopen knihu užít. Ale rozhodně si myslím, že stojí za to se zamyslet, kdy jde o opravdovou snahu odkrývat citlivá témata naší společnosti a kdy jde pouze o literární obdobu greenwashingu. V případě Malého života se bohužel přikláním k druhé variantě.
PS: Doporučená četba - Období hurikánů, Shuggie Bain, Tatitatitati.
(SPOILER)
1/2:
Tohle nebyl hezký měsíc v mém čtenářském životě. Nenechal jsem se strhnout obecným, lehce hysterickým nadšením z této vyděračské knihy. K četbě mě ponouklo až nekritické doporučení od kamaráda, jehož literárního vkusu si vážím. Snad hodinu mi nad ránem v baru velebil Malý život a já se nechal zlomit. Leč nemá cenu litovat se, už jsem v životě udělal i větší chyby.
Kde jenom začít?
První kapitoly byly fajn a fungovaly jako jakýsi háček, který mě (nepochopitelně) udržel až do poslední stránky. Říkal jsem si, jak ta paní Yanagihara umí psát. Není to sloh, který by vás praštil do očí, neobdivujete stavbu vět a nemá svou výraznou tvář. Ale to ani není třeba. Hezky plyne, hezky se to poslouchá. Hezky se rozjedou příběhy trochu nepravděpodobné party. Jde o vcelku pestrou směs charakterů s vlastními problémy, ale na to si nezvykejte. Ač je postav v románu vcelku požehnaně, z většiny se stávající dříve či později pouhá jména, kulisy, které je možné vytáhnout, když je nějaké scény potřeba trochu zalidnit nebo aby splnili svůj jediný úkol. Je to škoda, protože jejich (nakonec bohužel mdlá) charakteristika mě nalákala k další četbě. Podobně, jako by vám někdo dal pouze přivonět k dobrému jídlu a pak ho odnesl pryč z místnosti a už se s ním nikdy nevrátil.
Tím autorka udává tón a já se od té doby nemohl zbavit jednoho pocitu. Že mi lže. Je to trochu paradoxní, vždyť jde o beletrii, kde všechno může být smyšleno a hranice nejsou. Pořád je však třeba udat či naznačit alespoň základní pravidla. Je hromada autorů, které vás zavádějí do svých světů (Kafkův svět je obydlen jinými postavami a jejich motivacemi než ten, do kterého vás zavede třeba Maupassant). Jenže Yanagihara se tváří, jakoby popisovala čistou realitu. Což nefunguje, protože postavy se chovají jak z magickorealistického románu. Jakoby Jude měl auru, díky které jsou ovládáni jeho kouzlem a všichni do jednoho ho nekriticky milují. Téměř nikdo z jeho blízkých nezačne mít touhu zjistit, jak je to s jeho minulostí (proboha, ani jeho adoptivní otec!) a všichni přistupují na jeho pravidla. Proč se tedy snažit o realistické psaní, ale zároveň realitu ohýbat, když se to zrovna hodí?
Máme tu strašlivý efekt přehánění, kdy každý z ústřední čtveřice dosáhne kariérního vrcholu. Proč tak moc, proč tak přehnaně? Proč musí být každý nejvíc, proč musí být všechno tak zoufale přestřelené? To nemá Yanagihara důvěru ve svého čtenáře, má snad obavu, že by něco nepochopil, že by se dostatečně nedojal, kdyby všechno nebylo tak strašně vyhrocené?
Obávám se že ne a tím se dostáváme k hlavnímu (morálnímu?) problému s Malým životem.
Mám pocit, že Yanagihara zneužila zneužívání.
Bylo od začátku jasné, kam to směřuje, že Jude v dětství prožil příšernosti. Překvapily mě laciné motivy (klášter, šílený doktor) jak z brakové literatury, které Yanagiharu zvolila. Ale v pořádku, chtěla to tak. Nicméně mi přijde snad až lehce urážlivé, jak extrémně toto citlivé téma přehnala. Jakoby nestačila parta slizkých mnichů. Ne, Jude se dostane z jejich spárů a následují hory a hory mužů, kteří se střídají v motelových pokojích (jejich počet je také absurdní, jakoby každý zapadákov zabydleli jen a jen úchyláci). Jenže to taky nestačí a tak se dostaneme do dětského domova, který vedou další úchyláci. V tu chvíli se mi zhmotnila myšlenka, jestli si Yanagihara ze svých čtenářů jen neutahuje. Dovedu si představit, jak svůj román koncipovala jako metasatiru, jako žert pro společenství čtenářů. Jakoby jí našeptával někdo, jehož smysl pro humor osciluje mezi South Parkem a podobnými absurditami. Připadalo mi to jako pokus, kam až může zajít, aby jí to lidi pořád baštili a aby se rozplývali nad utrpením hlavních postav, respektive postavy. A já tomu absolutně nerozumím. Jak se někdo může dojímat nad takto do očí bijícím nepravděpodobným osudem?
Ale pořád to nestačí a jedeme dál, na dálnici z pekel. (Ani se moc nechci zamýšlet nad autorčiným uvažováním o sociálních vrstvách. Korporátní amorální právnici jsou omlouváni a popsáni jako vcelku fajn parta, která jen dělá svou práci, zatímco na dálnici v kamionech se skrývá jeden agresivní pedofil vedle druhého.)
Ale pozor, milý čtenáři. Kdyby si náhodou nepochopil, že takový zážitek s sebou nese trauma na celý život, tak tu máme ještě další absolutně nepravděpodobné setkání, kdy na vyčerpaného a nemocného Juda narazí čirou náhodou zrovna úchylný doktor, který má čirou náhodou zrovna připravený sklep pro takovou oběť. Opět jsem se cítil pošpiněn autorčinou ulhaností a zneužíváním citlivé problematiky.
Místy jsem si říkal, je snad něco špatně se mnou? Že se mě četba nijak nedotýká a přijde mi spíše než cokoli jiného směšná?
Psaní o zneužívání dětí, s sebou nese určitý pocit nedoktnutelnosti, že dílo si bere za cíl otevřít těžké téma a měli bychom ho za to repektovat. Jenže na to není třeba přistupovat. Pokud budeme akceptovat mdlá díla jen kvůli tomu, že popisují citlivá lidská témata, budeme přispívat k jejich zploštění, k degradaci na pouhé sáčky s instantním smutkem, který večer vypijeme, abychom co? Abychom se cítili lépe ve svých životech? Proč máme potřebu číst smyšlené dojáky, jež si necitlivě kradou opravdu kruté momenty z reálných životů. (Ano, v tomto případě dávám Malý život do roviny se všemi těmi profesemi z Osvětimi.)
Je to jako číst literární obdobu lifestylového časopisu, který má za úkol vytvořit iluzi něčeho hlubšího a obohacujícího. Máme tu povrchní zájem o umění, kdy se spíše zajímáme o jeho prodej a prestiž. Máme tu články o známých osobnostech. Máme tu dojemný, srdceryvný příběh, u kterého si můžeme poplakat. Máme tu fetišizovanou prohlídku ve stylu "jak bydlí bohatí". Máme tu tipy na restaurace. A abychom si připadali jako opravdoví intelektuálové, nesmí chybět decentní zmínka o Proustovi, protože ta povznese jakýkoliv text. Hotovo, uvařeno, hlavní chod - marinované snobství.
Malý život, kniha od autorky, jejíž jméno si zaboha nedokážu zapamatovat, začíná jako epizoda z Přátel, pokračuje jako kompilace podcastu Opravdové zločiny a na konci vás totálně rozloží.
Jude St Francis, hezký tajnůstkářský mladík s bolestivou minulostí, je jedna z nejlepších postav, se kterými jsem se setkala.
Mimochodem, při čtení mě napadlo nové téma Čtenářské výzvy: Kniha, která mi způsobila trauma.
Tohle je jedna z dalších knih, na kterou jsem se do Dobrovského chodila jen dívat a stále zvažovala, jestli se do ní pustit, až jsem se nakonec rozhodla kladně. Z reakcí a recenzí jsem věděla, že to bude náročné čtení, ale takto depresivní nálož jsem nečekala.
Pro mě, jako pro člověka, který trpěl sebepoškozováním, byly pasáže o tomhle tématu neskutečně obtížné na psychiku. Rozhodně bych tohle čtení nedoporučila každému a už vůbec ne lidem trpícím psychickými nemocemi nebo pokud byli v dětství zneužíváni.
Při čtení na mě mnohokrát padla tak obrovská vnitřní tíha, že jsem musela knihu na pár chvil odložit a myslet na něco jiného. Když už přece jen vysvitne kousek naděje, vždy mě příběh znovu přesvědčil o závažnosti a neskutečném utrpení hlavní postavy (fyzické i psychické). Autorce se podařilo mistrovsky vylíčit charaktery postav, avšak postava Juda pro mě i po přečtení zůstává velkou záhadou. Kniha se mi vryla hluboko pod kůži a donutila mě přemýšlet nad vlastním životem a zčásti jej i ovlivnila. Stále je to ale nejlepší kniha, co jsem kdy četla.
Haňa a jej tragédia hlboko traumatizovaného človeka, ktorý si nechce nechať pomôcť.
Na niekoľko sto stranách sa postupne otvárajú príbehy hlavných hrdinov vrátane Judea, ktorý paradoxne stále ostáva do istej miery neznámy.
Kniha sa nečítala ľahko, zvlášť kvôli niektorým dosť surovým popisom násilia páchaného na hlavnom hrdinovi (a že ho bolo požehnane). Hoci som po čase začal tušiť, ako asi skončí, v niektorých momentoch to už-už vyzeralo, že sa veci zlepšia.
Hlavný hrdina ma miestami naozaj vytáčal, na druhej strane som chápal, že fungoval tak, ako často fungujú preživší traumy.
Jedna jediná takmer nič nehovoriaca veta o autorke na obale knihy bola už iba ďalší klinec do truhly.
Spracovať túto knihu do recenzie je strašne náročné. Malý život mi dal neskutočne zabrať a spôsobil mi nemalú čitateľskú a existenčnú krízu. Podľa anotácie by sa mohlo zdať, že toto je kniha o priateľstve, ale nenechajte sa zmiasť. Malý život je mnohovrstvová kniha o utrpení, o traume a o tom, že niektoré rany sa nikdy nezahoja a pretkaná viacerom filozofických úvah o živote, etike, práve či vede. Napriek tomu, že kniha neobsahuje úplne explicitné opisy násilia, tak je surová. Odohráva sa v New Yorku v časovo nepresne ohraničenej dobe a rozprávanie nie je chronologické, čo jej pridáva na uveriteľnosti a aktuálnosti, ale zároveň robí čítanie náročnejším na pozornosť. Autorka má môj obrovský obdiv za výstižné vykreslenie psychiky trpiaceho človeka. Trochu ma zarážajú recenzie vytýkajúce knihe neuveriteľnosť. Ja osobne som sa stretol s osudmi horšími, než bol ten Judeov. Naopak, mnoho z tých hrozných vecí, ktoré sa mu stali boli nevyhnutným dôsledkom tých predchádzajúcich a dali sa očakávať. Postavy sa vám dostanú pod kožu a ostanú s vami dlho po dočítaní. Malý život je určite najdepresívnejšia knihu akú som kedy čítal. Zároveň je to jedna z najlepších kníh aké som kedy čítal. Odporúčam všetkými desiatimi, ale zároveň potvrdzujem, že to nie je pre každého.
(SPOILER)
Než jsem tuto knihu začala číst vůbec jsem netušila, co mě čeká. Popis knihy schválně mate a člověk netuší do čeho se pouští. Mírnou nápovědou pro to,co čtenáře čeká jsou pouze recenze, že u knihy pravděpodobně vybrečíme vodopád slz. A ano je to tak, i když jsem si první více než polovinu knihy říkala: Kdy konečně budu brečet jak želva, kde je ta smutná a emotivní část, o které všichni mluví?.
Když se pročtete první polovinou knihy, kde poznáváte postavy naší knihy(abyste si s nimi navázali vztah, a pak mohli pořádně brečet ), tak se nám postupně odhalí Judeovo příšerné dětství. A ano je to smutné a hrůzostrašné, ale sice jenom jsem si říkala, že se z toho nakonec nějak vyhrabe, že se jeho duše postupem knihy hojí a všechno bude už jenom dobrý. Jak jsem byla naivní!
Měla jsem z Judea neskutečnou radost a myslela si, že všechno bude už jenom lepší. Však on si to zasloužil! A i to vypadalo, že to tak skutečně skončí. To, že už zbývalo jen pár stránek, ale nezabránilo naší autorce, aby zakončila tento smutný příběh, jak jinak než ještě smutněji.
Až při posledních 60 stránkách jsem pochopila, proč je Malý život knihou nad kterou lidé pláčou, protože já jsem nepřestávala brečet ani po přečtení posledního slova této knihy.
Malý život a Jude samotný vzbuzuje v člověku tolik emocí. Smutek, lítost, Judeovo nekončící utrpení a přehlížené sebepoškozování. Násilí zneužívání, které zažil v dětství a všechny ostatní hrůzy, následná naděje, že se to dá překonat, přestože ta cesta bude trnitá. Že mu jeho přátelé a rodina, kterou mu osud přinesl jako jednu z mála dobrých věcí, pomůžou.
Jenže krutost zasáhla znovu a domeček z karet se zhroutil, a kniha končí činem, o kterém jsme všichni celou knihu věděli, že přijde, ale přesto jsme doufali, že se tak nestane a byli jsme vůči němu raději slepí, než abychom si to přiznali. Na tento obranný mechanismus naražíme v průběhu knihy neustále, v činech a myšlenkách Judeovo blízkých, a nutí nás se zamyslet i nad vlastním životem, chováním a blízkými. A možná právě protože, že je tato kniha tak osobní dokáže člověka tolik zasáhnout.
Malý život je kniha, kterou rozhodně doporučuji přečíst, ale rozhodně nečekejte žádné odlehčené čtení
Knihu jsem musela zhruba v půlce odložit. Důrazně před čtením této knihy varuji lidi, kteří zažili v dětství trauma, kteří někdy trpěli sebepoškozováním nebo kteří mají jakékoli jiné psychické problémy. Je to extrémně sadistická kniha popisující rozsáhle a do detailu týrání a zneužívání dítěte. Pro vykreslení postavy není nutné popisovat její traumata až do takových detailů, takže zřejmě to bylo takto vypsáno hlavně za účelem co nejvíc šokovat. Je to nechutná fetišizace traumatu nebývalých rozměrů. Navíc hlavní postava zarputile odmítá jakoukoli terapii – a pak jsem se na internetu dočetla, že autorka je odpůrcem psychoterapie (což je dost absurdní, zvlášť vzhledem k tomu, že nemá žádné relevantní zkušenosti ani vzdělání), takže její zprávou pro lidi s traumatem je, že jsou ztracený případ, což je nejen urážka, ale i potenciálně nebezpečné. Myslím, že by měl být v úvodu napsaný určitý trigger warning, protože z anotace to vypadá, že kniha se bude zabývat hlavně životy postav v jejich dospělosti. Navíc většina postav a jejich příběhy a chování jsou velmi nepravděpodobné a těžko uvěřitelné. Hlavní postava, která celé dětství strávila v rukou různých tyranů, je najednou v dospělosti geniální matematik, špičkový právník, kuchař, umí několik jazyků, hrát na klavír a zpívat operu. To je s tím, jak strávil dětství, zcela nemožné. Nedoporučila bych knihu nikomu, ale zvláště by se jí měli vyhnout psychicky nemocní čtenáři.
Prvních sto stránek jsem převracel oči, protože mi to připadalo jako knižní verze oscar-baitu. Jenomže postupně jsem začal měnit názor, až jsem úplně kapituloval a druhou půlku románu jsem přečetl na jeden nádech. A nebyl to nádech úplně jednoduchý. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy něco četl s tak ambivalentními pocity. Přemýšlel jsem, čím to je. Nebylo to popsanou hrůzou (a že jí tam bylo), ale hlavně tím, že se vyznění knihy míjí s mou životní filozofií: protože zatímco román tvrdí, že prožité trauma nelze vyvážit žádnou (ani pohádkovou) mírou pozdějšího štěstí, já pořád věřím, že rány lze zacelit. Ale tak je to správně, velký román vás má nutit do přemýšlení, zaseknout do vás zuby a trochu vám podráždit duši. A Malý život takový je. Nechal jsem se nalákat na příběh čtyř mladých přátel v prostředí New Yorku, abych pak dostal něco úplně jiného. A hned několikrát. Až nepříjemně niterný a zároveň epický vhled do jedné rozdrásané duše. Emotivní queer romanci, ve které naděje střídala prohru. Ódu na lásku, která ale nedokáže všechno. Tím vším je tenhle román, který mě zaskočil, posunul a doslova donutil prožít jeden Malý život. Nevím, jestli to ještě někdy budu číst znovu, ale určitě na to nikdy nezapomenu.
5/5*
Jak jen napsat recenzi, která by byla, alespoň z části, spravedlivá k tomuhle dílu a zachytila veškeré jeho části a myšlenky ???
Ještě jsem nezažila, aby mě nějaká kniha tak moc vnitřně bolela a vykuchala, jako právě tato. Když už si myslíte, že se vše ustálilo a hlavní postavy mají z části klidné, pěkné období, tak šup, a autorka vám celý tenhle naivní dojem a obraz rozsápe a rozseká samurajskou čepelí, přičemž vám přihodí do těch rozšklebených, zjitřených ran hrst soli.
Bezmoc, která z knihy sálá, drásá čtenářovu duši, která zůstane zhmožděna, a již nikdy nebude stejná, ani neporušená. Autorka chtěla stvořit postavu, jíž už nikdy nebude dobře. Tento úkol beze zbytku naplnila.
Bezpochyby se, dle mého skromného názoru, jedná o jednu z nejlepších knih stáje Odeon.
Autorka text rozvíjí pozvolna. Seznamujeme se se čtyřmi přáteli z vysoké školy a zprvu to vypadá, že budeme číst o existenční krizi mladých studentů, kteří neví co se životem. Zkoumají své možnosti - sexualitu, budoucí povolání, zájmy, rasu, vztahy, místo ve společnosti ….
V dalších částech textu nám ale dojde, že si s námi pisatelka tak trochu hrála a my se postupně dostaneme až na dřeň textu, kde už nefigurují životní plány a z ambicí zůstává nakonec jediná - přežít a zamlžit veškeré vzpomínky.
Poprvé toužím navštívit divadelní přestavení a zhlédnout Malý život na prknech, která znamenají svět. James Norton je bezpochyby geniální obsazení, nicméně raději bych ho viděla jako Willema s jeho velkým, laskavým srdcem, jenž pro mne je, a zůstane nejlepší postavou.
Krom té nálože hrůzy, kterou vás autorka zasype, zde najdete mnoho hlubokých myšlenek (kupříkladu politické a umělecké rozhovory str. 58, rozhovor o smlouvách na straně 106, o konvencích a o životě na stranách 235 či 536).
Literární styl je geniální a rozsáhlá souvětí mimořádná. Byť jsou některé věci dohnány do extrémních výšin - utrpení, závratné kariéry, postavené mimo reálné události, tak mi tento aspekt knihy ničím nepřekážel.
Finále vás nechá - s prakticky dvěma přeživšími bojovníky kladoucími si otázku “Co jsem mohl udělat jinak? “
Velmi doporučuji, přesto vězte, že je potřeba si pro tuto knihu najít vhodný čas a správné vnitřní rozpoložení!
Tahle kniha vás zničí. Ne, to je moc dramatické, ale až takovou depku jsem opravdu nečekala. Přesto jsem byla příběhem Judea uhranutá a přečetla knihu jedním dechem.
Kniha je protknutá krásnými myšlenkami, které budete mít sto chutí si ihned zapsat. Je to kontrast k tomu, jak hluboce smutná vlastně je. Ústředním tématem je utrpení blízkých, kteří nemohou pomoci ztracenému člověku. Autorka řekla, že chtěla vytvořit "character, who never got better", a to se jí tedy povedlo.
Extrémně depresivní kniha, která je očividně postavená na tom, aby hrála čtenáři na city. Už jsem ve čtení nebyla schopná dál pokračovat a přečetla jsem si na internetu, jak skončí, a jsem opravdu ráda, že jsem knihu odložila ...
"Hledali útěchu, něco, co by bylo pouze jejich, něco, co by odrazilo tu děsivou rozlehlost a nemožnost světa, úpornou neúnavnost jeho minut, hodin, dní."
Pro napsání komentáře jsem si musela od knihy na chvíli oddechnout, utřídit si v hlavě myšlenky, a přesto se mi ani po dvou dnech nějak nedostává slov. Jistě - kniha není dokonalá, některé odstavce bych významně zkrátila, ale jinak jí nemám co vytknout.
To byl velmi silný příběh! Jsem hodně emotivní člověk, řekla bych i velmi soucitný, u knih slzím často, ale aby mne jedna kniha rozbrečela tolikrát, aby se mi tolikrát stáhlo hrdlo úzkostí? Nevím, jestli se mi to kdy vůbec stalo.
Kniha ve mně zanechala hluboké emoce. Co musí cítit člověk, který blízké osobě neustále opakuje, jak ji miluje, když zjistí, že mu vlivem v dětství vštípenému nastavení stejně nevěří, že se vlastně v hloubi duše strašně nenávidí?
Kniha písaná ženou, kde prakticky nevystupujú ženy.
Zo začiatku som mal trochu problém s dialógmi, čo sa neskôr, vzhľadom na vzájomné vzťahy postáv, spravilo.
Nechcem moc opakovať, čo už bolo napísané, každopádne šlo to do hĺbky.
(SPOILER) Achjo a já se na tu knížku tak těšila..
První bych vytkla to, že čím více hnusného se Judovi dělo, tím méně uvěřitelné to pro mě bylo. Klišé s klášterem a odchodem z něho (všechna ta prostituce a vztah s otcem Lukem) vystřídá velmi nepravděpodobná dějová linka s šíleným, doktorem, nehoda s nohama,... A když už dá konečně šanci nějakému vztahu, jeho partner je násilný primitiv, kterému se vlastně Jude hnusí a potvrdí tím tak jeho nejistoty, jak jinak. Zkrátka mi přišlo, že autorka se snažila vymyslet co nejvíc traumat a bylo to zbytečně moc na jednu osobu, proč?
Stejně tak mě hrozně štvalo a mrzelo, že jeho nejbližší viděli jeho problémy a častěji nezasáhli. Jasně, Jude se hodně vzpíral, ale sakra práce.
A jakožto člověka, který si neřeší tolik co Jude a stejně chodí na terapii, mě velmi rozčilovalo jeho rozhodnutí nechodit na terapii (jasně, na konci sice chodí, ale je mu to k něčemu?) Prostě on celou knížku řeší, že si svoje kamarády a blízké nezaslouží a snaží se být dost dobrý a přestože mu KAŽDÝ řekne, ať jde na terapii, jeho arogance je dost velká na to, aby si řekl, že chodit nebude. A když už konečně chodit začne, zase velmi rychle přestane, protože se mu proces terapie nelíbí. Co čekal, že se bude cítit jako ženy v reklamě na vložky?
Jasně, asi chtěla autorka poukázat na to, že některé případy jsou ztracené a chtěla ukázat to dilema člověka blízkého někoho, kdo velmi trpí. Ale kdyby každá postava používala trochu víc rozumu, příběh by skončil úplně jinak.
Nicméně musím vyzdvihnout linku sebepoškozování. Vím, že pro některé to bylo už moc a pořád dokola, ale ano, přesně tak to je. A I když člověk ví, jak je to špatné, ta psychická bolest je tak velká, že je jí potřeba přehlušit bolestí fyzickou. V Judově případě to trvá bohužel až do konce. Jak opět říkám, kdyby byl chodil na terapie, mohlo to dopadnout jinak.