Malý život
Hanya Yanagihara
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/495974/bmid_maly-zivot-dw2-495974.jpg
4
1027
1027
Když se čtyři spolužáci z vysoké školy v Massachusetts přestěhují do New Yorku, aby se pokusili prorazit, jsou bez peněz, ztracení a kupředu je pohání jen jejich přátelství a ctižádost. Je tu laskavý Willem, začínající herec; bystrý, občas krutý malíř DžejBí, který se chce prosadit ve světě umění; utrápený architekt Malcolm, nešťastný ve špičkové firmě; a rezervovaný, geniální, tajemný právník Jude, kolem něhož se jejich životy otáčejí… Malý život je příběh o sexuální orientaci, zneužívání a sebepoškozování, o lásce a obětavosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem.... celý text
Přidat komentář
Knížka byla opravdu čtivá, jen se člověk musel přenést přes to, že si všichni splní svůj Americký sen, a že bílého heterosexuálního muže aby člověk pohledal - což jsem si ovšem dokázala omluvit díky tomu, že většina skupiny jsou umělci. Když se člověk přenesl přes tuhle nereálnost, tak některé ty části a konec mi na druhou stranu přijdou uvěřitelné.
Rozhodně bych ji nedoporučila všem, ale za mě dobrý.
(SPOILER) Výborně napsaná kniha, ve které jde ale především o toxické vztahy, ze kterých je vám špatně. Judovo utrpení se mnou moc nedělalo, protože bylo neskutečné, neuvěřitelně vystupňované a on vystupoval od začátku jen jako magnet pro pedofily a násilníky, které spolehlivě přitahoval jakýmkoliv svým běžným činem, i když si jen sedl pod strom. Nelze se tak divit, že poučky o sdílené bolesti jako poloviční bolesti už na jeho zlomenou duši neplatily, a tak o sobě prostě nikdy nemluvil. Nepochopitelné je, že ač tedy lidem v sociálním kontaktu téměř nic nedával, všichni ho v jeho tajemnosti milovali a měnili kvůli němu své životy i životy svých rodin, odkazovali mu majetky, vsázeli svou profesní čest. Po pár dnech po dočtení jsem přesto došla k tomu, že ve mně tahle zvláštní kniha něco zanechala. Na Judově příběhu jsem si víc než dřív uvědomila, jak je důležité nechat minulost minulosti, obzvlášť když teď a tady máte plnou podporu všech kolem sebe. Často si člověk nese staré bolesti dál úplně zbytečně. Jasně že v jeho případě všechno hodit za hlavu nešlo, ale na druhou stranu podpora jeho blízkých byla tak neuvěřitelně obrovská, že kdyby nebyl zaseknutý jako beran a občas aspoň kývnul, lidi kolem něj by se přetrhli, aby pro něj udělali to nejlepší. Občas je fakt dobrý si to uvědomit, a i když vám vaši blízcí nechtějí jen pro váš tajemný obličej rovnou odkazovat dům v New Yorku, ale „jen“ vám vyjadřují svoji lásku třeba slovy, uleví se vám, když za to budete vděční.
Nehnevajte sa, ale takto priateľstvo nevyzerá. Možno aj preto mám tak málo priateľov, ale vždy si budem ceniť viac krutú úprimnosť, ako empatické nariekanie. Jeden „priateľ“ vidí, že sa ten druhý ničí, ale bojí sa, že ak mu nanúti pomoc, tak ho stratí. A tak mu radšej vo všetkom so psími očami ustupuje. Wow, fakt hlboké priateľstvo. A toto je rozťahané na 600 strán, plus nesmie od druhej strany chýbať zaškrtnutie všetkých politicky korektných a progresívnych tabuliek.
Abraham Twerski raz vyrozprával krásny príbeh:
„Mladý muž. Prečo ješ tú rybu?“
„Pretože milujem ryby.“
„Aha, miluješ ryby, a tak si ju vytiahol z vody, zabil a uvaril. Nemiluješ rybu, ale seba.“
O podobnom vzťahu je celý Malý život, rozdiel je v tom, že autorka došla k opačnému záveru. Ach, a aby sme nezabudli, aké „prekvapivé a nenápadné“, že všetky postavy z náboženského prostredia boli v skutočnosti pedofilné (a iné) svine. Bomba, fakt. Ako jednoducho sa potom fandí istým názorom a jednej strane, však?
Kniha je napísaná pútavo, to jej neberiem a zúfalstvo z príbehu priam srší, ale ten nekritický ideologizmus ma fakt mrzí.
"Malý život" jsem měl na seznamu už od roku 2018, ale odrazovaly mě názory veřejnosti, které buď propagovaly knihu do takové úrovně, až to bylo otravné, nebo naopak kritizovaly autorku za to, že se vyžívá v traumatech a román je celý vystavěný na barvitých popisech těch nejhorších ošklivostí, které se člověku mohou stát. (A já nesnáším obojí.)
Každopádně mě román mile překvapil. Sice jsem se měl problém začíst, začátek je poměrně chaotický a autorka rychle mění pozornost od jedné postavy k další, až se nakonec pohled ustálí. Moc mě bavil její styl psaní, ani mi nevadilo, že autorka je grafomanka a popisuje všechno do těch největších detailů. Během žádné části této velké knihy jsem se nenudil, a to hodnotím jako velký přínos.
Osudy postav mi připadají uvěřitelné (člověk by se někdy divil, kolik si toho někdo musí vytrpět...) a moc se mi líbí, jak se autorka postavila vstříc náročným tématům (př. sebepoškozování či život osoby s postižením), hlavně pak pohledy přátel a jejich jednání vůči těmto tématům - ty jsou napsány dle mého opravdu dobře. Během četby jsem o hlavních postavách přestal přemýšlet jako o postavách, ale vnímal je jako opravdové lidi (a to je jedním z důvodů, proč je tato kniha tak náročná).
Hvězdičku strhávám za předvídatelnost. (SPOILER) Čtenář rychle dojde k závěru, že Jude je právě tou postavou, která bude schytávat všechno to trápení a na které se autorka vyřádí, co se nelidských traumat týče, proto se také dopídí toho, že ve chvíli, kdy Jude zažívá něco pozitivního, mu to bude odejmuto. Z toho důvodu mě občas rozčilovalo vědět, že všechna ta "pozitiva" slouží jen jako další krok k tomu, aby autorka mohla demonstrovat jeho těžký život. (KONEC SPOILERU) Také jsem často obtížně přijímal, že postavy stárnou a od druhé části jde prakticky o životy lidí, kterým je 40-50, v mé hlavě z nějakého důvodu byli pořád mladí dospělí.
Ve výsledku jsem dostal od četby přesně to, co jsem očekával. Věřím, že jde o román, který si zasloužil svoji popularitu. Jen doporučuji knihu dávkovat pomalu a třeba ji prokládat nějakou veselejší literaturou.
Vůbec nevím, co ke knize napsat. Dost se to vleklo. Autorka dle mého názoru popisovala úplné zbytečnosti a podstatné věci absolutně vynechala.
Na jednu stranu chápu, o co se snažila, na druhou stranu to bylo chvílemi tak přitažené za vlasy...
Posledních cca 50 stran jsem četla už z donucení, div jsem neumřela nudou. Konec byl naprosto zřejmý a krom některých pasáží mě v knize nic nedostalo.
Je mi to líto, neboť jsem si myslela, že mám k tématu docela blízko, ale Amerika je asi jiný svět, kde to funguje jinak nebo autorka prostě celý příběh přejela až moc.
Ke knize jsem se dostala po četných doporučeních. Téma bylo hodně těžké, dlouho jsem po přečtení přemýšlela, jak moc známe lidi kolem sebe, co všechno dokážeme unést, jak moc je důležité přátelství bez podmínek, .....
Nicméně plný počet hvězd nedávám za styl psaní, který měl asi svůj účel, já se však první třetinou knihy nemohla vůbec prokousat a i přes náznaky toho, že se snad děj rozehraje , jsem přemýšlela, že knihu odložím. Styl psaní mi vůbec nesedl .Proto po další chválené knize autorky hned tak nesáhnu.
Tuto knihu jsem dvakrát odložila, vůbec mě nebavila. Po pár měsících jsem se k ní vrátila a kousla se že ji dám- vždyť jsou na ní tak skvělé recenze že na ní něco musí být.. a pak to přišlo, po protrpěném začátku se to rozjelo.. silný, krásný ale smutný příběh, občas jsem musela knihu rozdýchávat.. řadím mezi své srdcovky..
O knize jsem toho slyšela opravdu hodně. Slyšela jsem, že to je jízda, ale nikdy jsem moc nepostřehla o jaké téma se zajímá. Měla jsem trochu jinou představu. Přesto jsem se do díla pustila v rámci výzvy našeho Knižního klubu.
Začátek byl rozpačitý. Mnoho jmen a já měla opravdu problém se začíst. Kdyby nešlo o výzvu, tak možná knihu i odložím. Pak jsem se ale seznámila s postavami a už to tak nevrzalo.
Jude mi přišel zajímavý a já si neustále říkala, co se mu asi v životě přihodila. Když se konečně začalo něco odkrývat, tak jsem měla radost. Ne moc dlouho. Po nějaké chvíli jsem si říkala, že už toho snad ani víc vědět nechci.
Kniha opravdu vzbuzuje emoce. Jsem si jistá, že na obrysy příběhu nikdy nezapomenu. Ani na to, jak jsem už skoro od půlky knížky neustále bulela.
Přesto nemohu říct, že bych knihu někomu doporučila. Raději doporučuji veselejší čtení.
Chválím ale také doslov, který popisoval, jak je nereálná úspěšnost všech hrdinů. A také to, jaké to je, když kniha vzbudí všechny možné pocity.
Původně jsem si brousila zuby i na novou knihu od autorky "Do ráje", ale prozatím jsem tohle rozhodnutí přehodnotila. Třeba někdy, ale v nejbližší době určitě ne.
Nesmírně smutná knížka. Vyvolávala ve mě silné emoce, ke konci jsem si ji musela dávkovat, abych se trochu vzpamatovala, zároveň aby mi vydržela déle, aby to neskončilo tak, jak jsem se bála, že to skončí. Zároveň jsem jednou mou části chtěla být stále ponořená do toho příběhu, do těch emocí, chtěla jsem být přítomna s hrdiny příběhu. Příběh je o lásce, přátelství, zoufalství, samotě, sebenenávisti, bezradnosti milujícího vůči utrpení milovaného. O smutku, neschopnosti přijímání, nedůvěry v sebe sama, nedůvěry k lidem, zoufalé potřebě lásky. O sebepoškozování, bolesti, které skýtají jediný možný únik před utrpením. Příběh o tom, co s člověkem udělá strašné dětství plně násilí, sexuálního zneužívání, nelásky, manipulace, bez rodiny a bez láskyplného přijetí. O obrovské zátěži, kterou takové dětství zanechá dospělosti, takové zátěži, se kterou se nedá žít a přesto se žije. Jedna z mála knížek, která se dotkla mého srdce. V půlce knihy jsem autorce odpustila i velmi dlouhá a nepřehledná souvětí, plná závorek, středníků a dvojteček. Tak dlouhá, že jsem se musela často vracet na jejich začátek, abych pochopila jejich smysl. Díky příběhu a jeho emocím jsem tento jediný rušivý element nakonec přijala, ke konci knihy jsem ho už nevnímala, stal se součástí příběhu. Tato knížka se nečte lehce, přesto se nelze od ní odtrhnout.
(SPOILER)
Když byl (někdy před rokem?) kolem téhle knihy ten velký boom, nemyslela jsem, že ji někdy budu číst. Velký zájem mě většinou odrazuje a navíc se mi nelíbilo, že se podle všeho jednalo o opravdu drsný příběh. Shodou okolností jsem ale v mezičase přečetla Do ráje od téže autorky a to mě tak okouzlilo, že jsem se rozhodla do Malého života jít.
Ve zkratce: byla to dobrá kniha a čas s ní strávený považuju jednoznačně za kvalitní, nicméně mám dvě výtky, které jsou podle mě natolik zásadní, že se promítly v mém konečném hodnocení (nemám strach, že by to záplava pětihvězdičkových hodnocení nevyrovnala). První: je to prostě dlouhý. Opravdu hodně dlouhý. Nevadí mi číst komplikovaná souvětí ani nemám problém s roztahanými kapitolami, zvlášť pokud se jedná o tak pěkně vystavěný text, ale v druhé polovině knihy jsem získala pocit, že už se nic nového nedozvím. Autorka zaplňuje odstavce vyjmenováváním pořád stejných a stejných jmen (v lehkých obměnách), se kterými se hlavní postavy stýkají a se kterými večeří. Na těch večeřích probíhají popisované rozhovory, jejichž význam je o pár desítek strach později nulový.
S tím, jak text tak pomalu plyne, vám jako čtenáři pomalu dochází, kam to nevyhnutelně spěje (myslet si, že se Jude někdy uzdraví a bude "normální", ať už to znamená cokoliv, je od určitého bodu vlastně absurdní). Měla jsem pocit, že jsem víceméně na konci, ačkoli přede mnou byla ještě čtvrtina textu a pak se stala jedna ze dvou možností, které jsem měla v hlavě, ale odsunula jsem je jako příliš banální: Willem (a Malcolm se Sophií) zemřeli. Sledovat Judeovu další životní pouť mi potom připadalo... vlastně skoro voyerovské.
Ta kniha je jinak vynikající a má mnoho vedlejších motivů, které mi připadají zajímavé. Děj se (zřejmě) odehrává někde v blízké budoucnosti, ale v textu se vyskytuje pár narážek svědčících o tom, že Spojené státy našich hrdinů jsou lehce jiné než ty, které známe my (boj o nezávislost Havaje). Dalším je naprostá samozřejmost homosexuálních vztahů. V USA je zřejmě "manželství pro všechny" už normou (nevím), ale stejně se mi líbilo, jak lehce Yanagihara píše "ten má manželku", "ta má partnerku." Vývoj Judeova a Willemova vztahu mě nějak zvlášť nezaskočil, přesto mě přiměl k úvahám o tom, jak dalece je naše společnost heteronormativní. Kdyby byl Willem (nebo Jude) žena, viděli bychom to zdřejmě daleko dřív.
Ještě bych se ráda zastavila u toho, že jsem si během čtení uvědomila, že mám zřejmě docela málo fantazie. Popis Judeova příšerného, příšerného dětství se mnou nic moc nedělal (byť kdykoli jsem pochopila, že se blíží nějaká retrospektvní pasáž, jsem otáčela stránky s menším nadšením). Slzy v očích jsem měla, jen když Harold a Julia nabídli Judeovi, že ho adoptují a když měl Jude před amputací nohou a byl s Willemem v nemocnici.
Tak trochu se ptám, proč vlastně tuhle knihu autorka napsala. Normálně nemám potřebu se po tom pídit, ale tady bych to asi docela ráda věděla. Navzdory těžkému tématu mám totiž pocit, že na ni docela rychle zapomenu.
Ještě dlouho budu tuto knihu zpracovávat. A už teď lituji, že už ji nikdy nebudu číst poprvé. Byla to skvělá, nervy drásající, jízda.
Tuhle knihu mi doporučila moje kamarádka, která ji četla také na doporučení od své kamarádky. Sama bych totiž na ni nikdy nenarazila a byla by to obrovská ŠKODA!
Několik prvních stránek jsem si říkala, co je na této knížce takové WOW. Postupně jsem se začítala víc a víc, emoce a popis postav byly hlubší a hlubší, a tak mi postupně docházelo, v čem tkví kouzlo této knížky. Autorka fakt dobře pracuje s niternými emocemi a pocity jednotlivých postav. Různé strachy, fobie a úzkosti vs. pocity štěstí, úspěchu a radostí z obyčejného okamžiku. Také si člověk uvědomí, že někdy druhého člověka prostě nezmění, ač to s ním myslí dobře, ač by mu chtěl z celého srdce pomoct, tak někdy to prostě fakt nejde. Některé děsy mají totiž tak hluboké kořeny, že se jich nezbavíte. Jen je otupíte a utlumíte a k tomu jsou právě podstatné láska a přátelství.
Knížka je určitě pro náročnější čtenáře, protože text je opravdu hustý, věty někdy fakt dlouhé a čtení vyžaduje maximální soustředěnost. Určitě to není lehké čtení. Mně právě moc nevyhovovaly dlouhé kapitoly, protože si právě čtenář nemůže říct to klasické: "Tak ještě jednu..." a musí to fázovat v rámci kapitoly. Nicméně je to jedna z knížek, které Vás nějakým způsobem ovlivní a která ve Vás něco zanechá. Takže rozhodně doporučuji!
Jsou knížky, u kterých litujete, že jste je přečetli. Ne kvůli tomu, že byste u nich marnili čas. Ale kvůli tomu, že už je nikdy nebudete číst poprvé a nebudete dychtivě hltat stránky, které vás provedou nevědomostí, zvědavostí, napětím až ke konci, kdy to už všechno vědět budete. Malý život mezi takové knihy patří.
Drásavý příběh o hledání modu vivendi ve světě, který některým hlavně bere a tak málo dává, že ani neví, jak přijímat. A taky o nezměrné síle přátelství na celý život. Je to objemná kniha. Na začátku jsem měla problém se prokousat prvními stránkami a zorientovat se v postavách, ale těch zbylých 550 stálo za to. Brilantní (ale někdy až moc složitý) jazyk. Velké (místy !pro mě! obtížně uvěřitelné/uchopitelné) emoce. A ona tíha bytí (minulosti, výčitek, pochybností) jako by ulpěla a ležela i na vás. Ano, brečet se dá i u knížek. A ne jednou!
P.S. Někdy je to moc (míra úspěchu hlavních postav, síla přátelství, dojení emocí), ale mnohému prostě věřit chcete, protože to tak je správně.
Román o živote dlhoročných priateľov ma zasiahol veľmi hlboko do duše. Hanya je biriliantná spisovateľka. Má drsný jazyk a zároveň vie byť v súvetiach hrozne nežná. Ešte som sa v modernej literatúre nestretol s takou komplexnosťou diela. A je to už dávno, čo ma kniha rozplakala jak od šťastia, tak od smútku. Bol som vydesený, bol som mimo a zároveň som bol kompletne pohltený. Mám drobné výhrady k preháňaniu tragédie a melodramadie ku koncu knihy, ale inak je to majstrovské dielo.
Tuhle knihu charakterizuje jedno slovo - Bolest, která byla všudepřítomná v příběhu. Úžasné postavy, které mi přirostly k srdci. Ze začátku mě vyděsil počet stran, ale když jsem se začetla, byla jsem ráda za tu délku.
Mohu jenom doporučit
Kniha ve stylu takové opulentní ságy, jak to Američané umí. Skoro 100%. Někdy to bylo tak kruté, že jsem se bál číst dál. Perfektně vystavěné. Asi trochu moc "ukecané", ale to se možná jenom snažím najít nějakou vadu na té dokonalosti.
Kniha zachytávajúca životy 4 bývalých spolužiakov z vysokej školy žijúcich v NYC. Jude je právnik, Willem je herec, DžejBí je maliar a Malcolm je architekt. Ich cesty vedú každá iným smerom, spája ich len vzájomné priateľstvo a spoločné zážitky.
Knihe dávam plný počet hviezd, ale úprimne ju nenávidím. Dejovo je to tá najhoršia kniha, akú som v živote čítala. Je krutá, traumatizujúca a obsiahla snáď všetky podoby zla na tomto svete. Nájdete tu témy detského zneužívania, sebapoškodzovania, fyzického násilia a znásilnenia, smrti, sirôt a drog obalených do tisícok psychických problémov.
Čítanie tejto knihy bola brilantne napísaná nekonečná prechádzka peklom, vďaka ktorej mi zo života zmizli úplne všetky farby a upadala som do totálnej beznádeje. Nielenže je tá kniha hrubá bichle, text aj font je tam natlačený, ale aj obsahovo som mala pocit, že to v živote nemôžem dočítať.
Příběh popsaný na stovkách stran se mi ani nechtělo číst ale jak jsem začala nemohla jsem přestat číst. Příběh byl neuvěřitelný ale dobře víme že se takové věci dějí, lítost nad hlavním hrdinou a jeho přáteli kteří se snažili mu pomoci, hnus a odpor k lidem kteří dokážou takové věci provádět. Velice ponuré!
Asi nikdy jsem neměla tak rozporuplné pocity při čtení knihy. Na začátku mi to přišlo tak nepřehledné, i stylem psaní, že jsem myslela, že nedočtu. Kolem poloviny jsem měla pocit, že nedočtu, protože tolik neštěstí a bolu a strachu, tolik ran osudu, že si člověk říká, že to přece není možné... Na konci jsem se tak těšila, že už to budu mít dočtené a když jsem dočetla, bylo mi líto, že je konec. Střídal se smutek, vztek, nevolnost a smích - tedy spíš lehký úsměv. Těžká kniha, přetěžká. Ale krásná...
Všudypřítomná bolest objevující se zejména tehdy, když jsem to jako čtenář nejméně čekala. Doporučuji vsema deseti a lituji, ze si ji už nikdy nebudu moci přečíst poprvé.