Maškarní ples
Michail Jurjevič Lermontov
Drama o 4 dějstvích ve verších
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1929 , J. Otto - Ottovo nakladatelstvíOriginální název:
Maškarad
více info...
Přidat komentář
"Bylo to poblouznění, šílenství...
a je to pryč... A zbyla z toho všeho
jen lítost, výčitky a stesk."
Když Lermontov v roce 1835 napsal první verzi Maškárady, tehdejší cenzura mu ji vrátila se slovy, že vzbuzuje příliš silné vášně. Tss, to přece my, čtenáři, chceme. Chceme vášně, chceme srdcervoucí verše, oceán emocí a zoufalství, beznaděj, oněginovské muže a slabost pro hazard. Proto čteme ruský romantismus.
Buď jak buď, já Jevgenije Arbenina opravdu můžu. Bývalý hazardní hráč, který kouzlil s kartami jako houslový virtuóz, ale pak přestal hrát, protože vyhrávat v kuse bylo zkrátka příliš nudné. Fešák, miláček smetánky, který má peníze, hezkou ženu a nic mu v podstatě nechybí. Nebyl by to ovšem nějaký vzdálený kámoš Oněgina s Pečorinem, aby mohl žít klidný život.
Oslepený žárlivostí a vášní, poté, co uvěřil pomluvám, otráví nevinnou ženu Ninu zmrzlinou. Slyšel, že ho podvádí, našel její šperk u jiného muže. Neptal se proč a jak, jednal hned. Brání svou (v uvozovkách) čest a nakonec zabije jediného člověka, který ho opravdu miluje.
Když Arbenin krátce po Ninině smrti zešílí, je vám ho skoro líto. Má v sobě tolik protikladů, je natolik složitou osobností, že prosté odsouzení ho jako vraha by nebylo správné. Nikdy nebyl v jádru zlý člověk, neuctíval zlo. Arbenin je produktem tehdejší doby. Ruská šlechta zakrývá svou degenerovanost, pokryteckost a zhýralost za krásnými maskami, aristokrati hrají každý den svůj soukromý maškarní bál, lžou a nedávají najevo své city. Ne, Arbenina to neomlouvá a zůstává vrahem, ale není to jenom on, kdo nese vinu. Sám sice přinesl Nině otrávenou zmrzlinu, ale byla to ruka společnosti, která mu ji podala.. Klasika: 5/5
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2012 |  Démon |
| 1983 | Hrdina naší doby |
| 1978 | Z plamene a jasu |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 1916 | Básně |
"maska je vždycky něčím přitažlivá;
když mlčí, vzrušuje nás tajemstvím,
když promluví, je milá zase tím,
že si k ní domyslíme vše co zbývá
úsměvy, pohledy... a co já vím!" (s. 23)
Je to právě domýšlivost rozvášněná a bezbřehá fantazie která vede toto drama ke svému nevyhnutelnému konci. Kdo si jednou rozmyslí, že nepotřebuje důkazy, a že presumpce neviny neexistuje, tomu není možno pomoci. Do lidské podstaty pronikavá hra ruského básníka se velmi dobře čte, rýmy ladí, a v letním počasí určitě potěší i zmínka o zmrzlině.