Moje milá smrti
Veronika Hájek Hurdová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522306/bmid_moje-mila-smrti-AU1-522306.jpeg
4
242
242
Smrt mi vstoupila bez varování do cesty a můj život převrátila úplně naruby. A ačkoli zvenku mohla má situace vypadat hrůzostrašně, já uvnitř začala kvést. Nevím, jak se to stalo. A už vůbec si na tom nepřičítám nějakou zásluhu. Probudila se ve mně ale taková jistota, že nemůžu na další cestě životem šlápnout vedle, že jsem začala být naprosto imunní vůči všemu, co naše společnost o smrti tvrdí. Že smrt je zlá, konečná, nespravedlivá, černá. Já naopak začala vnímat smrt jako láskyplnou, smířlivou, obohacující, pokojnou. A protože se smrt týká každého jednoho z vás, kteří tyto řádky čtete (pokud tedy v dohledné době nevynaleznou umělá těla, do kterých bychom mohli přenést naše vědomí a stali se tak nesmrtelnými kyborgy), cítím silné nutkání zasít mezi lidi semínka debaty o tom, že smrt je ve své přirozenosti nádherná. Chtěla bych svou zkušeností a prožitky začít smrt zbavovat všech černot, které jsme na ni v naší společnosti navěšeli. Chtěla bych ji vytáhnout z kouta, kam jsme ji postavili, aby na nás tiše a hrozivě čekala. Přála bych si, aby se smrt vrátila zpátky do našich životů. Přála bych si, abychom ji pustili beze strachu přes svůj práh a usadili ji na čestnou židli u našeho stolu. Jsem z hloubi duše přesvědčená o tom, že smrt do života patří. Vědomí smrti nám má ukazovat, jaký život máme žít. Smíření se smrtí nám má dodávat jistotu, že kráčíme po správné cestě. Bez smrti není život.... celý text
Přidat komentář
Od knihy jsem očekávala něco jiného. Nicméně přečetla jsem ji a obdivuji autorku, jak skon svého manžela zvládla.
"Nikdo si nevybereme, co nás za dalšími dveřmi čeká. Co si ale můžeme vybrat už teď je způsob, jakým se k tomu postavíme."
Měla jsem za sebou dvě knihy V. Hurdové - první díl Agnes a Božidaru. Kamarádka mi půjčila tuhle, ale já jsem nějak pořád neměla sílu vůbec ji otevřít. Nevyhledávám motivační knihy, navíc to téma taky není nijak lákavé. Téměř po půl roce jsem se konečně odhodlala k četbě a jsem spokojená.
V.H. mě opět mile překvapila - sociální sítě ignoruju, blogy nečtu, takže vše bylo pro mě nové. A zajímavé, nutící k zamyšlení, ke srovnávání. Povedené jsou také fotografie, nejen dětské, ale třeba ta na s.242! A další příjemný poznatek: je to dobře napsané, tedy správně česky a bezchybně podané, to už se vidí málokdy. Proto knihu určitě doporučím, byť ne vše bych podepsala. Koneckonců, autorka nám své názory a poznatky nevnucuje (jen je poměrně často opakuje, jak poukazují mnozí). Je na každém z nás, co si z knihy odnese, případně co použije ve svém životě.
"Mám ráda slova. Ráda je píšu, ráda se na ně dívám. Asi je to dost divné. Možná to bude už i nějaká lékařsky popsaná úchylka; tímto apeluji na psychiatry, že by ji měli pojmenovat a vědecky popsat. Nabízím se jako první zkoumaný objekt."
Jedním slovem pecka.. je to můj názor, ale já byla Verči úvahami úplně pohlcena.. celkově ten přístup jaký zaujala po smrti manžela a jak se se vším vypořádala. Smekam a ráda se některými věcmi inspiruji.. mám se taky stále co učit.. hlavní je uvědomění a najít lásku v sobě a přesně i to štěstí v sobě a stále si ho nosit sebou
Velký obdiv, jak to vše autorka dokázala zvládnout i se třemi caparty. Knihu mi dala moje sestřenka a já jsem čekala něco v tom směru, jak přistupovat ke strachu ze smrti. Tohle bylo jiné, ale přesto jsem si knihu přečetla celou.
Veronika přišla o manžela a po roce jiného života sepsala své zážitky a pocity. Otevírá před námi svůj osobní příběh, kdy se smrt dá vnímat i jinak než ztráta.
Autorku jsem do dnešního dne neznala, ač už má na svém kontě pěknou řádku knížek a věnuje se svému blogu Krkavčí matka, pro mě toto setkání bylo nové. Díky tomu jsem ne úplně přesně věděla, co mě čeká. Veronika nám v knížce ukáže svůj život s Honzou i bez Honzy. Otevírá zde důležité a citlivé téma, kdy jde sama se svou kůží na trh. Otvírá nám své srdce, ukazuje své emoce.
Na první pohled by se mohlo zdát, že to bude smutné čtení. Ano, je to smutné čtení, ale zároveň je plné života a naděje. Je zde ukázána cesta, jakou se člověk třeba může vydat.
Autorčiny vzpomínky jsou tu proloženy články z blogu a facebooku, vše je doplněno fotografiemi.
Po dočtení knihy mám trochu rozporuplné pocity. Tím, že jsem sama někoho takhle blízkého neztratila, nedokáži vůbec říci, jak kniha působí právě na tuto skupinu lidí, které je hlavně určena, aby se lépe dokázali vyrovnat s odchodem blízkých. Moc ráda jsem si přečetla o autorčině přístupu ke smrti i k životu.
S některými myšlenkami naprosto souhlasím a jsou důležité i v běžném životě, kdy člověku nevstoupila do cesty smrt. S něčím tak úplně nesouhlasím, ale od toho máme přeci každý svůj názor a každému vyhovuje něco jiného.
Rozhodně zajímavá kniha. Věřím, že spoustě lidem dokázala pomoci.
Prožila jsem podobný příběh, s něčím jsem souhlasila, s něčím ne. Něco se mi chtělo číst, něco ne. A asi to tak má být, nemusíme kostnatě trvat na tom, že co je napsané, je vždy a a za všech dalších okolností jediná a trvalá pravda. Líbila se mi ta svoboda přístupu k životu i ke smrti.
Kompozice knihy mě neoslovila, stejně tak styl psaní a opakování (ač matka moudrosti).
Některé kapitoly znějí jako motivační abeceda, nu nechme českou remcací povahu stranou, většinou je to pravda a kdo na sobě nesnaží zapracovat, ten po podobné knize asi nesáhne.
A pak ten příběh smrti, o který nejspíš jde. Určitě obdivuhodný. Osobně však nevíce obdivuji autorčin postoj k zastaralým, rezavým pravidlům, k neohebným a zbytečným rituálům, k tomu, co na to "oni a tamti a sousedi" řeknou. Tím postojem myslím ignoraci a žití po svém. To má grády a proto jsem ráda, že jsem si knihu přečetla.
Nevím, zda úplně věřím tomu smíření se smrtí. Ale věřím, že autorka dokáže žít, a to sakra dobře a naplno.
Nějak nemám potřebu tuto knihu hodnotit na stupínku a hvězdičkovat jako ve škole.
Zajímavá kniha(skoro až příručka)pro ty kterým odešel někdo blízký.
Ale i pro ty kteří neberou smrt jako totální konec.
Na jednu stranu inspirativní, na druhou stranu se kniha dost opakuje. Nicméně neni co závidět...
Celkově se mi kniha líbila, i když jsem čekala něco trochu jiného. Určitě bych ji nepopsala jako smutnou, spíše jako inspirativní a plnou “mouder”, jak žít spokojený život. Přesah vidím v tom vyrovnávání se se smrtí. Jen jsem čekala, že se bude jednat o souvislé vyprávění. Malinko mi vadilo, že kniha sestává vlastně z článků již publikovaných na blogu, autorka se často opakuje a články nejsou ani chronologicky řazené. Navíc text mi přijde natahovaný zbytečnými mezerami mezi větami. Pokud jste blog nečetli, přečtení doporučuji.
Jako většina ostatních čtenářů i já vyzdvihuji otevření tématu smrti, které je z naší současné společenské diskuze stále ještě spíše vytěsňováno vlivem dřívějších "moderních" přístupů. Koncepce knihy mi vyhovovala a ani zmiňované opakování myšlenek mi nevadilo, připadalo mi, že byly vždy vysloveny v jiném kontextu, a proto mi i jejich opakování dávalo smysl. Autorčin styl psaní je velmi lehký a vtahující, čtenář má pocit přímého rozhovoru s autorkou, jako kdyby komunikoval přímo s ní.
Kniha se mi těžko hodnotí. Vadilo mi mnohonásobné opakování už řečeného, jako by autorka chtěla za každou cenu uplatnit všechny úspěšné články, FB příspěvky a úryvky rozhovorů. Místo plnohodnotné knihy vznikl pouze obsáhlý kompilát, kde jsou dokola omílány tytéž myšlenky... Možná, že kdybych neznala blog, byla bych tak ohromená popisovaným životním příběhem a nadšená prezentovanými myšlenkami, že by mi to nevadilo... těžko říct...
Četla jsem Veroniko s láskou, zaujetím, vědomě. Ke spoustě AHA jsem v životě také došla, ještě nikdy jsem je nemusela konfrontovat s odchodem někoho blízkého.
Kniha je moc krasna, takova cista. I přesto, ze se tam pasaze opakovaly, mi to prislo jako spravne, jelikoz pokazde to bylo napsano trosku jinak. Jsem moc rada za tuto knizku, za to tajuplne tema, ktere otevira. Veta - svet neni dobry ani spatny. Svet proste je...mi dala úplně jiny pohled na zivot jako takovy.. A mnoho dalsich prozreni se v knize ukryva.
Paní, na to že Vám zemřel manžel, jste nějak podezřele vtipná! Miluju ten humor, s kterým Veronika servíruje tak náročné téma. Nikdy bych nečekala, že se u knihy o smrti milovaného muže budu tolik usmívat. Děkuji za nevšední zážitek!
Kniha může být velkou pomocí pro ty, kdo ztratili někoho blízkého, hlavně pro mámy s malými dětmi. Obdivuhodná je Veroničiny otevřenost. Některé věci se zbytečně opakují.
Silný příběh. Jediné, co mě na knize mrzelo, že se tam spoustu věcí opakuje a někdy se točí v kruzích. Trošku tomu chybí pořádný editorský zásah. Každopádně je skvělé, že taková kniha je, může to spoustě lidem pomoct.
Většina lidí potřebuje hodně velkou šlupku do hlavy (doslova či obrazně), aby jim to otevřelo oči. Nechci se rouhat, ale skoro bychom druhým mohli takové "šlupky" závidět... Přičemž v této větě dávám opravdu velký důraz na slovo "skoro". Protože tak by se to mohlo zdát povrchnímu čtenáři, který to chce mít snadné a chce to mít hned a neuvědomuje si, ani za cenu jakékoli osudové rány to nebude snadné a nebude to hned. Alespoň ne dokud nepootevřeme ty oči vědomě a s oddaností okamžiku. Přeju nám všem, abychom ty rány nepotřebovali a abychom dokázali naplnit ono "carpe diem" nikoli honbou za štěstím, ale pocitem štěstí za to, že je vše, jak má být. Autorka mě zaujala z několika rozhovorů, proto jsem se dostala i k této knize a rozhodně nelituju, jelikož je to parádní kousek pro potěchu čtenářské duše - pokud se to tak o knize tohoto typu dá napsat.
Štítky knihy
smrt pohřební zvyky a rituály rozvoj osobnosti, osobní rozvoj motivační knihy vyrovnání se se smrtí smrt v rodiněAutorovy další knížky
| 2020 |  Agnes a Zakázaná hora |
| 2017 | Moje milá smrti |
| 2022 | Božidara |
| 2017 |  Krkavčí matka? |
| 2021 | Agnes a ostrov Stínů |
Spousta podnětných myšlenek. Většina věcí z knihy byla předtím publikována na blogu, ale rozhodně ne všechny. Věděla jsem, do čeho jdu, VH sleduji již od počátků Krkavčí matky a líbí se mi, jak má myšlenky uspořádané a zároveň svůj pohled nikomu necpe, jen řekne, že ona to má tak a tak.