Molloy / Malone umírá / Nepojmenovatelný
Samuel Beckett
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508556/bmid_molloy-malone-umira-nepojmenovateln-1qh-508556.jpg
5
2
2
Trilogie Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný má v Beckettově prozaickém díle stejně zásadní postavení jako Čekání na Godota či Konec hry v jeho díle určeném pro divadelní scénu. Radikální „antirománová“ forma, spojená s rozpadem vypravěčského vědomí a stále vyhrocenější anonymitou, se jedinečným způsobem pojí se skeptickým a černým humorem. Beckett zde naplňuje své autorské krédo, že úkolem umělce je selhávat lépe než kdokoli jiný, a vytváří jeden z mála modernistických textů, který lze bez rozpaků stavět vedle díla Franze Kafky. Individuální hrdina se zřetelnými obrysy mizí, ohniskem vyprávění se místo něj stává nejistota a kupící se vědomí nicoty lidské existence. Prózy původně psané francouzsky a poté autorem převedené do angličtiny mistrovsky přeložil Tomáš Hrách.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2023 , ArgoOriginální název:
Molloy / Malone Dies / The Unnamable
více info...
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 2005 |  Čekání na Godota |
| 1996 |  Molloy |
| 1995 | Murphy |
| 1994 | Konec hry |
| 1998 | Nepojmenovatelný |
Nu, vzhledem k tomu, že jsem každou knihu okomentoval zvlášť, zde se hodí to spíše tak nějak celkově hrnout, že ano?
Připomněl bych motto, které jsem si pro knihu, z knihy, zvolil. Autor při jeho psaní odvedl kus práce:
"zbavený všeho konání a rozpuštěný v čase druhých"
Precizní vyjádření téhle pasti, do které se čtenář otevřením knihy dostane. Co je zbavené všeho konání? Co je rozpuštěné v čase druhých? Člověk ne, ten nikdy. Román? Ano, román. A v průběhu téhle věci z vás autor udělá románovou postavu – a líbit se vám to nebude.
Viděli jste ten podivný seriál The Boys? V určitém bodě je jedna vedlejší postava nepřirozenou rychlostí vláčena po asfaltce, dokud z ní nezbyde než krev na vozovce. Něco podobného provádí Beckett v téhle knize. Vleče vás tak dlouho, dokud vás nezbaví všeho tělesného a nevsadí vás do okovů Nepojmenovatelného. Je to šílený pocit. Pocit který se patrně podstatně liší podle toho, jaký jste čtenář.
Autor ví, že člověk ke svému přežití materii potřebuje. Zbavuje vás postupně tělesného, zbavuje vás pohybu a zbavuje vás času, nemůže však zcela rezignovat na jsoucna kolem vás. Proto se až moc dovíte o plných nočnících, o kamíncích, kloboucích, o veškerém majetku. A vy, to ne nejhorší, se prostě začnete těšit na to, až už vám Malone konečně vyjmenuje co má u sebe.
A samozřejmě je to celé výsměch vám, nám, kteří čteme romány. Je to neuvěřitelně drzé, neslušné, ale právě že ty romány čtete, snad to autorovi odpustíte. Celý text z vás dělá součást knihy a vysmívá se vám proto – přenáší na vás atributy knihy. Nejste již člověkem, proto jste zbaveni všeho konání a rozpuštění v čase jiných.
Kritika literatury je všeobecnější. První posměch přichází snad na straně 45 tohoto vydání. V jistém okamžiku vypravěč přichází se zvláštním komentářem "Když se před vámi nedá skrýt nic." (str. 40) Přičemž toto nepochybně míří na čtenáře – zároveň se v daném místě ne-děje dostáváme do okamžiku, kdy jistá Loussová používá vypravěče jako jakýsi exponát, který sleduje, šmíruje, nejspíše s jistým erotickým vzrušením (str. 45). Sledovala jej dalekohledem, sledovala jej při spánku. Z kontextu nelze nevyvodit, že jej sledovala i při takových činnostech, jako je kálení. A já si nemohu pomoci, to vede k možnému výkladu kritiky jistého voyerismu čtení románů, nota bene biografií, korespondencí apod. Udržme se ale u románu. Vypravěč nám řekne, hele, vy jste tak vlezlí, že se před vámi nedá nic utajit, pak nám popíše neskutečně divnou ženštinu, která jej špehuje. Antiromán.