Myseľ
Leonid Andrejev
Symbolizmus a expresionizmus v spojení s filozofickými náhľadmi na ľudský osud sa spájajú do celistvého celku v diele slávneho ruského spisovateľa Leonida Andrejeva. Múzami obdarený skeptik čelil celý život depresívnym stavom, a pretože neveril ani v Boha, v silu rozumu, ba ani v mravné hodnoty, veľmi bolestne prežíval svoje neľahké rozpoloženie. Ovplyvnený Schopenhauerovou teóriou životného pesimizmu sa dokonca niekoľkokrát pokúsil o samovraždu. A fascinácia smrťou je aj témou jeho majstrovských diel. V svojich prózach dokonale rozbúral obraz človeka, tak ako ho nezávisle od seba prácne budovali Lev N. Tolstoj i Fiodor M. Dostojevskij. Štylisticky a jazykovo výborne vybavený prozaik sa díva na človeka komplexne, tvrdiac, že osud ľudskej bytosti nepodlieha neviditeľným náhodám, ale autentickému uvažovaniu a schopnosti vidieť, vedieť, cítiť, poznať a oddeliť. Znie to nepravdepodobne, no sám introvert nabádal ľudí, aby sa neuzatvárali do seba, pretože sa dostanú do zlej spoločnosti. Jeho dielo desilo, no bolestný pesimizmus nikdy nevykazoval prvky pózerstva, vďaka čomu je Leonid Andrejev dodnes obdivovaným a milovaným spisovateľom.... celý text
Přidat komentář
Skvělá psychologická sonda do duše a mysli člověka, který se rozhodl rafinovaně pomstít ženě, která ho odmítla, a když mu jeho plán nevyšel, dokončil pomstu spácháním promyšlené vraždy. Kde je ale hranice mezi chladnokrevně provedeným zločinem a šílenstvím, které vede člověka ke spáchání takového činu? Je doktor Keržencev vrah, který předstírá šílenství, nebo šílenec, kterého jeho nemoc dovedla ke zločinu...
Něco málo přes sto stran, a přitom geniální čtení!
Perfektně propracovaná psychologická povídka, jejímž ústředním tématem je otázka dr. Kerženceva: "Simuluji bláznovství, abych mohl zabít, nebo jsem zabil, protože jsem blázen?" V tomto vydání nepochopitelně chybí prolog.
Útlou novelu jsem přečetl během chvíle, jakmile jsem se začetl, nemohl jsem přestat. Autor naprosto bravurně zvládl popsat propad doktora Kerženceva do šílenství, ať už opravdového nebo hraného. Dílo se jistě dá zařadit mezi vůbec ty nejpovedenější psychologické romány.
Svoje jsem napsal už zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/moje-zapisky-67953
avšak musím ještě dodat (a souhlasím tím s Belatris), že autorova ukecanost mě taky docela dráždila. Mám to s ním vlastně stejně jako s báťuškou Dostojevským, kterého snesu jen v povídkách.
Pro mne jedna z nejzásadnějších knih, co jsem v životě četl, a která dopodrobna zachycuje vnitřní souboj mysli polo/šíleného vraha.
Dokáže člověk udržet zdravou racionalitu a odstup od vtíravých myšlenek?
Existuje hranice mezi pravým a předstíraným šílenstvím?
člověk by nevěřil, kolik se toho vejde do tak malé knížečky. Ústřední myšlenka geniální, ke konci mírně zdlouhavé
První třetina hraničí s genialitou jak co do formy, tak i obsahu. Ovšem jednu hvězdu strhávám za přílišnou délku. Už v polovině jsem měla pocit ukecanosti a roztahanosti. Všechny zmínky o Máše mi čtení rozbíjely - působí, jako by původně byly psány pro jinou práci a sem jen vloženy.
Ale celkově velmi působivé, místy vtipné a pár vět by se mělo vystřihnout a udělat z nich citáty!
Štítky knihy
ruská literaturaAutorovy další knížky
| 1996 |  Fixní idea |
| 1979 |  Satanův deník (výbor) |
| 2021 | Satanův deník |
| 1958 | Povídka o sedmi oběšených |
| 1996 | Propast a jiné povídky |
Krátká novela v níž nás vypravěč a hlavní postava Anton seznamuje s okolnostmi za nichž se dopustil vraždy svého přítele. Andrejev patří k autorům, kteří se snažili tematicky navázat na Dostojevského tvorbu, jenže na rozdíl od Raskolnikova (který je ostatně v této novele explicitně zmíněn), Anton již neřeší etičnost vraždy jako takové, dobro a zlo mu je jen otázkou volby konkrétního člověka, který si sám určuje, co je správné a co ne, referenční rámec božského Zákona se úplně vytrácí. A tak novela postrádá to hlavní, co je cenného u Dostojevského románů, již se nejedná o dialog různých ideových směrů, které čtenáře vedou k vlastnímu zvážení oprávněnosti argumentace té a té strany, ale je nám předkládán monolog (stylisticky se skutečně jedná spíše o čistý monolog Antona) v rámci něhož je třeba řešit jinou otázku, a to, zda je Antonovo šílenství předstírané či nikoliv. Jedná se o zajímavé dílko, které ale zůstává spíše na rovině naturalistické, a vypouští metafyzické otázky, tak cenné v historii ruské literatury 19. století.
„Ze všech nepostižitelných tajemství, jichž je náš život pln, je nejpřekvapivější a nejnepochopitelnější proces lidského myšlení. Je v něm cosi božského, záruka nesmrtelnosti a fantastická, bezmezná síla. Lidé jsou při pohledu na zasněžené vrcholky velehor nadšením bez sebe, ale kdyby jen trochu rozuměli sami sobě, pak by je více než velehory, více než všecky zázraky a krásy světa okouzlovala jejich vlastní schopnost myslet. I když se třeba obyčejný zedník zamyslí nad tím, jak by šikovněji položil jednu cihlu na druhou, je to obrovský zázrak, tkví v tom hluboké tajemství tohoto života.“ (s. 63)