Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1749/bmid_na-jih-od-hranic-na-zapad-od-slunce-I4b-1749.jpg
4
1802
1802
Komorní milostný příběh, v němž hraje roli tajemství a osudovost, příběh ztrácení a nalézání, návratů k téže ženě, dilema muže, který má vše, o čem dřív mohl jen snít, a přesto tápe v domnění, že skutečnost je jiná, než jak se jemu či nám jeví… Milostný trojúhelník, v jehož středu sledujeme nejprve chlapce jménem Hadžime, trpícího tím, že je jedináček, později dospělého muže, který si vzal dívku ze zámožné rodiny a má s ní dvě děti, Hadžimeho, jenž znovu potkává svou lásku z dětství, tajemnou Šimamoto. Potkává i ztrácí, nalézá, aby ztratil. V neskutečné, mystické noci, která děj graduje až k šílenství, možná vytušíme odpověď na otázku, co se událo: s námi či s postavou knihy? Dílo nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti, v němž autor až obsesivně „operuje“ se svými nejvnitřnějšími, palčivými tématy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , OdeonOriginální název:
国境の南、太陽の西 Kokkjó no minami, taijó no niši, 1992
více info...
Přidat komentář
Přestože většina Murakamiho děl má v sobě prvky fantazii, mně jsou nejbližší jeho více realistické knihy jako Norské dřevo nebo právě Na jih od hranic, na západ od slunce. Nevím, jak to autor dělá, že ačkoli se toho v knize zase tak moc neděje, je to tak dobré a chcete číst dál a dál. Pro mě je to skvělou psychologií hlavního hrdiny, že ač žije docela obyčejný každodenní život, vidíme až do jeho nitra, co prožívá, a v tu ránu už to není tak obyčejné. Silnou postavou stránkou je samozřejmě nezaplněný milostný vztah mezi hrdinou a tajemnou Šimamoto, a pokud bych měla jmenovat nějaký hluboký milostný současný román, určitě bych zmínila tento.
Další z Murakamiho knih - na niž jsem čekala .... a jak je u tohoto autora zvykem, spousta podnětů k zamyšlení ....
Ideály mládí, nedosažitelnost absolutní lásky, rozčarování z konformní společnosti ....
a na závěr prázdnota a poušť ....
Jedináček Hadžime a jeho osudová žena Šimamoto .... tajemná, nedosažitelná .... a proto tolik motivující ....
Kniha jistě obsahuje prvky autorova života - přes vysokoškolské vzdělání se nezařadil mezi komerční společnost a založil jazzový klub -a i zde zaznívá hudba ....
" Na jih od hranic jsou jen samá možná .... ale na západ od slunce vůbec nic není, jen obzor ....jdeš, až nakonec padneš na zem a umřeš ...."
Znovu jsem překvapena, kolik úvah dokáže Murakami uvést na pár stránkách ....
Zvláštní, velmi melancholický příběh o honbě za lidským štěstím, o nespokojenosti - přestože má člověk vše, zmatenosti a hledání sebe sama. Po dočtení mi zbylo spoustu existencialních myšlenek a vlastně nevím, jaké mám z té knihy pocity.. jestli ji mám ráda nebo nemám ráda, jestli se mi líbí anebo ne. Zůstala jsem teď zmatená jako Hadžime sám.
(SPOILER)
MOŽNÉ SPOILERY!!!
Ono je to vlastně jednoduché. Hadžime je buď blbec, anebo je duševně nemocný. Pokud je to to první, tak to to není nic zvláštního, taková je spousta lidí. A pokud je to to druhé, tak je to sice smůla, ale to se taky stává.
Ze začátku mi kniha přišla taková šedá, nemastná, neslaná a to do chvíle, kdy se Hadžime znovu potkává s Šimamoto, pak už to bylo lepší.
Zvláštní je, že v jiných Murakamiho knihách mi hlavní hrdinové jsou sympatičtí a fajndím jim. Tady Hadžimeho docela chápu, ale to je tak vše. A Šimamoto (pokud není jen výplodem Hadžimeho chorého mozku) škoda mluvit...
Kniha, při které se nebudete nudit. Mnozí z nás starších si připomenou situace, které v životě prožili a jsou dobře uschovány, někde hluboko v zásuvkách naší 13 komnaty. Fráze ,,takový je život,, ale nikoho neomlouvá. Doporučuji.
Kousek ze života mého japonského fiktivního, zhruba stejně starého, vrstevníka napsaný zkušeným stylem formou vyprávění hlavního hrdiny mne nadchnul. Některé části z jeho vyprávění jsou jako bych je vyprávěl já. A nejenom já, ale spousta mých vrstevníků u nás, a nejenom mužů - ale i žen. Život je prostě takový, většinou se mnozí snaží urvat víc než mají, ať už po materiální, citové, či jiné stránce. Knihu považuji za "průzkum nitra jedince v rozvinuté společnosti" - čím se budeme mít "lépe", tím budeme mít více cest, jak dál lépe žít! Ale možnost volby bude přinášet nerozhodnost a tím i problémy! A mnohdy neřešitelné - nebo ukvapeně vyřešené.
“Ať jsem šel, kam jsem chtěl, pořád jsem byl úplně stejný, s věčně stejnými chybami a nedostatky. Jen se změnilo prostředí a hlasy lidí, ale já jsem se nezměnil ani trochu, nikdo lepší se ze mne nestal. Pořád ty samé fatální chyby a po nich pořád ten samý hlad, pořád ta samá žízeň. Trápilo mě to až doteď a myslím, že už se to nezmění. Protože ty chyby, to jsem vlastně já sám.”
Lehce existenciální komorní příběh zabalený do tajemna, tolik typickým pro autora, o věčném hledání, zklamání, prázdnotě a nespokojenosti.
Možná sobecký Hadžime nenachází spokojenost ani v hmotném zajištění, ani v poklidném rodinném životě s milou manželkou, ve všech vztazích je vlastně sám.
Parádní počtení - jako zatím každý přečtený Murakami.
"Tehdy jsem za deštivých dnů často jen tak hledíval na padající kapky a připadalo mi, jako bych se nějak otevíral, jako bych postupně vystupoval ze svého i ze reálného světa okolo. Možná, že je v dešti něco zvláštního, co lidi hypnotizuje. Alespoň já to tehdy tak cítil."
Mé další setkání s tímto skvělým spisovatelem, který si zaslouží Nobelovu cenu za literaturu. Knihu bych ohodnotila velmi kladně. Příběh skvělý, který mě zaujal a odnáším si z něj mnoho skvělých myšlenek. Proto jsem si dovolila se s vámi podělit o moji oblíbenou část z knížky.
Po přečtení této knihy mám dojem, že nepsaným mottem je zde lidské štěstí. Aby byl člověk skutečně štastný musí mu k tomu štěstí ale stále něco chybět.....tak jako hlavnímu hrdinovi.
Hadžime, hlavní postava, žije zcela normální život, jde si svou individuální cestou a společnost a její předsudky ho nezajímají. Ale i tak zjišťuje, že mu stále něco chybí, možná je to jeho krásná přítelkyně z dětství Šimamoto? Nebo jsou to ideály a iluze, které ztratil? A tak se po většinu času trápí a utápí v bolesti a vnitřní rozervanosti. A těmi svými pochybami, nejistotou ničí nejen sám sebe, ale i své nejbližší, svou rodinu. Murakamiho poetika a nespoutané emoce nás dovedou ke konci s nečekaným rozuzlením, nejasnou odpovědí - ta už je na každém z nás.
(SPOILER) ze začátku nic moc děj,a trochu mě to nudilo,ale později to moji pozornost probudilo,jako vždy nádherné popisy,trochu tajemnosti a vyvrcholení jak to Murakami umí nechá na čtenáři,Šimamoto snad ani neexistovala,nebo ano a byla těžce nemocná a v závěru odchází umírat,kdo ví?
Paráda. Musela jsem se od knížky odtrhávat. Místy se mi tajil dech a přemýšlela jsem jak to dopadne.
Prvá a určite nie posledná kniha od autora. Páčil sa mi príbeh, ktorý mi prišiel dosť reálny a smutný. Myslím, že sa ku knihe vrátim o pár rokov, aby som si z nej vzala niečo iné.
Murakamiho manuál pro uživatele jedináčků emotivně alarmuje před obvyklými výrobními nedostatky (egoismus, nízká míra empatie, nezdravá introverze, citová nevyzrálost atd.) všech zemí na jih od hranic po západ od slunce :-)
Kniha skvěle startuje, ještě v době mládí spisovateli věříte, příběh postupně slábne a slábne, jak se Hadžime nechává vláčet tajemnou Osudovou ženou (o které stále neví vůbec nic!), až se konečně blíží konec knihy a vy přeskakujete odstavce a říkáte si: jak tohle chce autor vyřešit? Vyřeší to jako kouzelník s bednou, do které schoval na jevišti ženu! Ano, citové havárie bývají vleklé, trochu laciný konec na tak dobrého spisovatele... Ale budete za něj rádi.
(SPOILER)
Knihu jsem si půjčila v knihovně na doporučení mnohých čtenářů, kteří vyzdvihují Murakamiho styl psaní jako ojediněle oduševnělý. Díky bohu, že jsem sáhla po téhle útlé knížce, protože jinak bych se asi unudila k smrti.
Velice komorní příběh o random chlápkovi, co se už ve dvanácti letech osudově zabouchl do své stejně staré spolužačky Šimamoto a nikdy ji "milovat" nepřestal. Zbožňoval ji tak moc, že po škole už za ní ani jednou nezajel, ačkoli bydleli v sousedních městech. Proč? Potřeboval si totiž ujasnit svoje pocity. A ty si ujasňoval dalších dvacet let. Mezitím stihnul zlomit srdce mnohým dalším holkám, protože se je snažil jen ojeb.t a konec (hlavně aby po něm nechtěly něco víc!), on se přece musí vyrovnat s tím, co zažil se Šimamoto! Po letech se ožení s Jukiko (která sice není hezká, ale je oduševnělá, aha, takže najednou mu nejde o krásu, ale o duši!), má s ní dvě děti, stane se úspěšným majitelem jazzových barů a ejhle! Objeví se Šimamoto, tajemná, uhrančivá, nádherná ... a náš hlavní hrdina dostane erekci velkou jak velehora. On je tahán "osudovou přitažlivostí", což je jen vznešený název pro to "pocem už konečně, chci tě ojet" a ona si s ním tak nějak hraje, mele samé nicneříkající klišé kecy, chová se tajemně a nepřístupně a furt jen naznačuje. On se pak trápí, protože ona se pravidelně ztrácí na několik měsíců a znovu se objevuje. Nakonec ho to pohltí už natolik, že je rozhodnut opustit rodinu a zůstat s ní. Ona má za sebou ale rodinnou tragédii, po které už si zřejmě nikoho nechce pouštět k tělu a raději si se všemi jen hraje. Výsledek? Hadžime i Šimamoto spolu stráví noc plnou vášně (a úchylně popsaných sexuálních scén, fujtajbl) a ona zase zmizí ... tentokrát nadobro. Jako - bylo to nudné, pachtilo se to furt v tom samém tématu, a to v obyčejném životě chlápka, co chce neustále někoho ošu.at (aspoň mi to tak přišlo), nejlépe tedy Šimamoto, ale ta mu, hernajs, furt nějak proklouzává skrz prsty. Suma sumárum, od Murakamiho už nikdy nic číst nechci.
Kniha byla jednou z prvních, které jsem od Murakamiho četl. Od té doby jsem se postupně seznámil s prakticky celou jeho tvorbou vydanou v češtině. Většinou komorně laděné příběhy, mnohdy psané v ich-formě jsou plné snových představ, balancují na hraně reality a fantazie. Především je to ale autorův osobitý přístup k psaní, který mě takřka vždy dokáže zaujmout a doslova vtáhnout do příběhu.
Mé první setkání s Murakamim... A nutno říct, že setkání osudové. Příběh, který napsal sám život. Příběh, který člověka dojme, i kdyby nechtěl.
Štítky knihy
nevěra partnerské vztahy japonská literatura
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Knihu mu doporučila kolegyně jinak bych po ní asi nesáhl, protože jsem četl Kafku na pobřeží a to se mi nelíbilo. Ale soudit autora podle jedné knihy je chyba.
Kniha mě překvapila svoji hloubkou postav, hledáním sama sebe a hlavně tou všudypřítomnou samotou v hloubce duše. Opravdu jsem si knihu užil a jsem rád, že jsem ji četl.