Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1749/bmid_na-jih-od-hranic-na-zapad-od-slunce-I4b-1749.jpg
4
1802
1802
Komorní milostný příběh, v němž hraje roli tajemství a osudovost, příběh ztrácení a nalézání, návratů k téže ženě, dilema muže, který má vše, o čem dřív mohl jen snít, a přesto tápe v domnění, že skutečnost je jiná, než jak se jemu či nám jeví… Milostný trojúhelník, v jehož středu sledujeme nejprve chlapce jménem Hadžime, trpícího tím, že je jedináček, později dospělého muže, který si vzal dívku ze zámožné rodiny a má s ní dvě děti, Hadžimeho, jenž znovu potkává svou lásku z dětství, tajemnou Šimamoto. Potkává i ztrácí, nalézá, aby ztratil. V neskutečné, mystické noci, která děj graduje až k šílenství, možná vytušíme odpověď na otázku, co se událo: s námi či s postavou knihy? Dílo nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti, v němž autor až obsesivně „operuje“ se svými nejvnitřnějšími, palčivými tématy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , OdeonOriginální název:
国境の南、太陽の西 Kokkjó no minami, taijó no niši, 1992
více info...
Přidat komentář
Na tuhle knihu jsem se těšila, první od Murakamiho. Autor vychvalovaný do nebes, bude to zjevně pecka. Mno… Patřím zjevně k těm, ve kterých bohužel žádný zvláštní dojem nezanechala. Teď se mi do Kafky, která také čeká na přečtení, vlastně ani nějak nechce.
Pro mě zatím nejsilnější kniha od Murakamiho (z 8 zatím přečtených). Někde jsem slyšela něco v tom smyslu, že člověk nečte žádnou knihu, kterou by sám nenapsal. Podle Orwella zase "Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví." Tak tahle je pro mě hodně přesná podle obou těchto citátů.
Doporučila bych všem, ale zdá se mi, že to bylo tak osobní, že ji nemůžu doporučit nikomu. Kdo bude potřebovat, asi si ji sám najde. A věřím, že každému také bude v knížce rezonovat jiná struna.
V ich-formě psaný "příběh" mě vtáhnul do mysli vypravěče, a také do nečekané hloubky, velmi rychle. Nic moc zajímavého se tu vlastně neuděje, "jen" jsou niterně rozpitvány pocity až na dřeň.
Na to, že je knížka docela krátká, mi připadá neskutečně hluboká. Myslím, že ve mě bude ještě nějakou dobu pracovat i po dočtení.
Jen u toho ideologicko-politického doslovu jsem byla ráda, že je až na konci. Tam jsem sice zjistila, jak špatně jsem celou knihu asi pochopila, ale být to předmluva, asi dál nečtu.
S Murakamim jsme se do teď navzájem úspěšně vyhýbali. Já třeba šel doprava a on bydlel v Kjótu, já vešel do Alberta, on do hornbachu a tak dále pana krále. Korona tomu všemu ale učinila přítrž a tak jsme se konečně setkali! To bylo napínavé, co? Určitě si teď všichni říkali, jak to asi dopadne! Takže dobrý večer!
Toto dílo se teda, musím říct, velmi povidlo! Dokonce toliko, že jsem si hned koupil další knihu! To tu dlouho nebylo, doufám, že jsem teď všem v karanténě zvedl náladu a na chvíli přestali řezat manžela/manželku/psa/dítě.
Na jih od hranic, na západ od slunce je o skoro-čtyřicátníkovi, kterej má hezkej život, ale rozhodne se všeho vzdát, protože jeho kulhající láska z mládí se po letech objeví, aby mu nandala do hlavy svý šrouby a on ji pak teda taky nandal svůj šroub do trouby a pak zase zmizela.
Toť vlastně vše. Oceňuji absenci vysvětlování jeji minulosti a že si to Murakami štráduje pěkně po cestě, na které zdánlivé štěstí neznamená štěstí. Toto je velmi hluboké. Sedím totiž ve sklepě, tak si tak odvážně tvrzení můžu dovolit. Za mne noční tokijský život v jazzových barech za 9/10.
Podle mě nejlepší kniha Murakamiho, zatímco v jiných už se motá kolem kombinace jakéhosi scifi, utopie, sureálna a další postmoderních vředů, tady píše jasný a výstižný příběh, velmi silný a to nejsem žádná romantická citlivka..za mě jeho top kniha
Moje naprostá srdcovka. Tragické události hrdinů střídá hluboký cit mezi nimi jako odměna za utrpení, kterým si rozuzlení prošli. Líbí se mi jak Murakami vždycky si hraje ani ne tak s osudy hrdiny, jako s osudem samým :) ten předkládá velmi přesvědčivě.
Nevím, co napsat, mám z toho takové rozporuplné pocity. Celý příběh se četl moc dobře, autorovy popisy se mi líbily. Ale ten konec mě zklamal. Opravdu je tam těch záhad a neobjasněných událostí trošku moc a to bych byla ochotná tolerovat pouze v případě, že by kniha měla pokračování. Takže za mě trošku zklamání.
Asi na čtvrté straně komentářů jsem konečně našla někoho, koho napadlo to samé, co mě. Totiž, že žádná Šimamoto ve skutečnosti nebyla. Tedy, že byla v Hadžimeho mládí, ale celý příběh v dospělosti je až moc záhadný na to, aby byl pravdivý. Takže ta velká láska a celé to drama okolo bylo vlastně jen zhmotnění krize středního věku hlavního hrdiny.
Třeba. Třeba taky ne. :)
Každopádně kniha se dobře čte, nutí k zamyšlení, určitě pěkný zážitek.
malý příběh, ale obrovská hloubka ... moc se mi kniha líbila, hlavně to co probouzí za otázky a odpovědi v každém z nás
Poeticky pribeh, ktery stejne jako vsechny Murakamiho knihy nepostrada hloubku a je napsany vytribenym a velice specifickym stylem.
Snový Murakami, snový příběh, zasněný hlavní hrdina. Hadžime je sobec, co si budeme povídat, ale skrz Murakamiho poetičnost mu nelze nic zazlívat. Nádherné popisy - jak měst, tak přírody a ještě hezčí popisy osobností v knize. Na Murakamiho musí být nálada, člověk se na něj musí umět naladit, jinak si ho nevychutná na sto procent. Nemám skoro z žádné knihy tak nasycený pocit, jako z jeho knih. A taky je to skoro jediný autor, u kterého mi nevadí číst o "stříkání".
Má první kniha od Murakamiho a musím říct, že byla velmi čtivá, až se musím přiznat, že jsem to nečekala. Další bod ČV splněn.
Prvních pár desítek stran mi tahle novela přišla spíše jen jak nějaká skica, posléze jak sofistikovaně zpracovaný námět pro červenou knihovnu a pak jsem tomu propadla - stejně jako Hadžime propadl Šimamoto.
Jak jen to ten Murakami dělá, že píše vlastně tak jednoduše a přitom vyčaruje tak uhrančivou atmosféru?
Možná je to Murakamiho styl, ale mně vadil nedokončený děj. Já jako čtenář tu nejsem od toho, abych si musela domyslet děj. Chybí mi řada vysvětlení. Jak to dopadlo s Šimamoto. Ale co dělala celou tu dobu, co se s Hadžimem neviděli? O Izumi ani nemluvím. Nezlobte se na mě, ale těch tajemství je tam na mě moc.
Murakami je třešničkou na dortu. Těším se na každou jeho knihu, ale dávkuji si je. Samozřejmě, že se jeho knihy chystám číst opakovaně, ale i tak si je nemusím hned "vyplejtvat". Murakami prostě umí a je to cítit jako čerstvá ryba. Neuniknete tomu a naštěstí v případě Murakamiho ani nechcete.
Krásné, krátké, milé, až moc rychle ubýhající a lehce tajemné vyprávění o dvou duších, které se nechtějí navzájem opustit.
Nejradši bych si knihu přečetla znovu rovnou hned.
Ať už u Norského dřeva nebo tady, vždycky mám takový pocit, jakoby něco tajemného vřelo těsně pod povrchem. Kniha se četla skoro sama a styl autora je jednoduše skvělý, fakt jsem místy měla stejnou náladu jako Hadžime. A záhadná Šimamoto nakonec docílila toho, co mu řekla - měla ho, se vším všudy. Zmocnila se jeho života, i když už v něm víc nebyla.
Za mě báječný čtení, poctivý 4 hvězdy :-)
Rok od roku si Murakamiho knihy užívám víc a víc. Tahle se četla sama, měla úžasně vykreslenou atmosféru a jako vždy spoustu výborně popsaných pocitů a myšlenek. Mrzelo mě, že se na konci neobjasnilo nic ohledně Šimamoto, ačkoliv to na druhou stranu mělo své kouzlo. Začínám si autora, i s jeho smutnými tématy, opravdu zamilovávat.
Už dlouho slyším na autora samou chválu a jsem opět vděčná Čtenářské výzvě, neboť jen díky ní jsem se přiměla vyhledat si nějakého asijského autora.
Opravdu velmi komorní příběh, který bere za srdce. O tom, jak se necháme přemoci něčím tak velkým, že to prostě nezmůžeme, vnoříme se do toho, necháme se tím zcela pohltit a unášet – a může to být překrásné právě tak jako neprosto znepokojující a téměř umrtvující. Jsou to životní příběhy, které nás bolestmi a strádáním brousí do lepších poloh, v nichž se nám pak může žít klidněji.
Tak hlubokou sondu do lidské mysli jsem už dlouho nečetla. Je tu krásně vylíčena něžná milostná scéna (za níž byl autor pokárán japonskými kritiky). Jen jednou v životě jsem v jiné knize četla něco, co se tomu vyrovnalo.
Také je tu vlastně i návod, jak dobře vést bar.
A mám ráda, když při čtení zajímavě napsaného postupně se rozvíjejícího příběhu narazím na zmínky o obrazech nebo o hudbě. Láká mě to poznat další světy.
Autorův styl je mi příjemný.
Zajímavý byl pro mne i doslov – objevuji rozpor (co se sexu a erotiky týče) mezi křesťanskou a japonskou kulturou.
Zůstává několik neodhalených tajemství. Například otázka: Co se vlastně stalo s obálkou? O Šimamoto ani nemluvě!
Můj oblíbený autor. Opět ta zvláštní poetika a tajemno. Rozhodně mě i tato kniha potěšila.
Romantické, v ich formě. Spíš o "duševní" nevěře a jak to může s člověkem zamávat.
Četla jsem již 2 drobné knížky tohoto autora a nerozuměla jsem jim. Tohle bylo jiné.
Dobrá knížka k zamyšlení. Dobře se čte.
Štítky knihy
nevěra partnerské vztahy japonská literatura
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Je to skvěle namíchaný koktejl jako od barmana z jednoho z jazzových barů, které vlastní Hadžime. Pro dámy city a romantiku, pro pány porno a pro filozofy poušť, která rozkvete a ožije, jen když na ni zaprší. Ještě nějaké paralelní světy se tam krátce mihly. Koktejl chutný a opojný, po jehož vypití zůstane prázdnota jako poušť. Milostný trojúhelník, v němž jedna ze tří stran možná neexistuje.
Ale vyprávět Murakami umí. Komu čest, tomu čest!