Nad vodu a chytiť dych

Orwella považuju za skvělého autora, jeho 1984 a Farma zvířat jsou dokonalé knihy, ale tady nevím, nějak jsem se nemohla začíst pořád jsem čekala na to orwellovské moudro, ale nějak mi nedošlo.

12.07.2020

Pokud jste dosud od Orwella četli jen 1984 nebo Farmu zvířat, budete muset přešaltovat. Tady máme obyčejný a nudný životní příběh obyčejného a nudného pojišťováka. Jenže právě v té obyčejnosti, ztracených ideálech, zmařených šancích a přibývajících kilech je ukryta genialita, kterou autor oplývá, a mezi vším tím upatlaným balastem o to víc zazáří perla hluboké moudrosti. Mimo jiné třeba silné protiválečné poselství a varování před tím, co přijde po válce.
Doporučuji.
---
"Co byste raději poslouchali vy, masařku nebo bombardér?"
---
"Po skončení války vypukl boj o pracovní místa. Práci jsem nakonec dostal a ona dostala mě. "
---
"Bylo to fakt nevýslovně nesmyslné, myslím tím období kolem roku 1918. Seděl jsem na bobku u kamen v armádní chatce a četl romány, zatímco pár set metrů odtud hřměly výstřely a houfy zubožených adolescentů, co se pochcávali hrůzou, se hnali přímo do kulometné palby - jako když házíte uhlí do kamen. "
---
"Po válce bylo ve všech branžích víc lidí než míst. To vneslo do života cosi hrozivého. Je to jako když je na potápějící se lodi 19 lidí a 14 záchranných kruhů. Pocit, že pořád musíte o něco bojovat a hrát falešně, že nikdy nic nebudete mít, pokud to nevyrvete někomu jinému. (...) To na mou duši za starých časů před [1. světovou] válkou nebylo."
---
"Houfujte se, zvolte si vůdce. Hitler je černý a Stalin bílý. Ale klidně to může být naopak, protože pro obyčejného člověka je to prašť jako uhoď. Oba dva znamenají železné tyče a rozmlácené ksichty."

20.06.2020

Trošku jak Ota Pavel z Británie. Vzpomínky na klukovskej svět a vášeň v rybaření v době mezi válkama. A pak ten život, kterej neřídíme, ale on válcuje nás, věci, který jsme chtěli udělat, ale vykašlali se na ně. A až mrazivě přesná předpověď toho, co bude po válce. Takový jako odlehčený a obyčejný čtení plný těžkejch a zásadních věcí, které platí dodnes.

15.05.2020

Na první pohled banální příběh o obyčejném Angličanovi středního věku, ovšem s hrozbou světové války na obzoru (nakonec přišla o dva roky dřív než George Bowling předpokládal). Banální ale opravdu jen zdánlivě - za středostavovskou šedí se skrývají pravdy ve své opravdovosti děsivější než temné dystopické vize. A už jen pro Orwellův úsporný a (dů)vtipný novinářský styl za pozornost stojí - i sentimentální a trochu rozvleklé vzpomínky na dětství se četly se zvláštní lehkostí.

04.05.2020

Určitě to znáte. Ten život, ty choutky i ty strachy tohohle tlusťocha. A pokud přímo jeho ne, tak jiných na chlup stejných. Znáte to. Trochu nostalgické hledání zaniklého dětství a mládí narážející na skutečnost, v níž se vše mění, pohříchu ne k lepšímu. A do toho ta úděsná jistota, že se blíží bombardéry. A nebyl by to Orwell, kdyby už tady jasnozřivě neupozorňoval na nebezpečí, co přijde po nich. Asi to znáte...

18.04.2020

Jeden z méně známých románů Orwella. Typický Orwell. Jazykově bohatý, dějově vrstevnatý román, který neztrácí svoji zajímavost ani aktuálnost ani dnes, po 80 letech. Román začíná jako popis běžného dne pojišťováka (usmál jsem se přezdívce Tlusťoch při jeho 90 kilech - dnes by to byl téměř každý druhý chlap), který se myšlenkově ani názorově neliší od mnoha z nás, současníků. Další vrstvu tvoří vzpomínky na dětství, které bych nazval téměř "poláčkovské", zahrnující mnoho hezkého i méně příjemného, ale téměř na vše se vzpomíná se sentimentem a pohodou. Orwell je typický i ve svém popisu účasti na přednášce, která je další významnou částí knihy, kdy dokáže mistrně skloubit svůj anti-komunistický a anti-fašistický postoj, přičemž ani tato část nenudí. A závěr - jisté deziluze, ztráta růžových brýlí a očekávání....a konstatovaná že je třeba žít tady a teď. A to vše protkané humorem a jazykovou barvitostí.

22.03.2020

Příjemné překvapení, stále aktuální motiv krize pánů po 40tce - břicho a mládí v haj...to vše v kombinaci s obecným strachem, že Němci Anglii rozcupují...Orwella bychom měli učit v kontextu jiných knih než těch dvou nejznámějších

08.01.2020

Ukázka obyčejného života jaký byl a jaký je. Případně jaký bude. Tlusťoch Bowling je obyčejný, nesympatický pojišťovák, a z té perspektivy se strefuje do svých malicherných, omezených spoluobčanů a kritizuje mizernou dobu typizovaných dvojdomků a všeobecné honby za výdělkem. Georgie Bowling ale taky kdysi žil na venkově, aniž si to uvědomoval obklopený přírodou a lidmi, kteří si byli jistí svým místem na světě. Konec starých časů ale není jediné téma, byť zabírá hodně prostoru. Už tady popisuje Orwell dvě minuty nenávisti (i když to nejsou zrovna dvě minuty), hromadné provolávání hesel a vyhlídky na obří portréty a gumové obušky.
Ve výsledku vlastně smířená kniha, Bowling si přizná, že minulost se nevrátí a budoucnost ho nemine, ale zůstává vědomí, že bude jedině hůř. Díky tomu, že vypráví jeden z mnoha, příliš se nelišící od ostatních, je navíc text zvlášť naléhavý.

22.12.2019

V mysli hlavního hrdiny najdeme jednak myšlenky na osobní nesvobodu obyčejného člověka. "Pocit, že pořád musíte o něco bojovat a hrát falešně, že nikdy nebudete nic mít, pokud to nevyrvete někomu jinému". Další téma jsou úvahy o válce v době psaní díla roku 1937. Má věřit tomu, že Hitler je tak strašný nebo je to zase jen válečná propaganda? Vidí lidi, kteří věří jen ve fungování staré dobré Anglie, možná jsou "mrtví", když se jim zastaví mozek, když ztratí sílu přijímat nové myšlenky. Nemají obranu proti věcem, které přijdou. Orwell čekal válku, věděl, co udělá s lidmi, a už tehdy měl strach, jak bude svět vypadat pak. Vložil do této knihy mnoho témat, které ho tehdy trápily.

01.11.2019

Moc pěkná kniha toto vyprávění mi připomíná Hrabala

26.09.2019

George O. poutavý a opět zase zajímavě jiný.
Tenkrát v Angli...
Vše bylo takové opravdovější.Byls bezstarostný,co nejvíce si užít a objevovat nepoznané,vše bylo tak nové.Nekonečno možností ve věku dospívání.Které se postupně jakoby zúží do nějakého předem nastaveného profilu snad stereotypu (zprůměrní se).
Tenkrát v dětsví...
To bylo tenkrát,jak nás naše mamky nemohli dostat domů k večeru.Bylo to komické a absurdní pohledem kluka.Volali a prosili z okna a my dělali,že jako máme nějakou zdánlivě nevysvětlitelnou poruchu sluchu :) Co je vlastně špatného na dětství.Podivil by se George.Jako dnes,kdy se zkracuje.Čím dál víc se podobají rodičům a jejich setrvačnosti.
Tenkrát než začali padat bomby...
Zpočátku zasmušile pětačtyřicátník rekapituluje.Nostalgicky vzpomene.Prolínání z obav v budoucnost a co přinese.Strach a zmar,který G.Bowling zná z první velké války.Vzpomínky zůstávají.Co takhle změna.
Zůstat a nebo s pár pencemi v kapse zažít částečně návrat do zapomenuté krajiny toho kluka co dříve znal.Vystřízlivení.Důsledek.Podrobení.Neodvratný tušený zmar.A bomba letí ssssszzzzzzzzz.Není snad větší zmar pravidelné denní častování v přilehlých knajpách s plkáním nad rozlitým mlíkem.A to zrovinka ted bomby nepadají...
Tenkrát v třicátém devátém...
Kdy ještě neexistovalo něco jako Farma s osmdesátčtyřkou.Byl tu však Orwell,NaDeCHoVaL sE před nastávající hrozbou.I tady dokazuje pozorovací talent se zachycením poměrů ve společnosti.Změn nejenom u lidí.Prostředí.Uvažování.Nemusí jít vyloženě o prorockost.Ale i zde je podobnost s naší dobou patrná.Opravdu se tolik zase nezměnilo.Další G.Bowlingové a jiní chtějí změnu,stejně jako...stejně jako tenkrát.
Vždyt nadechnout se,je někdy tak těžké.
Tenkrát...tenkrát jako dnes.

23.08.2019

Orwell dokáže skvěle zachytit průměrnost lidského života, vtáhnout do šedi všedných dnů nevýrazných lidí .. i když - co všechno se skrývá za tím nesympatickým tlouštíkem se splihlými blonďatými vlasy a rudým obličejem? Kolik strachu, obav, zkušeností, snů? A kde se podělo to zapálení z dětství?
Velmi dobře je zachycena atmosféra předválečné Anglie a směřování lidské povahy, povrchní souzení druhých... vážně už tenkrát? (Tuhle otázku si kladu u každé autorovy knihy).

"...není vám na zvracení z toho, co se teď v Anglii děje, ze všech těch plechovek, koupadel pro ptáky, sádrových trpajzlíků a skřítků, kteří dneska straší tam, kde kdysi byly bukové lesy? Nostalgické, říkáte? Nepokrokové? Že by stromy měly mít přednost před lidmi? Záleží na tom, jaké stromy a před jakými lidmi. Těžko s tím něco naděláte."
- originál byl vydán roku 1939.

05.06.2018

Nekonalo se takové absolutorium jako v případě Na dně v Paříži a Londýně, ale i přes zdánlivě malé téma (nikoliv despocie ale nesnesitelně obyčejný život a upínání se ke snění a minulému) je to Orwell ve svém živlu.
Na knize oceňuji zejména fascinující kontrast dvou světů, které dělí čtvrt století. V jednom jsou malí soukromníci, kvetoucí kaštanové aleje, zapomenuté obrovské ryby a nepředstavitelný pocit míru. Ten druhý svět je svět periferií, úřadů, řetězců, levných slizkých párků plněných rybou a neustálé žaludeční křeče z toho, že do roka ti můžou padat na hlavu bomby. Rozklad rodiny, který tu vidíme, dokončí Orwell v 1984. Román hodně vypovídá o náladě britské společnosti v době, kdy se tady dělo něco úplně jiného.

30.05.2018

Orwell dokázal vystihnout rozpoložení, myšlenky a přání určitě mnoha obyčejných lidí před válkou - strach, prázdnotu a především touhu po klidu, domově a možnosti se svobodně "nadechnout". Hlavní hrdina se právě tyto věci snaží znovu objevit a vrací se proto do míst svého dětství. Bohužel zjišťuje, že nejenom současná společnost, ale i všechna krásná místa z jeho vzpomínek jsou zničena.

Orwella obdivuji za nadčasové myšlenky, které můžeme v jeho dílech najít. A kniha Nadechnout se není jiná.

02.05.2018

Rozhodně nejde o špatnou knihu, právě naopak. Schopnost s jakou autor zachytil myšlenky a život průměrného muže jsou až neuvěřitelné. Knihu jsem si přečetl, protože byla mezi nejoblíbenějšími knihami Christophera Hitchense. Ale v mých očích rozhodně nepřekonala kvality 1984. Hodnocením osciluji mezi 3 a 4 hvězdami, ale rozhodně jde o kvalitní knihu a k přečtení bych ji doporučil spíše sečtělým čtenářům.

26.02.2018

Orwell v tomto románu dost přesvědčivě (a pro mě i dost překvapivě) kombinuje nostalgii a humor. Nadechnout se je určitě kniha, ve které jsou obě tyto polohy nejvýraznější z celé jeho tvorby. A kupodivu (přestože nejsem kdovíjakým příznivcem ani jednoho) to na mě dobře působilo. Nejcennější ale pro mě jsou i tak pasáže, kdy se dívá na zoubek svým krajanům, analyticky dokonalý a hluboký (a nadčasový) je zejména jeho rozbor motivací jednotlivých účastníků politické přednášky. To je prostě jeden velký intelektuální zážitek.

Nadechnout se byla moje vůbec poslední kniha, kterou jsem od Orwella četl. Ano, je to tak, mám za sebou jeho kompletní tvorbu, přečetl jsem od prvního do posledního řádku dokonce i oba svazky jeho deníků, a to přesto, že tam obvyklé zápisky zněly jako „Dokončil jsem čištění květinového záhonu“ nebo „Celý den chladno a až do večera silný vítr“ :-)
Takže jsem trochu propadl nostalgii (a je zajímavou náhodou, že právě nostalgie je záměrným tématem právě dočteného) a přemýšlel, co by asi pan George říkal dnešní době. Tyhle úvahy jsou pokaždé dost ošemetné, protože máme většinou tendence mrtvým osobnostem přisuzovat takové postoje k dnešním událostem, které zastáváme sami. Přesto bych si troufl odhadnout, že by byl spokojen s vysokou úrovní kvality života (dostupná zdravotní péče, školství atd.) a zděšen naším nezájmem o principy fungování politiky, nechutí se angažovat, elementární neúctou k pravdě a ochotou se nechat ovlivnit dezinformacemi a konspiracemi.

11.03.2017

Po dlouhodobě neúspěšné snaze v knihovně ukořistit neustále vypůjčenou klasiku 1984 jsem šáhl po tomto titulu z pera pana Orwella. Musím říct, že přes mně ne docela blízkou tematiku krize středního věku mě svou čtivostí celkem příjemně překvapila. Co mě zaujalo nejvíc, je vystižení dobové atmosféry, napětí z blížící se války a náznak očekávaných společenských změn, které s sebou může válka může přinést.

29.01.2017

George Orwell je klasika. Klasická kytara je taky klasika, ale Orwell je lepší klasika. Nadechnout se napsal Orwell krátce před druhou světovou válkou a pojednává o hrozbě druhý světový války. Orwell naštěstí nebyl Nostradamus a nečet budoucnost z polívky. V roce 1938 už totiž bylo dost jasný, jakej je Hitler kokot a co asi bude následovat.

Hrdina tohoto románu je vobtloustlej pětačtyřicátník, kterej žije v Londýně s manželkou a dvěma dětma. Tento tučman vzpomíná na svoje dětství v anglickým zapadákově, kde chodil chytal ryby a když se podíval dolu, tak si ještě viděl na pindíka. Jelikož pracuje jako pojišťovák, což je někde na levelu 6 na OVB stupnici, rozhodne se, že se pojede podívat zpátky na místo kde vyrůstal a kde nebyl několik desítek let. Aby se nadechnul.

Co čert nechtěl místo jeho dětství vypadá uplně jinak, všude samá fabrika, barák, nikde nikoho už nezná a jeho vysněnej rybník je teď skládka. Ponaučení knihy je, že jde všechno do hoven. 7/10.

07.11.2016

Přesná předpověď blížící se doby.