Národní třída
Jaroslav Rudiš
Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulostí a rodinnými démony. Drsná a zároveň melancholická novela ze sídliště, kde lidé a domy vzdorují přírodě i neodvratnému zániku. Nový Rudiš zasáhne čtenáře přímo na solar. Inspirováno skutečnými událostmi. "Vždycky může vyhrát jen jeden. Takhle a ne jinak funguje svět. A když zkusíš někoho zmlátit, tak pochopíš, jak to funguje a nebudeš mít už potřebu dál pátrat a tápat. Někoho poučíš o životě a sám budeš taky poučenej."... celý text
Přidat komentář
Skvěle napsáno, skvěle interpretováno (posloucháno jako audiokniha), ale příběh a postavy jsou absolutně mimo mou výseč, takže doposloucháno jen ze slušnosti.
Ano, tento Rudiš mě zasáhl a nejen proto, že patřím mezi listopadové pamětníky. Zasáhl mě i díky skvělé interpretaci Hynka Čermáka, která textu sedla jako pověstná poklice na hrnec.
Drsné, smutné, k naštvání, k pláči i politování. A pak ta pointa!
Velmi doporučuju, je to skvostné Rudišovo (a Čermákovo) dílo, které zaslouží plný počet hvězd.
Nebyla to láska na první pohled, ale co jsme se trochu 'oťukali' na férovku, potom až za hrob!
Jak to ten Rudiš dělá?
Jako první jsem viděla film, a tak jsem při čtení knihy viděla Hynka Čermáka. Ale vlastně to nebylo na škodu. :) Tohle je styl psaní, kterej je mi hodně blízkej. Miluju to opakování, ty obraty, tu strohost i hutnost textu zároveň. Ty myšlenky, nepochopení, ten závěr. Rudiš zatím nikdy nezklamal.
Já vlatně moc nevím, co k tomu napsat
Bylo to zajímavě pojaté, vztahovalo mě to k hospodskému stolu na sídlišti, ale mám pocit, jako by mi unikala nějaká myšlenka, jako bych se nedokázala naladit na Vandamovu vlnu, jako by mě to míjelo, ale zároveň jsem se snažila ho pochopit. V nitru není zlej, ale na povrchu je to libovej frajer
Myslím, že to ale stojí za přečtení
“Svět se totiž skládá z pí*ovin
Tohle mi dalo zabrat. Famózní Rudiš, geniální Čermák (tady si postava našla do puntíku ideálního interpreta). Vandam...
Štvalo mě to a fascinovalo. Štvala mě - na rozdíl od Českého ráje - agresivní repetitivnost. Fanatismus, který vyzařovala. Štvalo mě, že nerozumím.
Fascinovala mě ta nesrozumitelná útočnost v kombinaci s melancholií, obyčejností, vzpomínkami, jakousi bezbrannou rozervaností, touhou po něčem, po NĚČEM...
Fascinovala mě reálná prostředí i mysteriózní obraz lesa, všechny postavy, minulé i současné, všechny útržky, které pořád ne a neposkytovaly to cosi, v co nakonec příběh vyústil.
A to vyústění bylo jako zásah na solar.
Číst bych to asi nechtěla. Poslouchání bylo náročné, ale zážitek mocný. Dozvuk dlouhý. A spousta věcí k zamyšlení.
[audiokniha]
Jaroslav Rudiš je top oblíbenec mojí snachy, která se zasloužila o to, že jsem vytrvala na jeho Winterbergově cestě...
Toto je úplně jiný skvost.
Tak trochu Dycky Most!
Souzním a podepisují twigxi s tím, že moje stejně milovaná Kristýna Frejová je Hynku Čermákovi dokonalou parťačkou...
V současné realitě jde o hořkou atmosferickou lahůdku, která je k naší škodě, jako člověků, nadčasová !
A možná se nám z Východu trochu vrací...?
Film, za který Hynek dostal Českého lva, by spolu s audioknihou měl patřit do zlatého fondu moderní výuky na všech středních školách . . . správně uchopený by mohl děcka i bavit ? Ale předpokládá to vysokou kvalitu pedagoga . . .
Magnesia litera ve správných rukou.
"...myslím zvolit jinou taktiku. Můžeš vyčkávat jako Češi v první světový. To bylo vod nás chytrý, bojovali jsme za Rakousko a v legiích proti Rakousku....Cajk. Čech porazil Čecha. Cajk. Ne poprvý, ne naposledy......Češi jsou chytrý, ne vychcaný.....a tak je to furt dokola....jsme Evropani, jsme anti Evropani, jsme nasraný, tlemíme se, nechodíme do kostela, ale věříme na Jéžiška. Vždycky jsme někde jen napůl, vždycky můžeme zvítězit nebo vycouvat, jsme myslivci na čekaný..."
Před pointou příběhu hluboce smekám. Rudiš je spisovatel evropského formátu.
7/7
Jako audiokniha (Čermák, Frejová) neskutečná lahůdka pro uši a mozek. Od začátku do konce chytne a nepustí... Rudiš trošku jinak, ale zatraceně dobře!
Vandam.
"Patriot ze Severního Města.
Poslední válečník.
Poslední Říman."
Nebo taky rváč, smažka, vejtaha z tý nejzaplivanější sídlištní hospody. Ale taky ten, kdo si tenhle život nevybral, byl do něj vhozen, braň se, jak umíš...
Drsný, úderný, působivý. Vylíčení prostředí a těch týpků ze Severky je jedinečné. Nicméně pro mě je to zoufalý cizí nepřátelský svět, který mě děsí, který nechápu. Opačný konec barikády... Možná i proto pro mě tak silné a znepokojivé.
A pointa? Překvapivá? Ano i ne.
*
"Musíš bojovat, nesmíš se dát.
Musíš se mlátit.
Musíš dělat kliky.
Nesmíš bejt sráč.
Musíš.
Musíš.
Musíš.
Dokud to de.
Konzentration, Junge.
A... Akce!"
Netradiční pohled na události listopadu '89, upřímné lidské výpovědi, pomíjivost úspěchu a "chlapské neporazitelnosti", propracovanost vyprávění a postupné poznávání hlavního hrdiny a jeho příběhu. Za mě dobrá kniha.
Temné, hořce smutné, ta mizérie Vandamova života křičela z knihy neuvěřitelně hlasitě. Knihu jsem poslouchal, v podání Hynka Čermáka to byl skvělý zážitek. V první části jsem si říkal, že repetitivností je styl psaní dost podobný Fuksovu Spalovači mrtvol, aby ho Rudiš vtipně vložil do příběhu (i když, byl to vlastně vůbec příběh?) o něco málo později. Druhá paralela, a to hlavně atmosférou, se nabízí už jen s ohledem na název hospody Severky - seriál Most!. Ten smutek, malost, niterný strach ze samoty a hledání smyslu života v láhvi alkoholu, případně zástupných hrdinech... opravdu to na mě působilo hodně skličujícím dojmem a Vandama, Mrazáka a Lucky mi bylo líto. Stejně jako všech lidí, kteří se takhle den za dnem protloukají životem bez cílů, snů a naděje. Vandamova rodinná historie už byla jen třešničkou na dobře vystavěném, několikapatrovém Rudišově dortu. Velmi dobrá kniha, jejíž krátkost neubrala nic na zážitku, jaký jsem z jejího čtení (poslechu) měl.
Asi jsem dílo úplně nepochopila nebo nejsem cílovka. Jazyk pecka, obsahově jsem se docela ztrácela.
Tento (ne)příběh mě dost zaujal. Jak po stránce formální, tak i obsahové. Je to něco svým způsobem dost jedinečného. Na vulgární jazyk jsem si chvilku zvykala, ale rozhodně chápu volbu oněch jazykových prostředků. Krátké věty tvořily dynamičnost, to se mi velmi líbilo. Hlavní hrdina vzbuzuje ve čtenáři dojem siláka, vojáka, který se chrání ocelovým štítem. Vyzdvihuje důležitost fyzické síly, ospravedlňuje násilí. Považuje za slabinu projevit emoce. Ve skutečnosti ale pomaloučku odhaluje, že vevnitř zas tak silný není. Ale chce být. A chce být vojákem. Ba dokonce vojevůdcem. Chce být tím, kdo nastolí řád a sjedná pořádek. Protože to jest základ všeho. Je zajímavé nahlédnout do nitra někoho takového. Někoho, koho zdeformovala rázná výchova. Někoho, kdo je dočista ztracen. Ztracen v lese stejně jako jeho rodiče.
Mé první seznámení s autorem a mám radost, že mohu napsat, že jsem byla opravdu mile překvapená. Monolog místního hospodského povaleče, který by byl rád za hrdinu, ale nemá na to. A tak se stává alespoň králem sídliště a místní putyky. Drsný a syrový jazyk, který se přesně k tomuto antihrdinovi náramně hodil. Nejvíc mě bavil jeho dialog s místní servírkou. Ta ho doslova i obrazně vysvlékla zcela do naha. Audiokniha je velmi vydařená. Monolog nečte, ale rovnou hraje pan Hynek Čermák. V dialogu je mu partnerkou paní Kristýna Frejová.
Příběh, který vlastně ani není příběhem, vyhřezlé city, které vlastně ani nejsou city, oddechovka, která vlastně ani není oddechovkou. Rudišův styl psaní je hodně syrový, ale k tomuto vyprávění prostě patří. Můžeme diskutovat o tom, jestli je nám hlavní představitel sympatický či nikoliv, ale právě takovéto typy najdeme téměř ve všech sídlištních hospodách. Navíc je autor velmi dobře charakterizuje v krátkých úsečných větách, což knize dodává výbornou dynamiku. A přesah k vlastnímu nitru, vědomí, svědomí a víře v závěrečné pointě je takovou třešničkou na dortu.
Z téhle Rudišovy knihy jsem rozpačitá. Moderní próza se zajímavým námětem, s trochu fádní, zkrachovalou hlavní postavou, která jen kouká do lesa a opěvuje hrdiny. Působí to jako bezvýchodný portrét naší společnosti, která u piva kritizuje a doufá v návrat ,,blanických rytířů,,...možná záměr autora.
Vůbec nechápu, proč bych toto měl číst (resp. poslouchat), co se autor snaží říct, proč "velebí" zrovna tuto postavu a jakou má mít kniha pointu. Přijde mi, že pro pochopení a/nebo užívání si textu bych musel být minimálně z jiné věkové kategorie a/nebo společenské vrstvy. Toto nejen že jde úplně mimo mě, ale hlava proti podobnému pojetí života cíleně bojuje a některé části knihy ve mně vyvolávaly nehezké pocity. A nezachraňuje to rozhodně ani závěr. Proč? Je to "oslava" agresivní neúspěšné podprůměrnosti, nebo nějak podivně skrytá alegorie opakovaně zmiňované oním rváčem pokřivené pravdy a lásky prosazované levačkou i pravačkou? Nerozumím...
PS: Hvězdičku navíc přidávám za vypravěčský um Hynka Čermáka (ve formě audioknihy), který jediný z Národní třídy dělal snesitelnou záležitost. Dobře zahraný a interpretovaný text je ale bohužel jen jednou částí celkového dojmu a jakkoli skvělý "obal" prostě nezlepší opravdu špatný obsah.
Národní třída se hrozně těžko hodnotí (aspoň pro mě). Líbí se mi ten syrovej jazyk, jakým to Rudiš napsal. On už ten, víceméně skrytý, portrét Irvine Welshe na titulce dává tušit, co vás asi tak čeká. Ale na rozdíl od svého skotského kolegy je Rudiš přímočařejší, možná i tím, že je, víceméně celá, knížka psána formou přímé řeči hlavního "hrdiny". Samotný příběh je pak samozřejmě naprosto triviální, ale o to tu ani tak moc nejde. Takže čtvrtou hvězdu dávám z úcty ke Svalům z Bruselu, protože jeho "otočka-kop do držky" je prostě legendární. Cajk? Cajk.
Štítky knihy
zfilmováno násilí osamělost sídliště panelové domy, paneláky podle skutečných událostí Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2021 |  Winterbergova poslední cesta |
| 2002 |  Nebe pod Berlínem |
| 2013 | Národní třída |
| 2010 | Konec punku v Helsinkách |
| 2018 | Český ráj |
Autorovi jsem dal druhou šanci. V říjnu jsem si přečetl Český ráj.
Musím ale konstatovat, že mě jeho knížky neoslovily.
Nějak se nepotkalo moje očekávání s tím, co mi Jaroslav Rudiš předkládá. Jiným čtenářům se to ale líbí. Jsme každý jiný a také autoři knih píší různě a odlišnými styly. A i v tom je vlastně krása knih.