Návrat ze Sovětského svazu

05.08.2023

Andre Gide se při své několikaměsíční návštěvě narážel přes na okázalou pozornost hostitelů na věci, kterého ho znepokojovaly a které oni pozorní hostitelé nedokázali přes maximální snahu včas zakrýt nebo alespoň odclonit. Gide nepozoroval a nevnímal jenom to, co si hostitelé přáli. Jeho komunistické přesvědčení se v něm střetávalo s vírou v Boha, stejně jako hluboká lidskost během návštěvy s každodenní běžnou realitou. Je zajímavé, že jeho soucit s obyčejnými lidmi, jejichž bídu musel vnímat překvapivě i tady, ho zavedl mezi komunisty. To samé Karla Čapka naopak přimělo k jejich důslednému odmítnutí ve slavném článku Proč nejsem komunistou.

Gide na jednu stranu chválí onen tak viditelný (a předváděný) rozvoj, ale na druhou stranu si všímá všudypřítomného nedostatku, cenzury a hlavně absence plurality myšlení a jakékoliv kritiky. A ještě horší je pro něj úroveň sovětského umění, pokleslost a konformita socialistického realismu. A na tomhle nic nemění ani některé výbuchy jeho nadšení nad parky oddechu a kultury, parády sovětské mládeže na Rudém náměstí nebo třeba návštěvě autora jednoho z těch socialisticky realistických děl Jak se kalila ocel.

Jeho text působí chvílemi až zmateně a protichůdně, ale ukazuje se, že kromě toho, že byl velmi bystrý pozorovatel, se se svými poznatky snažil poctivě vyrovnat. Je směšné, jestli někdo napíše (nejen komunistický básník Mathesius v trapném doslovu), že nemohl znát celou pravdu a jeho soudy jsou příliš příkré a jednoznačné. Jistě, Gide toho asi moc nevěděl ani o hladu na Ukrajině, milionech lidí v gulagu nebo třeba o řádění NKVD mimo SSSR, kdy její agenti vraždili jak bílé emigranty tak uprchlé trockisty. Ale postřehl cenzuru (třeba požadavek na úpravu zdravice Stalinovi i projevů, které mohl veřejně pronést), nebo ono dvojí vyjadřování na veřejnosti a v soukromém rozhovoru.

Kniha vyšla teprve na začátku Moskevských procesů, ale i k nim se už Gide alespoň obecně vyjádřil. V tom je jeho velikost a prozíravost, byť dané spíše intuicí a víc citem než rozumem. Na věcné zhodnocení onoho nového řádu si musel svět v knize Nová třída ještě dvě desítky let počkat. Navíc Djilas znal ten západními intelektuály oslavovaný a vzývaný komunismus i zevnitř. Gideho následující tvrzení ukazuje, jak podvědomě vnímal pravou podstatu věci:

"Nuže, nebylo by líp než hrát si se slovy uznat, že revoluční duch ba prostěji duch kritický není přípustný, že ho už není třeba? Dnes se vyžaduje konformismus, uznávání. Co se dnes chce a žádá, je schvalovat všechno, co se děje v Sovětském svazu; co se tam snaží dosáhnout, je, aby toto schvalování nebylo rezignované, ale upřímné, ba nadšené. Nejvíc udivuje fakt, že toho docilují. Z druhé strany nejmenší protest, nejmenší kritika je stíhána nejtěžšími tresty, a ostatně ihned udušena. A pochybuji, že dnes v některé jiné zemi, i kdyby to bylo Hitlerovo Německo, je duch méně svobodný, sehnutější, bázlivější (více zterorizovaný), porobenější."

To postavení Stalinova Ruska a Hitlerova Německa na stejnou úroveň muselo ony západní levicové intelektuály vytočit až k šílenství. Přitom bylo jejich selháním, že ze strachu z Hitlerova Německa viděli alternativu v režimu, který byl stejný, ne-li horší. A je jedno, jestli se jedná o plejádu francouzských spisovatelů a filosofů, nebo našich představitelů avantgardy, kam samozřejmě patřil i ten komunistický básník, překladatel této knížky a její kritik Mathesius. Nakonec ono opakované selhávání oněch elit zejména levicového zaměření je stejně staré, jako lidstvo samo.

A ještě na jednu věc tady Gide poukazuje. Je jí ona ruská namyšlenost a arogance, kterou ale projevují jak už třeba děti v Artěku (třeba ony dvě dívky, které překvapí, že ve Francii se líbily dva sovětské filmy, jim ale řekli, že sovětské filmy se na Západě promítat nesmějí, z čehož si odvozují, že jim Gide lže), tak ostatní lidé (viz. ona posádka křižníku v Oděsse). Že se jedná o setrvalou součást ruské mentality, díky které dneska trpí lidé na Ukrajině dokládá jeden z Gidových spolucestujících následujícím citátem z N. V. Gogola:

"Mnozí z nás, zvláště mezi mladými lidmi, se nadmíru přehánějí při chvále ruských ctností, místo aby je v sobě rozvíjeli, myslí toliko na to, jak by je vystavili na odiv a křičí do Evropy: Pohleďte, cizinci, my jsme lepší než vy! Tato chvástavost je strašně zhoubná. Ostatní dráždí a škodí tomu, jenž ji praktikuje. Nejkrásnější věc na světě vychloubavost sníží. Mám raději přechodně trochu méně odvahy než domýšlivost. Tato ruská chvástavost, které Gogol lituje, je dnešní výchovou rozvíjena a povzbuzována." A to bohužel platí dodnes.

Andre Gide ovšem svým Návratem prokázal ve své době nejen mimořádnou odvahu, ale především jasnozřivost, která byla v následujících letech bohužel jednoznačně potvrzena. I pro něj tedy platí slova spisovatele A. Koestlera:

"Ke komunismu jsem šel jako k prameni čerstvé vody a opustil jsem jej, jako bych lezl z otrávené řeky lemované troskami zaplavených měst a mrtvolami utopenců."

20.01.2022

"Často se stává, že přátelé Sovětského svazu odmítají to špatné vidět, nebo alespoň je uznat; takže velmi často je pravda o Sovětském svazu říkána s nenávistí a lež s láskou." To jsou pravdivá slova o čemkoliv, čemu "slepě" věříme (ale také vášnivě, horoucně, upřímně) a nebo co kategoricky odmítáme (také principelně, nebo i nenávistně). A protože tenhle výrok André Gida v přítomné knize na str. 9 je namířen na všechny, kteří "slepě" hlásali (a dodnes hlásají) onu "pravdu o Sovětském svazu", jistě je třeba výsostného francouzského intelektuála i po letech upozornit, že se týká také jeho, jeho pohledu a jeho knihy. Obecně je podle mého potřeba si dát v životě na kohokoliv, kdo zná "pravdu" o čemkoliv, tím méně o Sovětském svazu, kde jsem na oficiální návštěvě tři měsíce.
Takže knize dávám jen tři hvězdičky a to hned z několika důvodů. Je to odvážný text, když pomyslím, v jakém kontextu byl psán a jak otevřeně je formulován. On kritizuje nejen, co viděl, ale i samotné principy (nesvobodu, konformismus, uzavírání se vnějšímu světu, kult Stalina, komplex povýšenosti, nedostatek kritiky, principy diktarury...), a to velmi otevřeně. V tom je to knížka uchvacující a není divu, že komunistická kritika reagovala tehdy tak ostře. Člověka, který vroucně věří v Sovětský svaz v roce 1936, musela kniha opravdu ranit do morku kosti. Pro člověka, který ji čte v roce 2022, když už zná další vývoj SSSR, je to unikátní dokument doby, v drtivé většině trefný. Ale po všech těch jednoznačnostech, které vedly k diktaturám a smýkaly 20. stoletím, se však domnívám, že knížka ztrácí na síle v tom, že je také stejně jako protivník jednoznačná. I když se Gide zaklíná tím, že sovětskou realitu kritizuje proto, že jí chce pomoci a je duší komunista, obávám se, že se sám zaplétá právě do vlastních jednoznačných, a málo podložených soudů. Z toho, co pozoroval na místě, vyvozovat tak dalekosáhlé závěry, je podle mě zjednodušování, zabíjení různých vrstev sledovaných jevů a tak se kniha stává žánrově pamfletem. Je to dobový výkřik, který rozčeřil správné vody, ale je to přeci jen plakát. Opravdu neobhajuji sovětský režim a s Gidem víceméně souhlasím (historie to potvrzuje), ale kritizuji knihu jako text. Permanentní zjednodušování a zároveň zobecňování dělá z knihy onen dobový výkřik a nic víc - není to reportáž, není tak vystavěna, to nejsou ani eseje na daná témata, není to ani o Návratu ze SSSR. To jsou glosy, seskupená témata na hromádky, různé hloubky, různého přístupu, kde kam člověk píchne, mohl by dodat cokoliv, co tam chybí. Prostě směska. Paradoxně, když se dívám do historie svých postřehů, totéž jsem vytýkal Fučíkově Zemi, kde včera znamená zítra - je to literárně ze stejného kadlubu, jen s opačným znaménkem. Tahle podobnost mě vlastně na inteligentního autora vlastně mrzí.
Oceňuji odvahu, kterou musel André Gide mít, když plamenně řečnil na Rudém náměstí při pohřbu Gorkého a jinde (viz přiložené projevy v dodatku), a už v něm jistě zrálo přesvědčení, že napíše tuhle studenou sprchu. To chce silný žaludek, který komunisté definovali mj. jako nevděk hostitelům. Takže cením, že ač pamfletový výkřik bez snahy o objektivnější zhodnocení reality, tak se dotkl principů, které komunismus a Sovětský svaz 30. let formovaly. Doporučuji tedy zejména jako inspirující historický artefakt, který by se dnes velmi těžko rozlišoval od dezinfomací a fake news v mediálním prostoru.