Neděle odpoledne
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499022/bmid_nedele-odpoledne-Sgy-499022.jpeg
4
1060
1060
Každá rodina má své tradice. Některá má navíc i tajemství. Život malého Tea ubíhá v pomalém, ubíjejícím rytmu. Odtažitá a samotářská matka ho vzdělává doma a namísto procházek ho vodí do komunitního náboženského centra. Pod stromečkem Teo vždycky najde jen další díl Káji Maříka. A otec každé nedělní odpoledne někam zmizí. Dospívání však nelze zastavit, a tak i Teova smutná rutina s nástupem do školy a novým kamarádem dostává první trhliny. A s ní i celá rodinná situace, obestřená mlčením, tajemstvím a smutkem. Čím více Teo stárne, tím víc se odtahuje od své rodiny. Ale i jeho vlastní samostatný život je nakonec všechno, jen ne spokojený: je v něm prázdné místo, které potřebuje zaplnit. Neděle odpoledne je příběhem o trápeních a tragédiích jedné rodiny, vyprávěným ze tří perspektiv. Co se synovi může zdát jako vyšinuté, z matčina nebo otcova hlediska najednou dává smysl. Je to kniha o vzájemném míjení i sbližování.... celý text
Přidat komentář
Bohužel nedočteno. Anotace mě velmi nalákala, ale styl psaní je pro mě otřesný. Přečetla jsem před lety od autorky její knihy Rekonstrukce, Anežka a Houbařka. Ani jedna kniha se nelíbila a pouze okrajově si vzpomínám na jejich děj. Chtěla jsem dát ještě autorce šanci, bohužel mi ale těžce nesedne její vypravěčský styl. Bohužel nemohu doporučit
Toto byla první kniha, kterou jsem od paní Hanišové četla, líbila se mi, přestože byla tak trochu depresivní. Na to, že nemá označenou přímou řeč, jsem si hodně rychle zvykla.
Mimořádně nekomfortní čtení, které však patří do zlatého fondu současné literatury. Teo, Marička a Jindřich a jejich propasti. Díky čtenářce solas za vyčerpávající a přesný komentář.
Obdivuji autorku, že je schopná psát o tak těžkých tématech a přitom tak čtivě. Po třiceti stránkách jsem si říkala, že je to moc depresivní a pak přišel Vychcan a kniha nabrala další dech. Výborně poskládané, díky příběhu matky a otce se vše dovysvětlilo, vše do sebe zapadlo, vynikající!
Určitě se zase vrhnu do dalšího autorčina díla, s určitými obavami kvůli těžkosti témat, nicméně s očekáváním silného zážitku.
(SPOILER)
Knihu jsem začala - stylově, ne však záměrně - číst před dvěma týdny, v neděli odpoledne, a ještě téže noci jsem ji dočetla. A od té doby pořád nějak nevím.
Jde o mé první čtenářské střetnutí s autorkou.
Za její hlavní poselství vnímám nastínění toho, proč by všichni, opravdu všichni lidé, měli docházet na psychoterapii.
--
Na knize musím ocenit, jak - citlivě, s porozuměním všem zúčastněným stranám - pojednává o tématu zcela bytostném: o bolestech. A to jak o bolestech uzavřených v úzké rodině, tak (a to především) v duších těch, kdo do dané rodiny přísluší. Z osobních i profesních důvodů se zajímám o trauma a jeho neuropsychologické a sociální koreláty -- a v tomto jsem s knihou velmi "vajbila".
(Dokážeme (se) přes vlastní bolest vůbec vidět?)
(Lze některé typy bolesti vůbec slovy popsat?)
--
Teo mi od prvních okamžiků připadal jako mimořádně citlivé a inteligentní (zároveň ale i "prototypicky" vztahově traumatizované -- přičemž se vůbec nedomnívám, že korelace těchto charakteristik bývá náhodná) dítě. Velmi ráda jsem s ním prožívala jeho cestu plnou zaškobrtnutí a pádů od jakýchsi dětských Vánoc strávených s matkou až do dospělosti.
(Je vůbec možné být "jiným" dítětem - a v dospělosti nevykolejit, neztratit se sobě, respektive nezjistit, že vůbec netuším, kdo - pod vší tou bolestí - jsem? -- Nevím.)
S "matčiným" oddílem, života Maričina, jsem souzněla snad ještě o ždibec více, než se "synovým". Bolel.
Otcovy bolesti mi připadaly zmíněné vlastně jen tak na okraj, což mi přijde jako velká škoda. Též jich nemá málo. A nakonec možná není náhoda, že se ocitl v opravdu specifické partnerské konfiguraci - v roli jakéhosi zachránce, který by však možná sám potřeboval být zachráněn.
--
Zápletka s "rituálním" nedělním odpolednem mi přišla skvělá (stále dokola se vystavovat bolestné zkušenosti v traumatickém prostředí -- protože co dělat jiného?). Samotný závěr knihy ale za mne prostě nebyl uvěřitelný. Jakkoli bych Teovi a jeho otci přála happy-end, závěrečné shledání dvou bytostí natolik omlácených životem, že vlastně spíše nejsou, než jsou, mi nepřišlo reálné.
--
Nesmírně, opravdu nesmírně mi vadily průběžné proměny otcova jména (v okamžiku, kdy matka s Teem přibíhá k opuštěnému "chrámu", se to ukázalo být jako zcela zásadní významový "detail": je tedy Jindřich "vůdce", nebo manžel? A co se stalo s Lubošem?). Samozřejmě chápu, že se jednalo o autorský koneptualizační proces, nerozumím však tomu, kde bylo a co dělalo editorstvo.
--
"Otče náš, jenž jsi na nebesích, co tam pořád v tom nebi děláš, slez už konečně a buď tady se mnou dole." (str. 50)
"Co když je to celý naopak, co když jsou sny opravdový a to, o čem si myslim, že je opravdový, je ve skutečnosti sen? Co když se večer ve skutečnosti probouzím do dkutečnosti?" (str. 69 - 70)
"Připadám si jako nějaká larva v kokonu." (str. 111)
"Venku už je dávno tma, lampy na ulici zase nefungují, ale Marička kráčí rázně, protože jí na cestu svítí lucernička, která je schovaná uvnitř jejího těla. Vidí ji jen ona, jen a jen Marička a nikdo jiný." (str. 229)
"Je jí, jako by bez mapy bloudila po cizím městě, potřebovala by nějaký pevný bod, podle kterého by se mohla orientovat. Něco, čemu by mohla zase věřit." (str. 267)
Kniha je vyprávěna ze tří pohledů, každá z hlavních postav dostává svůj podíl. Po přečtení nejdelší - Teovy - části jsem byla znechucena, jakým způsobem s ním rodiče, zejména matka, jednají, jak v něm přiživují pocit, že je s ním něco v nepořádku. Když jsem přečetla matčinu část, z odporu se stala lítost. Její část mě asi zasáhla nejvíc. Tahle žena byla osudem těžce zkoušená a to se podepsalo na jejím chování v přítomnosti. Je zde i velmi autenticky vykresleno, jak vztah matka - dítě může být poněkud problematický v závislosti na okolnostech při kterých žena otěhotní a při jakých dítě přijde na svět. V otcově části je pak vysvětlena jeho netečnost, se kterou ke svému životu přistupuje. Vše do sebe zničehonic zapadne jako puzzle.
Kniha nám ukazuje to, jakým způsobem různé události dokáží poznamenat náš charakter, a hlavně ukazuje to, jak se chování, které se v jedněch očích jeví jako nesmyslné, může z pohledu někoho jiného vyjasnit a stává se pochopitelnějším. Mile mě překvapil závěr, kdy bylo tajemství nedělního odpoledne odhaleno - to totiž není u autorky zvykem. Autorka sama tahle rodinná dramata umí psát naprosto skvostně, rozumí psychologii a její postavy jednají velmi realisticky. Za její největší skvost považuji ale knihu Houbařka, ta je naprosto bezkonkurenční.
Pro mne neskutečně depresivní a nepříjemně děsivé. Neupírám autorce čtivé psaní, ale prostě obsahově je to něco, co víckrát ne. Navíc v mnoha dílčích případech jsem - ani po kompletních informacích ze strany otce a matky - u Tea prostě nemohla uvěřit (ostatně i klíčovému tématu, co se děje s otcem v neděli odpoledne, také ne). Stejně tak jako samotnému závěru.
Neptám se raději, zda je v tom něco z reality, jen si přeji, aby nebylo...
Kniha opět velmi depresivní, skličující, tísnivá, bez větší naděje či pozitivity – ostatně, jak je u této autorky už zvykem.
Přesto taková, že dokáže chytit a držet.
Paní Hanišová umí jít do hloubky lidských charakterů a povah.
Všechny hlavní postavy na začátku působí velice nesympaticky a záporně, zejména postava matky mě svým chováním dost iritovala. Ovšem postupem času lze všechny postavy díky rozkrývání minulosti začít docela chápat. A to i přes jejich na první pohled nepochopitelné jednání.
Hnacím motorem čtení je hlavně zvědavost, kam tedy ten otec chodí každou neděli odpoledne. A byla jsem ráda, že i tato otázka nezůstala nezodpovězená.
Zvláštní – nespisovný, ale zajímavý byl i vyprávěcí jazyk – plně totiž odpovídal věku a povaze hlavního hrdiny Tea, což dokázalo daleko silněji vtáhnout do děje.
Bylo zajímavé pozorovat jeho postupné dospívání - nejdříve v dětství - klasicky naivní a bezelstný pohled na svět kolem sebe, pak automatický pubertální vzdor vůči autoritám kolem sebe a nakonec absolutní osamostatnění a životní kotrmelce, vzlety a pády způsobené zejména pokřivenými a narušenými vztahy z dětství. Ale jak jsem napsala na začátku – deprese a beznaděj na mě tedy útočila opravdu ze všech stran.
Nicméně - komentář píšu s větším odstupem od přečtení knihy, ale to, že si dokážu vybavit nejen příběh, ale i pocity, které jsem při čtení měla, je pro mě velkým důkazem, že to rozhodně není žádná tuctová kniha.
Konečně jsem si přečetla knihu od české autorky, kterou všichni tak chválí. A jak většinou nečtu anotace, vůbec jsem neměla představu, co na mě v Neděli odpoledne čeká.
Hned ze začátku se seznamujeme s nejmladším členem rodiny. Teo se učí doma s matkou, navštěvují spolu náboženské komunitní centrum a tou největší záhadou pro malého chlapce je neděle odpoledne, protože právě v tento čas se táta vytrácí někam pryč.
Ve vyprávění se vystřídá i matka a otec a jejich činy a chování se objasňují. A pokud si myslíte, že to už nemůže být horší, jste na omylu. Tahle rodina si toho zažila až příliš mnoho. Bylo to velmi smutné a depresivní čtení, které mě ale bavilo.
Ze začátku mi chvíli trvalo, než jsem si na styl autorky zvykla, ale pokud jste připraveni na pořádnou depku a příběh, který vás zničí, sáhněte po nejnovějším románu Viktorie Hanišové.
Viktorie Hanišová je dokonalá v tom, že dokáže představit příběh, jehož čtení až téměř fyzicky bolí. Román je jako do posledního morku kosti odhalená plocha, po níž autorka přejíždí drsným smirkovým papírem a vlákno po vláknu svléká svoje postavy, až z nich zbyde jenom holé nic. Tleskám, smekám, fandím. Vidět věci pod povrchem, umět takto uchopit a zpracovat trauma, to je opravdu mimořádný dar. Nedělní odpoledne není čtení na neděli odpoledne. Nezahřeje vás na duši, nepotěší, neposkytne úlevu od každodenních starostí. O to důležitější však ve skutečnosti je.
Moje první kniha od této autorky a přestože ve mně po přečtení zůstává hodně smutný dojem, určitě se k jejím knihám vrátím. V první části "Syn" jsem ještě nerozuměla spoustě situací, vztahů mezi hlavními postavami, jejich chování. A právě rozdělení knihy na další dvě části (Matka a Otec) se mnohé dalo pochopit nebo alespoň vysvětlit. Celkově mi připadá kniha velmi čtivá, opravdu jsem se těšila na každé další pokračování životního příběhu "speciálního" Tea a jeho rodičů. Hlavně jsem si ale uvědomila, jak osud všem těm dětem s SPU, ADHD, Aspergrem, autismem nebo právě i s " jen" kosmetickou vadou, naložil, včetně jejich rodin.
U prvních stránek jsem si říkala: Co to čtu? To je nějaké Mládí v hajzlu počesku? Dále se příběh rozjel a byla to bomba. Výborný psychologický román. Super, doporučuji.
Literárně se knize nedá nic vytknout, ale přiznám se, že mě téma knihy zas tak neoslovilo a spíš mě jen zajímalo, co se v té rodině stalo, že žila jak žila. Nicméně kniha jede v duchu ostatních knih, depka od začátku do konce, jedna velká rodinná tragédie a snaha o napravení vztahů. Během čtení vyvstávají otázky typu, kdo je Hyn, proč je matka taková náboženská fanatička, kam chodí otec každou neděli odpoledne a to je to, co vás nutí číst dál dál. V závěru knihy se vše propojí a je vám z toho smutno. Takže, kdo má rád knihy Viktorie Hanišové, tak si knihu určitě přečtěte. Nicméně, já mám na prvním místě stále Anežku, následně Houbařku a Rekonstrukci a Neděli odpoledne bych asi zařadila na čtvrté místo.
Jsem zasažena, uhranuta a vtáhnuta do děje, který byl skvěle vyprávěn Viktorii Hanišovou. Už dlouho se mi nestalo, aby mě tak knížka vtáhla a já přesně zažívala pocity postav v knížce. Skvěle napsané, perfektní příběh, který může být i náš. Děkuji za čtení.
"Každá rodina má svoji neděli odpoledne."
Viktorie Hanišová za mě prostě umí a touto knihou svůj um jen potvrdila.
Nelehké téma, které se nečte úplně snadno a přesto vám stránky mizí před očima. Doporučuji!
Čtivé a hutné dílo. Uff. Všech postav, obzvláště Syna, mně bylo dost líto a současně mně byly všechny postavy, obzvláště Syn, bytostně nesympatické.
Rodinné drama je doménou Viktorie Hanišové. Psychologie postav - ať už z pohledu dítěte či starého člověka, muže, ženy - sekne do živého. Stejně tak po literární stránce není co vytknout, především změna stylu psaní i slovní zásoby v kapitolách u jednotlivých postav je výborná, propracovaná. Autorka je skvělá spisovatelka.
A obsahově? Bezútěšné vztahy v bezútěšném prostředí (oproti takové Houbařce, kde prostředí lesa bylo jistým způsobem příjemné a nadějné a trochu vyvažovalo tragédii lidí).
Přemýšlím, co mi kniha dala - kromě potvrzení jistoty, že mezilidské vztahy jsou složité, porouchané a nemocné. Od rodinných psychodramat si dám chvilku oddych.
Další výborná kniha paní Hanišové. A možná se mi líbí ještě víc než Houbařka. I takhle může vypadat život jedné rodiny... Čtení jsem si moc užila a příběh prožívala spolu s Teem. Kniha plná tajemství a smutku.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Asi v půli knihy už to na mne bylo moc ...... váhala jsem s odložením knihy....a najednou další kapitola /četla jsem e-knihu/ - a velké překvapení a velký rozjezd....celkově skvělá kniha....