Němý křik
Madla Pospíšilová Karasová
Madla Pospíšilová Karasová se nebojí drsných témat, která se vám zažerou do duše. Přesvědčit se o tom můžete v novele V pekle jsme všichni Hébert nebo v těchto třinácti velmi různorodých povídkách. Chcete si zahrát vabank o vině a trestu? Putovat ke hvězdám či za duhu? Nahlédnout do nejhrůznějšího pekla? Objevovat tajemství lidské duše? Odvážíte se nahlédnout? Opravdu? Tak to zkuste a knihu otevřete. Slyšíte ten němý křik?... celý text
Přidat komentář
Knížka, která se čte velice rychle, obsahuje 13 povídek. Díky širokému záběru si přijde každý na své.
Některé povídky se mi líbily více, jiné méně. Ale věřím, že je zase ocení jiní čtenáři. V každém případě musím říci, že se autorka nebojí žádného tématu a dokázala je velice dobře zpracovat.
Za mě byla top povídka Lovec monster, která byla z budoucnosti, ale nakousla docela citlivé téma a já bych se klidně s takovým řešením spokojila. Za mě v tomto směru klobouk dolů!
Jako druhou bych vyzvedla povídku Tam za tou duhou je postapo, ale strašně mě zaujala, protože to je situace, kterou fakt nechcete.
Na třetí místo bych dala Balonek štěstí a Malá růžová teniska. Obě pracují s nejhorší noční můrou každého rodiče a i když je každá z jiného úhlu, tak je hrozně chytlavá.
Takže pokud chcete opravdu pestré čtení, je tohle ta správná volba!
Mým prvotním dojmem z této sbírky bylo překvapení, že kniha s pouhými třinácti povídkami je takto macatá. To je dáno autorčiným popisným stylem psaní, který sám o sobě není špatný, ovšem navzdory pestrosti námětů posléze místo vyprávění věci spíš vysvětluje. Věřím však, že čtenáři vizuálnějšího typu si díky tomu Němý křik užijí daleko více než já. Z povídek jde cítit bohatá slovní zásoba, smysl pro realistično a schopnost zachytit (ne)lidské utrpení. Současně však u mnoha postav mám pocit, že se zasekly někde ve fázi popírání a rozjel se jim v hlavě brutální overthinking, takže často repetitivně omílají ty samé věci, aniž by se v příběhu situace výrazněji změnila. Jakákoli změna pak většinou trvá až příliš mnoho stránek, čímž se pro mě leckdy z textu vytrácelo tempo, napětí a obecně čtivost.
Některé kusy se mi tím pádem četly jedna báseň a u jiných mě poléval ledový pot při zjištění, že mám za sebou sotva třetinu příběhu. Několik kousků jsem znal už z dřívějška (v jednom případě šlo dokonce o delší text a „zpovídkaření“ příběhu výrazně prospělo). Jsem rád i za příběhy hozené do sci-fi polohy, byť jsem nad nimi musel místy přivřít obě oči, logiku hodit za hlavu a tvářit se, že nevidím problém. Asi největším zklamáním knihy pro mě byl BALONEK KE ŠTĚSTÍ, kde se bohužel po příchodu hlavního hrdiny na ústřední místo děje dozvídáme něco, co jeho příchodu na ono místo automaticky zabraňuje. Naopak mě hodně potěšil etické otázky pokládající LOVEC MONSTER, z reality vychýlené PRAVDA JE TAM NĚKDE a finální ZACYKLENÝ, který zpracovává citlivé téma. Vrcholem sbírky je však (a vzhledem k neoriginálnímu tématu mě to mile překvapilo) povídka ZRŮDA Z Č. P. 52. Tohle jsem přečetl jedním dechem a byl smutný, že to není celý román, protože to mělo ten správný náboj. Závěrem ještě zmíním, že by možná bylo fajn proložit delší povídkové kousky těmi kratšími, aby si čtenář měl možnost po čas četby „odpočinout“.
Němý křik je dobrá volba pro milovníky vážnějšího a z větší míry realistického horroru.
Dvě z povídek z této sbírky jsem znala už z dřívějška, přečetla jsem je tehdy ještě za tepla, proto jsem byla zvědavá i na ostatní. Taky je fakt, že jsem k nim přistupovala obezřetně, protože autorka umí zatnout dráp hrůzy do mozku čtenáře, aniž by použila expresivní prvoplánovou hrůzu. Některé povídky mi přišly jako zárodky celého románu, který bych si okamžitě pořidila. U některých jsem dychtivě obracela stránky, abych se co nejdříve dozvěděla, jak to dopadlo, a u některých mi ukápla slza. Myslím, že podstatnou devizou tvorby je vnitřní život těch postav, ty myšlenky, jež proudí v myslích každého z nás, ty situace, které důvěrně známe a které ona umí suše až syrově zprostředkovat. Doporučuji!
"Už v novele V pekle jsme všichni Hébert se mohl čtenář přesvědčit, že Madla Pospíšilová Karasová to se slovy umí a své postavy nešetří. Němý křik, ukrývající v sobě třináct různorodých povídek, už obálkou napovídá, že ani tentokrát to nebude čtení pro citlivky.
(...)
Sbírka jako celek by se dala zhodnotit jako sonda do průběhu několika let autorčiny tvorby, v níž brouzdá různými vodami své fantazie a experimentuje se žánry a subžánry. Plynulost a čtivost textu je však bez zaškobrtnutí, a i když konce povídek občas zanechají na patře hořkou pachuť, čtení je to dobré. Madla Pospíšilová Karasová má velkou fantazii a nebojí se balancovat mezi těmi nejbrutálnějšími a nejnechutnějšími scénami, které si čtenář mnohdy raději ani nechce představovat."
Celá recenze:
https://deti-noci.cz/2024/09/literatura/lit-recenze/madla-pospisilova-karasova-nemy-krik/
Každý, kdo měl tu čest s autorčiným Hébertem, zhruba tuší, co může očekávat. Rozhodně její expresivní, takřka sugestivní styl!
Tahle sbírka povídek podle mě měla vzestupnou tendenci a jako správný knihomol, bych měla asi napsat, že některé z povídek (přesně tři) pro mě byly neuchopitelné..., ale popravdě, spíš mi přišly jen teprve rozpracované, jakoby takové skicy s nejasnými konturami a roztříštěnou kompozicí...
Každopádně od povídky Lovec monster až do konce, nemám námitek, byla to jízda!
Hodně mě baví autorčin výběr slovíček, která jsem kdysi znala, ale strašně dlouho se s nimi nikde nesetkala, no a tolik odkazů na kolegy spisovatele, pecka! Podotýkám, že čtyřicátý druhý díl Legie bych si někdy ráda přečetla, a pobavilo mě to hodně
"....z očí se jí řinuly horké slzy a z nosu krev, zatmělo se jí před očima, protože ucítila, jak se uvnitř ní něco roztrhlo. Černý mrak nevědomí ji zastřel mysl, ale okamžitě ji probral ostrý políček do tváře. Tam dole cítila dravčí pařáty, razící si cestu....."
--------povídka Lovec monster----------
Knížku určitě doporučuji všem temnočtenářům, má dost široký záběr všech možných odstínů temnoty, a já se těším, co si autorka na nás připraví příště. A doporučuji nečíst na jeden zátah!
Povídky to je vždy sázka do loterie. Ovšem tady se sázka vyplatila :-)
První část knihy byla za mě taková spíš průměrnější, povídky nebyly špatné, ale nebylo to takové to úplné wow :-) To se ovšem úplně změnilo s povídkou Balonek ke štěstí. Tady se totiž opět ukázalo, že největší monstra se schovávají v lidech samotných :-( Příběh s lehce magickými prvky, o únosech dětí a lidských zrůdách, které v tom měly prsty....
Další povídka, která mě dostala, byla Lovec Monster, představte si svět, kde například oběti znásilnění netrpí, ony si totiž vůbec nic nepamatují. Ten kdo trpí je pachatel, žádné vězení, mříže, pohoda a za dva roky jsem doma. Ale tito pachatelé jsou odsouzení k tomu prožívat všechen ten strach, bolest, ponížení místo svých obětí v rámci jakési terapie. A to vše v rámci hesla oko za oko, zub za zub. U téhle povídky jsem se hodně zamýšlela, na jednu stranu je to super "trest", ale tím, že ho provádíme nestáváme se i my vlastně jakousi zrůdou? Tahle mi dala opravdu zabrat...
Další skvělá povídka, která mě naprosto vtáhla do děje, byla Tam za tou duhou - naprosto geniální postapo sci-fi příběh. Těhotná žena zůstane sama s malou dcerkou, všude se ztrácí lidé, statisíce, milióny....podaří se jí přežít? Je mateřská láska dostatečným hnacím motorem? Boží příběh, tento by se mi líbil klidně jako celá kniha, stejně jako Lovec Monster.
V rychlosti ještě co mi tak nejvic utkvělo z těch ostatních povídek - Můj miláček Lisa - tohle byl šílený bizár :-D To jsem četla s otevřenou pusou a s odporem :-D
Malá růžová teniska - skvělá povídka, nejhorší noční můra všech rodičů :-(
Polibek z Venuše - super sci-fi :-) I když taky lehce nechutné :-D
A nakonec, když už jsem si myslela, že nic horšího přijít nemůže, přišla poslední povídka Zacyklený. A ta mě rozbila totálně. Dle poděkování autorky na konci mi tahle povídka přišla velmi osobní a já za ní neskutečně děkuji, je tam vše.... vlastně obyčejný život, který se ve vteřině může otočit vzhůru nohama a člověk je v něm uvězněný a není cesty ven :-( Úžasně a citlivě zpracované :-)
Tady ještě shrnutí hodnocení jednotlivých povídek:
Štěstí 3*
Den, kdy na světě zemřela naděje 3,5*
Pravda je tam někde 3*
Preventista 4*
Zrůda z č.p. 52 3,5*
Balónek ke štěstí 5*
Lovec Monster 5*
Vzpomínky na zemi 4*
Tam za tou duhou 5*
Můj miláček Lisa 3*
Malá růžová teniska 5*
Polibek z Venuše 4*
Zacyklený 5*
"Netušil jsem, jak dlouho ta krvavá řež trvala. Už jsem ani nepočítal, do kolika domů jsem vtrhl, kolikrát jsem si sundal kalhoty před nějakou šikmoočkou. Bral jsem si všechny - mladý, starý, těhotný, i... ještě vlastně děti. Občas jsem je musel vyšťourat, v němém děsu se zkoušely poschovávat pod všemožnými krámy."
Madla Pospíšilová před pár dny vydala sbírku třinácti povídek. Ústřední téma? Není. Je to směsice hororu, dramatu, sci-fi, bizzaro, dystopie. To vše je promícháno na jedné paletě děsu, tajuplnosti a nevyzpytatelné linky příběhů. Autorka ponechává pointu často nevyřčenou, což jen umocňuje zážitek ze pozoruhodných příběhů.
"Už nemohl křičet. Hýbat se. Nevnímal bolest. Ani strach. Cítil jen vlny přelévající se únavy, slabosti a neskutečné tíže. Kdyby mohl poslouchat, slyšel by už jen klapavé mihotání osmi nohou, opatřených tvrdými drápky, a sunutí tlustého, těžkého, vyhládlého těla. Nastal čas k jídlu..."
Jednotlivé povídky jsou tak konrastní, jak to jen jde. Často kontroverzní, otevírající tabu témata. Madla už v knize V pekle jsme všichni Hébert ukázala, že často nemusí vymýšlet monstra. Vystačí si s člověkem. A jak! Úžasná práce se slovy, správné rozložení do souvětí zavrtávajících se pod kůži a naopak rozdělení do krátkých, úsečných vět, co bodnou jako štír a pošlou vás k zemi.
"Nevnímal ani nelidské vytí, které se mu rozlehlo za zády. Prsty si drásal oči, jako by tu strašnou věc, která se mu zničehonic usídlila v mozku, mohl dostat pryč jen pouhopouhou silou tukem obalených prstů. Pravé oko ruplo. Sklivec stekl..."
Rozhodně doporučuji číst po částech, ne najednou. Hrozí jinak splynutí povídek, styl psaní je podobný a je to logické. Vadily mi i nějaké podrobnosti, jako komplexní výpisy lékařských či pitevních zpráv, dlouhý denní rozpis v léčebně. Za mě zbytečná vata. Také jsem měla pocit nadužívání zájmen jako jenž, již, jež apod. Jinak jde ale o výborné čtení, do lezavého podzimu jako dělané! Hodnotím 3,5/5 a děkuji autorce za knihu.
Sbírka třinácti hororových povídek, které nabízí zážitkovou strašidelnou jízdu napříč různými podžánry, ať už je libo sci-fi, postapo, nějaké ty nadpřirozené potvory, každý si jistě najde to své. Dočíst jednu povídku a začít druhou je, jak vyloupnout bonbon z bonboniéry a s napětím čekat, jakou příchuť bude mít tentokrát. Takže u Němého křiku rozhodně nehrozí nuda a zabřednutí ve stejné monotónní poloze psaní. Je to hezky dynamické a pestré :)
Každá sbírka povídek pro čtenáře vždy obsahuje „lepší kousky“ a ty slabší, byla jsem ráda, že tady většina povídek zapadla do těch, které se mi fakt líbily a jen pár bylo v menšině. A to je fajn poměr.
Milým překvapením pro mě byla povídka v žánru bizzaro (Můj miláček Lisa), ta mě dostala a rozhodně bych uvítala nějakou další (a klidně delší) tvorbu od Madly v tomhle směru. Dobrého bizzara není nikdy dost a navíc, je to o lásce, co víc si přát? Věřím, že Mellick by si rochnil blahem. Tahle povídka hezky ukazuje to, že ne vždy je horor o tom přečíst si něco strašidelného a pak se jít bát vyvenčit večer psa. Někdy znechucení nad bizarní představou a příliš obrazotvornými popisy vyvolá následné pořádné znepokojení a už to stačí, aby se člověk cítil sakra nepříjemně, i když se nebojí v tradičním slova smyslu. A že popisy Madle fakt jdou.
Dost mě bavily i povídky se sci-fi námětem, ať už Polibek z Venuše (emzáci poctí Zemi svou návštěvou), tak Preventista, Lovec monster… A takhle bych mohla pokračovat, ale nechci tu až moc spoilerovat (já si třeba komentáře ke knihám čtu až po jejich dočtení). Ale pár jich ještě prostě zmínit musím.
V předchozí knize (V pekle jsme všichni Hébert) Madla ukázala, že nepotřebuje mít po ruce nadpřirozené a kruté síly, nějaké krvelačné entity, ale že si hravě a poutavě vystačí s tím, co tu již je. Člověk. Největší predátor, co může být, schopen takových zvěrstev, že Drákula se může jít klouzat. Den, kdy na světě zemřela naděje a Balonek ke štěstí mají jako hlavního záporáka člověka a třeba Balonek patří k povídkám, při kterých mi bylo sakra úzko. Když horor čeří hladinu fikce a prostupuje do reality, když pracuje s tím, co se klidně může stát sousedce od vedle, kolegovi, čtenáři samotnému, nabízí to úplně jiný level strachu (hezky to přiživují i true crime dokumenty na Netflixu). Není to strach z neznámého, ale naopak něčeho, co si člověk až moc dobře umí představit a brnká to na struny paranoi a nevyhnutelné pomíjivosti lidského života, o tom, že někdy o našem žití nebo nežití rozhoduje někdo jiný.
A o tom, jak je život křehký, se čtenář může přesvědčit v závěrečné povídce Zacyklený, která bez varování a slitování útočí na emoce. Čert vem stranou emzáky, vlkodlaky, prastaré chapadlovité příšery. Tady stačí krutá realita, ve které člověk ztrácí svou identitu a schopnost rozpoznat ty, které miluje. Tohle byla parádní povídka na konec, protože ve mně po dočtení rezonovala ještě dlouho. Když to shrnu, Němý křik je výborná sbírka povídek, ať už hororových nebo těch na pomezí hororu a vřele doporučuji k přečtení.
Štítky knihy
napětí psychická traumata příšery, monstra hororové povídky české povídky válečné povídky sci-fi povídky fantasy povídky
Část díla
Balonek ke štěstí
Den, kdy zemřela naděje
Lovec monster
Malá růžová teniska
Můj miláček Lisa
Autorovy další knížky
| 2023 | V pekle jsme všichni Hébert |
| 2020 |  Kronika rodu Příšeráků |
| 2024 | Němý křik |
| 2020 | Den, kdy na Zemi zemřela naděje |
Autorka jde na čtenáře přes pocity. Přes hodně silné pocity. A navíc zpracovává závažná témata. V mnoha příbězích jsem pocítila nostalgii ke knihám, seriálům a filmům, které ovlivnily i mě. A naprostá většina povídek je tak silná, že by se dala směle rozpracovat do románové podoby. Potěšily mě i prvky sci-fi a dystopie. Naprosto mě odzbrojily povídky: Den, kdy zemřela naděje, Lovec Monster a... Zacyklený (což je horror, který dříve či později čeká velkou část populace).
Kniha Němý křik není odpočinkovým čtením nebo knihou k přečtení "na jeden zátah" - jednotlivé povídky je lepší vstřebat a mnohdy to jinak ani nejde. Dojmů je taková spousta, že se v nich zcela ztrácí i těch pár drobných nelogičností.
Ochutnávka závěrem:
"...starší muž. Shrbený, s černými vlasy, jimiž prokvétalo stříbro stáří, a obličejem tak svraštělým, že to vypadalo, jako by měl na hubeném krku napíchnuté hnijící jablko."