Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538720/bmid_nevidim-ani-tmu-rozhovory-o-nadeji.jpg
4
300
300
Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? S šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů…... celý text
Přidat komentář
Poslechnuto jako audiokniha. Moc pěkně zpracování a příběhy opravdu k zamyšlení. Pro audio jsem sáhla omylem ale jsem za to moc ráda. Doporučuji přečíst nebo poslechnout.
Autor těchto zajímavých rozhovorů si získal velkou pozornost svou knihou o lidech žijících mimo civilizaci "Jako v nebi, jenže jinak", za kterou získal i ocenění Magnesia Litera a také rozhovory se šumavskými samotáři "Raději zešílet v divočině". Obě knihy jsem četla, takže jsem čekala podobně silný čtenářský zážitek. Rozhovory se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, jsou opět velmi sugestivní a všechny v nich mluví o nejtěžších věcech, které mohou člověka potkat.
Přestože jsou to často mimořádně drsné zážitky, s kterými se tyto ženy svěřují, je to kniha především o naději. Všechny příběhy, i přes značnou rozdílnost prožitku, spojuje nezdolnost a síla těchto žen. Málokdo z nás projde životem bez nějakých negativních zážitků, a tak mě při čtení těchto zpovědí napadlo rčení " Co tě nezabije, to tě posílí". V případě těchto šesti ženských osudů to platí stoprocentně...
(SPOILER) Jde o mojí třetí knihu od tohohle autora, po šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) a p. Konvalinkovi (Spánek rozumu plodí příšery). I tahle kniha na mě udělala velký dojem. Dost mě zasáhly příběhy paní Jany a paní Sieglinde. Na rozdíl od některých jiných rozhovorů mi nepřišlo, že by si samy něco namlouvaly. Kromě toho mám také sama německé předky, doteď vlastně nevím, co se s dědovou babičkou (mojí praprababičkou) stalo, děda o tom nikdy nemluvil. Výlety do pohraničí (ať už Šumava nebo severní Čechy) na mě vždycky zapůsobí, z krajiny dýchá historie, bohužel dost smutná. Na paní Sieglinde obdivuju, jak dokáže popisovat svoje prožitky bez jakékoli známky hořkosti ("Jsme tomu zkrátka vydáni" - s. 213). Jinak zjistila jsem, že už jsem se vlastně s pí Sieglinde "setkala" před cca rokem v rozhovoru u Lucie Výborné (a i tehdy mě rozhovor s ní zasáhl). U některých dalších protagonistek mám upřímně trochu obavy o jejich další osudy, hlavně tedy u paní Apoleny. Zkusím se podívat, jestli se p. Palán nezmínil o něčem v nějakém článku, od sepsání knížky uběhly přeci jen už dva roky. I když mi uvažování některých protagonistek nepřišlo vždycky úplně pochopitelné (popř. jsem měla pocit, že si samy sobě něco namlouvají), uvědomila jsem si, že nemám vůbec právo je soudit, neprožila jsem si to, co ony. V knize mě jinak také zaujal i takový detail - všimla jsem si, že se občas protagonistky vyjadřují (asi nezávisle na sobě?) ke stejnému tématu (např. existence karmy, ale i jiná témata), ale každá na to má jiný pohled. -- K technické stránce – bohužel jsem v knize narazila na několik překlepů, což mě trochu mrzí, chtělo by to lepší korekturu. "Loser" se píše s jedním o (několikrát na str. 17-18), "jsemw" místo "jsem" na str. 145. ---- Jinak jsem ale knihu přečetla jedním dechem a určitě o ní budu ještě dlouho přemýšlet.
Miluji všechny ty jeho knihy plné rozhovorů. Kromě toho, že oceňuji, jakým stylem jsou rozhovory vedeny (inteligentně a nenásilně, autor z nich netahá nic šokujícího, žádnou "špínu" a i tak působí rozhovory velmi zajímavě, poutavě), baví mě na tom, jak si já sama osobně během čtení vytvářím svůj vlastní pocit z každého jednotlivého člověka, někdo je mi hned od prvních slov sympatický, někdo méně, s někým se ztotožňuji, jiného nechápu vůbec... vždy, když začínám číst nový příběh, jsem zvědavá, jak na mě ten daný člověk bude působit. Je to vzrušující čtení a každá další knížka rozhovorů bude mít místo v mé knihovně.
Nelehké osudy žen znázorněné formou rozhovorů. Těžké čtení, naděje tam moc nevidím.
Nemůžu se ovšem ubránit lehké ohranosti autorových knih, lidí žijících na okraji společnosti.
Těžké příběhy. Některý rozhovor mě nebavil, některý mě až iritoval, jiný opravdu zajímaly (a když jsme se o knize bavili v rodině, každý z nás to tak měl a každý to cítil jinak u jiného rozhovoru). A přijde mi to tak vlastně v pořádku, vždyť tak to je i v reálném životě. A to mi právě přijde na Palánových knihách tak důležité - že dokáže nabídnout pohled na život a způsob života svých "postav" nám čtenářům - seznámí nás tak s příběhy, které bychom jinak nepoznali, nemohli pochopit a ani si snad nemohli představit.
Podle mne to umí udělat do hloubky a citlivě.
Akorát jsem teda někdy tu naději z názvu v rozhovoru a v životě některých zpovídaných nemohla najít...
To jsou ale pozoruhodné příběhy! Lidí s podobnými osudy, nápady, životním přístupem, je, akorát se jim nedostane příležitosti nám o tom povykládat. Těmto se dostalo a tak si může každý dumat o tom, co z popsaného je realita, tedy že by to někdo mimo příběh viděl podobně, a co ne. Jde o to, jakýma očima to čtenář čte. Jestli jako ŽENA nebo jako MATKA nebo přes filtr své profese/odbornosti...pokaždé se ten úhel trochu pootočí.
První setkání s autorem a trochu zklamání. Více mě oslovil jediný rozhovor. Osobně mi přišly rozhovory vedené trochu zvláštně a spíš klouzající po povrchu.
Dobře napsané příběhy,spíše smutné,ale se špetkou naděje. Čtení pěkně odsejpalo:-).
Ufff... Jak už je u A. Palána zvykem, opět jde o výborně vedené rozhovory se zajímavými lidmi (tentokrát jen ženami), přesto jsem se knihou prokousávala dlouho. Prostě to na mě bylo moc drsné a vůbec se mi nechtělo pokračovat ve čtení. A to šlo jen o ČTENÍ, ty ženy to ŽIJÍ... Naděje tam byla, to ano, ale na mě asi víc působila ta tragická a depresivní stránka... Člověk tak nějak teoreticky ví, že mezi námi žijí lidé i s takovými osudy, ale obvykle nemáme možnost tak zblízka poznat jejich život, názory, myšlenky, pocity. Většina z nás (včetně mě) by se měla stydět za to, na jaké malichernosti si dennodenně stěžujeme.
Zajímavé čtení,pro mě trochu víc depresivní. Příběhy lidí podány formou rozhovoru, doplněné fotografiemi. První setkání s autorem. Stojí za přečtení.
Ráda čtu knihy napsané novinářem-spisovatelem, který "umí psát knihy" (vyjádření autora), Obvykle totiž bývá zárukou dobrého čtení , zajímavých informací a často i laskavého humoru, Po Samotářích je tato knížka o nesnadném osudu několika žen, žijících vlastně také skoro o samotě uprostřed lidského společenství ve městech, vážné téma. Je to o fyzických bolestech i duševním utrpení, o chvílích beznaděje i naděje. Kromě dobře vedených a usměrňovaných rozhovorů je publikace doplněna nádhernými fotografiemi.
Hodnotit celou knihu by ode mě nebylo fér, jelikož jsem četl pouze první rozhovor. Ten mě však dohnal napsat pár řádků, protože tu mají lidé zmatené pocity vůči osobě z prvního rozhovoru. Z klinického hlediska má tato paní poruchu osobnosti (je to odvážné tvrzení, ale někdo to říct nahlas musí). Celý rozhovor je jen směs inkongruence (nesouladu), vnitřního neklidu a kriminálního zákulisí. Upřímně, je to krásný přiklad pro studenty psychopatologie. Pan Palán by se měl zamyslet nad tím, zdali zcela evidentní lhářku, manipulátorku s egodystonními rysy lze považovat za silnou ženu.
Soucit u poruch osobnosti je sice na místě, ale je téměř vždy ambivalentní. Bohužel je to odraz genetických predispozic a psychosociáního dopadu. Takový člověk ví, co dělá, ale je pro něj těžké se zachovat dle běžných morálních norem. Je to vlastně skutečná lidská tragédie.
Je to hodně depresivní čtení, ta deprese a úzkost na mě sálá z každého řádku a mám chuť tu knihu odložit, ale nakonec to neudělám. Dočtu ji a připdám si obohacena, možná za to může slovní zásoba, s níž autor operuje, nevím. Atmosféra knihy si zaslouží pět hvězdiček v každém případě.
Úvodní rozhovor s Michaelou.. ne, nenašla jsem tam absolutně nic a říkám si, co jsem přehlédla? Kamarád by řekl věčná nabíhačka na vidle. Nemohu si pomoci, ale prostor, který tento rozhovor zabral, mohl být věnován rozšíření těch s Apolenou, Sieglinde, Janou a Denisou. Obzvlášt děkuji za rozhovor s Apolenou, vyjádřené myšlenky, její zkušenosti, to, kam postupně došla, aniž by to vzdala a v podstatě vlastně i její ochota vůbec se o svůj příběh podělit... opravdu zaslouží uznání, i když o ně určitě nestojí. A Anetě hodně štěstí, snad se jí to opravdu podaří a prolomí ten mnohogenerační koloběh závislostí.
Zajímavé čtení, líbí se mi rozhovory. Autor má úžasné knihy a k tomu nádherné fotografie jako bonus :-)
Pro mě je tato kniha jednoduše krásná (výpravou i obsahem).. každý z rozhovorů - lidských příběhů - se mě nějak v hloubi dotkl, zasáhl mě.. ostatně jako další knihy pana Palána, člověk je dlouho po přečtení nosí v hlavě (nebo aspoň já)
Opět jsem byla nadšená, ač jde o rozhovory se ženami, které lecos prožily, tak i přes to jsou plné naděje a toho, že to nevzdávají. Chvílemi jsem i přemýšlela o tom, že přeci není možné takto žít. Knihu si opět pořídím do své knihovny a dám ji k předchozím o samotářích.
Tohle je kniha plná bolesti. Myslím, že Aleš Palán takhle hluboko do lidských ran v předchozích rozhovorech nešel. Člověku se při čtení chvílemi draly do očí slzy, chvílemi jsem si říkal, to snad není možné.
Ale nebojte, i tady v těch rozhovorech zaznívá naděje a povzbuzení. Jen se prostě jen tak nedokážu zbavit smutku, který celou knihu prostupuje. Zatímco obě knihy samotářů byly spíš o svobodě, alternativním způsobu žití, člověk si mnohokrát řekl, jo, to zní fajn, proč ne, i když tam prosakovala nostalgie po starých dobrých časech nebo nějaké lidské bolesti, tahle kniha je celá jiná. Je plná emocí, které se těžko překlápí do slov.
Každý příběh je trochu jiný, všechny jsou ale silné, mnohdy až neuvěřitelné. V příběhu Sieglinde se odkrývá i část naší historie, surově, tak jak to bylo, vyprávěno na příběhu konkrétních lidí, kteří zůstali Němci v tehdejším Československu i navzdory komunistickým represím, což samo o sobě člověka přiměje, aby se na celou tu epochu díval zase trochu jinak.
Někdy čteme o utrpení druhých proto, abychom se ujistili, že jsme na tom sami vlastně docela dobře. A tady se o tom mluví zcela otevřeně v jednom rozhovoru! Apolena se to nebojí pojmenovat:
"Člověk, když si to přečte, si může říct: 'Proč já vlastně kňourám?' Hlavně si v sobě poňuchňá vědomí, že to má ještě celkem dobrý, že vidí, že jeho trable nejsou až takový. Nechci snižovat vaši práci, ale tím, že se takové věci napíšou, se nám nedělá dobrá služba. Protože to nespočívá v tom, že vám někdo něco dá, ale v tom, že vás nechají žít. Jsou různá sdružení třeba pro lidi s rakovinou, a myslím, že se tam nedělá nic jiného, než že si předávají zkušenosti s nemocí. Ale ve finále člověk musí stejně sám uvěřit tomu, že to bude dobrý. Musí to udělat jenom on."
Štítky knihy
rozhovory česká literatura české ženy osudy žen
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Tak tohle byla síla!
Nevidím ani tmu je soubor několika rozhovorů Aleše Palána s ženami, které si v životě vytáhly “Černého Petra” a řeknu vám, na tohle čtení jen tak nezapomenu…
V knize najdete snad všechno špatné, co člověk může zažít - závislost, dluhy, exekuce, násilí, zranění i ztrátu…
Pokud se na čtení cítíte, tak za mě doporučení.