Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538720/bmid_nevidim-ani-tmu-rozhovory-o-nadeji.jpg
4
300
300
Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? S šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů…... celý text
Přidat komentář
Líbí se mi komentář "lynxir", celkem není co napsat nového. Moc mne tyto rozhovory nechytly, vlastně mi nic nového neřekly, než že různí lidé mají různé problémy.
Oproti Zešílení v divočině a Jako v nebi byla tohle hodně depresivní kniha. Částečně na tom má podíl i to zjištění, že všichni zkrátka do té Šumavy utéct nemůžou. Proto celkově tři a půl hvězdy.
Rozhovory Aleše Palána mě vždycky baví, protože umí vyhledat a vyzpovídat zajímavé lidi s různými osudy.
Rozhovory vždycky chytnou. Ukojí lidskou zvědavost a něco předají. Tedy když tázaný má co říci a tazatel se umí ptát. U Aleše Palána je to hlavně o naslouchání. A my čteme a život se hned zda jednodušší, protože v porovnání s druhými to není tak hrozné. Nebo je, ale člověk ví,že není sám,kdo trpí,že to tak v životě chodí.
Když je mi mizerně, znovu ji otevřu nebo alespoň pohladím její hřbet a zavzpomínám na všechny zmíněné ženy, které to nikdy nevzdaly, přestože už dávno mohly. Na ženy, které se statečně perou se zdravotními problémy, osobními ztrátami, psychickými krizemi a dalšími životními výzvami.
Každý z příběhů je jedinečný a nabízí inspiraci i naději, jak se vyrovnat s životními peripetiemi a najít nový smysl života, i když právě máte pocit, že se vám hroutí svět. Alešův přístup k rozhovorům je navíc citlivý a empatický jako vždy.
Vlastně skvělé rozhovory, jen se mi nějak všechny nedostaly úplně pod kůži.. zvláštní, byla jsem velmi zvědavá na ženy..... samotáři ti se mě drapli a už nepustili..
Kniha rozhovorů se šesti ženami, které to mají v životě těžší než většina z nás a přesto na něj nerezignovaly. "Vytáhly si černého Petra, ale přesto hrají dal."
Podle autora mohou příběhy čtenářům sloužit jako inspirace.
U mě tomu tak rozhodně bylo
Kniha rozhovorů - šest žen a jejich osudy. Stejně jako samotáři zajímavé a čtivé. Četla jsem jako e-knihu, nevím, proč byla bez fotek, takže ještě pro doplnění nahlédnu do papírové verze.
Kniha je mou třetí knihou rozhovorů od Aleše Palána. V předchozích jsem našla takové osobní filozofování o životě a to se mi líbilo, tato kniha byla více ze života plného nástrah a jak tyto nástrahy zvládnout. U jednoho příběhu i slzička ukápla. Zajímavý byl výběr respondentů, možná bych volila jinak, pokud by šlo o naplnění záměru knihy. I tak to byl zajímavý náhled do životů žen, které nemají vyšlapanou cestičku životem. Držím pěsti všem.
Kniha rozhovorů s ženami, které si vytáhly černého Petra a dokázaly přestát těžké věci a vzdorovat těžkému osudu. Odnáším si z ní především příběh Apoleny, ten ve mně bude rezonovat hodně dlouho. O svém nebetyčně svízelném životě vypráví věcně, popisně, bez výčitek a nářků. Žije z minima, smířená a samostatná, má dva přátele, kteří ji občas navštíví, které volá v případě krajní nouze. Jinak si přeje jen to, aby ji lidé nechávali na pokoji. Ostatní příběhy mě až tak nezaujaly, Sieglinde jsem i vynechala. Ono je to v podstatě tak, že ženu s těžkým osudem najdete v každém městě. Jen ta Apolena je ojedinělá. Nechci v žádném případě znevážit či neocenit práci Aleše Palána, který se v rozhovorech "zhlédl". Jen se ptám, jestli si kniha tohoto typu, jež je v podstatě výsledek novinářské práce, "zaslouží" tak výpravnou podobu, super těžký křídový papír a fotky renomované fotografky.
Tohle je už čtvrtá kniha od Aleše Palána, kterou jsem si ráda přečetla. Ačkoliv se mi jeví jako nejslabší z těch čtyř, stále stojí za to si ji přečíst a to především kvůli jedné z žen.
Jde jako vždy o příběhy lidí na okraji společnosti nebo takových, se kterými se osud nemazlil, nebo obojí. Z šesti příběhů vyčnívá vysoko převysoko vyprávění o Apoleně. Ne kvůli opravdu těžkému osudu, kvůli tomu, co si jako dítě i jako dospělá vytrpěla, ale díky tomu, jak výjimečná je to osobnost, jakým způsobem dokázala najít klid, jak neuvěřitelně silný a výjimečný člověk to je (nebo se tak jeví nám, čtenářům). Apolena nejenže nevidí ani tu tmu, co je v názvu, má další těžká poúrazová tělesná postižení, ale navzdory tomu žije sama, většinou se zcela obejde bez pomoci, z vlastního rozhodnutí nemá ani elektřinu (!), nemá žádné jiné oblečení kromě tílka a kraťasů, to znamená ani boty (!). Za každého, i toho nejmrazivějšího počasí chodí denně ven na procházky v letním oblečení a bosa. V bytě si topí jen aby byt neplesnivěl, ale stále má dokořán okno, sprchuje se pouze studenou vodou. Jak ona říká, normální vodou, nikdo ji pro ni neochlazuje. K tomu všemu nepotřebuje jíst, mimo občasného vypití nějaké ovocné šťávy (!). Už jen jedna z těch věcí by byla nadmíru pozoruhodná a já nemůžu Apolenu dostat z hlavy. Jestli je někdo inspirativní, tak je to ona. Vymyká se všem našim představám o postižených, těžce nemocných, o slabých, zničených lidech, závislých na státu a svém okolí. Apolena je silnější než kdokoliv, koho znám, její síla není okázalá, v očích veřejnosti je to podivín a potížista. Žije tak, jak chce a jak v rámci svých možností může. Je skutečně, opravdově a beze zbytku sama sebou, a to může říct jen mizivé procento z nás.
Další příběhy nejsou ničím výjimečné, jen nám připomínají, že jediné, co můžeme ve skutečnosti změnit, pokud něco není podle našich představ, jsme my sami. A také, že alkoholismus je příčinou nenapravitelného zničení charakteru.
Ve srovnání s šumavskými samotáři, kdy jejich odloučenost byla zpravidla jejich volním rozhodnutím, nadto s více či méně jakýmsi filozoficko-hledačským podtextem, je tato kniha vlastně pouze o obětech, a to nejen obětech systému, společnosti či rodiny, ale poměrně často si tyto ženy svou „tmu“ vytvářejí vlastně samy, ať už vědomě či nikoliv, a některé jsou na svůj osud dokonce svým způsobem pyšné. Myslím, že pro studenty psychologie či sociologie bude kniha dobrým studijním materiálem.
Četla jsem všechny knihy rozhovorů od autora, a opět nezklamal. Niterný pohled do životů silných žen, se kterými se osud nemazlil. Smutné, místy inspirativní.
Tato kniha se mi líbila víc než kniha o samotářích. Zaujal mě kontrast, mezi sebetřednou pozérkou, které jsem nic nevěřila a která sama sobě diagnostikovala autismus (duševní nemoc tam očividně bude, ale rozhodně ne autismus) a skutečně těžce osudem zkušenými ženami Janou, Sieglinde a Apolenou.
Šest žen, šest zcela rozdílných životních osudů. Přesto byste neměnili se žádnou z nich, protože jejich životy poznamenaly dluhy a exekuce, vězení, dlouhodobě špatný zdravotní stav, ztráta dítěte, odsun německého obyvatelstva, týrání v dětství, vážný úraz i těžký alkoholismus rodičů.
Témata jsou to velmi silná a jsou probíraná s velkou otevřeností ze strany žen a obdivuhodnou citlivostí ze strany pana Palána. V knize je plno nádherných fotografií.
Rozhovory se šesti ženami, které to v životě opravdu neměly vůbec snadné. Každý z příběhů má své, ale nejvíc mě oslovily příběhy Apoleny, Sieglinde a Anety. Každý zcela odlišným způsobem, ale všechny ženy jsou veliké bojovnice. Rané dětství a domácí, rodinné zázemí a láska hrají zásadní roli pro budoucí vývoj člověka (obzvlášť jejich absence), jak lze vidět i v této knize. Rozhodně kniha stojí za přečtení.
Vzhledem k tomu, že se stydím, že jsem pana autora neznala, ale přikládám to k tomu, že tento žánr jde jaksi kolem mě. Každopádně jsem naprostou náhodou viděla kousek reklamy snad na nominaci Magnesii, tak jsem si o knize i o autorovi zjistila více informací, podívala jsem se na videa a už se těšila na objednanou knihu. Co se týká obálky, tak to je opravdu krásná a fotky jsou úžasné.
Šest rozhovorů a příběhů žen, které si vytáhly v životě černého Petra a nevzdaly to. Jsou to rozhovory o naději a hlavně víře. Ta kniha mi dala daleko víc, než jsem čekala a já to za moc děkuji.
Uf teda, další kniha rozhovorů Aleše Palána je za mnou. Nejsilnější pro mě byl příběh paní Apoleny, dal mi úplně jiný pohled na hendikepované lidi. Rozhodně doporučuji, instantní dávka lidskosti.
Čím více rozhovorů Aleše Palána čteš, tím více jsi člověkem. Soucitným a empatickým. Miluju všechny jeho (jejich…) knihy.
Štítky knihy
rozhovory česká literatura české ženy osudy žen
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Páně Palánovy knihy rozhovorů mám ráda. Velmi mě zaujal příběh Sieglinde, jakožto Němky v českém prostředí po II.sv.válce. vyprávění Anety mě taky zajímalo, prostředí ve kterém vyrostla, vše co zažila, jak přemýšlela atp. je pro mě úplně jiný vesmír a díky za možnost do něj nahlédnout. Moc jí fandím a věřím, že se jí vede dobře. Nevidomá hrdinka na mě působila tak neskutečně podivně, takový pošuk, že ani nevím jestli jsem ji to vyprávění úplně věřila. Velmi nesympatická mi byla ta první hrdinka Míša, která se pyšní tím, že si všechno vyřve. Jako taky zajímavé prostředí ve kterém působila, ale pro mě to je taková chlubilka, nafoukaná. Každopádně rozhovory se četly skoro samy :) a byly to zajímavé sondy do osudů lidí.